Muž ze skal 01 🇨🇿

Mladý muž s pohvizdem kráčel po prašné cestě. Byl krásný den, na trhu prodal veškeré zboží a pan mistr bude rád za utržené peníze a jistě mu dá na večer volno, on se sejde s Marjánkou a dají si…

Prudká rána dřevěnou palicí zezadu do hlavy ho srazila k zemi. A zatímco jeho život pomalu vyhasínal, zarostlý špinavý muž mu prohlížel kapsy i ranec. Pak jeho tělo stáhl stranou cesty, zakryl větvemi a s lupem zmizel v nedalekém labyrintu pískovcových skal.

***

Vdova Janáková se zapovídala se sousedkami a nyní spěchala domů, dát zvířatům krmení. Měla malé hospodářství a to vyžaduje stálou přítomnost majitele. Kvůli tomu zvolila cestu kolem skal, která byla kratší. I když se povídalo, že se tu ztrácejí lidé, neviděla jinou možnost a jen doufala, že domů dochvátá včas.
Už tam nikdy nedorazila.

***

Jako dvě hrdličky měli se k sobě Johánek a Adélka. Vraceli se z návštěvy rodičů, kteří jim dali své požehnání, když je Johánek požádal o ruku jejich dcery. Oba pracovali na statku sedláka Hochlera a ten jim přislíbil samostatnou komoru, když zůstanou u něj nadále i když se vezmou. Měl je rád, zvykl si na ně a cenil i to, že uměli vzít za práci.

Nyní se k sobě tiskli, štěbetali, tu a tam se zastavili, aby se políbili a šli zase dále.
Náhle před nimi stál chlap jak hora, zarostlý, špinavý, v látaných hadrech kdovíjak starých, ozbrojený dřevěnou palici a oštěpem. Jeho pohled byl výmluvný. Chce je oloupit. Jenže oni nic neměli. Pochopil to i ten muž, ukázal na Adélku a řekl skřípavým hlasem.
„Ty půjdeš se mnou a ty zmiz!“ kývl na Johánka.
Ten se neohroženě postavil před Adélku.
„Nikam nepůjde. Nic nemáme, tak nás nechte jít.“

Muž vypadal, že jim nakonec ustoupí, ale náhle mrštil rukou a oštěp proklál Johánkovi hruď. Ten jen vypoulil oči a s heknutím se svalil mrtvý na cestu.
Adélka byla úplně přimražená hrůzou, že bez odporu si nechala řemeny svázat ruce a nohy, pak si ji muž hodil jako pytel na záda a odcházel do skal.
Mrtvý Johánek skončil, jako jiní před ním, pod hromadou větví.

***

Zmizelých lidí přibývalo, že už se tím musela zabývat vrchnost.

Hanuš Čáp ze Svítkova, jako majitel panství dostal z Královské komory list, aby zjednal nápravu, „sic platiti bude veškerou škodu, jež bude poškozenými uplatňována.“
Jinými slovy, Královské úřady s tím nechtějí mít nic společného a je na něm, aby se o to postaral. Zadarmo a hlavně rychle.

„Zatraceně!“ vztekle mrštil listem na zem a jeho oči se střetly s pohledem služebné Rózy, jež se polekala jeho výkřiku. Vymetala právě popel z krbu a nyní ji pán probodával očima a vzteklý pohled se měnil na škleb. Ani to nevěstilo nic dobrého.
„Pojď sem!“ křikl.
Róza poslušně vstala, došla k němu, ohnula se o stůl a vykasala si suknici na záda.
Hanuš ji chvíli pozoroval, ale pak řekl mírně, už ne tak pánovitě.
„To si necháme na večer. Nyní mě jen vysaj.“

Dívka před něj poklekla, uvolnila mu ocas z nohavic a jako už mnohokráte předtím, pustila se do lízání, cumlání a sání jeho nástroje.
Hanuš nebyl vybaven nijak štědře a dívce proto nedělalo problém, vsát ho do úst až po kořen, aniž by se dávila a tím urychlovala jeho uspokojení. Znaje jeho citlivá místa, laskala a dráždila je kmitáním jazyka a Hanuš brzy vydechl a odměnil se jí dávkou slaného řídkého semene. Tím, že neobtěžkal ani paní Blanku, dokud ještě žila, ani žádnou jinou, Róza soudila, že jest kapounem, mužem, jehož semeno je mrtvé. A řídkost toto potvrzovala. Spolkla ho, ocas olízala až do zvadnutí a pak ji pán pohybem ruky vykázal z komnaty.

