Lázeňský švihák 04 🇨🇿

Počasí nám přeje. Od rána azurově modrá obloha a ptáci v parku se předhání v tom, kdo z nich svým zpěvem nejvíce zaujme pacienty posedávající na lavičkách.

Vracel jsem se z procedury v nedalekého lázeňském domě Dvořák, příjemně unavený, ale hlavně s hlavou plnou vzpomínek na včerejší milování s Markétou.
Vůbec mi nevadilo, že jsme vynechali procházku večerními ulicemi.
Celý dům patřil jenom nám a když jsem pozdě večer odcházel, nohy se mi podlamovaly. Bylo to takové zvláštní vyčerpání, které bych si rád zopakoval znovu.

Jak už jsem říkal, pod něžnými dotyky a vášnivými polibky této překrásné dívky jsem načerpal sílu a i ve svým milostných výkonech jsem překonával všechna očekávání.
Nebylo pak divu, že jsem se těšil na procedury, které mi jakoby zázrakem vracely sílu.
I přes slabou bolest ve slabinách, jsem byl opět připraven této dívce poskytnout rozkoš, při které zavírala oči, vzdychala a vznášela se kdesi v oblacích.

Sedl jsem si chvíli pod slunečník na terase, vystavil obličej slunci, zavřel oči a opět si vybavoval bezchybné tělo mladičké Markétky. Jak jinak pojmenovat to roztomilé stvoření, na němž nebylo možné najít jedinou chybu. Dokonalost jejích tvarů, dlouhé tmavé, heřmánkem vonící vlasy, hladce vyholený klín a vůně mládí, to vše mě přivádělo doslova do extáze.

„Dáte si něco k pití?“ ozval se nade mnou hlas rusovlasé servírky, která nás ráno obsluhovala v jídelně.
Doslova mě vytrhla ze snění. „Kolu a možná nějaký zákusek.“ „Nemlsejte,“ pohrozila mi štíhlým prstíkem: “Za chvíli bude oběd.“
Pravda, bylo už skoro jedenáct hodin a blížila se doba obědů.
„Dobře, tak jenom tu kolu,“ souhlasil jsem. „Takové krásné stvoření, jako jste vy, musím poslechnout.“
Zapýřila se, usmála a odešla.
Ty si zkrátka Josefe nedáš pokoj a nedáš. Kdyby tě tak viděla Markétka, jak laškuješ s její kolegyní. Za to ty nemůžeš, Pepo. To je tou atmosférou lázní.
Vychutnal jsem osvěžující nápoj, zaplatil a vydal se ke vchodu hlavního lázeňského domu, abych se opláchl, chvíli na pokoji poležel a vydal se na oběd.

Ve foyeru budovy byl i mimo jiné panel, na kterém byly prezentovány kulturní programy, pořádané pro hosty.
Kromě programu kina, určeného pro stařečky, jak ho přiléhavě pojmenovala Markéta, byl tu i program letní scény, nacházející se a areálu rozlehlého parku.

Tentokrát mě na první pohled upoutal plakát, upozorňující na divadelní představení pražského divadla Forbina, ale ještě více, herecké obsazení.
Mezi jinými i mně důvěrně známé jméno Michaela Kašíková.
Dosedl jsem do jednoho z křesel, před očima se mi roztančily mžitky a cítil jsem nával krve do hlavy.

Michaela. Okamžitě se mi vybavily poslední hodiny mého angažmá v kosteleckém divadle a dlouhé loučení v Michaelině bytě. Čekala mě vojna a rozloučení. Míšu jsem už pak nikdy nespatřil.
Teď po více jak čtyřiceti letech mám příležitost se s ní setkat v lázních.
Poznám ji, pozná ona mě, bude vůbec o setkání stát?

