Lázeňský švihák 02 🇨🇿

Toho večera se mi usínalo dobře. Doktor noc trávil někde jinde a tak jsem měl pokoj jen pro sebe a byl jsem za to rád.
Určitě bych neměl chuť Martinovi odpovídat na jeho zvědavé otázky.
Takto jsem si mohl plně vychutnávat vzpomínky na večerní procházku a mládím vonící Markétino tělo.
Na tváři se mi vyloudil úsměv, když jsem si vzpomněl na její pojmenování provázků kalhotek, které nazvala titěrky.

Toho večera jsem omládl nejméně o dvacet let. Neustále jsem čichal ke své košili, na které ulpěla vůně Markétina příjemného parfému.
Chodil bych s ní celou noc ztichlým lázeňským městečkem a cítil její tělo, které se tisklo k mému, pevné, hladké, vonící mládím.

Ještě dlouho jsme stáli před brankou jejího domu a nedokázali se rozloučit. Stále jsme si měli co povídat. Svá vyprávění jsme občas proložili vášnivým líbáním, při kterém se ve mně znovu začala bouřit krev.
Pokaždé, kdy si toho Markétka všimla, protože mé vzrušení cítila na stehně, ho stiskla a zašeptala: „Tady ne, mohl by nás někdo vidět. A taky už musím domů. Zítra ráno vstávám brzy do práce.“
To, že musí domů, řekla toho večera snad ještě stokrát, než mě naposled políbila a zaklapla za ní branka.

Teprve závan chladného vzduchu mě na chvíli vrátil do reality. „Blázníš dědku,“ honily se mi v hlavě myšlenky. „Podívej se na sebe, kolik je ti let, a ona je mladá holka. Mohla by být tvojí dcerou.“

Oči se mi pomalu zavíraly a s představou nahého Markétina těla, ležícího vedle mě, jsem usnul.

Ranní sluníčko a příjemně chladný vzduch, proudící otevřeným oknem, mě probudily do nového dne.
Podíval jsem se na protější, pečlivě ustlané lůžko. Martin tu noc již nepřišel.

Pln očekávání, co přinese nový den, jsem sešel do jídelny. Martin tam již seděl ve společnosti našich dvou, recepčním přidělených spolustolovnic.
Jinak jsem je nemohl pojmenovat, protože za celou dobu pobytu v lázních jsme s nimi oba udržovali jen zdvořilostní konverzaci.
Přisedl jsem si, pozdravil, ale myšlenkami jsem byl úplně jinde. Očima jsem bloudil po jídelně a hledal Markétu. Zdálo se mi, že je to věčnost, kdy jsme se spolu naposled loučili.

Pak se objevila ve dveřích z kuchyně, přesně tak, jak jsem ji měl stále ve vzpomínkách z chvíle našeho prvního kontaktu.
V černých, krátkých, k tělu přiléhavých šatech, s bílou miniaturní zástěrkou, s vlasy stočenými do roztomilého drdůlku a tácem plným talířků.

Vplula mezi stoly a namířila si to přímo k nám.
Udělala pukrle, pozdravila: „Dobrý den“, usmála se na mě neopakovatelným zářivým úsměvem a řekla: „Ahoj.“
Obě ženy u našeho stolu se na sebe podívaly, a Martin jen mlasknul, obrátil se ke mně a tiše prohlásil: „No ne.“
Vrátil jsem Markétě úsměv: “Ahoj.“
Naklonila se ke mně a zašeptala: „Dnes můžu dřív. Co v půl osmé zase u pramene?“
Mlčky jsem přikývl, abych ji nezdržoval. Všiml jsem si přísného pohledu vrchního číšníka a nechtěl jsem Markétě přidělávat problémy.

Tentokrát jsem na ni nečekal dlouho. Přišla k pramenu skoro na čas.
Dlouhým polibkem mi dala najevo, že se na schůzku těšila.
„Kam půjdeme dnes,“ zeptal jsem se zvědavě. Neznal jsem to tu, a tak jsem veškerou iniciativu nechal na ní.
„Myslela jsem, že půjdeme k nám. Táta měl odpoledne odjet, a měli bychom celý dům pro sebe. Jenže pak mi volal do práce, že to padlo, a odjede až zítra.“
Ve tváři se jí objevil výraz zklamání, určitě měla plán, jak strávit hezký večer.