Později k sobě povolal čeledína Petra, zdatného siláka a lamželeza.

***

Vůz jel pomalu, neboť zem byla po nedávných deštích měkká a kola se bořila do hlíny, ale Petr na kozlíku nikam nespěchal. Spolu s ním tam seděla Herta, děvečka starající se o drůbež na dvorci pana Hanuše a nyní bručela, cože si pán zamanul, že jen projíždějí lesem sem a tam.

Petr jí pochopitelně neprozradil, že jsou návnadou pro neznámé únosce lidí a kdoví, zda by to pochopila. Celý její svět byla drůbež a nic jiného neznala, ani se o nic nezajímala. Hertě bylo již pětadvacet let, což se bralo jako odkvétající mládí, ač si přitom stále zachovávala pohlednou tvář a milování s ní vždy bývalo příjemné. I další čeledíni mnohdy dávali přednost jí před mladšími dívkami, právě kvůli její prožívané neskrývané vášni.

Když na to nyní Petr vzpomínal, prudká touha mu projela klínem a ztopořil mu ocas.
„Kruciš,“ zaklel a Herta na něj pohlédla.
Kdyby sebou tak nešil, ničeho by si nevšimla, ale jeho vrtění ji zaujalo a pak spatřila bouli v nohavicích.
„Jé… tobě stojí, chi,chi,“ uchichtla se.
„No a? Hořím touhou po tobě, no,“ řekl Petr a Herta zrudla. Že se kvůli ní vzrušil, brala jako poklonu.
„Tak zastav, zašpásujeme si,“ odvětila Herta potichu a Petr usoudil, že je to dobrý nápad.
Herta sama cítila vlhkost v klíně, neboř Petr byl dobře vybaven a dokázal ji vždy dopravit do bran rozkoše, což nebývalo často. Jiní jen potřebovali ulevit sobě a na ni příliš nemysleli.

Nyní se uvelebila na pytlích vyplněných kusy dřeva a starými hadry, které představovaly náklad a měly lupiče nalákat k přepadení, ale zatím se stále nic nedělo.
Petr soudil, že ani nebude a už si chvatně stahoval nohavice a zíral mezi její rozevřené nohy na klín zvoucí k dovršení slasti a rozkoše.
Nalehl na ní, vnikl do ní vnikl a po několika přiraženích v ní byl zaražený po kořen.
„Áááách… ah… ah,“ vydechla Herta a začala vzdychat do rytmu přírazů.
Pochva se přizpůsobila jeho rozměru, svaly se rytmicky třely o žilnatý tvrdý ocas a oba milenci slastně vzdychali. Přírazy byly už volnější, jak dívka uvolňovala své šťávy a Petr se jí snažil dostat na prsa a rozvazoval jí tkanice živůtku.
„Anooo… pojď… polaskej mi… kůzlátka,“ zvala ho Herta na svá prsa s naběhlými tvrdými bradavkami.
Petr je olízl a promnul mezi rty a Herta sténala slastí.

Po čase změnili polohu. Nyní Petr zezadu přirážel do klečící Herty a užíval si jiný směr tření ocasu a cítil, že se blíží k vrcholu.
Ve chvíli kdy ocasem tryskalo do jejího lůna semeno, zasvištělo něco vzduchem a Petrova odťatá hlava odpadla z krku.
Herta zprvu nepostřehla, co se děje, neboť úd v ní zaražený ji také přivedl na vrchol, ale pak uslyšela nezvyklý zvuk a otočila hlavu a vykřikla hrůzou.

