Lady XXL 04 🇨🇿

Jako když vybuchne bomba.
„Co… cože!!!“ Prudce jsem se posadil a hleděl na Jennifer s vytřeštěnýma očima. „To si děláš srandu!“ řekl jsem vyčítavě.
„Ne, nedělám. Jmenuju se Jennifer Holman – ová, narodila jsem se v Seattlu ve Spojených státech. Táta tam v šedesátým devátým emigroval a jako truhlář začal pracovat v nábytkářským průmyslu.
Dva roky nato se oženil s mámou a ta vložila všechny svý úspory na to, aby si mohl založit podnik. Za třicet let vybudoval 18 poboček na výrobu exkluzívního nábytku v několika zemích americkýho kontinentu. Strašně se chtěl vrátit domů, a tak svůj sen před šesti lety uskutečnil.
Když tady postavil fabriku, jedinou v Evropě, přijela jsem já i máma. Před rokem a půl měli autonehodu, kterou nepřežili, a já celé to impérium zdědila. Tak, a teď o mně víš všechno. Moc si teď přeju mít jistotu, že tě moje „přiznání“ neotrávilo, že budeš pořád stejnej a budeš mě brát takovou, jaká jsem.“ Jennifer zavřela oči. „Teď už jen doufám, Otíku, že až za chvíli votevřu voči, že nebudeš pryč.“

Zaraženě jsem na ni koukal a nevěděl co říct. Asi po minutě zdvihla víčka a tvář se jí rozzářila úsměvem.
„Já to věděla,“ řekla šťastně. „Věděla jsem, že zůstaneš. Tak snad i tu mou pomoc přijmeš.“ Posadila se a objala mě. „Ani nevíš, jak moc jsem ráda,“ zašeptala mi do ucha.
„Jo, a já sem z toho na větvi a nevím, co si mám vo tom myslet. Vůbec nevypadáš jako milionářka. Skoro bych začal přemejšlet vo tom, kdo koho utáh na vařený nudli. Jestli já tebe nebo ty mě. Ale každopádně se mě to docela líbilo,“ probíral jsem se nahlas myšlenkami.
„A není to jedno?“ zeptala se. „Radši mi řekni, jestli přijmeš mou pomoc,“ mocí mermo chtěla vědět.
„Ani ne. Víš, když mně nepomůže to, co umím, pak to pro mě nemá cenu. Abych se stal nějakým šéfem nebo něčím jiným jenom proto, žes mě poznala, tak to fakt nechci. Každej by mě bral jako vlezdoprdelku a vo to nestojím.“

Řekl jsem to tak rozhořčeným tónem, že se dala do smíchu.
„Tohle určitě nemám v úmyslu. Chci ti nabídnout úplně jinou práci. Přála bych si, abys mi dělal správce a údržbáře mýho domu. Měl bys dvojnásobnej plat, bydlel bys tady, nemusel bys platit nájemný, energie, za jídlo, všechno bys moh ukládat na účet. Co ty na to?“ tázala se dychtivě.
„No, zní to lákavě, ale probouzet se s pocitem, že už sem v práci… to ne. Rozhodně bych bydlel doma a taky…“

Vůbec jsem nepostřehl, že mi zajela rukou do klína a usilovně pokračuje v přerušeném přezkoumávání mého nářadí.
Uvědomil jsem si to až v okamžiku, kdy se pustila do leštění ztvrdlého topůrka. Chtěl jsem něco říct, ale nepustila mě ke slovu. Znovu si lehla a stáhla mě k sobě. Bylo to, jako spadnout do peřiny.
„A co kdybys teď na nějakou dobu zapomněl na všechny ty řeči a užíval si se mnou chvíle slasti? Řečí je moc a rozkoše málo, Tak si to poď užívat a vychutnávat jak nejvíc to budeme umět.“

Roztáhla silná stehna a přiložila topůrko k mírně rozevřenému ústí té nejúčinnější ženské zbraně.
Ztratil jsem… ne, neztratil jsem hlavu. Jen jako bych se ztratil v čase a prostoru. Vnímal jsem jen ezoterické chvění bezrozměrného chtíče. Rozevřel jsem naplno vstup do zóny slasti a svůj tvrdý kolík vsouval dál a hlouběji… a hlouběji… ufúúúf, huhúúú.

