Kuřba v garážích OC Harfa

Displej telefonu se rozsvítil a prořízl šero ložnice. Dáša líně přejela prstem po obrazovce. Další srdíčka, další plamínky u fotky v nových leopardích šatech. Byla na to zvyklá. Byla to její digitální droga. Měla ráda svůj účet na Instagramu a pozornost, kterou vyvolával. Ale pak blikla zpráva, která byla jiná. Konkrétní.

„Ahoj 🙂 Láká mě třeba přijet do OC Flora či Harfa a ty by jsi v garážích přišla jako neznáma a zkusila co vydrží ženatý chlap 🙂 Možná jen soft ale určitě neodejdeš nespokojena:) Auto mám hezké pohodlné:) dnes 19h:) Jsem Lukáš a myslím, že normální chlap:)“

Dáša se pousmála. Ženatý chlap, co si chce hrát na hrdinu, ale bojí se, že selže. Bydlela přesně tři zastávky tramvají od Harfy. V nových domech na Poděbradské. Byla to výzva, která ležela doslova za rohem. Podívala se na hodiny. Bylo 18:15.

Vstala a znovu si oblékla ty šaty. Leopardí vzor, hluboký výstřih, látka, která spíš odhalovala, než zakrývala. Do kabelky hodila jen to nejnutnější. Tohle nebude rande. Tohle bude experiment.

Cesta tramvají trvala jen chvilku, ale stačilo to, aby jí v žilách začal proudit adrenalin. Vystoupila a zamířila do útrob obchodního centra. Vůně betonu, benzínu a tiché hučení vzduchotechniky ji přivítalo v podzemních garážích v minus druhém patře. Bývalo tu prázdno, zvlášť v zadních sekcích.

Našla ho snadno. Stál opřený o kapotu nablýskaného tmavého sedanu, přesně jak sliboval. Lukáš. Vypadal skutečně normálně – košile, džíny, nervózní úsměv, kterým se snažil zakrýt, jak moc mu buší srdce.

Dáša nezpomalila. Klapot jejích podpatků se rozléhal prázdným prostorem jako odpočítávání. Došla až k němu, ruce si dala v bok a zpříma se mu podívala do očí. Byla ztělesněním sebevědomí.

„Tak tady mě máš, Lukáši,“ řekla tiše, ale její hlas v garáži rezonoval. „Chtěl jsi zkoušku odolnosti?“

Lukáš polkl. „Ahoj. Nečekal jsem, že… že budeš vypadat až takhle.“
„Jak? Nebezpečně?“
Neodpověděl, jen ustoupil o krok, když proti němu vykročila. Chtěl hru na neznámou, měl ji mít. Dáša věděla, že v tomhle prostoru neplatí běžná pravidla. Tady dole byli jen oni dva a ozvěna.
„Říkal jsi, že auto máš pohodlné,“ zašeptala a přejela rukou po kapotě. „Ale garáž je zajímavější. Je tu risk. Někdo může jít okolo. Bojíš se?“
„Trochu,“ přiznal.
„To je dobře.“

Dáša udělala něco, co nečekal. Místo aby nastoupila do bezpečí vozu, klesla pomalu k zemi. Beton byl chladný, ale jí to nevadilo. Klekla si na všechny čtyři, jako šelma připravená ke skoku, a vzhlédla k němu. V tu chvíli se role obrátily. Ačkoliv on stál a ona klečela, ona byla ta, kdo ovládal situaci.

„Zkusíme, co vydržíš,“ pronesla a její pohled byl spalující.

Lukáš se k ní sklonil, fascinovaný a lapený v pasti vlastní fantazie. Natáhl k ní ruku. Jeho prsty se třásly, když se přiblížily k její tváři. Chtěl se jí dotknout, ověřit si, že je skutečná, že to není jen přelud z Instagramu. Dáša zvedla bradu, oči upřené na jeho ruku, pak na jeho tvář. V tom pohledu byla výzva i příslib.

„Jen soft… pamatuješ?“ špitla.