Bezhlavé Petrovo tělo se právě kácelo stranou a na vůz se dral nějaký obrovský zarostlý chlap! Než stačila nějak zareagovat, muž se na ni navalil a řemeny jí svazoval ruce a nohy a do úst jí vecpal kus hadru. Zděšeně pak sledovala, jak se muž probírá nákladem.
„To je past!“ vykřikl vztekle a sevřel dívku silou za paži a zbavil ji roubíku.
„Kdo jsi!?“ řval a Hertu tím ještě více vyděsil.
„Mluv, nebo tě taky odpravím!“
„Pan Hanuš… Svítkova… nás poslal… zjistit, co se tu děje… a proč lidé mizí… více nevím… búúú…“ rozplakala se Herta naplno.
„Ten čubčí syn si to odskáče… no nic… ty pohni se mnou,“ popadl dívku neurvale za ruku a táhl ji do lesa.
Tentokrát se neobtěžoval ukrýt mrtvolu, stejně jako povoz a koně nechal na místě.

***

Smrt neohroženého čeledína a zmizení děvečky vyvolalo zděšení v celém kraji.
Hanuš Čáp zuřil, ale po lupičích se opět slehla zem.

Jednou se na dvoře zastavil potulný mnich a dožadoval se setkání s pánem.
Hanuš vyšel ven, tvářil se nepřívětivě a mnich jen pronesl.
„Nesu vzkaz z kraje zatracených duší. Ty vzpomeň na čas, kdy sokola jsi dal z oblohy sestřelit, abys většího majetku a bohatství se domohl. Stalo se, ale je ti to k prospěchu? Hlas minulosti je zpět, jak v kodexech praví bájný Krul… já však říkám slova Rulíkova.“
„Zmiz a už se tu neukazuj!“ Hanuš se zamračil a zašel do domu a mnich zamířil k bráně.

V komnatě zatím Hanuš se snažil rozluštit tajemný vzkaz, až ho popadla náhlá slabost, zapotácel se a skácel se na podlahu.

***

Ota Zmizík z Vildštejna byl mladý rytíř. Vracel se právě ze služby u pánů z Házmburka na rodné panství, kde však vládl jeho starší bratr, takže nečekal vřelé přijetí, ani, že by se tam usadil. Spíš bude třeba hledat další službu u nějakého mocného rodu.
Projížděl tímto krajem a v zájezdním šenku vyslechl varování o zdejším nebezpečí pro osamělé poutníky.
„Tys, pane, zjevně při penězích a sám… Nedoporučuji cestovat podél skal,“ řekl šenkýř a pihovatá sklepnice mu na stůl donesla pivo a kus masa. Přitom na něj mrkla, což se dalo vysvětlit mnoha způsoby. Ota hned pochopil ten správný. Šlo o obsah jeho měšce.

Po jídle se kolem něj mihla, nenápadně se o něj otřela, čímž mu nabídla své služby.
„Přijdu za tebou, jak zavřeme,“ špitla.
Ota se v pronajaté komoře položil na lože a vzpomínal, kdy naposled měl ženu?

Ve službě na Házmburku měl k panstvu blízko a nebyl problém svést Lidku, tichou a trochu naivní dceru hradního pána.
Dvacetiletý rytíř se jí dvořil, což se mladým šlechtičnám líbí a jednou ji pod pláštěm noci navštívit v komnatě. Panenství se Lidka vzdala ochotně, ale zážitek to pro ni nebyl kdovíjaký a třebaže jí Ota sliboval budoucí rozkoše, už ho k sobě podruhé nepozvala. Pak už ženu neměl a nyní byl patřičně nadržený.

Pihovatá sklepnice měla své zkušenosti a moc se s ním nepárala. Opravdu jí šlo hlavně o peníze. Rychle se svlékla, roztáhla nohy, přijala ho do sebe, hekala mu do tváře, jak je úžasný, i svůj vrchol zahrála, to Ota poznal, ale nedal na sobě nic znát, vystříkal se do ní a bylo hotovo. Ulevil svému tlaku a stálo ho to dva stříbrňáky. Nic víc, nic míň.

