Na královském dvoře

Versailles v dobách největší slávy. Sídlí tu královský dvůr doprovázený početným panstvem, pořádají se zde bály a slavnosti a vše střeží silná vojenská posádka v čele s královskými mušketýry.

„Král Ludvík je trotl a rozmazlenej fracek,“ řekl Aramis novopečenému mušketýru Jeanu Colbertovi.
Ten se ošil. Takhle mluvit o králi, jehož má ctít a chránit?
Aramis jako by mu četl myšlenky.
„To neřeš. Na to přijdeš časem sám. To královna je jinej matroš. Hezká, milá, ale tím ňoumou neukojená, takže bacha.“
„Jako…že by…královna….po mně chtěla?“ zakoktal se Jean.
„Asi ne, ale náš d´Artagnan prej měl s královnou pletky…. Ale to se jen říká. Každopádně se přání jejího Veličenstva neodmlouvá,“ ušklíbl se Aramis. „Teď ti ukážu všechny možný i nemožný tajný průchody v tomhle bludišti. Budeš tak moct procházet zámkem, aniž tě někdo uvidí, zatímco ty uvidíš vše. Někdy je to hezkej pohled,“ usmál se a významně si přejel rukou přes rozkrok.

***

Jean Colbert byl urostlý, dvacetiletý mladý muž a díky skvělým výsledkům při výcviku byl zařazen do královy osobní stráže mezi legendární, leč nyní už stárnoucí, čtyři mušketýry.
S nimi prožil první pitku, kdy skončil zcela namol ležet na zemi, zažil i první souboje a zabil svého prvního protivníka. Jediné, co mu chybělo a o čem nikdy nemluvil, bylo získat i svou první milostnou zkušenost.
Jeho spolubojovníci nic netušili a mluvili před ním otevřeně o ženách, jejichž klíny dobyli, ale Jean mlčel a kryl si v kalhotách své ztopořené mužství.
Nyní se stal součástí palácové stráže, měl přístup kamkoliv a jak i Aramis naznačoval, uvidí a zažít může leccos…. No, jen aby to byly ty příjemnější věci.

***

Během několika dní se Jean už proplétal zámkem celkem snadno. Tajných průchodů užíval jen málo a zjistil, že o většině neví, snad kromě mušketýrů, vůbec nikdo, protože temné chodby byly plné prachu a pavučin.
Král znal jen průchody kolem svých komnat, hlavně do ložnic svých milenek.
Část chodeb užívali sloužící jako zkratky, nebo aby nerušili panstvo.

***

Blížil se Sluneční ples, jak král Ludvík nazval letní slavnost, pořádanou uprostřed července.
Zámek i nejbližší okolí se zaplnilo panstvem nejen z Francie, ale i z ciziny. Také královna Marie Tereza Habsburská pozvala své příbuzné, aby se pochlubila, jak žije. O strastech života s Ludvíkem je pochopitelně neinformovala.

Zámek hlučel a Jean se často pohyboval tajnými průchody, protože proplétat se chodbami a komnatami mezi bavícím se panstvem a kmitajícími služebníky, bylo značně zdržující.

Nyní procházel chodbou poblíž královských komnat, když náhle zakopl, zavrávoral a hmátl rukou, aby se zapřel o stěnu, jenže právě tam byla tajná dvířka. Ta povolila a Jean vypadl ven z kazetové stěny přímo do ložnice markýzy Angeliky de Merciere.
Markýza byla přítomna a právě se věnovala posilujícímu spánku po náročné noci.
Pád těla na podlahu ji pochopitelně probudil a teď vyděšeně mžikala očima, kdo to vypadl jako duch ze stěny a válí se tu po zemi.

Jean se sakrováním se zvedal ze země, rozhlédl se a pak se ulekl nad ženou, sedící na posteli a kryjící se přikrývkou.
„Omlouvám se, milostivá paní, za nedopatření…jsem královská stráž a provádím…tu… kontrolu,“ blekotal.
„Ve zdi? Ve zdi provádíte kontrolu?“ ptala se markýza již beze strachu, neb poznala, že jde o královského mušketýra.
A co víc, mladého a sympatického.

