Maryša

Venku byla ještě zima raného předjaří, ale u kovářské výhně bylo příjemné teplo.
Kovář nepracoval a naslouchal ženě oblečené v obnošených, vetchých, ale čistých šatech.
„Jsem moc vděčná, že jste vzal Josífka do učení, ale opravdu nechci vám být cokoli dlužna.“
Kovář vzdychl.
„Jak jsem si řekli s panem starostou. Nic mi platit nebudete a nic po vás nechci.“

„Já vím, já vím… nemám peníze, ale… ehm… přece jen cítím vůči vám dluh a ten se dá splatit i jinak,“ a žena si začala rozvazovat šněrování u krku.
„Zadržte, osobo,“ zahřímal kovář. „Jak si to představujete? Že se tu svléknete a já…?“
„Chci vám být vděčná… tak se to přece dělá,“ zaštkala žena.

Kovář na ni pohlédl soucitným pohledem. Dobroslava Malinická byla vdovou už řadu let. Chudou podruhyni si po smrti jejího muže nikdo další nevzal, navíc s dítětem, tehdy ještě kojencem. Žena se tak protloukala životem sama. Jestli dle Božích přikázání těžko říct, ale chlapec byl poslušný, chodil do školy a byl vždy čistě, byť chudě, oblečen. Mezi vesnickou chasou měl kamarády a byl to kluk jako každý druhý.

Kovář sám zašel za starostou a navrhl mu, že si vezme Josífka do učení, bude ho mít na byt i na stravu a dovede ho k tovaryšským zkouškám. Prostě provedl to z křesťanské lásky k chudé vdově, která i ve svém údělu byla stále hezkou ženou, které nebylo ještě ani třicet let.
Nyní stála před ním a nabízela splátku učednického poplatku jiným způsobem.
„Jak říkám, jednám tak zadarmo… vzhledem k vašim možnostem by se z Josífka stal akorát pacholek na statku. Zdá se mi šikovný, tak z něj bude kovář či zámečník.“
Žena se otočila k odchodu, chtěla projevit vděk, ale když není zájem…

„Počkej… Slávko,“ ozval se kovář a žena ztuhla. Takto důvěrně ji už dlouho nikdo neoslovil.
Otočila se a muž se usmíval.
„Vždycky ses mi líbila, ale já byl už léta ženatý s Eliškou… přesto… pokud chceš splatit dluh za Josífka, přijď pozítří, budu doma sám.“

Žena přikývla a vyšla z kovárny do sychravého dne.

***

V udaný den přišla zkraje odpoledne.
„Pojď dál a říkej mi…“ uvítal ji kovář ve dveřích domku.
„František, já vím,“ opáčila žena a vstoupila do sednice.
Bylo zde zatopeno a útulno, až se zastyděla nad svou malou chudou světničkou u sedláka Marhoula, kde s Josífkem žila.

„Tak tedy… mohu ti říkat Slávko?“ řekl František měkce a žena přitakala.
„Dobroslava je moc dlouhé, Slávko mi říkal… jen můj muž a…“ nedořekla a muž se neptal, pochopil. Usedl ke stolu a žena také.

„Víš, jsme jen chudí lidé, odkázáni na milosrdnost druhých. Josífek je rád, že bude tvým učedníkem. Jen nevím , zda to zvládne, je hubený a slabý.“
„Tady zesílí, o to se neboj,“ vpadl jí do řeči kovář a žena pokračovala.
„Osud mě naučil, nikdy nebýt nikomu dlužna. Lidé se na tebe usmívají, ale pak vydírají, zneužijí… pro svou zlou potěchu… ty se tváříš milosrdně, ale nevím, co tě k tomu rozhodnutí vedlo. Jistě ne to, že jsem se ti před lety líbila… já, chudá holka.“
„Proč ne?“
„Protože svět je takový. Proto tě zapřísahám, nebuď k mému chlapci zlý. Bude se jistě dobře učit, v tom je jeho budoucnost a za to já ti dám… své tělo.“
Žena vstala a než se kovář nadál, stála před ním jen ve spodničce.
„Neodmítej moji splátku a ber, co je ti nabízeno.“

