Na cestách 1

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Na cestách

Návštěva z nouze je nečekaně zakončena skvělou kuřbou.

Jmenuji se Tomáš Machula a pracuji na marketingovém oddělení firmy, která v České republice provozuje síť hobby prodejen. Jednou za čas s kolegy s oddělení projedeme prodejky vybraného regionu a pak na poradě probereme zjištěné nedostatky i dobré nápady vedoucích jednotlivých prodejen, co se nám na navštívených prodejnách líbilo a co by se dalo využít v celé síti i co se jako dobrý nápad moc nezdálo. Na samém konci loňských prázdnin jsme měli projet prodejny brněnského okolí a spojit to s návštěvou slovenské pobočky.

Většinou jsme prodejny navštěvovali bez předchozího upozornění, abychom zjistili, jak prodejny vypadají za běžného provozu a ne když se čeká návštěva „shora“ a prodejna se uklidí od sklepa až po půdu. Tentokrát ale došlo k vyzrazení termínu a regionu, kterému jsme se měli věnovat, a tak mne můj šéf vyslal o den dříve, vyzbrojil propiskou se zabudovanou kamerou a za úkol mi dal zjištění stavu na prodejnách před avizovanou návštěvou. Díky veliké fluktuaci mezi prodejním personálem mi nedělalo problém s „propiskou“ zastrčenou v náprsní kapse projít dvě hlavní brněnské prodejny hned ráno po otevření a pak večer kolem páté, když už bylo vidět, že na kritických místech, zejména v odděleních koupelnové sanity a nábytku se od ranní neutěšené podoby docela pokročilo.

V autě jsem pak okamžitě záznam ze špiónské kamery přehrál na notebook a odtud pak po vytvoření rychlé prezentace zjištěného stavu odeslal na pracovní server. Když jsem měl hotovo, veškeré záznamy archivovány a odeslány, začal jsem se shánět po klíčích od služebního bytu, který jsme měli na okraji Brna. Po půlhodince převracení kufru, batohu na notebook a zběžné kontroly auta jsem si musel přiznat, že jsem na něco zapomněl.

Ano, byly to klíče od služebního bytu. Co teď? Do Prahy daleko… napadlo mne se obrátit na naši recepční s prosbou o zapůjčení náhradních klíčů. Další problém… Náhradní klíče má uklízečka, která dnes odpoledne zajišťovala na bytě čištění koberců a vrátí je až ráno. Tedy telefon uklízečce… Po provedení úklidu odjela se známými na muzikálové představení do Prahy… Nechce se mi jezdit jak StudentAgency po dálnici Praha – Brno tam a zpátky… poslední šance: slovenská centrála. Obratem mi naše recepční posílá telefonický kontakt na asistentku slovenské centrály a po jeho vytočení jsem zjistil, že osoba, skrývající se neznámým příjmením, je moje dávná známá, která se zhruba před necelým rokem provdala a odstěhovala do Bratislavy.

Po vylíčení nastalé situace mi jen řekla
„Přijeď. Máš to k nám blíže než do té tvé Prahy…“

Za hodinku a něco jsem dorazil z Brna do Bratislavy na určenou adresu (díky Garmine…) a po stisknutí tlačítka zvonku a představení se do interkomu netrvalo ani dvě minuty a otevřely se vstupní dveře paneláku a v nich stála Iveta…

Naposledy jsme se viděli před rokem a půl na školení a tak mne překvapilo, jak jí přišel necelý rok manželství k duhu. Místo tváře s věčně roztěkaným pohledem stylu:
„jak to všechno stihnu“, na mne klidně hleděly hnědé oči a tvář se mi zdála nějaká plnější… vlastně celá její postava se nějak zaoblila.
„To víš“, řekla, „už se tak moc nehoním. Neusínám už při cestě domů z kanceláře, s manželem se dostaneme semtam i na nějakou dobrou večeři… a vlastně jsem si řekla, že bych mohla trochu zvolnit, situaci na trhu mám už zmapovanou, kontakty vybudovány… a tak už teď jen něco vymýšlím… Vem si kufry a pojď za mnou.“

Za chvíli jsem u ní stál s batohem a příruční taškou, výtah nás dovezl do pátého patra a tam už čekaly otevřené dveře do bytu a zubící se Kamil! Že mne to nenapadlo, spojit si nové Ivetino příjmení s osobou kolegy, který od nás před časem odešel kvůli dlouhodobému pobytu v Austrálii.