„No..ehm..ve zdi jsou tajné průchody…děsně tajné..takže o nich vlastně nikdo neví. Jen stráže,“ kroutil se Jean a očima hledal dveře, aby zmizel.
Markýza se usmála.
O tajných chodbách věděla, ale o téhle ve své komnatě ne a že z ní vypadne tenhle mladíček.
Rázem byla vyspalá, probuzená a plná života.
„Počkej. Jsi celý zaprášený. Já zavolám služku a očistí ti uniformu, anebo ne. Udělám to sama.“
A jak byla v bílé dlouhé košili, vstala a šla někam pro kartáč.

Jean byl překvapen, že se žena nijak nestydí a byl ještě víc, když se skutečně chopila očisty a čistila mu kabátec, zatímco on byl svlečen do košile.
„Kalhoty,“ řekla úsečně, když byl kabátec vykartáčovaný.
„Co..kalhoty?“ nechápal Jean.
„Co asi? Sundat!“ přikázala markýza a v duchu se smála jeho rozpakům. „Neboj. Nebudu se dívat, ač takových jsem viděla.“
V tom měla pravdu. Seznam jejích milenců by vydal na tlustou knihu, ale markýza se netrápila svou pověstí rádodajky a užívala života, jak jen to šlo. Omotala si krále kolem prstu a toho se držela jak klíště.
Když vyčistila i kalhoty, hodila pohledem na Jeana.
„Povídej mi něco o sobě. Máme teď chvíli klidu a já tě ještě vůbec neznám.“

Ten se dal do vyprávění, během něhož pili víno, které tu markýza měla a náhle se stalo, že seděl vedle ní na kraji postele.
Žena ho objímala rukama kolem krku a právě ho začala líbat na rty. Byl to krásný sladký polibek a když mu náhle vjel do úst její mrštný jazyk, rozevřel mu rty a líbání začalo být vášnivé, to teprve bylo něco!
Markýza vycítila, že musí učinit první krok a že tenhle mladík je ještě nezkušený. Rukou mu sjela mezi nohy a nahmátla tvrdý ocas. To bylo dobré znamení. Začala ho jemně honit a Jean jen slastně vzdychal.
„Příjemné, že?“ šeptala mu markýza a žužlala mu ucho. „Co kdybys polaskal má kůzlátka?“

Jean pochopil a jeho ruce sevřely obliny prsou, kryté jen tenkou látkou košile. Byly nádherně plné a pevné. Cítil, jak jí tvrdnou a narůstají bradavky, a tak je přejel dlaní.
„Óóóó…..úúúúh,“ vydechla markýza slastí, ale dál mu ručně nepřestávala zpracovávat ocas.
„Prosím..paní…já..budu…budu,“ začal Jean vzdychat a markýza věděla, co bude.
„Já vím…proto to dělám. Klidně se uvolni a na nic nemysli,“ zašeptala mu a zrychlila honění.
Ocas v její ruce začal mohutnět, cukat se a pak z něj vylítla dávka semene a další a další, jak výstřely z pistole. Dopadaly na postel, povlečení i její košili.
Žena mu ocas vyhonila do poslední kapky. Pak ho políbila a vstala.
„Pro dnešek to stačí. Pokud se ještě někdy setkáme…uvidíme, co dále. Nyní jdi, vojáku a prosím, dveřmi,“ ukázala mu směr.
Jean se oblékl, vysekl ženě poklonu a odešel. Byl totálně rozhozený a zároveň uspokojený.

Markýza si znovu lehla. Měla chuť si s mladíkem zalaškovat víc, ale má před sebou dlouhou noc. Dnes musí uspokojit krále, pak přijde na řadu ten vévoda z Nantes, jo a ještě jeho syn, co má čuráka jak kůň.
No, to zase bude jízda.

***

O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI…

Mušketýr Jean Colbert si opět krátil cestu tajnou chodbou, když vtom z jedné komnaty slyšel zvuky zápasu. Opatrně odsunul krytá dvířka a spatřil mladou dívku, jak se marně brání před útokem nějakého staršího muže. Jednalo se o panstvo, neboť oba byli oblečeni v drahých šatech.