František ji vzal za ruku a odvedl do komory, kde byla postel. Vysvlékli se do naha a přikryli se peřinou, pod níž se k sobě přitiskli a začali líbat. Milování probíhalo standardně. Když se dostatečně zlíbali a muž se potěšil jejími vnady, nalehl na ni, Slávka pokrčila a roztáhla nohy a přijala ho v sobě s bolestným vzdechnutím. Přece jen, jeho výbava nebyla zrovna malá.
„Ohhh… jsi veliký… prosím… pomalu… uhh… uh.“

Kovář se vzepřel na loktech a strojově ji projížděl, dokud to na něj nepřišlo. Nato z ní vyjel, semeno jí vystříkal na břicho a tím to bylo odbyto. O její pocity a uspokojení se nezajímal.
Slávka mu v podstatě jen podržela, uspokojení necítila žádné, ale vědomí, že splatila dluh, ji hřálo u srdce. Opět není nikomu nic dlužna.
Oblékla si šaty a kovář ji vyprovodil se spokojeným úsměvem a se slovy „Kdykoli zase přijď.“

Toto je současnost, ale nyní se vraťme úplně na začátek celého příběhu.

***

„Nepřekážejte tu, haranti!“ rozkřikl se zlostně statkář Kejchal na klubko dětí, hrajících si na dvoře. Byly to děti čeledínů a děveček žijících na statku za mzdu, ubytování a stravu. I chudí lidé ale mají právo se milovat, brát a mít děti, takový je řád světa.

I statkář měl dítě. Dceru Annu, věkem stejnou jako ti venku, ale mezi ně ji nepouštěl. Ona je někdo a ne jako ta chudina na dvoře. Malá Anna si ale toužila hrát s ostatními dětmi a často kvůli tomu i plakala, ale otec byl neoblomný a i matka Adéla ho musela poslouchat. A že je na ni otec zlý, Anna často slyšela v noci z jejich pokoje. Maminka tam vzdychala a sténala a dovolávala se Boha slovy „Ach, Bože“ či „Dobrý Bože.“

Poměry se trochu změnily, když Anička nastoupila do školy. Tam chodila s ostatními dětmi ze vsi, ale jelikož je neznala a oni ji, neměla zpočátku žádné kamarády. Děti říkaly, že je „jiná“ a spíše jí dělaly naschvály. Josífek, syn chudé podruhyně, jí dokonce jednou ukradl svačinu a slupl jako malinu. A Anička tak ze školy vždy běžela domů a byla smutná.

Časem vyrostla v krásnou dívku a útoky dětí slábly. Náhle si jí začaly více všímat a kamarádit se s ní. Otec to neviděl rád, ale nemohl s tím nic moc dělat, dokud Anna nevychodila obecnou školu a on ji neposlal do dívčího penzionátu.

Odtud se vrátila jako sebevědomá krásná mladá slečna, s nosánkem patřičně nahoru a přezíravým chováním ke všem, kdo stál na nižším společenském stupni. Jakoby všem chtěla vrátit to ponížení, které se jí dostávalo v dětství.

***

Otec jednoho dne usoudil, že již je čas dceru vdát. Jednou zdědí statek, tak ať ví, jaký bude zeť hospodářem.
O vhodné mládence však byla na vsi nouze. V úvahu připadající starostův syn Jeremiáš však byl povahy mírné, neprůbojné, až bojácné. Dokonce ani nebyl znalý žen, neboť s otcem odmítl jet do města do nevěstince na zkušenou, jak se tomu říkalo.
A přitom mladý muž měl vstupovat do manželství zkušený, aby věděl co a jak s cudnou pannou. To schvalovaly i matky, které na rozdíl od synů, jinak zarputile bránily nevinnost svých dcer.

Jeremiáš tedy vypadl ze hry a tak otec se chtě nechtě zaměřil na vdovce. Po pečlivém výběru mu padl do oka Mnislav Vávra, dvojnásobný vdovec, majetný to sedlák. Táhlo mu již na šedesátku, byl to tedy v podstatě stařec, ale věk je jen číslo, protože muž byl plně při síle, fyzické i mentální a mladou holku si troufal zkrotit a zvládnout. Však její předchůdkyně by mohly vyprávět.

