Lady XXL 02

Lady XXL – tak jsem si v duchu označil dívku z vinárny. Pro mě nevypadala zapškle, jak to nazvala Majka, ale spíše zadumaně a smutně. A trochu mi přišla jako dáma. Nešla mi z hlavy. Nevím proč, ale bylo to tak.

Hned v pondělí, když jsem skončil v práci, jsem se rozhodl, že se podívám do podniku, kde jsem ji zahlédl. Nebyla tam. Ani druhý den jsem neuspěl a došlo mi, že tam určitě nebude chodit každodenně, spíše jedenkrát týdně – maximálně. Bylo nasnadě, že se do vinárny vrátím v ten samý den, kdy jsme tam se sestrou vedli ten důležitý rozhovor. Jenže k tomu nedošlo.

Ve čtvrtek jsem byl nucen zajít na poštu zaplatit složenku. Takovouto nepříjemnou povinnost jsem nikdy nenechával na poslední chvíli, neboť hlava je zapomnětlivá a tyto záležitosti obvykle z paměti rychle vymaže.
Na poště bylo lidí jako na manifestaci. V první chvíli jsem se chtěl obrátit a utéct. Pach desítek upocených těl mi připadal (na rozdíl od vůně vzrušené ženy) smrtící. Avšak můj smysl pro povinnost byl natolik silný, že jsem svůj odpor překonal a s utrpením přečkal čas, než jsem se dostal na řadu.

Po víc jak půlhodině jsem konečně vyšel na čerstvý vzduch. Bože, to byla úleva! Rozhlédl jsem se zleva doprava, jako bych se nemohl rozhodnout, kam jít. Samozřejmě, že jsem měl namířeno domů, ale jakýsi x-tý smysl mi řekl, že jsem cosi pominul. Znovu, tentokrát pozorněji, jsem se podíval kolem.
A pak jsem uviděl Ji – Lady XXL. Seděla na lavičce přímo proti poště v malém parčíku uprostřed náměstí. Co teď!? Mám jít k ní? A co jí řeknu?
Po chvíli váhání jsem se pohnul a zamířil k ní.

„Dobrý den. Nevadilo by vám, kdybych si přisedl?“ otázal jsem se se skoro zatajeným dechem.
Neodpověděla mi. Jen gestem ruky naznačila souhlas a ještě kousek poposedla, aby mi udělala místo. Posadil jsem se vedle ní. Vzdálenost jsem volil tak akorát, ani daleko, ani blízko, aby to nevypadalo, že je pro mě vzduchem, a nebo že mě zajímá až příliš. Hlavou se mi honily všelijaké a naprosto zmatené myšlenky o tom, jak navázat rozhovor. Po chvíli jsem k ní otočil hlavu a učinil pokus o konverzaci.

„Viděl jsem vás v pátek ve vinárně. Všiml jsem si, že jste byla smutná, stejně jako teď. Když dovolíte, můžu vám nějak pomoct, něco pro vás udělat?“
„Jistě. Nemluvte na mě,“ odpověděla ostře, aniž by o mně zavadila pohledem.
„Dobře,“ pravil jsem klidně a zaměřil svou pozornost k dění na ulici.

Sledoval jsem, jak lidé chodí na poštu a z pošty, putují po chodníku sem a tam, jak auta jezdí po silnici a občas zatroubí na nepozorného chodce, zkrátka – byla to nuda, ale musel jsem se tvářit, jakože odpočívám. Vydržel jsem to přes půl hodiny. Pak jsem se zvedl k odchodu.
„Musím už jít,“ řekl jsem. „Děkuju, že ste mi dělala společnost. Bylo mi příjemně. Přeju hezkej den a nashledanou.“
Otočil jsem se a bez ohlédnutí zamířil k domovu. Ani nevím, jak se na to tvářila.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře, mrsknul jsem sebou do křesla a zavolal ségře.
„Čau bráško, eh,“ ozvalo se v telefonu, „jak se, eh, máš, eh…“
„Co je s tebou? Je ti blbě?“ zeptal jsem se se znepokojením.
„Ale kdež. Ležím v posteli a Tonda mě právě protahuje pipinu.“
„Tak to já zavolám pozdějc.“
„To nemusíš. Je to vlastně, eh, docela zajímavý, šukat a zároveň telefonovat. Tondovi to určitě vadit nebude, že ne, Toni?“
„Ale klidně si pokecejte,“ ozval se z dáli Tondův hlas.
„Radši ne,“ odporoval jsem. „Eště bych si ho pak musel vyhonit.“
„No bóže,“ odfrkla Majka. „Tak cos vlastně chtěl?“
„Ále, podebatovat vo tý holce, co sme viděli ve vinárně. Něco se přihodilo, jenže po telefonu to nemá smysl probírat. Tak někdy jindy,“ povzdechl jsem si a chystal se zavěsit.
„Počkej!“ vykřikla Majka s následujícím a zesilujícím ácháním. Znovu se ozvala po pár vteřinách nastalého ticha.
„Promiň, Tonda zrovna gejzíroval a to bejvám tak trochu mimo. Skočím do sprchy a za půl hodinky sem u tebe,“ řekla rychle a bez varování zavěsila.