Muž byl silnější a rozdivočelý. Právě dívku chytil ji za vlasy, ta zaječela, muž ji přirazil břichem ke stolku a začal jí kasat šaty.
„Nechte mě, co si…..myslíte!“ snažila se bránit, ale muž ji kolenem rozpáčil nohy a pak už jí zarazil ztopořený ocas mezi půlky.
„Ne…áááh..to… bolíííí,“ vykřikla dívka.
Cítila, jak jí ocas roztáhl pysky, vnikl do ní a proráží její nevinnost. Muž slastně funěl a prudce přirážel, aby se do ní dostal celý.

Dívka sténala a po tváři ji tekly stružky slzí. Jean už na nic nečekal, vskočil do komnaty a muže knokautoval prudkou ranou pěstí.
Ten jen hekl a omdlelý zůstal ležet na zemi.
„Už je vše v pořádku, slečno….,“ vzal ji Jean jemně kolem ramen.

Dívka byla vyplašena náhlým zjevením stráže ve své komnatě, ale byla ráda za jeho čin.
„Děkuji…vám. Jsem Jeanette Velliere de Montparnasse,“ představila se. „Jsem schovankou u barona Bouvarda, to je on,“ ukázala na ležící postavu. „Rodiče mi zemřeli a jsem dána na vychování ke vzdáleným příbuzným. Nevlastní strýc mě ale stále obtěžuje a dnes dosáhl… ach..bože…všeho. Už nechci žít!“ a usedavě se rozplakala.

Jean ji odvedl ven a pokračoval ve službě. Jako poděkování mu dívka dala bílý kapesníček s vyšitým monogramem.

***

Jednoho odpoledne se Jean střetl na chodbě s markýzou de Merciere.
„Ááá, to jsi ty? Vzpomínáš na naše poslední setkání?“
„Jistě, madam, to se nedá zapomenout,“ uklonil se Jean zdvořile.
„A co jsem tedy řekla?“
„Pokud se ještě někdy setkáme, uvidíme, co dále,“ odcitoval a žena se usmála.
„Výtečně. Takže máš-li čas a zájem o pokračování, prosím,“ a směřovala ke své komnatě a Jean uctivě pár kroků za ní.

Uvnitř se markýza bez okolků začala svlékat a přitom švitořila.
„Tak jsi ještě čistý a nevinný, nebo už jsi okusil pohár slasti do dna?“
Pak spatřila, že Jean je zrudlý a svléká se stydlivě a pochopila, že pravdou je to první. Trochu ji potěšilo, že zrovna ona bude tou, která mu předá zkušenosti, ale tušila, že sama si to moc neužije.
Nahá vklouzla do lože a Jean vlezl za ní.

Ocas mu stál a byl krásně tvrdý celou dobu, co se líbali a co si markýza nechala polaskat prsa.
„Nyní tě ochutnám,“ řekla a vzala ocas do ruky, přetáhla předkožku, olízala žalud a pak ho vsála do pusy a začala rytmicky pohybovat hlavou.
Jean jen vzdychal a pozoroval její plavou kštici, jak se mu pohybuje v klíně.
„Chmm…gfhm….mlask…jsi pevný…chmmm…tvrdý….mlask…fhmmm…gmm,“ funěla při nádechu a cítila vlastní vlhkost v klíně.
„Pojď do mě,“ přestala kouřit, lehla si naznak a roztáhla nohy.
Jean fascinovaně hleděl na tmavý porost s rýhou otevírající se štěrbiny uprostřed. Nalehl na ní, markýza mu pomohla se zavedením a pak už jen pudově přirazil.
Tělem mu projel záblesk slasti z prvního proniku do ženy. Ocasem vnímal vlhko, teplo a sevření poševních stěn, kterými se tlačil dál do hloubky jejího těla.