Zatímco Annu mohla ranit mrtvice, když se to dozvěděla a ztropila řadu hysterických scén, otec si mnul ruce, jak se spojením statků rozhojní majetek. Anna a Mnislav Vávrovi budou nejbohatšími statkáři ve vsi a širokém okolí.

***

„Josefe, to snad nemyslíš vážně?“ zlobila se na něj žena již pokolikáté. „Kolik je jemu, kolik Aničce… to přec je proti zdravému rozumu! Ti dva se nikdy nemohou mít rádi!“
„A proč by se měli mít rádi?“ nechápal Josef. „Tady jde o zachování rodu a…“
„..majetku,“ dodala žena a muž na ni vykulil oči.
„Jo a majetku! Jejich děti to ocení.“
„Jenže my jsme oba stejně staří, tak to nekaž vlastní dceři,“ pokračovala žena, ale se zatvrzelým manželem nehnula. Mnislav Vávra se měl stát manželem jeho dvacetileté dcery Anny.

***

„Mami, jaké je to… poprvé?“ ptala se Anna matky v jedné z řídkých chvil, kdy byly spolu sami.
„Víš, děvče,“ vzdychla matka. „To má každá jinak. Já si myslím, že záleží hlavně na muži, jak je něžný, ohleduplný, trpělivý… zkrátka jak moc tě miluje.“
„Když ten Vávra…“ špitla Anna smutně a matka mlčela. Ano ten rozhodně něžný a trpělivý nebude, projelo jí hlavou.
„Neboj se… mě to jenom štíplo. To poznáš, že ses právě stala ženou a brzy na to matkou. To je náš ženský úděl, ale krásný. Přivedeš na svět božího tvora… dítě,“ snažila se marně dceru utěšit.
Annu představa společného lože se starým Vávrou přímo děsila a v hlavě jí rašil jistý plán.
Tělesnému styku neujde, ale Vávra prvním nebude!

***

Kovář usilovně bušil do perlíku, když ve dveřích zahlédl dívčí siluetu.
„Ááá, pěkně vítám, čemu vděčím za vaši návštěvu, slečno Aničko,“ zašveholil, ale Anna se tvářila přísně, možná i pohrdavě.
„Chtěla bych si promluvit s vaším učedníkem,“ řekla pánovitě.
„Hm… zrovna kuje železo, dokud je žhavé… zeptejte se ho sama,“ odtušil kovář a vrátil se ke své práci.
S nafoukanou slečinkou nebude ztrácet čas. A doufá, že ani Josífek ne.

Ten právě pracoval s rozžhaveným plátem železa a tvořil z něj podkovu. Práce ho bavila a Anna ho pozorovala, jak je celý šlachovitý a urostlý. Už to nebyl ten drobný, vychrtlý, věčně hladový chlapec.
„Zdravím tě,“ popošla Anna k němu a Josífek ustal v práci a usmál se na ni bílými zuby.
„Potřebuješ vykovat něco pro štěstí?“
„Ne. Spíše pro neštěstí. Otec mě zaslíbil Vávrovi, víš, tomu sedláku od rybníka… a… ehm… já… já… mohli bychom mluvit někde sami? Přijď k máchadlu o osmé,“ řekla opět povýšeně a Josífek se přestal usmívat.
„Necítím se povinován poslouchat tvé rozkazy. Jestli po mně něco chceš, tak příště popros a teď raději ustup, ať se nepopálíš o železo. Tady se pracuje a neokouní.“

Anna zalapala po dechu nad tou opovážlivostí. Ona je někdo a on jen učedník, jenže… to, co ji tížilo, bylo silnější než hrdost a nasadila smířlivější výraz a tón.
„Promiň. Tak tedy… prosím… přišel bys tam o osmé?“
Na to Josífek kývl. „Budu tam.“