***

Ráno se zastavil v nedaleké vsi na rychtě.
„Ano, pane, je slíbena odměna tomu, kdo zbaví kraj těch lotrasů,“ potvrdil mu rychtář, když se ho Ota zeptal. „Jenže sídlí někde ve skalách a tam se nikdo neodváží… ani já. Je to hotové bludiště a nejeden odvážlivec tam navěky zmizel.“
„Nechám koně u vás a zajdu tam pěšky. Já se těch skal nebojím,“ rozhodl se Ota. Stejně neměl co na práci a zacházet s mečem, jako správný rytíř, uměl dobře.
Rychtář ho od plánu nezrazoval, spíš litoval jeho mladého života. Stejně ve skalách nikoho nenajde a vrátí se zpět.

***

Ota se opatrně pohyboval mimo cestu, spíš ji měl jen na dohled a obezřetně reagoval na jakýkoliv podezřelý zvuk.
Skály se rozestupovaly a lákaly ho k sobě stezičkami, rozebíhajícími se mezi nimi všemi směry. Zde se opravdu snadno dalo zabloudit navěky.

Náhle narazil na úzkou stezku, která se zdála být používaná častěji a nejen zvěří, jako většina ostatních. Byla víc udusaná a vedla do nitra skal. Vydal se tedy po ní.
Stezka ho zavedla k ústí jeskyně. Nezdála se hluboká. Užuž do ní chtěl vlézt, když se ozval podivný zvuk, že se rychle ukryl v nedalekém křoví. A dobře udělal.
Z jeskyně vyšel urostlý, zarostlý muž opásaný mečem s oštěpem v ruce, opatrně se rozhlédl a vydal se směrem k cestě, zřejmě na čekanou.
Ota si uvědomil, že právě našel úkryt těch lapků. Když se nic nehnulo a nikdo další nevycházel, dodal si odvahy a nahlédl do jeskyně.
Nic. Byla prázdná. Bylo to spíš jen taková sluj, ale nic nenasvědčovalo, že by tu ten muž přebýval. Kde se tu tedy vzal?

Ušlapaná zem vedla od vchodu ke stěně! Do stěny? Ten muž prošel skalní stěnou? Ota nevěřil na temné síly, duchy a podobné nadpřirozené bytosti a začal se o ten podivný jev blíže zajímat. Brzy odhalil, že jde o velký balvan, který zakrývá vchod do dalších prostor. Ve skalní spáře poblíž našel Ota dřevěný sochor a pochopil celou tu záhadu. Když sochorem zabral ve vydlabané jamce u paty balvanu, ten se začal otáčet a odkrýval přístup do tmavé chodby. Balvan byl z vnitřní části opatřen dřevěným držadlem a sloužil k jeho ovládání zevnitř. A celý ten veliký a těžký balvan se otáčel na vypodloženém plochém kameni. Důmyslné zařízení.
Ota za sebou balvan vrátil do uzavřené polohy a neohroženě pokračoval tmavou chodbou. Brzy rozeznal, že chodba se stáčí doleva, kde zahlédl paprsek světla.

Chodba nebyla dlouhá a nepotřeboval mít louč nebo svítilnu. S taseným mečem došel na konec kde strnul v němém úžasu.
Stál v údolí ze všech stran obehnaném vysokými skalami. Dno bylo zarostlé trávou, byla zde křoviska i stromy, ze skalní pukliny vyvěral pramen a hlavně… stál tu dům. Velký dům se spodním patrem vystaveným z kamene s okolostojícími dřevěnými přístřešky. Takový menší panský dvůr bez hradeb. Tu vlastně tvořily okolní skály.

Nikde se nic nepohnulo, ale bylo jasné, že dům je obýván. Přinejmenším oním mužem, ale Ota nepochyboval, že je tu mužů víc. Bylo ale podivné, že je tu takové ticho a prázdno.
Několika přískoky se dostal k domu, kde se přimkl k stěně. Nakonec dům obešel, ale opět se nikde nic nepohnulo. Ten tajemný muž tu asi opravdu žil sám. Ota se skryl stranou v porostu, aby viděl na skalní chodbu i dům a čekal. Nic jiného mu nezbývalo.

***

Tajemný muž přišel k večeru. Přes rameno měl ranec a vypadal unaveně. Šel přímo do domu a Otovi nedalo, aby dovnitř nenahlédl malým oknem.
Jelikož nepochyboval, že muž tu žije sám, nyní s překvapením spatřil, jak sedí za stolem a jakási mladá žena na stůl přináší kouřící misku a muž se pouští hltavě do jídla. Ota si uvědomil, jaký on má hlad a také ho zaskočila přítomnost ženy v domě. Vždyť za celou dobu se ani jednou neobjevila venku. Ota se stáhl zpět do svého úkrytu a přemýšlel, co dál?