Jak slíbila, tak i přišla. A hned spustila lavinu zvědavého vyptávání.
„Tak honem povídej, přeháněj. Co se přihodilo? Něco s ní? A že ty ses do ní zabouch?“
Otázky by snad nebraly konce, kdybych ji gestem ruky nezarazil.
„Přibrzdi, jo! Je docela hezká a v podstatě se mě i líbí, byť je trochu… předimenzovaná. Ale víc mě přitahuje, proč je taková smutná a … a nevím, jak to říct… taky zaražená, nebo nepřístupná? Nebo… nesnášenlivá?“
„Co se stalo? Tys s ní byl?“ přerušila Majka mé úvahy.
„Jo, ale jako kdyby ne,“ přiznal jsem barvu a povykládal sestře o podivném setkání.

Majka se na chvíli zamyslela a pak pronesla: „Zajímavej příběh. Já bych řekla, že nejspíš měla strach, že ji chceš vojet, a to ty přece chceš, nebo ne?“
„Jéžišmarjá, Majko,“ zaúpěl jsem, „ne že by ne, takovouhle boubelku sem eště nevobdělával, ale já…“
„Hele,“ přerušila mě, „v tomhle ti můžu pomoct. Mám kámošku, která je podobně širokorozchodná, jen je ještě trochu víc full HD. Má sex fakt moc ráda a navíc, nemůže mít děti. A protože tě zná, zavolám jí a zejtra večer ji máš tady a to si piš, že něco zažiješ.“
„Ale néé!“ vykřikl jsem. „Já tomu fakt chci přijít na kloub, proč je taková. Třeba je to úplně jinak, co já vím. A tý kámošce nevolej, tak potřebnej zas nejsem.“
„Jen neříkej,“ zasmála se. „Třeba si to rozmyslím a nezavolám jí. Třeba. Ale už budu muset jít. To víš, můj Toníček je kozlíček.“
Opět se zasmála a během minuty jsem byl zase sám.

Tak. Drahá sestřička mi nic neporadila a místo toho mi navrhla hloupou náhražku v podobě jakési kamarádky. Zamračil jsem se na dveře kterými odešla a otráveně zahájil večerní rituál večeření, čumění na placku a slídění na interfernetu. Před spaním jsem ještě přemýšlel, jak se Lady XXL nejlíp dostat pod kůži. Uvažoval jsem, jestli také, jako asi většina lidí, má nějaké své pravidelné a neměnící se zvyklosti, jako třeba právě to posezení v parku nebo posezení ve vinárně. No, uvidíme.

Na druhý den, v pátek, jsem si ověřil svou hypotézu o zvyklostech. K večeru jsem zašel do vinárničky a jen zlehka juknul dovnitř. Seděla tam. Uspokojen, že se má domněnka ukázala správná, jsem se rychle vytratil a zamířil do blízké hospůdky na večeři. Pak jsem šel domů. Sestra mě poslechla, kamarádce nevolala a tak jsem strávil vcelku poklidný večer ve snivém přemýšlení.

Týden na to, ve čtvrtek, jsem s téměř stoprocentní jistotou cestu z práce nasměroval do parku. Byla tam. Seděla dokonce na stejné lavičce jako posledně. Šel jsem k ní a stejně jako minule se otázal, zda jí nebude vadit, když si přisednu. Souhlas opět projevila pouhým gestem. Je to dobrý, říkal jsem si a začal mluvit.
„Jó jó, ta moje babička. Vždycky mi kladla na srdce: „Chlapče, vždycky když tě bude něco trápit, když budeš mít depku nebo špatný svědomí, svěř se někomu. Třeba i cizímu a věř mi, že to někdy bejvá i lepší, protože cizí to nerozkecaj, ale vlastní lidi jo.“ Babičko, tys vždycky měla prav…“
„Nechtěl byste se mnou přestat mluvit?“ ozvalo se rozhořčeně vedle mě.
„Ale já nemluvím s vámi, já mluvím sám se sebou,“ podotkl jsem, aniž bych se na ni podíval.
„Tak vás žádám, abyste nemluvil ani sám se sebou. Vadí mi to.“
„Dobře,“ řekl jsem s vážnou tváří, ale v duchu jsem se usmíval. Poslouchala… a já doufal, že to něčemu bude. Po půlhodině jsem se zvedl a odkráčel se stejným rozloučením, jako předešle.