***

Večerní schůzka se nevyvíjela dobře. Když se Josífek dozvěděl, že má Annu bezbolestně zbavit nevinnosti a tak ji „připravit“ na manželství se starým sedlákem, byl zdrcen.
Předpokládal, že Anna se bude k němu chovat s pokorou a ne s panskou povýšeností, že udělá, co ona chce a… „sbohem a šáteček.“
„To co chceš, neudělám!“ řekl ostře.
„Proč?“
„Manželství je posvátný svazek a žena vstoupí-li tam zmrhaná a nečistá… nebude dobrou manželkou. Když už ji někdo měl, jak bych mohl věřit v její věrnost nadále?“
„To se tě přece netýká!“ mínila Anna.
„Ne, ale zacházíš se mnou jako s chovným samcem. Ukážeš na samici… tuto obskoč… této dej své semeno… promiň, že jsem to srovnal se zvířaty. Ty najednou přijdeš za mnou, léta jsme se neviděli, přehlížela jsi mě jako chudého kluka a najednou chceš, abych tě zbavil věnečku. Bez lásky, jen tak… ani nevíš, jak to probíhá. Najdi si jinýho hlupáka, kterej tě bude poslouchat. Já ne!“ a zanechal tam zkoprnělou Annu sedět a utekl pryč.

***

„Ohh… ohh… Josefeee… ne do mě… prosím,“ úpěla Adéla pod přirážejícím tělem manžela a cítila, jak mu v údu škube.
„Dobrý Bože!“ žena vyvrcholila, muž naposled přirazil a plnil jí lůno semenem. Její prosby ho nezajímaly a nikdy se jimi neřídil. Uspokojil se, uvolnil přetlak a to bylo vše.
Že se i Adéla většinou stihla odbavit, nebylo jeho zásluhou, stejně jako že nemají doma kupu dětí (což bylo zásluhou jisté kořenářky, která znala byliny, které vyhání plod z těla).

Teď uvolněně leželi vedle sebe a Adéla opět zkoušela manžela přemluvit.
„Milujeme se často, ale umíš si představit naši Aničku a toho Vávru? Myslíš, že bude schopen ji obtěžkat? Vždyť neměl děti s žádnou ze svých žen.“
„Byly neplodné. Říkal mi, ať se nebojím,“ zavrčel Josef, kterému už se chtělo spát.
„Ale představ si naši dceru… mladou a on… starý a vrásčitý…“ stále Adéla nemohla rozdýchat ten nerovný svazek.
Josef si to sice uvědomoval také, ale vidina majetku mu zcela zatemnila mozek.
„Tys sem přišla s holým zadkem. A podívej, kde jsi. Taky jsme se nebrali z lásky a co? Šukáme spolu. I kdybys nechtěla, je to tvá povinnost. A že si nejsou věkově blízcí? Nejsou na světě jediní s takovým rozdílem. Důležité je, aby obtěžkala. Ale dobrá. Pokud se tak do roka nestane, svazek zrušíme pro Vávrovu neschopnost. Spokojena? A teď chci spát!“ ukončil Josef rozhovor a otočil se k ženě zády. Ta jen vzdychla. Pánem v domě je on, s tím ona nic nenadělá.

***

Ve svatební den byla Anna hotové boží umučení. Ještě, že svůj smutek mohla skrýt pod závoj. Vávra se dostavil v doprovodu svých příbuzných, vesměs vetchých stařečků a stařenek vypadajíce, že koná se pohřeb, ne svatba.

Na cestě z kostela a po celou dobu hostiny si Vávra nevěsty příliš nevšímal, zato si s kdekým připíjel na štěstí, jež ho potkalo. Takovou mladou a hezkou holku dostat do domu a do postele, komu se to poštěstí?
Anna čas trávila se svými vrstevníky a jak se den měnil ve večer byla víc a víc nervóznější.

***

Večer přešel v noc a Vávra si novomanželku odvedl domů. Nyní měli svůj svazek konzumovat. Anna měla svůj plán. Když se octli u postele, podala muži pohár vína.
„Vypijme spolu toto víno sklizené v rok mého narození. Jde o důležitý přerod v mém životě, kdy stávám se tvojí milovanou ženou a ty mým milovaným mužem.“
Sama si první zavdala. Ovšem jen naoko, spíše vína jen usrkla. Zato Vávra se nedal pobízet a vypil pohár pár mocnými doušky. Pak si spokojeně krknul a začal se svlékat.
Anna ho pod jeho bedlivým pohledem následovala a jen ve spodničce vklouzla pod peřinu.