O to více mě překvapila Markéta. Při naší pravidelné schůzce mi radostně oznámila:
„Jozífku, mám pro tebe něco, co ti určitě udělá radost. Žádné kino pro stařečky. Koupila jsem lístky na divadelní představení v Letní scéně. Že máš radost?“ skočila mi kolem krku jak malá holčička.
„To víš že mám, lásko,“ nechtěl jsem jí kazit radost.

Tohle jsem potřeboval ze všeho nejméně, potkat se s bývalou přítelkyní s mladou dívkou po boku. Leda, že bych ji představil jako svou dceru. Blbost, co?

Trochu s obavami jsem kráčel s Markétou k Letní scéně. Markéta, která již ztratila zábrany a přestala náš vztah tajit, šla vedle mě, držíc mě za ruku.
Minuli jsme skupinu lidí, když v tom se z hloučku jedna žena zastavila a ohlédla se za mnou.
Nebylo těžké si toho nevšimnout. Zastavil jsem se také a chvíli jsme si jeden druhého prohlíželi.
„Jste mi nějak povědomý, neznáme se odněkud?“ hledala v paměti.
To bude zřejmě ona, napadlo mě v tu chvíli. „Míša?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ano,“ odpověděla a v ten okamžik jí to zřejmě došlo.
„Pepa,“ vykřikla a skočila mi kolem krku. „Pepo, jsi to ty! Už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím,“ a vtiskla mi vášnivý polibek.

Teprve v tu chvíli si všimla Markéty, stojící vedle mě.
„Pardon, omlouvám se, léta jsme se neviděli. Byl to kdysi můj blízký přítel. Dcera?“
„Ne, to je moje přítelkyně,“ uvedl jsem věci na pravou míru.
„Pardon, pardon, omlouvám se, netušila jsem,“ začala Michaela couvat. „Pokazila jsem, co jsem mohla,“ znovu se omlouvala. „Pepo, ty jsi se nezměnil.“
„Promiň,“ poznamenal jsem nejapně.
„No nic, krátké to bylo setkání,“ otočila se Míša ke skupince ostatních herců. „Snad nás osudy ještě někdy svedou,“ zamávala mi na rozloučenou.

Obrátil jsem s k Markétě. „To bylo kdysi dávno,“ řekl jsem na omluvu.
Mlčela a smutně se mi dívala do očí.
„Teď mám jenom tebe, poklade,“ snažil jsem se ji trochu rozveselit.
Snad tomu uvěřila, přitiskla se ke mně a pevně mi objala ruku. Toho večera již už nepustila.

Celou dobu představení jsem byl myšlenkami mimo. Nevnímal jsem ani Markétiny dotazy a často jsem opakoval otázku: „Co jsi říkala?“
Stále jsem byl rozhozený ze setkání s Michaelou. Po tolika letech setkání jsme spolu nakonec mluvili jen pár minut.
Konečně jsem došel k závěru, že se zase tolik moc nestalo. Za ta léta, kdy jsme se s Míšou neviděli, hodně se změnila. Z té věčně rozesmáté uličnice s pronikavýma očima, se stala tuctová dáma s nadměrnými kily a se svraštělou tváří, poznamenanou denními nánosy divadelních šminek.
Jak je ta ženská krása pomíjivá.
Jak jsem asi v jejích očích vypadal já? Stáří mi na kráse určitě nepřidalo.
I když pro Markétu jsem byl určitě přitažlivý, alespoň jsem si to myslel.

Představení skončilo a zbývalo ještě několik minut, které nás dělily od zamykání hlavního vchodu lázeňského domu.
„Noc je ještě tak mladá,“ zasnil jsem se a nechtělo se mi s Markétkou loučit.
„Nechceš jít ke mně?“ zeptala se roztouženě.
„Rád bych, ale jak se pak dostanu do baráku?“ měl jsem obavu. Barák, tak jsme říkali lázeňskému domu, kde jsem byl ubytovaný.
Markéta se ke mně přitiskla.
„Nijak, zůstaneš u mě do rána,“ rozhodla. „Táta ještě nepřijel.“

Kráčeli jsme ztichlým parkem a šeptali si něžná slůvka. Stále se mi nechtělo věřit, že to krásné a křehké stvoření patří jen mně.