Markýza táhle vzdychala a též si užívala ocas, který vyhovoval její kundičce. Žádné párátko, žádná sukovice, ale tvrdý ocas správné šířky i délky. Začala mu jít naproti a začala slastně sténat do rytmu přírazů.
„Oh..oh..oh…jsi..tak…skvělý…ještě…ooooh.“
Jean rytmicky přirážel a byl celý blažený. Jednak to bylo poprvé a jednak souložil s nádhernou metresou svého krále. Na tu by normálně nikdy neměl nárok, kdyby tehdy nevypadl z tajného průchodu.

Markýza sténala, líbala ho, tlačila mu hlavu aby ji polaskal prsa s naběhlými bradavkami a hlavně cítila stoupající rozkoš, které se dočkávala jen málokdy.
Jean náhle zrychlil pohyby, což jí bylo nemilé.
„Ne…prosím…ještě…ne…vydrž…prosím…oh…oh…ooooh….už….uuuuž….jooo,“ kroutila se, zvyšovala si sama rozkoš a náhle jí mozek ochromil záblesk tisíce světel nevýslovné slasti z vyvrcholení. Ani nevnímala, jak se do ní Jean trhavě vyprazdňuje a zalévá jí zahrádku životodárnou vláhou.

Leželi vedle sebe v objetí a vydýchávali se.
„Už jsi tu potkal nějakou krasotinku, která se ti líbí? Kromě mě, samozřejmě,“ ptala se markýza a výskala ho něžně ve vlasech.
„Ano. Měl jsem čest s jistou Jeanette Velliere de Montparnasse.“
„Ta mladá husička? Vždyť je to určitě ještě panna. A ten…baron Bouvard je tlustý prase,“ rozohnila se markýza, než zase přešla do sladkého tónu. „Chtěl bys ji do postýlky, když už jsi pravý muž? To bych mohla zařídit. Sice nedosahuješ její společenské úrovně, ale v posteli se to snese.“
„To s tebou je to stejné, ne?“ začal Jean markýze tykat.
„Jistě…. Nemusíš mi to ale stále připomínat! Tohle je…jaksi…výjimečné. Vypadl jsi ze zdi přímo do postele. To se mi ještě nestalo. Taky si nemysli, že ti teď budu po vůli, kdykoliv si zamaneš. Já se…ooáááhhhh…co to děláš?“ vykřikla vyděšeně, neboť Jean s obnovenou silou ji povalil na záda a vklínil se jí mezi nohy.

Než se žena nadála, měla ocas zase pevně usazený v tůňce rozkoše.
„To…nemůžeš…takhle…dělat,“ vzdychala mezi prudkými přírazy. „Anebo…to.. tak… dělej…oooh….anooooo.“
Pevně ho objala přes široká záda a užívala si strojové pohyby a slastné tření výkonného ocasu mladého mušketýra.
Když začal přirážet rychleji a prudčeji, obemkla ho dlouhýma nohama kolem boků, vzpínala mu pánví naproti a za hlasitého hekání a sténání a mlaskavých zvuků přírazů se oba udělali.
„Božeeeee….záááás…jééééh,“ kvičela markýza ve slastné křeči a tentokrát i cítila trhavé pohyby a horkou lávu semene v pochvě.

Nato už ale Jeana vyprovodila v obavě, že by ji ušoustal, což si jako králova milenka nemohla dovolit. Naposledy ho políbila a slíbila mu, že se sama ozve. Upřímně v to ale nedoufala. I tak už měla milenců víc než dost.

***

Mušketýr Colbert dál svědomitě plnil své povinnosti a neměl čas na nějaké milostné pletky, když ho jednou po službě navštívila nějaká služebná.
„Znáte to, pane?“ a podala mu bílý kapesník s monogramem JV.
Jean si sáhl do kapsy a vytáhl pomačkaný sice, ale úplně stejný kapesníček.
Služka se usmála.
„V pořádku. Má paní si žádá schůzku, zítra o osmé v parku. Stavím se a odvedu vás na místo.“
Jean ji chytil za ruku. Dívka se mu líbila.
„A co ty? Neměla bys také zájem o schůzku?“
Ta se mu ale vyškubla.
„S vojáky já nelaškuju. Jsou hrubí a jen samé sliby. Nevím, co na vás moje paní vidí, ale to je její věc,“ a hrdým krokem odešla.