Celý týden jsem byl jako na trní a nemohl se dočkat čtvrtku, kdy se rozhodne, jestli budu úspěšný či ne. Jak říkávala babička „Třetí pokus to rozetne.“
Konečně nadešel den D. Musím přiznat, že mi už od rána běhali v břiše mravenci, takovou jsem měl trému. Ale když jsem skončil v práci, jako když utne, tréma byla pryč.
Lady XXL jsem v parku objevil brzy, jen na jiné lavičce. Po slušném dotazu a jejím tichém souhlasu jsem přisedl. Mlčel jsem. Asi po deseti minutách se ticho prolomilo.
„Dneska nebudete říkat nic?“ zeptala se skoro ostýchavě.
„Ne. Nepřála jste si to a já se to snažím respektovat,“ odpověděl jsem a zároveň se k ní otočil.
Dívala se mi přímo do očí. Skoro mě to vyvedlo z míry.
„Já… já… se omlouvám,“ vyhrkla.
„A za co?“
„Že jsem byla tak nepříjemná a… a…“ Najednou vypadala jako malá a bezbranná holčička.
„Neomlouvejte se mi. To já narušil vaše soukromí,“ pronesl jsem tiše.
„Ale já se opravdu chci omluvit, bylo to ode mě nehezký,“ řekla zarputile a upřeně se na mě dívala.
Pokýval jsem hlavou.
„Tak dobře, omluva se přijímá.“

Viditelně se jí ulevilo.
„Byla bych ráda,“ začala nesměle, „kdybyste na mě mluvil, třeba mi něco vyprávěl…“
„Ale já nevím co?“ namítl jsem. „Nejsem zas tak moc společenskej člověk, natož pak nějakej lev salónů. Konečně, já vám nechtěl nic vyprávět, já se vás na něco ptal, a doteď neznám odpověď.“
„Já vím. Jenže…“
„To nic,“ přerušil jsem ji, „Měl bych návrh. Asi nebude zrovna slušný, když ho řeknu jako první, ale… co kdybysme si tykali, aby se nám spolu líp povídalo? Já sem Ota,“ hned jsem se představil.
„Tak jo,“ souhlasila a trochu se přitom i pousmála. Napřáhla ruku a řekla: „Jennifer.“
Potřásli jsme si a první překážka byla za námi.
„To není zrovna obvyklý jméno,“ poznamenal jsem.
„To není.“
„No, nebudem to pitvat. Pár věcí by mě ale zajímalo. Můžu se ptát?“
„Zkus to,“ souhlasila s trochou nejistoty.

A tak jsem začal pomalu vyzvídat, co ji baví, jaké má zájmy, co ráda jí a tak dále a tak podobně. Vlastně jsme se přitom střídali, jednou jsem se ptal já, jednou ona (většinou stejnou otázkou), aby to bylo tak nějak spravedlivé. Docela nám to šlo až do chvíle, kdy jsem se mimoděk podíval na hodinky.
„Páni,“ zatvářil jsem se užasle, „tolik hodin. Promiň, Jennifer, ale už musím jít. Nepředpokládal jsem, že se to takhle příjemně vyvine. Mám schůzku se svou sestrou, ale jestli ti to nebude proti mysli, můžeme se domluvit na dalším setkání.“
Potěšila mě. „To bych docela ráda,“ řekla.
„Fajn, tak zase ve čtvrtek tady?“
„Proč až ve čtvrtek? Ty bys zejtra nemoh? Třeba ve vinárně?“
„Moh. Jen bych tu vinárnu nahradil pěknou procházkou. Z práce chodím ve čtyři, takže po tý čtvrtý tady a někam vyrazíme. Platí?“
„Platí.“
Rozloučil jsem se.
„Děkuju ti za tvou milou společnost a zejtra ahoj.“
Tentokrát odpověděla.
„Já tobě taky,“ a zamávala mi.

V dobré náladě jsem došel domů, kde už na mě čekala Majka.
„Tak co, jak si dneska dopad?“ nemohla se dočkat informací.
„Vyjímečně dobře,“ odvětil jsem a o všem ji hned povykládal.
„Tak to je príma. To na ni asi brzy vlítneš, co?“ neodpustila si rejpnutí.
„To těžko, Majko. Nevypadá, že je na to nějak žhavá.“
„Hele, Otíku, nejdřív ji pohladíš po ramínku, pak po vemínku a jak ji strčíš ruku do kalhotek…“
„…pak dostanu facku, že vodletím až na Kanáry,“ dokončil jsem za ni. „Hele, neznám ji… zatím… ale nezdá se mi, že by to byla holka, na kterou můžu vlítnout jak Američani na Vietnam. To bych moh dopadnout jako voni,“ mudroval jsem. „Ale je mi čím dál milejší, a jestli tě to potěší, tak bych ji fakt rád zprubnul.“
„Tak to ti přeju, aby to bylo co nejdřív, a doufám, že mi to pak vylíčíš přímo v živejch barvách,“ spokojeně konstatovala a začala mi barvitě líčit své poslední sexuální hrátky s manželem.
Následkem toho se mi postavilo brko, čehož sestřička hbitě využila k připomenutí našich časů před její svatbou.