Náhle se otevřely dveře a žena vyšla ven. Ještě mladá, hezká, jen šaty měla ošuntělé a vypadala neupraveně. Zašla do dřevěného přístěnku a cosi tam kutila. Po chvíli vyšel ven i muž, hlasitě si říhl a zamířil za ní.
Byl to opravdu podivný zjev. Zarostlý, špinavý, odrbaný, ale byl to urostlý a zjevně silný chlap. Do křížku by se s ním Ota dostal jen nerad a přiznal si, že by asi prohrál.

Z přístřešku se začaly ozývat zvuky hekání a vzdychání. Ota se přiblížil a spatřil, jak dívka klečí na zemi a muž do ní zezadu vstupuje a prudkými pohyby do ní vráží svůj úd. Zda se to dívce líbí, či ne, netušil, ale podle jejího sténání jí muž zjevně mnoho rozkoše nepřinášel. Hlavně uspokojoval sebe. Chtěl tasil meč a takto muže zaskočit, když vtom ucítil v zádech bodla vidlí a ženský hlas.
„Tak to by stačilo! Rulíku, máme hosta!“
Muž se prudce otočil a se spuštěnými nohavicemi a obnaženým trčícím ocasem zíral na Otu a on na něj. Souložená dívka vyjekla a rychle si stáhla suknici přes odhalené pozadí.

Ota se ohlédl a spatřil starší ženu s napřaženými vidlemi a nepřátelským pohledem.
Muž nato Otu odzbrojil a odvedl do veliké sednice, kde ho připoutal k jednomu z dřevěných sloupů, jež podpíraly strop.
„Tak mluv, holoubku,“ řekl, když usedl ke stolu a ženy kolem něj.
To je ale povedená rodinka, pomyslel si Ota a vypověděl smyšlený příběh o náhodném objevení této skrýše, což částečně byla i pravda.
Muž mu ale nevěřil.
„Neposílá tě náhodou Hanuš Čáp?“
„Jsem svobodný rytíř. Projíždím krajem, nikoho tu neznám,“ odpověděl Ota.
„To se ještě ukáže… a nebo neukáže. Vetřelce tu nestrpím, a tebe…“ hřímal muž, ale starší žena mu cosi zašeptala do ucha. „Cože? … no… uvidíme… zatím tě nechám uležet, než se více rozezpíváš. A jde se spát!“ zvedl se k odchodu a mladá žena šla s ním.

Starší žena s Otou osaměla.
„Máš hlad?“ zeptala se.
„Jo… proč jste mě tam venku nezabila?“
„Nikdy neporuším boží přikázání. Ale ohrozils nás a musela jsem zjistit, kdo jsi. Kdo skutečně jsi?“
„A já mám právo vědět, kdo mě vězní,“ opáčil Ota.

Žena vzala misku s kaší, přisedla si k němu a začala ho krmit.
„Jsem Alžběta Janáková, vdova z Dolní Poříče. Jsem zajatec jako ty, ale… ehm… v trochu jiném postavení. Tady je všechno jinak. Rulík se mě zmocnil na cestě a od té doby mu sloužím jako hospodyně. Jak vidíš, má tu i mladou holku pro své potěšení. Je to lotr a zločinec. Je mezi námi dohoda. My budeme poslušné a on na nás bude hodný. Ven nás ale již nikdy nepustí. V rohu údolí je malý hřbitůvek, kde pochoval pár nezbedných dívek… nechci o tom více vědět.“
„A kdo tedy Rulík je?“
„Nevím. O sobě nemluví, ale je to loupežník. Přepadá lidi a z lupu žije. Tebe asi taky odpraví. Živého muže jsem tu neviděla a muže jsem… vlastně neměla… už dlouho,“ zrudla Alžběta při posledních slovech.
„On s tebou… ne…?“ otázal se Ota.
„Na to má Hertu. Chápu ho, ale jsem jen prostá žena… a hořím někdy touhou, když je slyším z komory…“ drmolila Alžběta a Ota pochopil.
„Uvolni mi pouta a já tě potěším.“
„To nemohu, ale… skutečně mě potěšíš? Ale nelze tě pustit… Rulíka nepřemůžeš a on je velmi prchlivý.“
„Jsem rytíř,“ kasal se Ota a kul železo, dokud bylo žhavé.

