Lentilky 01 🇨🇿

Venku jemně mrholilo, stěrače každou chvíli otřely sklo a Libor se nemohl dočkat konce cesty. „Jak dlouho jsem tady nebyl? Naposledy to bylo před první misí, takže zhruba dvacet let,“ mihlo se mu hlavou při vzpomínce na poslední návštěvu. Vzápětí se mu vybavil zakouřený lokál, hlasitá hádka, výkřik a houkání sanitky. „Měl jsem štěstí, že to dopadlo dobře. Přiměřená sebeobrana, rozhodl soud,“ zavzpomínal se. „A to všechno kvůli jedné holce, kterou jsem od té doby neviděl.“

Rozpršelo se hustěji, provazce lijáku bičovaly auto a cesta se ztrácela v mlžném oparu. Na poslední chvíli zahlédl u krajnice skrčenou postavu. „Pojďte dovnitř, svezu vás,“ zastavil a pootevřel dveře.
„Děkuju,“ vklouzla dovnitř dívka s vlasy urousanými deštěm.
Když je odhrnula, uviděl hezký dívčí obličej, který mu někoho neodbytně připomínal. „Ne… to není možné…“ zavrtěl hlavou, když si vzpomněl. Přesto se jí raději zeptal. „Není tvoje máma Adriana Pavelková?“
Dívka sebou škubla. „Jak to víte?“ nadechla se zhluboka. V jejím hlase zaslechl zvláštní smutek.
„Jsi jí podobná,“usmál se.

Stejné tmavé oči, vlnité vlasy, lehce ochraptělý hlas, který si i po letech pamatoval, jemně vykrojené rty. Vlastně byla přesnou kopií své matky, kterou tenkrát znal. „Jedeš za ní?“ zeptal se.
Zbledla. Beze slova svírala dlaně zaťaté v pěsti a v očích se jí objevily slzy. Netušil, co řekl špatně, ale chystal se omluvit. Nakonec raději zabořil pohled před sebe a odmlčel se.

„Máma je mrtvá,“ zlomil se jí náhle hlas smutkem. „Umřela v zimě.“

Hrdlo se mu stáhlo bolestí. Najednou nevěděl, co má říct.
„Adriana je mrtvá,“ běželo mu hlavou. „A já sem jedu vlastně jenom kvůli ní. Ani bych nespočítal noci strávené v terénu, kdy mě držela při životě jenom vzpomínka na ni a touha aspoň ještě jednou ji potkat. Tolik různých scénářů našeho setkání, ale ani jeden z nich nebyl takovýhle,“ polkl nasucho, aby zadržel slzy.
„Znal jste ji?“ podívala se na něj pokradmu.
„Kdysi dávno,“ usmál se křečovitě. „Jsi jako ona.“
Oči se jí zamžily slzami. „Máma byla hezčí,“ hlesla. „Všem se líbila, zatímco o mě kluci ani nezavadí.“
„Časem na to přijdou,“ mrkl na ni.
„Nemám ani pořádný prsa, jenom tyhle lentilky,“ popotáhla si mikinu, která plandala na jejím vyhublém těle.

„Kolik ti je, patnáct? Máš ještě spoustu času,“ utěšoval ji.
Sevřela rty a tvář jí zalila červeň. „Je mi osmnáct,“ utrousila chladně. Nevěděl, co na to říct. „Jednou přijdeš na to, že prsa nejsou všechno,“ pomyslel si. „Být mladší, zamiloval bych se do tebe stejně jako do tvé mámy.“

Náhle se v šeru objevily mlhavé obrysy domů. Zpomalil a snažil se zorientovat.
„Tady mi zastavte,“ ohnula se pro batoh pohozený mezi nohami.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se místo rozloučení.
„Kluci mi říkají Lentilka,“ zahrál jí kolem rtů ironický úsměv. „Asi chápete proč.“
„A jak ti mám říkat já?“

Místo odpovědi vyskočila z auta a pomalu mizela v mlze.
„Jak se jmenuješ?“ opakoval tvrdohlavě svou otázku.
„Adriana, jako máma,“ zaslechl z povzdálí její ochraptělý hlas.

Vesnice nebyla velká, přesto mu chvíli trvalo, než našel cíl své cesty. Zaparkoval před zborcenými vraty, které pamatoval z dětství, a automaticky sáhl pod vypadlou cihlu. Našel klíče, stejně jako dřív.
Přivítal ho zatuchlý pach dlouho nevětraného domu. Odhodil tašku na zem a rozhlédl se. Vlastně se nic nezměnilo. Otlučená skříň v tmavém rohu, botník plný starých bot, kabát pověšený na věšáku. Na stole v kuchyni otlučený hrnek, jako by někdo právě odešel a měl se každou chvíli vrátit. Nebyl připravený na nával emocí, který se ho zmocnil. Zabořil hlavu do dlaní a před očima se mu mihl obraz kulhajícího muže ve středním věku, který se s ním smutně loučil.
„Nikdy jsem ti neřekl, že tě mám rád,“ promluvil k němu v duchu. „A ty jsi mi neřekl, že tě zevnitř sžírá rakovina, abych se netrápil. Byl jsi sakra chlap, a to mám ramena dvakrát tak větší než ty,“ usmál se hořce.

Vytáhl z batohu spacák a uložil se ke spánku. Uměl usnout na povel jako každý voják. Probudily ho první sluneční paprsky pronikající oknem. S kouřícím hrnkem kávy se posadil na schody a vychutnával si zvláštní vůni venkovského rána.