Muž jí hned sáhl na prsa, hrubě je promnul a mačkal a potěšeně zafuněl. Anna si připadala jak dojnice, které sedlák kontroluje vemeno.
„Aú… to bolí,“ zaprotestovala.
„Kušuj… hmm, cecky máš pěkný… ukaž je celý,“ broukl muž a prudkým škubem jí spodničku roztrhl až k pasu.
Opět jí prsa podebral a pomačkal. Nato jí rukou zajel do klína a Anna instinktivně srazila stehna k sobě. Silou je rozpáčil a přejížděl dlaní po zarostlém pohlaví a prsty hledal spáru štěrbiny.
„Jo… jooo,“ zachrčel spokojeně, když prsty pronikal mezi suché stažené pysky.
„Ach… aúú… aah,“ sténala Anna bolestně a obávala se nejhoršího.
Avšak náhle se Vávra svalil jak podťatý a usnul. Koření na spaní rozpuštěné ve víně konečně zabralo.
Anna si oddechla, svatební noc má za sebou. Ještě zbývá povlečení potřísnit trochou holubí krve, že manželství bylo právoplatně zkonzumováno.

Vtom se ozvaly od okna podivné zvuky a dovnitř se soukala postava.
Než stačila Anna vykřiknout hrůzou, stín promluvil.
„Nekřič. Rozmyslel jsem si to.“
Byl to Josífek. A dál se na nic neptaje, položil Annu na záda, stáhl si nohavice ke kolenům, nalehl jí mezi nohy, jež mírně rozevřela, nasadil ocas na štěrbinu a zatlačil.
Cítil, jak se pysky pomalu pod tlakem rozevírají a úd vniká dovnitř. Vyjel ven, znovu zatlačil a posunul se dál. Takto se pomalu dostal až k překážce… panenské blance.
„Teď to asi zabolí… můžu dál,“ zeptal se Anny.
„Ano… udělej to,“ odvětila tiše a vzápětí tlumeně bolestně vykřikla, jak ocas překonal poslední překážku a zabořil se hluboko do pochvy.

Bylo to bolestivé a nepříjemné, ale nutné. Anna cítila, jak se v ní velký úd pomalu a rytmicky pohybuje a pocity začaly být příjemnější. Z úst se jí vydraly první steny slasti. Když pocítila dotyky jeho jazyka a rtů na prsou, zalila ji rozkoš. Bradavky se napřímily, ztvrdly a staly se citlivými na laskání. Jemné prohmatání prsů rukou bylo příjemnější, než hrubé omaky Vávry.
Brzy se kopulační pohyby zrychlily a Josífek cítil, že výron je neodvratitelný.
„Musím… z tebe… ven,“ hlesl, ale Anna zavrtěla hlavou.
„Ne… vše do mě dej… obtěžkej mě… chci tooooo,“ a vzápětí ji zalila slast vyvrcholení a proud horkého semene jí plnil lůno.

Sotva bylo po všem, Josífek si natáhl nohavice a jak přišel, oknem zase odešel a Anna pohledem na lůžko zjistila, že svatební noc byla konzumována podle všech pravidel. Holubí krve nebylo třeba.

***

Vávra si ráno nic nepamatoval, ale stopy krve na lůžku byly průkazné, že noc proběhla jak měla a nevěsta byla panna.
Anna se snažila sžít s rolí manželky, hospodyně a… bohužel pro ni… i milenky, ale moc jí to nešlo. Dvě nesnášenlivé povahy se nemohly shodnout.
Dle Vávry mělo být vždy po jeho, protože on je pánem v domě a žena je jeho majetek.
Jenže Anna nebyla nikdy zvyklá poslouchat, často mu oponovala, někdy právem, někdy ne, ale vždy to skončilo prudkou hádkou. Až na ni Vávra jednou vztáhl ruku.
Anna tím byla zaskočena a mlčela, a tak to Vávra zkusil znovu. Nakonec spory řešil už jenom násilím a v Anně se něco zlomilo. Stala se pokornou, poslušnou, tichou a mlčenlivou.
Prchlivý Vávra byl zpočátku spokojen, jenže když bylo ticha v domě příliš, začalo mu to vadit. A tak zase započaly hádky, násilí a ticho, stále dokola.