V tu chvíli si Lukáš uvědomil, že jeho odolnost právě narazila na své limity. A Dáša věděla, že dnes večer z garáží skutečně neodejde nespokojená. Ne proto, co se stane, ale proto, že přesně věděla, jakou moc nad ním má.

Lukášovy prsty se zastavily jen centimetr od její tváře. Cítila jeho teplo, viděla, jak se mu v krku hýbe ohryzek. Garáž byla tichá, jen v dálce občas zaskřípěly pneumatiky nějakého pozdního nakupujícího. Ale tady, v tomhle koutě, čas jako by se zastavil.

Dáša pomalu naklonila hlavu a jeho dlaň se konečně dotkla její kůže – nejprve opatrně, jako by se bál, že se rozpustí.
Pak odvážněji, palcem přejel po jejím spodním rtu. Byl teplý, měkký, a on ucítil, jak se mu v těle probouzí něco, co dlouho držel pod zámkem.

„Jsi… opravdu tady,“ zašeptal, jako by to říkal spíš sám sobě.

„A ty jsi opravdu ženatý,“ odpověděla Dáša s lehkým úsměvem, který ho zasáhl přímo do solaru. „Tak co teď, Lukáši? Chceš pokračovat v té své zkoušce?“

Přikývl. Nebylo v něm žádné váhání, jen čistá touha. Dáša se lehce předklonila, její ruce se položily na jeho stehna. Cítila, jak se pod dlaněmi napjaly svaly. Pomalu, téměř mučivě, přejela dlaněmi výš, až k pásku jeho džín. On se opřel zády o kapotu auta, jako by potřeboval oporu.

Její prsty se pustily do práce – rozepnula knoflík, pomalu stáhla zip. Lukáš vydechl, oči zavřené, hlava lehce zakloněná. Když se ho poprvé dotkla přímo, přes látku boxerů, zachvěl se celým tělem. Byl tvrdý, horký, a Dáša věděla, že ten „jen soft“ plán už dávno neplatí.

Přitáhla si ho blíž, ústa se přiblížila. Nejprve jen lehký dech přes látku, pak jazykem přejela po obrysu. Lukáš zasténal – tichý, hluboký zvuk, který se rozlehl garáží. Dáša se usmála pro sebe a pomalu stáhla boxerky dolů. Teď byl úplně odkrytý, zranitelný, a přitom tak krásně vzrušený.

Její rty se ho dotkly – nejprve jen špičkou, pak ho vzala do úst pomalu, centimetř po centimetru. Lukáš se chytil kapoty auta, prsty zbělely. Cítila, jak se snaží ovládat, jak se snaží vydržet déle, ale ona mu to neulehčovala. Pohybovala se rytmicky, jazykem kroužila, rukou ho svírala u kořene.

„Bože… Dášo…“ vydechl její jméno, jako by ho poprvé vyslovoval nahlas.

Zrychlila. Věděla, že je blízko. Slyšela to na jeho dechu, cítila to na tom, jak se mu třásly nohy. Jednou rukou ho držela, druhou si pro sebe přejela po stehně, pod sukni. Byla mokrá, vzrušená z té moci, z toho rizika, z toho, jak ho má úplně ve svých rukou – doslova.

Když přišel, byl to tichý, ale intenzivní výbuch. Dáša všechno polkla, pomalu ho pustila a vzhlédla k němu. Lukáš na ni hleděl jako omámený, oči skleněné, dech přerývaný.
Postavila se, otřela si rty hřbetem ruky a usmála se.
„Tak co, vydržel jsi?“ zeptala se s hranou nevinností.
On se zasmál – chraplavě, unaveně, šťastně. „Ne. Vůbec ne.“

Přiblížila se, políbila ho na tvář – jen letmo, jako odměnu. „To je dobře. Protože já ještě nejsem hotová.“
Přejela prstem po jeho rtech, pak se otočila a vykročila k výtahu. Klapot podpatků znovu začal odpočítávat.