Z původní nudné záchranné akce se tak stalo posezení s přáteli a ani se to nezdálo dlouhé a byla jedna hodina v noci a Kamil s Ivetou zaveleli k rozpuštění sešlosti… Zrána Kamila čekaly v kanceláři poslední přípravy před příchodem auditora, Ivetu hodinka kondičního plavání v bazénu… a mne zase cesta zpět do Brna…

„Udělám vám bylinkový čaj pro krásné sny,“ řekla Iveta a odešla do kuchyně. Vstal i Kamil a za chvíli se z kuchyně vrátil s flaškou nějakého alkoholu…
„Čaj na dobré sny je prima, ale kluci se ještě dají panáka slivovice… Ten rok, co jsem nastoupil na základku, děda zakopal zahradě demižón… A teď jsem ho dostal jako svatební dar… tak okoštuj.“
Kvůli ranní cestě zpět do Brna jsem se musel držel v pití trochu zkrátka, pár panáků už jsem měl, ale v sobě a tak jsem nejdříve chtěl odmítnout – ale kdy budu mít možnost ochutnat něco takového? Tři malé štamprle byly naplněny, Iveta donesla tác s čaji a tak jsme si ještě jednou ťukli.

„Kluci, já jdu první… tenhle čaj je můj, je oslazený,“ řekla Iveta, ukázala na jeden šálek, odběhla na chodbu a bylo slyšet jen klapnutí dveří od záchodu, pak od koupelny a pak se začalo ozývat šumění sprchy. Kamil ke mně natočil otočný tác s šálkem čaje, vzal si ten svůj a pohodlně se uvelebil v sedačce.
„Kruci, to je ten Ivetin, ten oslazený… Ale není to špatné, už si ho nechám a ona si osladí ten šálek, který jí zbyl“. Čaj jsme popíjeli už mlčky. Za chvíli přišla Iveta v županu a Kamil jí oznámil, že si vzal ten její čaj a že si musí poslední šálek osladit znovu.
„Hm, tak jo,“ řekla Iveta a dala si do čaje dvě kostky.
„A ty by ses mohl taky jít sprchnout, čaj už máš dopitý, Tomáš si ho ještě vychutnává. A Tomášovi mezitím nachystám spaní na gauči, jen mi ho prosím ještě pomoz rozložit.“

Spaní bylo nachystané za pár minut, po chvíli se z koupelny začala ozývat sprcha podruhé a za pět minut nato se v obýváku znovu objevil Kamil. Zahlásil, že už ho bere spaní a že je koupelna volná. Z kufru jsem vytáhl pytlík se sprcháčem, pastou a zubním kartáčkem, v koupelně našel nachystanou osušku a po sprše a vyčištění zubů jsem dostal ještě žízeň a tak jsem ještě potichu došel do kuchyně si nalít trochu vody. V kuchyni, osvětlené jen zvenku pouliční lampou, byla o kuchyňskou linku opřená Iveta… v saténové noční košili a se svěšenou hlavou. Když mne uslyšela přicházet, zvedla udiveně hlavu, pak ji zase svěsila. Beze slova jsem vzal čistou skleničku, natočil si do ní vodu z kohoutku, opřel se o linku vedle Ivety a drobně do ní drcnul.

„Co se děje, Iveto?“
„Ááále, ten čaj, co vypil Kamil, jsem si udělala pro sebe a byl trochu jiný než ty, které jste pili vy. Ještě jsem mu připomínala, že ten můj je oslazený a on slazené čaje nepije…“
„Co bylo s tím čajem?“ ptám se.
„No nic s ním nebylo. Byl oslazený. A byl to čaj, po kterém spolehlivě do deseti minut usnu, taková náhražka prášku na spaní. Jinak bych nebyla schopná usnout – s vědomím, že jsem s tebou pod jednou střechou… Ale co, tak si dáme ještě jednu malou slivku a půjdeme spát.“

Natáhla ruku, otevřela lednici, vytáhla z ní památeční slivovici a znovu nalila do malinkých štamprlí. Vzala si svou skleničku a znovu svěsila hlavu. Jemně jsem jí zvedl bradu a uviděl jsem mokro pod očima.
„Já jsem taková kráva. Tlustá blbá kráva.“
„Ale prosím tě.“
„Ale jo. S tou školou, co mám, dělám pitomého poskoka a holku pro všechno. Sháním něco lepšího, jsem z toho ve stresu a tak žeru. A jsem tlustá!“ a z očí se jí spustily slzy.