V loži se Anna do manželských povinností nikterak aktivně nezapojovala, nechala se plnit semenem a doufala, že brzy obtěžká. Muž ani nijak nenaléhal, aby byla živější. Stačilo, že ležela na zádech, nohy roztažené. Prohmatal jí prsa, zarazil klacek do kundy, uvolnil semeno a bylo odbyto. Občas ji zaskočil v sednici, přirazil břichem ke stolu, vykasal suknici a vzal si ji zezadu. Dávalo mu pocit nadvlády, jak Anna bezmocně přijímá jeho přírazy a bolestně vzdychá. Inu, žena je od toho, aby poslouchala.

***

Trudným vztahem zlomená Anna se však osudu nepoddala. Na to byla ještě příliš mladá. Když to s mužem nejde po dobrém, půjde to tedy po zlém, respektive definitivním způsobem.

Otec ať se opájí rozhojněným majetkem, ale ona už Mnislava nemohla vystát. Jeho prudká povaha a pokora Anny v něm probudila jakési podivné stavy, záchvaty zuřivosti až nepříčetnosti. Z jakéhokoliv vlastního neúspěchu vinil ženu, bil ji, někdy i znásilnil.
To podle svých potřeb či prosté touhy ji pokořit a ublížit. Anna tedy sáhla po jediné možné obraně a tajně navštívila místní bylinkářku.

***

Podávaný „léčivý“ lektvar stravoval Vávrovo tělo dost dlouho, než jednoho dne usnul a už se neprobudil. Jeho náhlá smrt byla přisouzena věku a nikdo to nezpochybnil.
Veškerý majetek nyní patři Anně a otec se skutečně opájel radostí. Anna byla bohatá vdova a nápadníky si mohl vybírat. Co kdyby zájem projevil nějaký šlechtic? To už si ale otec opravdu maloval „vzdušné zámky“.

Brzy poté, co otec zemřel, učinila Anna velké životní rozhodnutí. Prodala Vávrův statek i s polnostmi a vrátila se domů. Na rodném statku pak hospodařila s matkou, než ta odešla na výminek a vše nyní leželo na Anně.

***

V té době se venkovem šířila nová móda. Pronajímat volné místnosti na letní byty pro měšťáky a jejich rodiny. Anna nelenila a zřídila něco podobného i u sebe. Volných místností tam měly dost.
A fungovalo to. Lidé z měst rádi zaplatili za čistý vzduch, prostou stravu, možnost koupání v rybníku a výlety přírodou.

Jednoho dne se u ní ubytoval jistý Joseph Himbeerstrauch z Vídně. Muž mluvil německy, byť s přízvukem a řekl, že se zdrží několik dní, a pokud bude spokojen, rád by si pronajmul pokoj na celé léto pro svoji rodinu.
Sotva odešel, Anna si nemohla vzpomenout, komu je ten muž podobný. Byl přibližně v jejím věku a kohosi jí připomínal.
Večer se vše vysvětlilo.

***

Když mu k jídlu muži podala čerstvě nakopané a uvařené brambory a misku tvarohu, muž se rozzářil a promluvil k jejímu úžasu česky.
„Brambory s tvarohem! Takovou dobrotu jsem nejedl už celé roky!“
„Vy ráčíte být Čech?“ zeptala se Anna.
„No samozřejmě,“ usmál se. „Na Němce si jen hraju, ale ve Vídni je to skoro nutnost, pokud chcete něčeho dosáhnout. A já jsem teď spolumajitelem malé zámečnické dílny.“
„A že jste se objevil zrovna tady?“ zajímalo dál Annu.

Muž se na ní zkoumavě zadíval a pak řekl tiše.
„Myslel jsem, že mě poznáš hned, Aničko. Je to sice už nějaký čas, ale na tu noc se nedá zapomenout. Já jsem přece Josífek… Josef Malinický.“
Anně se sevřelo srdce. No ano, je to on! Jak jen ho mohla nepoznat!
„Josífku,“ skoro zasípala. „Proboha! Ano, je to už dlouho, co jsme se… viděli. Tak tys složil zkoušky a stal ses velkým pánem?“
„Ano. Kovář Bláha mi dal velkou školu, já pak odešel na zkušenou a ve Vídni složil zkoušky a pak… zkrátka, oženil jsem se, tchán mi dojednal místo v jednom zámečnictví… no prostě měl jsem štěstí.“
„Štěstí,“ zopakovala smutně Anna. „Já jsem nikdy nepoznala.“