Vilnost, s jakou jsme se spojili, byla bezmezná. Sevřela mě svýma statnýma nohama a neméně statnýma rukama přitiskla k sobě. Cítil jsem dmutí ňader a chvění chtivého klínu, které sílilo pod mými dráždivými pohyby. Mé vzrušení pozvolna stoupalo a jen jsem odhadoval, kdy dospěje k vrcholu.
Znenadáni Jennifer uvolnila své sevření.
„Mohla bych na chvilku nahoru?“ zeptala se nesměle.
„Jistě, proč ne?“ souhlasil jsem a skulil se vedle ní.

Převalila se na mě s nevídanou obratností a bez otálení nasedla do sedla.
„To je nádhera,“ zašeptala a vzápětí mě celého zalehla. „Víš, je to přímo neskutečnej pocit,“ libovala si a zároveň se pomalu napichovala, „vnímat, jak pronikáš dovnitř, třeš se o stěny mejch útrob, je to… je to… ta nejfantastičtější rozkoš, kterou mě můžeš poskytnout.“
„Hlavně, abys včas utekla, až ti řeknu,“ přerušil jsem poněkud necitelně její nadšení.
„Neboj se,“ nenechala se rozhodit. Vzepřela se pažemi a přešla z poklusu do mírného cvalu. Nejenom pomalý pohyb ji zřejmě dělal dobře, stejně jako mně. Tlak ve mně začal stoupat rychleji, a když se pak vzpřímila a začala po mě poskakovat jako balón po hřišti, bylo rozhodnuto.

„Rychle! Ven!“ vykřikl jsem. Bleskově se přemístila vedle mě, popadla napružené péro a začala ho honit. Během pár vteřin to ze mě vytrysklo jak z Křižíkovy fontány.
„Hu, húú!“ obdivně zahučela a nepřestávala hníst cukající se brko. Pak mi všechno rozmatlala po těle a prohlásila, že mě tím pádem musí umýt a už mě hnala do koupelny. Že mi to bylo setsakra příjemné, jistě nemusím zdůrazňovat. Její měkké ruce se toulaly po mém těle odshora dolů a zdola nahoru, ovšem nejvíc se věnovaly té části uprostřed. S očistou mého náčiní se přímo mazlila. Dokonce i do pusy si ho vstrčila, abych viděl, jak ji na tom záleží.

„Mohli bysme něco sezobnout,“ navrhla, když mě poté masírovala kůži osuškou, „já už mám docela hlad. Ty ne?“
„No, ňáká maličkost by neuškodila,“ poznamenal jsem.
Bylo mi jasné, že sexuální radovánky ještě neskončily a nebude proto na škodu doplnit trochu energie. A také mi bylo jasné, že oblékat se po sprchování je zbytečná ztráta času.

Jennifer mě zavedla do přepychové a krapet přetechnizované kuchyně, kde v neuvěřitelně krátké době vykouzlila dva malé obložené talířky a ošatku s pečivem. Během chvilky byly prázdné a v ošatce zbyl pouhý jeden rohlík.
„Ještě jsi mi neřek, jestli přijmeš mou nabídku,“ zeptala se Jennifer, když poklidila nádobí do myčky a přisedla si zpět ke stolu.
„Když to je těžký,“ povzdechnul jsem si. „Abych tady šudlil s prachovkou nebo se hrabal na zahradě, na to já nejsem. A opravy a podobný věci – na to stačí, když mi zavoláš a eště na tom ušetříš. Nevidím to zrovna růžově.“
„Otíku, já potřebuju, abys mi tady dohlídnul na barák, kontroloval, jestli je všechno v pořádku a funkční, a pokud ne, tak abys mi to opravil nebo nechal opravit. Prostě by ses jen staral o chod domu. Na úklid mám uklízečku, na zahradu zahradníka. Chtěl bys snad říct, že bych toho po tobě chtěla moc?“ vyčítavě se na mě dívala a čekala, co já na to.
„A no tak jó. Ukecalas mě,“ pronesl jsem smířlivě. „Jenom sem ale zvědavej, kam pudu makat, až mě vyhodíš.“
„A proč bych to dělala?“ užasle se zeptala.
„Protože jednou si najdeš vopravdovýho chlapa a pochybuju, že mě tady bude rád vidět, zvlášť když bude cejtit, že ti voprašuju škatulku.“
„A proč bych to dělala?“ zopakovala otázku. „Dyť já vlastně ani žádnýho nechci a tím to je vyřešený.“
„Nó sláva!“ zaradoval jsem se. „Já už sem se lek, že mě chceš uhánět.“