Alžběta nakonec svolila a uvolnila mu pouta. Nato jí Ota svázal ruce i nohy, do úst vrazil roubík a s jasným plánem zamířil do komory, kde spal Rulík s Hertou.
Herta se ihned probrala a vyděšeně vypískla, zato muž chrápal a probral se až ve chvíli, kdy už ho Ota natolik spoutal, že se nemohl účinně bránit.
„Ty pse!“ vztekle sebou muž mrskal, ale pout se nezbavil.

„Co… to… děláš?“ bránila se Herta, když ji Ota vytáhl z lože a vlekl sebou do sednice.
„Já ti budu… vůli,“ ječela, myslíce si asi, že se jí chce zmocnit.
Ota ji postrčil před svázanou Alžbětu a zatvářil se výhrůžně.
„Jak je to tedy, na čí straně jste?!“
Alžběta měla roubík, tak se za díval na Hertu.
„Já… my… jsme byly… zajaty… posloucháme ho… jako svého… pána… neubližujte nám, pane, “ pípla.
„Dám vám svobodu… ale musím znát pravdu. O vás i o něm.“
„Já mluvím pravdu. Byla jsem děvečkou na dvoře pana Hanuše Čápa ze Svítkova a teď sloužím panu Rulíkovi. Celý život jen sloužím, nic jiného neumím… Jsem ráda, když mi pán neubližuje…“
„Ani když se tě zmocňuje?“
„To patří ke službě. S tím holka nic nenadělá. I mě si pan Hanuš brával občas do lože. Mám štěstí, že jsem s ním neobtěžkala. Pan Rulík do mě sémě nepouští,“ vypovídala celá zrudlá.
„Dobrá. Teď tě musím svázat. Potřebuji si odpočinout a chápej, že zatím ti nemohu věřit,“ a Ota zbavil pout Alžbětu a svázal Hertu.

S Alžbětou pak šel do komory, kde přebývala.
Ta sice hudrala, že se jí to svázání nelíbilo, ale nakonec se dočkala, po čem toužila a co jí Ota slíbil.

***

Žena se ukázala jako zkušená milostnice. Třebaže tvrdila, že muže dlouho neměla, hned se měla k dílu, klekla na postel a vsála ocas do pusy.
„Gulp… gulp… gulp,“ sála ho a hlava se jí rytmicky pohybovala sem a tam, dokud se mu ocas nepostavil a neztuhl do potřebné tvrdosti.
Pak přestala a zadívala se mu do očí.
„Vstoupíš do mě, můj rytíři?“

Ota jí nalehl mezi rozevřené nohy a pomalu do ní vnikl až po kořen.
„Ááách… dělej si se mnou co chceš,“ vydechla žena slastí, jak se ocasem cítila zcela vyplněná a tření bylo velmi intenzívní.
Ota začal rytmicky přirážet a se ženou se líbat. I to ovládala znamenitě a nabídla mu jazyk ke vzájemného laskání. Neřešil, že pod sebou má již ženu postarší, ne příliš pohlednou, zato velmi potřebnou a žádostivou. Vzepřel se na pažích a strojově projížděl, než ji požádal o změnu.
„Klekni,“ řekl a poté ji hned nabodl mezi macaté půlky zadku.
Roztáhl jí půlky od sebe a zadíval se na vrásčitý otvůrek. Věděl, že i tam muži vrážejí své klády, ale jemu to již přišlo zvrácené. Možná někdy jindy. Když jen zkusmo jí tam zasunul článek prstu, hned se setkal s hlasitým nesouhlasem.