Náhle se rozplakala a Josífkovi vypověděla celý svůj dosavadní životní příběh. Ten ji konejšil s její hlavou na rameni a Anna se s ním náhle cítila v bezpečí a zahořela touhou.
„Půjdu si lehnout… dveře nechám otevřené,“ špitla, když odcházela.
Josef věděl, jak to myslí, ale… Doma má ženu, která čeká jejich první dítě. Svou ženu miluje a s Annou vlastně nikdy vztah neměl…jen ji připravil o věneček. Ale i to tehdy sama chtěla. A nyní se mu zase nabízí. Jde jí o povyražení, nebo o něco víc?

***

Anna ležela v posteli nahá a dychtivá. Josífek není hlupák, aby mu nedošlo, že po něm touží. Po jeho náruči, líbajících ústech, jeho laskání a vniknutí… celá se mu odevzdá.
Když uslyšela tiché kroky, rozechvěla se vzrušením a v klíně cítila jak vlhne a celá se otevírá.
Josef usedl na pelest.
„Má drahá, strávím s tebou noc, ale musíš mi slíbit, že to nic neznamená. Jsem ženatý a tak to i zůstane. Nechci, abys od toho něco očekávala a dělala si nějaké naděje, Já se sem už nevrátím a můj život a rodina je jinde.“
„Se vším souhlasím,“ natáhla Anna ruce, stáhla ho k sobě a jejich rty se spojily.

Když byl Josef svlečen, přesunula se mu mezi nohy a ocas zmizel v její puse.
Vášnivě mu kouřila ptáka, který reagoval tvrdnutím a Josef jen vzdychal slastí.
Laskala mu nalitý žalud, který objížděla jazykem, tepala, cumlala a pak mu ho lízala po celé délce až ke koulím a zase zpět.
„Jsi… úžasná..ohh,“ vzdychal Josef, když ustala s drážděním a přesunula se nahoru a zajela mu jazykem mezi rty.

Nyní bylo na něm, aby se ji revanšoval. Anna roztáhla nohy a hlasitě zasténala, když ucítila jazyk na rozevírající a tekoucí kundičce.
„Anoo… oááh,“ sténala a užívala si, co již dlouho neprožila.
Josef kmital jazykem po vystouplých závojíčcích, vnějších pyscích a zaútočil na místo nejcitlivější, na výstupek zvaný klitoris. Anna vybuchla v orgasmu a než se vydýchala a uklidnila, Josef do ní vnikl rázně a hluboko.
„Už… zase… budu,“ sténala rozkoší a pánví mu vycházela naproti, jak ji rytmicky projížděl.
Josef se zabýval jejími prsy, dráždil bradavky a olizoval dvorce a usmíval se nad její slastí staženou tváří.
„Dobrý bože… to… už… jsem dlouho… oáááh… nezažila… už… nemohu,“ bouřlivě vyvrcholila a Josef dál prudce přirážel a semeno jí nakonec vyšplíchl na břicho.
Anna byla udýchaná a celá šťastná a zrudlá vzrušením a prožitou rozkoší.

„Bože… to byla nádhera,“ hlesla a pak ztuhla nad Josefovou odpovědí.
„Postačí mi jen malá přestávka a budeme pokračovat.“
Pak jen vyjekla, když se na ni převalil a začal s další milostnou hrou.

Když ji brousil zezadu a mocnými přírazy do ní vnikal hluboko, jen slastně řičela a užívala si to. Josef totiž stál na zemi, ona klečela na kraji postele a on ji při tom plácal po půlkách zadku anebo jí mnul a mačkal zespoda visící prsa. Tato poloha jí byla kupodivu příjemná. Celý život chtěla být muži oddána a poddána, ale milovanému muži, ne násilníkovi Vávrovi.
„Mlask… mlask,“ zněly strojové přírazy, jak tlustý ocas dělal v jejím lůně paseku a při každém vysunutí z něj odkapávaly kundí šťávy a máčely prostěradlo. Anně se rozkoší třásly nohy, že ani nemohla klečet. Nakonec ležela na břiše, nohy roztažené do „V“ a mezi půlkami se stále pohyboval tvrdý Josefův kyj.