Chvíli na mě koukala jako na zjevení a pak se začala smát.
„Tak ty si ze mě budeš dělat legrácky, to ti teda nedaruju,“ řekla s potměšilými jiskřičkami v očích. Vstala od stolu, přesunula židli ke mně a řekla, ať se natočím k ní. Udělal jsem to. Bez meškání mi vložila ruku do rozkroku.
„Tak, a teď tě budu mučit a tvrdě vyslýchat,“ prohlásila s urputným výrazem ve tváři. Nechápavě jsem se na ni podíval.
„Co tím myslíš?“
„Táta naučil česky mámu i mě, chodila sem do českejch škol a tady sem se zdokonalila natolik, že nikdo nepozná, že sem Američanka. Mimochodem, mám mimořádný nadání na jazyky. Umím španělsky, portugalsky a francouzsky, učím se švédsky. Ale nikdo – nikdo mi neřek, jak tady říkáte třeba tvýmu chlapečkovi, kterýho držím v ruce. Tak mě pouč!“
„No teda, tebe s tím nikdo neseznámil?“ nestačil jsem se divit.
„Vlastně to možný je. Asi by tvýmu tátovi bylo trapný tě něco takovýho učit.“
„Ne asi, ale určitě,“ vmísila se Jennifer do mého rozumování.
„Chtěla bych vědět, jak mu můžu říkat.“
„Třeba tak, jak si ho nazvala – chlapeček. Anebo taky ocas, klacek, pták, péro, šulin, pindík, pinďour, čůro, kokot, macek, nádobíčko a co já vím jak ještě. Prostě pro to existujou desítky a stovky pojmenování, jaký si jen dokážeš vymyslet.“

„To je zajímavý,“ vyjádřila své zaujetí. „A jak je to u mě?“ chtěla dál vědět.
„Tak to bude nejlepší, když ti vo tom povykládám v posteli.“
Znělo to spíše jako konstatování než jako návrh, ale Jennifer pochopila jen druhou možnost a nadšeně s ní souhlasila.
Přecupitali jsme do ložnice a Jennifer se s toužebným očekáváním rozplacatila na svém širokém lůžku. Já ještě chvíli postál a kochal se pohledem na její neskrývanou sexuální chtivost. Musela mě dvakrát popohnat, než jsem se uložil vedle ní.

„No konečně. Už sem myslela, žes ve stoje usnul,“ pokárala mě.
„Ale kdež, jen jsem nad něčím přemejšlel,“ vysvětloval jsem.
„A nad čím?“ byla hned zvědavá.
„Vzpomněl jsem si, že kdysi v jednom erotickým časopise vytiskli erotickej slovník na pokračování. Bylo toho tolik, že sem to ze srandy zkusil spočítat. Jen pro mýho, jak říkáš „chlapečka“, to bylo skoro dva tisíce výrazů a pro tvou, když tě napodobím, „holčičku“, tisícovka. Ale statistika tě určitě nezajímá.“

