Lady XXL 03 🇨🇿

Na druhý den jsme si s Jennifer vyšlápli na svou první společnou procházku. Namířili jsme si to ven z města, do jednoho blízkého údolíčka, v němž se rozkládala nádherná louka plná květin, jakých se vidí už jen málo, a přímo vyzývající k ulehnutí a něžnému laškování. Celou jsme ji několikrát obešli a nezávazně přitom tlachali, co nás zrovna napadlo. Pak nás začaly bolet nohy a vrátili jsme se do města, do „našeho“ parku, kde jsme se rozloučili, ale předtím si ještě domluvili další setkání.

A tak jsme spolu začali chodit na téměř každodenní špacír po městě a blízkém okolí. Poznávali jsme se jen zvolna, ale po několika příjemných výletech se Jenifer konečně svěřila, že ji trápí její, jak se sama vyjádřila, tlustá postava. Že z toho má mindrák a že si s ním neví rady.
Na dalších asi pěti výšlapech jsem se ji marně snažil přesvědčit, že to je blbost a že se má na sebe dívat úplně jinak.
„Tobě se to řekne, ty seš štíhlej,“ namítla pokaždé, „a nevidíš mě, tak jako já,“ nedala si říct.
„Ach jo,“ povzdychl jsem si. „Už tejden se ti marně snažím říct, že se na sebe musíš dívat jinýma očima. Jinak se v tom nepřestaneš plácat. Jennifer, já už nevím, jak ti to mám vysvětlit a přesvědčit tě. Vlastně… mohlo by se ještě něco zkusit. Ale… ale asi ne. To by nešlo.“

V zamyšlení jsem zamítavě zavrtěl hlavou, neboť to, co mě napadlo se mi najednou zdálo jaksi nepatřičné.
„Co by se mohlo zkusit?“ vyzvídala Jennifer.
Neodpověděl jsem.
„No táák, Otíku, co tě napadlo?“ nedala se odbýt. V očích jí visely dva otazníky a dychtivě čekala, co jí odpovím.
„Ále… taková blbost,“ zabručel jsem.
„Už tě trochu znám, Otíku. Žádná blbost, jen něco neobvyklýho, co se mě bojíš říct. Že je to tak? Taky jsi mě už moh natolik poznat, že nemusíš mít strach. Tak ven s tím, nebo nebudu moct spát…“ snažila se mi ulehčit prozrazení mého, ještě před chvilkou zamýšleného plánu.

„No, víš, napadlo mě…“ začal jsem rozvláčně, „že je možná problém v tom, že tě nemůžu vidět tvejma očima. Ale kdyby ses postavila před velký zrcadlo nahá, pak by se dalo srovnávat a moh bych ti v tom zrcadle ukázal svůj pohled na tebe. Jenže s tím ty těžko budeš souhlasit a taky… nemám doma velký zrcadlo.“
Konečně to bylo ze mě venku.
Jennifer se na mě dívala svýma velkýma očima a tiše stála. Nic jiného, než jen stála a dívala se na mě. Čekal jsem, kdy se otočí a beze slova odejde.

„Já doma mám velký zrcadlo,“ řekla najednou tak tiše, že ji bylo sotva slyšet.
Teď bylo na mně, abych na ni koukal pro změnu já s otevřenou pusou.
„To myslíš dovopravdy?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Jo. Když budeš taky nahej, tak jo.“
Překvapením jsem doslova zatuhnul a nemohl udělat ani krok. Zastavil jsem se. Podíval jsem se na Jennifer a pak se opatrně zeptal:
„Ty si děláš ze mě srandu, že jo?“
„Proč bych to dělala? Já chci jenom poznat ten tvůj pohled.“
Znělo to skoro posměšně, ale já doufal, že to tak nemyslela.
„Poď, jdeme ke mně!“ řekla tak rezolutně, jak jsem ji ještě neslyšel.
Chytila mě za ruku a vykročila svižným tempem. Trhlo to se mnou a já se musel rychle přizpůsobit. Šli jsme téměř beze slova. Nakonec jsme stanuli před bílým jednopatrovým domem v jedné z okrajových čtvrtí.

„Tak tady bydlím,“ řekla Jennifer vcelku zbytečně. Zašátrala v minikabelce a vytáhla jakýsi malý předmět elipsovitého tvaru.
U vchodu dvakrát probliklo světélko a zavrčel elektrický zámek.
„Vítám tě u mě,“ řekla a opřela se do dveří. Zůstal jsem stát před nimi.
„Já tomu pořád nějak nevěřím,“ řekl jsem jako ve snách.
Jennifer se otočila a usmála.
„Jednou by k tomu stejně došlo, to přece víš.“
Dvojsmyslnost té věty jsem nezaregistroval. Popadla mě za ruku a vtáhla dovnitř. Zavedla mě do místnosti, která mi doslova vyrazila dech.
Připadal jsem si jako ve starém anglickém klubu s lenoškami, kůží a teakovým dřevem. Na jedné stěně byla umístěna dvě velká zrcadla, proti nimž trůnila velká komfortní pohovka, před kterou stál nízký a rozměrný stolek, na který by se vešlo i královské menu.