Za sebou slyšela, jak si rychle zapíná zip.
„Dášo… počkej…“ zavolal.
Zastavila se u výtahu, otočila se k němu a zvedla obočí.
„Ještě se uvidíme?“ zeptal se.
Usmála se. „Možná. Když budeš hodný.“
Dveře výtahu se otevřely. Nastoupila, zmáčkla tlačítko přízemí a než se dveře zavřely, ještě jednou se na něj podívala.

Lukáš stál u auta, rozcuchaný, spokojený a úplně zlomený a Dáša věděla, že tenhle večer si bude pamatovat dlouho.
Stejně jako ona.

Vystoupila z výtahu v přízemí Harfy a nechala se unášet proudem lidí, kteří ještě rychle dokupovali vánoční dárky. Vůně skořice z stánku s trdelníkem se mísila s jejím parfémem a s tím, co jí ještě ulpívalo na rtech. Cítila se nabitá, jako by právě vyhrála něco, co nemá jméno.

Venku byla tma, prosincový mráz štípal do tváří. Zamířila k tramvaji, ale najednou zpomalila. Telefon v kabelce zavibroval.
Nová zpráva. Od Lukáše.
„Tohle bylo šílený. Děkuju. Fakt. Kdyby sis chtěla zopakovat… nebo něco víc… napiš.“
Usmála se a nechala zprávu přečtenou, ale neodpověděla. Ještě ne.

Doma, v bytě na Poděbradské, si sundala podpatky a nalila si sklenku vína. Červené, suché, jako krev. Posadila se na gauč, nohy schovala pod sebe a otevřela Instagram. Příběhy, lajky, komentáře. Ale dneska ji to nebavilo. Dneska měla něco skutečnějšího.

Telefon znovu zablikal. Tentokrát ne Lukáš.
Nová zpráva od někoho, koho nezná. Profil bez fotky, jen iniciály: M.V.
„Viděl jsem tě dnes v Harfě. V těch šatech. V garážích. Neboj, nic jsem nenatáčel. Jen… bylo to krásné. Kdybys chtěla diváka příště… nebo něco víc.“

Dáša zvedla obočí. Srdce jí poskočilo – ne strachy, ale vzrušením. Někdo je sledoval? Celou dobu? Nebo jen konec?
Podívala se na čas zprávy. Před deseti minutami.
Odpověděla poprvé ten večer.
„Opravdu jsi mě viděl? Co přesně?“

Odpověď přišla okamžitě.
„Viděl jsem, jak jsi klečela. Jak jsi ho vzala do pusy. Jak se na tebe díval, jako bys byla bohyně. A ty jsi byla. Stál jsem za sloupem, dvě řady aut odsud. Nemohl jsem odejít.“

Dáša se opřela o opěradlo gauče. Cítila, jak se jí mezi nohama znovu probouzí teplo. Riziko nebylo jen v tom, že někdo mohl projít. Někdo procházel. A díval se.
„A co jsi při tom dělal ty?“ napsala.
„Držel jsem se. Sotva. Málem jsem se udělal do kalhot.“
Usmála se. Pak napsala: „Příště můžeš blíž. Ale jen dívat. Zatím.“

Chvíli neodpovídal. Pak: „Kdy?“
„Brzy. Sleduj mě. Ale ne příliš nápadně.“

Zavřela konverzaci, dopila víno a postavila se. Přešla k oknu. Dole projížděly auta, tramvaje, lidé spěchali domů. Praha v prosinci byla plná světel a tajemství.
Věděla, že tohle byl teprve začátek.

Někde tam venku byl Lukáš, který se právě vracel domů k manželce s výmluvou o přesčasu v práci.
A někde tam venku byl M.V., který si teď pravděpodobně prohlížel její Instagram a představoval si, co bude příště.
A ona?
Ona si sundala leopardí šaty, stála před zrcadlem nahá a usmívala se na svůj odraz.

„Tohle,“ zašeptala si, „bude zajímavý rok.“

Za oknem začalo sněžit. Velké, tiché vločky padaly na město, jako by chtěly všechno zakrýt.
Ale některá tajemství se zakrýt nenechají.