„Víš co, půjdeme do kina.“ Najednou se rozzářila, jakoby dostala ten nejgeniálnější nápad.
„Vy tu máte kino?“ zeptal jsem se udiveně. „To ještě v této době existuje?“
„Víš, tady to funguje hlavně kvůli lázeňským hostům. Většinou tam promítají starší filmy. Je to hlavně pro ty stařečky, co jsou tady na léčení,“ snažila se mi vysvětlit.
„Jsi hodná, že chceš jednomu stařečkovi udělat radost,“ rýpl jsem si.
Šťouchla do mě: „S tebou mám stařečku jiné plány, tak jdeme?“ a táhla mě k jednomu z domů v ulici, který tak trochu připomínal budovu kina. Ostatně to hlásal i neonový nápis nad vchodem.
„Co vůbec dávají?“
„Nevím,“ odpověděla mi, „to je snad jedno.“

„Markétko, dlouho jsem tě neviděla,“ halekala na ni paní z okénka pokladny. „Copak, že jdeš do kina?“ dívala se za Markétu a zvědavě si mě prohlížela.
„To je strejda,“ odpověděla Markéta, jako na omluvu. „Přijel na návštěvu.“
„A to ho vedeš do kina?“ divila se dál pokladní.
„No, paní Míková,“ pokrčila Markéta rameny.

Raději jsme se odebrali do sálu.
„Sedněte si kam chcete, je tam stejně skoro prázdno,“ slyšeli jsme ještě za sebou.
Paní Míková nelhala. Kino bylo opravdu skoro prázdné, jen na předních sedadlech sedělo pár důchodců.

Našli jsme si pohodlné místo v zadních řadách, tak aby bylo kolem nás prázdno.
„Co vůbec hrají?“ zeptal jsem se šeptem Markéty.
„Nevím,“ dostalo se mi odpovědi. „To je snad jedno.“

Že to bylo opravdu jedno, jsem zjistil po chvíli, kdy se v sále setmělo, a na plátně se objevila tvář Raula Schránila.
„S tím jsem hrál,“ napadalo mě v tu chvíli a chtěl jsem to Markétě sdělit. Otočil jsem se k ní, jenže ona to pochopila jinak.
Naklonila se ke mně a dlouze mě políbila. V okamžiku, kdy ke mně přitiskla vlhké a horké rty, byl mi Raul Schránil úplně jedno.

Padal jsem opět někam do hlubin a svět kolem mě se ztrácel. Nenechavýma rukama jsme ve tmě sálu zkoumali navzájem svá těla. Moje ruka našla neomylně knoflíky její halenky a za několik okamžiků již svírala Markétino nahé ňadro.
Ani Markéta nelenila a já ucítil její ruku na noze. Netrvalo dlouho a její hbité prsty se dobývaly k zipu kalhot. Rozepnula mi je a během několika okamžiků osvobodila mé přirození.
Sklonila hlavu mezi sedačky a po chvíli jsem ucítil vlhkost jejích rtů na obnaženém žaludu a koncert dokonalé kuřby se rozjel naplno.
Snažil jsem se tlumit projevy vzrušení co to jen šlo, ale přesto jeden z dobře slyšících staříků se otočil dozadu a zlostně zasyčel: „Pst.“
„Já už to nevydržím,“ zašeptal jsem pod sedačku.
„Nevadí,“ odtrhla se Markéta na chvíli od údu.
Z úst se mi vydral dušený výkřik, kvitovaný z předních řad poznámkou: „Tak bude už vzadu konečně klid!“
Stavidla povolila a několik výstřiků skončilo v Markétiných ústech. Nezbývalo jí nic jiného, než je spolknout.

Dívčino i moje vzrušení pomalu odeznívalo. Markéta si položila hlavu na mé rameno a tiše oddechovala. Moje ruka jí hladila obnažené stehno a snažila se prodrat pod látku „titěrných“ kalhotek.
Málem dosáhla svého cíle, když se na plátně objevil zlověstný titulek „Konec“ a světla v sále se začínala rozsvěcet.

Vyběhli jsme do tmy městečka.
„Půjdeme ještě někam?“ zeptala se Markéta.
Letmým pohledem na hodinky jsem zjistil, že už nezbývá moc času k uzamčení lázeňské budovy.
Byl jsem tu na léčení a stanovený řád je potřeba dodržovat. V opačném případě by mě mohli poslat domů a ještě bych dostal k úhradě dosavadní pobyt.

Doprovodil jsem Markétu k jejímu domu. V oknech se svítilo, otec zřejmě ještě nespal.
„Zítra to snad vyjde,“ dala mi Markétka naději pro další večer.
Políbili jsme se ještě dlouze na rozloučenou. Za tu dobu jsem jí stačil strčit ruku pod krátkou sukýnku a pohladit hladké pysky její kundičky.
„Nech toho, já už taky musím jít domů,“ jemně mě odstrčila. „Pa,“ poslala mi vzdušný polibek a zavřela za sebou branku.

Vydal jsem se pomalu potemnělou ulicí, když tu se přede mnou objevil mladík, kterého jsem včera viděl postávat před vchodem lázeňského domu.
Vrazil do mě, ačkoli byl chodník poměrně dost široký.
„Promiňte,“ řekl na omluvu, ale na chvíli jsem v jeho pohledu postřehl cosi, co nasvědčovalo tomu, že by se určitě rád popral.