„Bude stačit takovýhle zrcadlo?“ zeptala se Jennifer a přitom se smála mému udivenému pohledu.
„Jo… jo… to bude…“ zakoktal jsem se. Náhle mě zaplavily rozpaky. „Ale nevím, víš… já… se asi budu stydět.“
„A proč, prosím tě?“ nechápavě se na mě podívala.
„Protože… protože… když se vzruší žena, není to na ní vidět, ale na mně to vidět bude. A že mě vzrušíš, je víc než jistý. Chápeš!?“
„To se mi snad zdá!“ užasla Jennifer. „Ty, kterej si mě vytáh z jednoho svrabu a z druhýho skoro, se najednou stydíš? Dyť je to přeci jedno. Ty budeš čučet na mě, já na tebe. Na obou je co ke koukání. Nebo snad ne?“

Rozpačitě jsem přikývl a skoro půlminutu nabíral zpět vlastní sebevědomí.
„Jo, máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Já jen… no… měl jsem trochu obavy, co si myslíš.“
„Myslím si přesně to, co chci,“ odpověděla Jennifer neurčitě a rozzářila obličej nádherným úsměvem. Mohl jsem si to vyložit tak i tak, a já si to vysvětlil, jak se mi to hodilo.
„Tak dobře, uděláme si z toho tak trochu divadýlko,“ pustil jsem se do objasnění představy, která mě zrovna napadla. „Teď se k sobě obrátíme zády a svlíknem se. Až budeme oba hotoví, tak se na raz, dva, tři, k sobě votočíme a pak se postavíme k zrcadlu.“

Jennifer neřekla ani A ani B. Obrátila se ke mně zády a začala se svlékat. Otočil jsem se i já a pustil se do téhož. Pak jsme to společně odpočítali a na tři se otočili k sobě.
Nevím, jak Jennifer hodnotila mne, ale já na ni zíral jako na zjevení. Představoval jsem si při její „mohutnosti“ sem tam nějaký ten „špek“, či aspoň „špíček“, ale ono nic. Ruce i nohy byly dobře tvarované, ňadra sice menší, ale pevná, břicho ploché, nikde nic neviselo, ani nepřebývalo. Zkrátka, skutečnost předčila všechna očekávání a to natolik, že mi začal stoupat tlak.
Jennifer trpělivě počkala až se mi pindík postaví do latě a teprve pak si stoupla před zrcadlo.
„Tak bys už moh začít, ne?“ vytrhla mě z omámení.
Postavil jsem se vedle ní.

„Tak to vemem odshora,“ odstartoval jsem svou vizi jejího těla.
„Když se koukneš na svou hlavu, je naprosto přiměřená tvý rozměrnosti. Ani velká, ani malá, je akorát. A když z čela zmizí zamračený vrásky, oči budou vyzařovat zklidňujicí teplo a tvou tvář rozzáří hřejivej úsměv, pak nikdo neodolá kouzlu tvý osobnosti.“
Přemístil jsem se za ní a položil jí ruce na rámě.
„Tvoje ramena dávaj najevo, že seš buldozer, jemnějc řečeno, že seš silná ženská, která ví co chce a hned tak něco ji nezastaví…“
Pomalu jsem přejel dlaněmi po pažích.
„Nevidím, že by tvý ruce byly nějak pokroucený nebo měly nějakou jinou viditelnou vadu. Sou krásný, silný a je na nich vidět, že se práce nebojej. Ani na nohách nepozoruju žádný známky poškození, ani deformací. Sou dokonalý.“

Odmlčel jsem se, abych nabral dech. Chytil jsem Jennifer za boky a posléze ji hladil na všech místech, o kterých šla řeč.
„Tvý boky jsou přímo ukázkovým příkladem jemnýho propočtu poměru mezi jejich obvodem a obvodem pasu. Břicho máš krásně plochý, žádná vyboulenina ani převis. Je prostě takový, jaký má bejt. A nic na tom nezmění, že tvý celkový rozměry sou vo trochu větší, než na jaký sou ostatní zvyklí.“
V okamžiku, kdy jsem Jennifer sáhl na prsa, se zachvěla.
„A tvoje ňadra? Přímo skvost! Krásný, kulatý a pevný. Je úžasnej pocit se jich dotejkat, hladit je a mazlit se s nima. Já…“
Přitiskl jsem se k Jennifer tak silně, až se ztuhlý povstalec vklínil mezi macaté půlky zadnice. Na vteřinu nastalo ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout.