„Už jste se zabydlel?“ objevila se ve vrátkách známá postava.
„Ahoj, Lentilko,“ usmál se na pozdrav.
Zakabonila se, ale potom jenom pohodila hlavou. „Moje chyba, že jsem vám to řekla,“ prohrábla si neposedné prameny vlasů a opřela se o zeď. Nedalo mu to, aby ji pokradmu nepozoroval. „Škoda, že jsi tak mladá. Připadám si vedle tebe jako stařec,“ povzdechl si v duchu.
„Něco jsem vám přinesla,“ podala mu fotku, na které byl společně s její mámou. „Babička říkala, že na vás hodně myslela. Prý jste byl v Afganistánu?“
„Taky,“ přikývl.
„Musím do školy, ale odpoledne se ještě zastavím,“ zvedla se, aniž by vysvětlila důvod své návštěvy.

Sledoval, jak odchází. V džínových šortkách vynikaly její opálené nohy a už teď věděl, že vzpomínka na její zadeček mu způsobí spoustu bezesných nocí.
„Měl bych si najít ženskou. Tohle není normální, abych myslel na sotva dospělou puberťačku, která by mohla být mou dcerou.“ Zavzpomínal se na první polibek s její mámou. „Bylo nám šestnáct, nevěděli jsme nic o životě. Je to divný, když si představím, že je Lentilka starší než my tenkrát.“

Zadíval se na vybledlou fotku, kterou mu přinesla. „Kolik nám tenkrát bylo? Vlastně ani nevím.Možná to bylo tenkrát, když jsem jí poprvé řekl, že se mi líbí. Jenom se ušklíbla a utekla, ale druhý den zase přišla, jako by se nic nestalo.“

Začal vyklízet dům. V zápalu práce si neuvědomil, že se polední slunce přehouplo za obzor. Pomalu se smrákalo, když se vrátila.
„Babička vám posílá štrůdl, prý ho máte rád.“ S chutí se do něj zakousl.
Sedla si na stůl a pobaveně ho pozorovala. Bezděčně přitom pohupovala nohama, kochal se pohledem na její opálená stehna a po dlouhé době ucítil zatrnutí v rozkroku. „Jak dlouho už jsem nikoho neměl? Poslední byla ta americká četařka ve zvláštní misi,“ vybavil si šlachovitou blondýnku, která mu zpříjemňovala osamělé noci.

„Co je?“ všimla si Lentilka jeho pohledu a zkřížila nohy.
„Nic,“ potřásl hlavou, aby zahnal vzpomínky.
„Vážně si myslíte, že se budu jednou klukům líbit?“ vrátila se náhle ke včerejšímu rozhovoru.
„Určitě,“ přikývl. „Mně se líbíš už teď.“
„Tím si nejsem jistá,“ zapochybovala.

Ještě chvilku si nezávazně povídali, a potom zmizela v šeru.
„A co já teď s tím,“ povzdechl si Libor při pohledu na bouli v rozkroku. Nezbylo mu nic jiného, než vyřešit přetlak rychlou onanií. Když si potom utíral papírovým kapesníkem chlupy zalepené řídnoucím semenem, uvědomil si, že přitom myslel na mladičkou dívku, která se náhle objevila v jeho životě.

Druhý den ji netrpělivě vyhlížel. Těšil se na její bezstarostný smích a zvláštní pohled tmavých očí, který ho pronásledoval ve snech. Když se jí nedočkal, vytáhl v pokoji zklamaně povadlý úd a snažil se ho probudit k životu. Vybavoval si její štíhlé, opálené nohy, drobná ňadra rýsující se v tílku i jemný obličej, který ho fascinoval svou nevinností. Během chvíle zapomněl na okolní svět, proháněl ocas a s hekáním se blížil k vyvrcholení, když ho vyrušilo zabušení na dveře. Rychle se upravil a šel otevřít.

„Už jsem myslela, že mě nepustíte dovnitř. Stihl jste to?“ vklouzla dovnitř.
Trhl sebou. „Jak to myslíš?“
„Měl byste zatahovat žaluzie,“ zasmála se. „Chvíli jsem vás pozorovala.“

Zahanbeně si povzdechl. „To mám z toho, že si nedávám pozor. Co teď s tím?“ přemítal.
„Snad se nestydíte?“ zasmála se. „Dělají to všichni, i když tvrdí, že ne.“
„Ty taky?“
„Hmmm,“ přikývla.
„Na to bych se klidně podíval,“ mrkl na ni.
„Vážně?“
„Proč ne?“ zasmál se přiškrceně.

Bez dechu sledoval, jak klidně rozepnula šortky a vklouzla rukou do kalhotek. Usilovně pracovala na svém vyvrcholení. Pozoroval ruku uvězněnou v kalhotkách a s přemáháním odolával touze přidat se k ní. Náhle jí uniklo z úst tiché zasténání, ztuhla a se stisknutými rty si vychutnávala neskrývaný orgasmus.

„Spokojený?“ zadívala se mu do očí.
„Napůl,“ usmál se. „Moc jsem toho neviděl.“
„To vám musí stačit.“

Beze spěchu se upravila, jako by se před ním právě nevyprstila. „Tak já půjdu,“ zvedla se. „V pátek bude v hospodě zábava, přijdete?“ zeptala se při odchodu.
„Možná,“ přikývl.
Nemohl si pomoct, jakmile odešla, vytáhl ztopořený penis a pár tahy zkropil zaprášenou podlahu sprškou semene. „To jsem dopadl… honím si tady péro jako puberťák a myslím na holku, co by mohla být moje dcera…“ povzdechl si.

Omlouvám se za nedostatek sexu, ale slibuji, že v příštím díle se polepším. Občas musí i incesťák, jako jsem já, napsat něco jiného, možná lehce autobiografického. Kdysi jsem jednu Adrianu znal a dodnes přemýšlím, jak asi vypadá. Jako vždy budu rád za vaše komentáře ať už tady nebo na e-mailu: guli04@seznam.cz