Trochu jsem se přiklonil a vložil ruce na ňadra.
„Tomuhle tvýmu skvostu se nejčastěji říká kozy, ale taky kozičky, dudy, vemínka, melouny, pomeranče, broskve, jablíčka, mlíkárny, návrší, obliny, pohoří, globusy – prostě co ti slina na jazyk přinese. A tomu dole…“ přemístil jsem ruku do černého porostu mezi stehny, „se asi nejvíc říká kunda, kundička, pička, kundina a ještě jeskyňka, propast, škatulka, buchta, buchtička nebo Máňa, Maruška, Jarmilka a tak dál a dál.“
Odfoukl jsem si námahou od řečnění, čehož Jennifer okamžitě využila.
„Angličtina je teda hodně chudej jazyk,“ konstatovala. „No, je mi to jasný. Tobě budu říkat, že máš Otíka, no a já budu mít Jennie. Jen mě eště pověz, jak se říká, když se spolu milujeme.“
„To má taky stovky pojmenování. Šoustat, šukat, mrdat, jebat, drbat, píchat, harcovat, fikat, trtkat, hrkat, klátit, piglovat… panebože, copak si můžu na všechno vzpomenout?“ povzdychl jsem si nešťastně.
„To stačí. I tak mi z toho jde hlava kolem,“ odtušila Jennifer. „Já jenom vím, že teď Jennie strašně touží po tom obejmout tvýho Otíka.“
Nebylo jasnější výzvy.
„Tak dobře,“ byl jsem s Jennifer zajedno, „ale myslím si, že když se s tebou dřív trošku pomuchluju odshora dolů, bude po tom toužit eště víc.“

Nečekal jsem na to co odpoví a hned se chopil oblých kopečků, začal je masírovat a líbat, zduřelé bradavky mnout mezi rty, brnkat o ně prsty a vůbec se celé horské soustavě věnovat s maximální něhou a péčí. Jennifer se tomu slastně poddala. Přitom nepřestávala svírat mého zbytnělého Otíka a neklidně s ním poškubávala, až jsem ji musel požádat, aby toho nechala, abych se nevykropil dřív, než bude žádoucí.
Pomalu jsem se posunoval dolů. Líbal a hladil jsem její hruď i břicho, až jsem se dotkl černé nivy jejího klínu. V jeho středu prosvítala růžová mezírka, v níž se třpytily kapičky rosy. Vklínil jsem se mezi nohy, které se samovolně roztáhly, sklonil hlavu a jazykem několikrát protáhl vonící škvírku.

„Ježíš! To je krásný! Otíku… Otíku…“ vyjekla Jennifer a sevřela mi hlavu.
„To mluvíš se mnou nebo s tím druhým?“ zeptal jsem se pro upřesněnou.
„No s te… s tebou…“

Nezmohla se na víc, než na pár slabik, protože můj jazyk už byl znovu ponořen v té skulince ženského blaha. Opatrně jsem dovnitř zasunul prst a hledal ten jeden jediný a jedinečný bod, přivádějící ženu k neskutečné extázi. Modlil jsem se, aby jej měla – a já ho našel. Silné zachvění jejího těla mi naznačilo úspěch. Zaměřil jsem se na ten bod, a zatímco jsem jej prstem jemně masíroval, posunul jsem se trochu nahoru a druhou rukou se věnoval jejím baculkám.

„Já… já… já se snad…“ vykřikla najednou Jennifer a celá se přitom chvěla.
„Uvolni se! Nech tomu průchod!“ doporučil jsem jí, ale než jsem to stačil doříct, vytryskl z ní proud šťávy, při kterém se se zakvílením vzepjala, aby vzápětí nehybně klesla zpátky.

Díval jsem se do její nechápavě překvapené tváře s doširoka otevřenýma, dočasně nevidoucíma očima, a pokojně čekal, až přijde k sobě.Lehce trhla hlavou, zacukala víčky a pomalu je zvedla.
„Co… co… se stalo?“ přerývaně se zeptala.
„Nic,“ uklidňoval jsem ji, „jen si na chvilku umřela a znovu vstala z mrtvejch.“
„A jak…“
„Psst,“ položil jsem ji prst na ústa. Rychle jsem Otíka vnořil do Jenniina objetí. A Čas i Prostor se pozvolna rozplynuly v nekonečnu vesmíru.

A zazvonil zvonec…