„Ten správnej otvor mám na druhý straně,“ poznamenala Jennifer tiše a otočila se ke mně. „Pojď,“ řekla. Vzala mě za ruku a zacouvala ke stěně o kterou se opřela.
„Teď můžeš,“ zašeptala. Zašátrala rukou, zajmula povstalce a navedla ho do úkrytu k jeskyni. Pomalu jsem ho popohnal dovnitř.
„Hu, húú,“ zaskučela slastně, „tenhle pocit jsem neměla ani nepamatuju.“
„Já taky ne,“ přitakal jsem a mírně přirazil.
„Uf“ Oplatila mi to a přirazila proti mě. „…hú.“
„Jenže… Uf… nevím jak…“
„Co? …hú.“
„…nám to dlouho vydrží… Uf.“
„Tak jak to pude… hú.“
„Kam…“
„To je fuk, jenom né do mě!“

Přešel jsem do plynulého obousměrného pohybu doufajíc, že mi to vydrží delší chvíli.
Nevydrželo.
Jennifer ve svatém nadšení (snad nevědomky) masírovala mé půlky a nechtíc mě tak vydráždila do krajnosti. Přišlo to náhle, ale stačil jsem zdrhnout. Sotva jsem Pepíka vytáhl ze země zaslíbené, vytryskl z něj proud života. Rozlil se po boubelatém stehně a zvolna stékal dolů.
„Otíku, Otíku, Otíku,“ vzdychla Jennifer, obratně uchopila původce toho nadělení a pomáhala mu zbavit se posledních krůpějí. „To bylo tak krásný…“
„Ale hodně rychlý. Moc sis toho neužila. Mrzí mě to,“ omlouval jsem se.
„Ale to nevadí,“ utěšovala mě. „Že mi to uděláš ještě jednou? Víš, roky jsem s nikým nic neměla. Nijak zvlášť mi to nevadilo, ale teď, teď jsem najednou… strašlivě chtivá.“
„Taky mi to hodně chybělo,“ řekl jsem a dal tak najevo, že pokračování mi nebude proti srsti.

Šli jsme se osprchovat a pak si vlezli do postele. Jennifer si pohrávala s mým nádobíčkem a já se mazlil s jejím předhořím. Nemluvili jsme. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky a jí možná taky. Panující ticho mi najednou připadlo nějak nepatřičné, ba přímo protivné. Musím něco říct, pomyslel jsem si.
Leč to samé zřejmě napadlo i Jennifer, protože jsme se oba v jeden okamžik nadechli a vyřkli první slabiku.
„Promiň,“ stáhnul jsem se, „povídej první,“ vyzval jsem Jennifer.
„Ne, ne, ty seš tady hlavní řečník, začni ty,“ odporovala mi.
„Ááá, já jen chci dodat k těm svým proslovům, že mužský nemaj příliš v oblibě kostnatý holky. Mužský sou rádi, když si maj na co šáhnout, když maj co poplácat. A toho ty máš vrchovatě, tak to měj ráda a na svý tělo buď pyšná, protože je na co šáhnout i co poplácat.“

Zadíval jsem se na Jennifer jak se spokojeně usmívá, a v tu chvíli jsem ji poprvé políbil. Líbilo se jí to.
„A ještě ti musím trochu zalichotit. Děsně se mi líbí, jak to tu máš uspořádaný. Ten skvostnej nábytek, ten je snad na zakázku. Skoro se mi zdá, že je snad dělanej u nás, ale to se asi mejlím. Chci tím jenom říct, že se tady strašně dobře cejtím.“
„Počkej, počkej, co tím myslíš „dělanej u nás“,“ zbystřila Jennifer.
„No, u nás, u Holmana.“
„Jo tam!“ pokývala hlavou. „A co tam děláš?“
„Nic moc. Jenom řežu prkýnka jak potřebujou. Na víc se nehodím, protože to není práce, kterou bych uměl, a kterou sem vzal jenom proto, že mi jinýho nezbejvalo,“ popsal jsem ve stručnosti, jak se věci mají.

„A co teda umíš?“ projevila najednou zájem.
„Tak… ledacos. Umím vodoinstalace, elektrikařinu, zedničinu, dokonce sem i kachlíkoval. Taky se trochu vyznám v zámcích a zámečnický práce mi taky nejsou cizí. Zatím sem si dokázal poradit s mnoha věcma, jen s tím dřevem si nerozumím.“
„Možná bych ti mohla pomoct,“ nadhodila Jennifer.
„Neříkej,“ zasmál jsem se, „a jak? Eště řekni, že tam děláš.“
„No… nedělám… já tu firmu vlastním.“