Kapky semene dopadající jí na záda znamenaly konec hrátek a Annu obestřela temnota spánku.

***

Josef ji šukal opravdu celé ty dny, kdy u ní pobýval, Anna chodila po domě jako mátoha a pajdala jak kachna, až stará matka ji musela vyplísnit, jak bezbožně se chová.
„Uvědom si, že je ženatý! Tys pro něj jen povyražení… sám ti to přeci řekl?!“
„Já vím, ale nemohu mu odolat,“ omlouvala se Anna.
„Je to všechno Josefova vina,“ myslela matka na otce, „že tě nutil do toho Vávry! A já tomu nezabránila! Nyní trpíš hysterií a táhneš za kdejakým stojícím ocasem… to myslím, holčičko, naprosto otevřeně. Jsem už stará a na tyhle věci nemyslím, ale ty by ses měla krotit. Když už to musíte dělat, neječ na celý dům, ať vás nemusím poslouchat!“

Anna se zarděla, ale večer zas nahlas křičela slastí pod útokem tvrdého ocasu, kdy ležela na zádech, nohy zapřená o Josefova ramena a takto bezbranná snášela hluboké proniky jeho neúnavného ocasu.
„Bože… Josefe… už nemůžu… jsi… tak… hluboko… už to.. .nevydržím… to… je… oááh,“ kvílela slastí a jeden orgasmus stíhal druhý.

Po chvíli odpočinku a polaskání údu ústy zase na něj obkročmo usedla a sama si řídila celou jízdu.
Josef jen ležel na zádech a rukama laskal a hrál si s jejími velkými prsy. Její tělo, nezasažené mateřstvím, ho fascinovalo a vzrušovalo. Navzdory těžké práci na statku měla hladkou, hebkou pokožku, tvář bez vrásek, jemné ruce a neutuchající touhu po milování. Aspoň se mu tak zdálo.

Nyní na něm hopsala a pouštěla si ho do sebe jen jak sama cítila a potřebovala. Tlustý ocas hladce roztahoval její uvolněné pysky a jejich souhra byla skoro dokonalá a vyvrcholení společné.
„Ach… už… to… na… mne… jde… už… oáááách… božeeee,“ dosedla Anna naplno na ocas a tělem jí projel blesk, kolikátého už, orgasmu.
Josef se vystříkal mimo pochvu a jak leželi uvolněně vedle sebe v milostném objetí, Anna se ho zeptala.
„Tvá žena musí být ráda, že tě má, nebo je také někdy unavená?“
„Elvíra? No, jako každá žena. Někdy ji bolí hlava, někdy je čilá až moc… ale… nestěžuje si. A vlastně ani já nemám proti ní křivého slova.“
„Šťastná to žena… tak dobrou noc,“ řekla Anna a přetáhla přes oba přikrývku.

***

Ranním rituálem byl styk v klasické a pro církev jediné povolené poloze. Anna byla unavena, tak mu jen víceméně držela, ráda se líbala a objímala, ale z ocasu v klíně takovou radost neměla.

Pak měla své pracovní povinnosti, ale Josef jí rád pomohl, prošel se i po vsi, pohovořil se známými, navštívil hrob své matky a kovářského mistra a poslední noc se s Annou něžně pomiloval, nezasunul do ní úd, nýbrž ona mu ho láskyplně vykouřila, jen semeno do úst nepřijala a podruhé mu ho rukou vyhonila a usínali spolu jak mladí nezkušení milenci.

Josef odjel s příslibem návratu v létě a to s celou rodinou a Anna byla spokojena. Její rozoraný klín si odpočine a ona se konečně pořádně vyspí.

***

V dalších dnech se u ní zastavil další zájemce o ubytování. Nějaký Alois Mrštík.
Prý je učitelem, ale i počínajícím spisovatelem a po vsích sbírá náměty pro svá díla.
Anna mu po večerech vyprávěla o životních osudech lidí, jež znala, až skončila u sebe. Něco přidala i matka, která se hovorů zúčastnila a Alois odjížděl ze zápisníkem plným poznámek. Těšil se, až je ukáže bratrovi Vilémovi, jež mu prý s díly pomáhá.

***

Není proto divu, že když tiskem vyšlo drama Maryša. Anna Kejchalová se v něm poznala.