„Nee… tam ne!“ zaječela a on pokračoval s rytmickým přirážením do klína.
Alžběta vzdychala, sténala a škubala tělem, jak jí tělem projížděly vlny rozkoše.
Bylo to slastné spojení, ale Ota nakonec zrychlil, stačilo pár přírazů a lavina semene jí zaplavila lůno.
„Ochhh… joooo… tu máš,“ přirážel a vyprazdňoval se do ní do poslední kapky.

Žena byla téměř v transu z prožitých okamžiků a přes mlhovinu uvolněné rozkoše a nastupující únavy vnímala, že jí svazuje ruce a nohy a ulehá vedle ní.

***

Ráno byl Ota v loži sám.
Vyskočil a hnal se do sednice, kde ženy rukou společnou kuchtily na kamnech polévku, či co. Herta zahlédla otazníky v jeho očích a usmála se.
„Umím se dostat z lecjakých pout. Promiň, že jsem osvobodila i Alžbětu, ale sama bych tu polévku nezvládla.“
„A Rulík?
„Je v síni. V noci se pomočil, odvlekly jsme ho tam a… nyní o něm rozhoduješ ty, pane,“ řekla Herta.
Ota se šel podívat a Rulík ho uvítal úšklebkem.
„Jdeš si prohlídnout vězně? Co se mnou hodláš udělat?“
„Nejdřív by ses měl umýt. Pak si promluvíme,“ podotkl Ota.
„Tak mě rozvaž. Mé slovo šlechtice, že tě nenapadnu a budu tvůj vězeň.“
„Ty jsi šlechtic?“ podivil se Ota.
„Býval jsem,“ kývl hlavou muž. „Mé jméno je Rulík ze Sokolíku, erbu skopové hlavy v modrém poli.“
„Rytíř ve službách zločinu! Jak hluboko jsi klesl! Zbytek rodiny se za tebe musí stydět!“
„Mlč!“ vykřikl Rulík hněvivě. „Nic o mě nevíš! Nikdo z mé rodiny nežije. Povím ti ten příběh, ale, máš pravdu, chci vypadat zase jako rytíř.“

Ota Rulíka zbavil pout, aby se venku v kamenném korytu u studánky umyl a z truhlice, k údivu žen, vytáhl trochu obnošený sice, ale čistý šat panského střihu a když se najedl, nechal si zase svázat ruce a nohy, protože Ota jeho slovu šlechtice zas tak úplně nevěřil.
Rulík seděl u stolu, bavil se s Alžbětou a Ota s Hertou obstarávali venku to malé hospodářství.

V kurníku ji náhle Ota sevřel do náruče a chtěl políbit, ale Herta se bránila.
„Nic, nic, včera sis užíval s Alžbětou a dnes bys chtěl mě?“
„Tys nás slyšela?“
„Bětku? No jistě… ta ječela, jak si jí dával do těla, chi, chi… kdyby sis vybral mě, udělal bys líp, ale už je pozdě… teď už… neee… co děláš?“
Herta zapomněla, s kým se baví a Ota je rytíř zvyklý nesmlouvat.
Ohnul ji přes hrazení, vyhrnul suknici a rázně do ní vnikl.
„Stejně mi… budeš… dorotou,“ funěl a projížděl ji prudkými přírazy.
„Ne… ah… ah… pusť… to… bolí,“ vzdychala Herta bolestně, ale cítila, jak vlhne a uvolňuje se.

Brzy zmlkla a jen hekala a sténala pod jeho prudkými a hlubokými přírazy. Její tělo Otu vzrušovalo více než Alžběta a proto se i dřív udělal. Než stačila Herta vyvrcholit, Ota přirážel stále rychleji, až přirazil naposled a vypustil jí do těla dávku horkého semene.
„Jooo… tu… máš,“ vzdychal, když se do ní vyprazdňoval a zezadu ji rukama svíral přes šaty prsa.

Herta si stáhla suknici a tvářila se jako by nic. Byla zvyklá, že je tu pro uspokojení pána a ne svoje a když je tu pánem pan Ota, bude držet jemu. Není mu rovna a nyní jí jasně dal najevo, kde je její místo.

Ota pak odešel vyslýchat Rulíka ze Sokolíku a Herta si sedla na zem a bylo jí kdovíproč smutno a do pláče. Nakonec se rozplakala.