Nedalo mi to, abych se jí nakonec u skleničky vína, kterou otevřela po našem příchodu do jejího domu, nezeptal: „Proč se mnou chodíš?“
Podívala se na mě, jakoby mou otázku nechápala.
„Tobě se to nelíbí?“
„Líbí.“
„Tak vidíš.“
„To není odpověď.“
Dlouze se napila z poháru, vtiskla mi na rty vlhký polibek a řekla: „Ze začátku to byla zvědavost. Když jsem zjistila kdo jsi, chtěla jsem zkusit co moji mámu na tobě přitahovalo. Tvoje charizma, a tak vůbec, že jsi někdo.“
„Jakýpak někdo.“
„Jsi přece herec?“
„Ani jsem nebyl. Dělal jsem v divadle scénografa a občas jsem si zahrál, to bylo všechno.“
„Ale pro mámu jsi herec byl.“
„To proto, že jsme se víc nepoznali.“
„To je jedno. Určitě by měla radost z toho, že tu teď spolu sedíme.“

„Jozífku, jak se nejraději miluješ?“ zeptala se z nenadání.
„Proč?“
„Miloval jsi se z nějakou holkou do zadečku?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„A chtěl bys?“ otázala se znovu.
Pokrčil jsem rameny.
„Holky říkaly, že je to hezké,“ vstala a začala si rozepínat halenku. Zbavovala se postupně jednotlivých částí oděvu, až přede mnou stála úplně nahá.
„Svlékni se také,“ vyzvala mě a začala mi rozepínat knoflíky košile.

Tichá překrásná melodie doprovázela odhalování nahoty, občas přerušené žhavým polibkem.

Markéta se ke mně obrátila zády a snažila se nahmatat v té chvíli již na kámen tvrdé přirození. Poté, co ho uchopila si ho přitiskla k nahému tělu.
Mírně jsem ji zatlačil na záda a donutil ji se sehnout. Opřela se rukama o pohovku a vyšpulila zadeček co mohla nejvíce.
Projel jsem údem mezi rozkošnými půlkami a žaludem se dotkl doposud sevřeného věnečku konečníku.
„Opravdu to chceš?“ zeptal jsem se a po souhlasném přikývnutí jsem mírně zatlačil.
Špička žaludu se zabořila do pomalu se otevírajícího otvůrku.
Markéta tiše sykla.
„Bolí to?“ zeptal jsem se a přestal tlačit na její zadeček.
„Ne,“ odpověděla a přitiskla se více k údu.
Přitlačil jsem znovu, tentokrát více, žalud překonal tlak svěrače a vklouzl dovnitř.

Chvíli jsme tak zůstali. Tlak působící na můj úd byl tentokrát silnější, než když ho svíraly stěny Markétiny vagíny. Markéta hlasitě vydechla, když ho ucítila hluboko v sobě.
Síla jejích vzdechů nabírala na intenzitě, zrovna tak jako můj úd na rychlosti.
„Už… už… budu,“ vykřikl jsem naposled, pustil stavidla a několika výstřiky ji naplnil.
Padla bříškem na pohovku a zůstala ležet s roztaženýma nohama. Z dírky zadečku jí vytékala úzká stružka bílého semene.
„Bylo to krásné,“ zašeptala po chvíli.
„Mně se to taky líbilo.“

Seděl jsem vedle ní hladil ji po zádech. Markéta spokojeně vrněla jako kočka.
Znovu jsem se rozplýval nad krásou jejího těla. Vydržel bych se na ni dívat až do rána, nebýt toho, že vstala a šla se do koupelny utřít.
Vrátila se oblečena v lehkém krátkém župánku a již mezi dveřmi hlásila: „Mám hrozný hlad.“