Objal jsem ji kolem ramen, hlavu mi opřela o rameno a chvíli jsme jen tak stáli. Pak se ke mně najednou přivinula a já ji objal v pase.
„Vůbec nejsi tlustá. Jsi tak akorát.“
„Kdybys nekecal. To moje krásné ploché bříško je prostě pryč. No jen se podívej!“ řekla a vytáhla si na půl vteřiny noční košilku pod prsa.
„No, já nic neviděl,“ povídám, „jestli je to ale takový problém, tak bych se na to měl pořádně podívat.“ Klekl jsem si před ni, tentokrát jí vyhrnul košilku pod prsa sám, na zádech pak zbývající látku stáhnul a políbil ji na pupík.
„Máš něco, co by se snad po čase dalo nazvat jako náznak bříška,“ povídám, a políbil jsem ji znovu na pupík. Na zbytku košilky, který byl ještě na svém místě, se pod napnutou látkou vyrýsovaly bradavky.
„Ale zase máš pěkná prsa“, povídám, znovu jsem ji políbil na pupík, pustil látku na zádech a po paměti jí položil ruce na prsa. Přes lesklý hladký satén mne do dlaní zatlačily vztyčené bradavky. Znovu jsem ji políbil, tentokrát pod pupíkem.

„To nejde, Tome“ zašeptala… Ale posunula mi hlavu níže a zůstal jsem stát na demarkační linii, kde se opálená kůže bříška potkávala s o poznání světlejší kůží, kterou Iveta při slunění schovávala ve spodním dílu plavek. Z pokleku jsem si sedl na paty a všiml jsem si růžové jizvy na pravé straně a jemně ji políbil.

„Slepák? Je to nějaké čerstvé…“
„Ani mi nepovídej, chytilo mne to na túře ve Slovenském ráji a na chirurgii jsem se dostala za minutu dvanáct. A přestaň se už zajímat o nějaké staré jizvy a rány, mám tam něco zajímavějšího“ a posunula mi hlavu z pravé strany zase na prostředek, až k pahorku pod demarkační linií. Zalila mne opojná vůně jejích skrytých úst. Policajt v hlavě, který mne až doposud kontroloval, byl tím posledním vjemem a impulsem vyřazen z provozu a já se jak smyslu zbavený přisál k vrcholu pahorku.

Jazykem v mezírce na jižní straně jsem jel pomalu k místu, ze kterého se ta vůně šířila. Ivetiným tělem proběhl blesk, posadila se na pracovní desku, roztáhla nohy a přede mnou se objevil rozevřený vlhký chřtán pekla. Té vůně jsem už měl plnou hlavu, jako smyslů zbavený jsem do úst nasál poštěváček a chvíli jsem po něm jezdil jazykem, chvíli jej lehoučce kousal, chvíli jsem zase jazykem vylizoval otevřené ústí kundičky. Nad sebou jsem slyšel stále hlubší vzdechy, opatrně jsem do kundičky zasunul jeden prst a po chvíli i druhý a za pomalého masírování kundičky proti stydké kosti jsem opět začal ústy a jazykem dráždit poštěváček.

To už bylo na Ivetu příliš. Celá se roztřásla, až začaly lehce cinkat skleničky na dřezu. Najednou se vzepjala, odstrčila mne až jsem si sedl, a pomalu se na mne z linky svezla a dala mi ruce kolem krku. Teď jsem pro změnu zaúpěl já. Vašnosta, celou dobu úspěšně stavějící z trenek „Áčko“, byl zasednut a zlomen do opačného směru, než normálně zaujímá.