***

Rulík dostal napít medoviny, aby se mu lépe hovořilo a spustil.
„Je to už řada let, kdy na hřebeni pod Pěnkavčím vrchem stal dvorec Sokolík. Já tehdy byl čerstvě ženatý a měl jsem jiné starosti, než abych se zajímal o spory mého otce se sousedem ze Svítkova. A ten nás jednoho dne zákeřně přepadl. Spřáhl se ještě s Ješkem z Fassendorfu a tím získali převahu.
Bránili jsme se ze všech sil, ale marně. Nejzuřivěji se choval Hanuš, syn Matěje ze Svítkova. Ten se totiž také ucházel o ruku mé ženy Blanky, ale že si vzala mě, ho ještě více rozzuřilo. V bitce tudíž se snažil dostat hlavně k ní. Svedl jsem s ním boj, ale těžce mě zranil a já pak jen viděl, jak se jí zmocňuje a bránící a křičící odvléká pryč. Podařilo se mi dvorec opustit, než ho ti lotři zapálili a všechny raněné zbaběle pobili.
Raněný jsem se několik dní vlekl lesem, než mě zničehonic obstoupila skupina pobudů, místních loupežníků. Jejich vůdci jsem slíbil poslušnost a věrnost, zachrání-li mne. V té době bych se upsal i samotnému ďáblu.

A tak jsem se dostat sem, do jejich tajného úkrytu v lůně skal a stal se jedním z nich. Složil jsem i zkoušku z nejtěžších. Zabít bezbranného člověka. Musel jsem, neboť jinak by oni zabili mě. Uspěl jsem, protože zabiješ jednou, podruhé už ti to tak nevadí. A náš vůdce živé svědky nenechával. Jen ženy unášel a ponechával po jistý čas v našem úkrytu… no… hřbitov tam u skalní stěny by mohl vyprávět.
Po smrti starého nový zvolený vůdce se nevyvedl. Byl ještě horší a ukrutnější než první a řada mužů nás opustila.
Jednoho dne se dva muži tajně domluvili, vůdce zabili a hned také zmizeli. Zbyl jsem já a dva muži. Ve mně se to všechno pralo… své kumpány jsem zabil a žil tu sám. Uvyklý lupičskému řemeslu jsem dál přepadal pocestné, až jsem potkal potulného mnicha. Ten mi promluvil do duše a já po něm poslal vzkaz Hanušovi Čápovi ze Svítkova, že nezapomínám. Určitě ví, od koho je, tak ať má alespoň neklidné spaní. Ano, Hanuš je ten nehodný syn, který mě zranil a s Blankou nevím co udělal. Mé dny se krátí, nejinak i jemu, ale chtěl bych mu jednou stanout tváří v tvář a s mečem v ruce ho vyzvat na souboj za zmarněný život a neblahý osud mých blízkých… už se tak nestane,“ ukončil své vyprávění.
„Proč?“ otázal se Ota.
„Popravíš mě za mé skutky, ne?“
„Nejsem popravčí. Ano, tys již hrdlem propadl spravedlnosti a nebe se tě zřeklo peklu, ale k tomu souboji by mohlo dojíti, když mu napíšeme jistý list.“
„Neumím psát,“ broukl Rulík.
„Ale já ano… dobrá. Věřím ve tvé slovo šlechtice a propustím tě, ale nyní jsem tu pánem já, nemůžeš si odejít, jak se ti zlíbí. To platí i o ženách. Musíme se vždy společně poradit. Toto místo je příliš dokonalé, než aby bylo jeho tajemství odhaleno, chápete?“

Všichni horlivě přisvědčovali, že chápou, ale už druhý den chtěla Alžběta se podívat na svůj domek v Dolním Poříčí a případně si vzít něco sebou z truhlice a nedocházelo jí, že je pryč dlouho a domek zcela jistě pokud není obydlen, je zcela určitě vybydlen.
Tak se i stalo a Alžběta se s Otou vrátila zpět zamlklá, oči zrudlé pláčem a s prázdnýma rukama a prohlásila, že už chce svůj život dožít zde se svou rodinou, kam zařadila Hertu jako dceru, Otu jako milence a Rulíka jako otce, ač věkem byla k němu nejblíže..