„Tak takhle to nechat nemůžeme!, Pojď se mnou, něco s tím uděláme.“
Postavila se, pomohla mi vstát, vzala mne za ruku a odvedla do obýváku a posadila na rozestlaný gauč. Přes napolo sklopené žaluzie pronikalo dovnitř jen trochu světla z ulice a na noční košilce jí udělalo proužky.
„Kdybyste měli vertikální žaluzie, tak bys měla košilku jak ve vězení,“ povídám, a políbil jsem ji na ústa a okamžitě se její jazyk střetl s mým.
„Kdybys nekecal,“ řekla, když se už potřebovala nadechnout, jemně mne zatlačila do lehu. „A teď už lež a nic neříkej… možná tak nějaké sprosťárny.“

Jednu ruku mi pak položila na podbřišek a pak začala pomalu z druhé strany od třísla „ručkovat“ rty, až se dostala nad pupek a od něj se začala pomalu spouštět dolů až narazila na žalud. Jemně ho jednou dvakrát políbila a pak ho opatrně vzala mezi rty a jazykem zabrnkala o jeho ústí. Pak hlavu odtáhla a žalud, který měla stále mezi rty nasála hlouběji do úst. Jen na chvíli jej tam podržela a stisknutím rtů jí žalud z úst vyklouzl až na konec špičky… a znovu jej nasála a znovu stiskem rtů a pohybem hlavy jej nechala téměř celý jet… a znovu jej nasála a znovu nechala vyjet… a každé další nasání bylo o kousek hlouběji a doprovázené objetím žaludu jazykem.

Ztratil jsem pojem o čase a místě. Na tělo mi začala padat ohromná tíha, jako kdyby na mne začala naléhat hmota celého vesmíru, zatlačila mne do matrací a jediným kouskem mého těla, schopným vnímat okolí, se stal pan vašnosta. Přestal jsem ho vnímat jako nějakou hmotnou součást těla a stal se prodlouženým nervovým zakončením, přes které mi do hlavy začala proudit nepochopitelná energie, která spustila v hlavě odpočítávání… Vždy deset sekund brnění a deset sekund klidu. A čím jsem byl výbuchu blíže, tím silnější energie rozvibrovala celé mé tělo, každou buňku v něm. Deset vteřin jsem nebyl schopný se nadechnout a druhých deset vteřin jsem se bál a zároveň těšil na to, co přinese další vlna. A když už toho bylo tolik, že jsem se ani v těch deseti vteřinách nedokázal ten nápor vydýchat, přestala Iveta dělat přestávky a po pár okamžicích mi v hlavě vybuchla supernova a za ní došlo k i k výbuchu v podbříšku. Čas se zastavil a já neměl tušení, jestli se ještě někdy rozběhne…

Když jsem se probral a posadil na gauči, Iveta už seděla na patách a usmívala se na mne.
„Promiň, že jsem tě nevaroval.“
„Nevadí, já tě stejně chtěla ochutnat,“ řekla mi na to, postavila se, políbila mne na tvář a odešla z obýváku a po vrznutí dveří od koupelny jsem už zaslechl jen zavření dveří do ložnice. Padl jsem zpátky naznak a než jsem si v hlavě přebral, jestli to, co se mi v předchozí půlhodině stalo, byl sen nebo skutečnost, jsem usnul.

Autor

Navigace v seriáluNa cestách 2 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

No… udělali si hezky, ale to já bych nedal. S pocitem, že za dveřma (ne)spí manžel by se mi možná ani nepostavil 🙂 Těším se na pokračování.

Huhu

Rád chválím autora – je to krásná povídka a výborně napsaná.
Jen ten obrázek na úvod je naprosto antierotický. Líbí se mi boubelky, ale tohle teda ani náhodou.
Mimochodem často se stává, že mi úvodní obrázek čtení povídky pokazí. To radši bez obrázků.
Ale ještě jednou – za povídku díky, je skvěle napsaná.

Trysky

Povedená povídka.
Manžel nemá pít, co mu nepatří.

Martin

Velmi povedená a vzrušující povídka až bych řekl , že je ze života . Už se těším na pokračování .

Junior

Pěkná a výborně napsaná povídka. Manžel nemá pít co není určeno pro něj.
;

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x