***

Druhý den služebná skutečně Jeana odvedla do parku a pak pokynula k vysokým keřům. Zpoza nich vyšla samotná Jeanette Velliere.
„Děkuji Annabel, můžeš jít. Jsem ráda, že jste přišel pane Colberte,“ a zamířila více do přítmí již tak potemnělého parku.
„Také já jsem neskonale překvapen touto schůzkou, leč nechápu…“
„Potřebuji od vás jistou službu a věřte, že nebudete litovat. Zkrátka chci, abyste vyzval na souboj barona Bouvarda a zabil ho!“
„Cože?“
„Tak jak říkám. Byl jste již jednou svědkem mého…ehm…ponížení…ale to stále pokračuje. Baron Bouvard mě stále obtěžuje, proti mé vůli navštěvuje a…zmocňuje se mě. Nemohu se proti němu nijak bránit. Vždy mě znehybní a pak vykoná hříšný styk. Já mu odevzdám tělo, ale má duše trpí. Jste mojí jedinou záchranou.“
„Ale já nemohu šlechtice jen tak vyzvat na souboj,“ mínil Jean. „Jsem člen královské stráže.“
„Jistěže ne. Přistihnete ho, tak jako tenkrát. Inflagranti se, myslím, tomu říká. Zjevil jste se v mé komnatě jako duch. Zabijete ho, já si roztrhám šaty. Annabel je také informována, způsobí pokřik. Všichni uvidí, že jste hájil mou čest.“
„No…to by snad šlo. Teď ještě jak se k vám dostat. Oficiálně. Tajnými chodbami to nejde, opravdu ne,“ nehodlal Jean existenci průchodů odhalovat kdekomu.
„Tak jinak. Annabel vás jako zastihne zrovna na chodbě, když poběží pro pomoc,“ zvažovala Jeanette.
„Hm. A co bude mojí odměnou?“ ušklíbl se Jean.
„Neřeknu. Ale určitě nebudete litovat, opravdu. Mé slovo šlechtičny,“ podala mu ruku.

Jan ji po krátkém zaváhání přijal a pak dvorně políbil. S tím se rozešli.

***

O dva dny později Annabel přinesla Jeanovi zprávu, že dnes večer se má pohybovat v křídle paláce u komnat její paní.
Jean si prohodil službu s Porthosem a když mu řekl, že jde o ženu, starý mušketýr rád souhlasil.
Pak už jen lelkoval na dohodnutém místě a předstíral kontrolu stráží.

Náhle se chodbou rozlehl pronikavý jekot. Ze dveří vyběhla Annabel a zoufale se rozhlížela.
„Pomooooc, kde jste kdo? Má paní je napadena, pomoooc. Pane…pane..mušketýre, rychle,“ a rukou mávala na Jeana.

Ten ji následoval a s taseným kordem v ruce vnikl do ložnice mademoiselle Jeanetty.
Ta ležela na posteli s vyhrnutými šaty a mezi jejími roztaženýma nohama se pohyboval odhalený tlustý zadek barona Bouvarda.
„Ach..ne…nééé,“ tlumeně křičela a zmítala se, zatímco muž jí držel ruku přes ústa a stále snaživě přirážel.

„Ty pse!“ jedním mocným škubnutím ho Jean stáhl z dívky. „Vyzývám tě na souboj, za čest té dívky!“
Baron se vzpamatoval.
„Co si to dovoluješ, ty nulo! Víš, kdo já jsem? Ta děvka je moje a mám na ni právo!“
„Nemáš žádné právo a já nejsem nula. Jsem královský mušketýr a teď tas!“ dráždil ho Jean a baron skutečně se chopil zbraně.
Souboj netrval dlouho. Baron sice učinil pár smělých výpadů, ale boj s profesionálním vojákem musel prohrát a brzy se sesul zemi s bodnou ranou v hrudi. Jeanette si rychle snaživě trhala a párala šaty a Annabel ječela a lomila rukama, co se tu stalo.

První se v místnosti objevili stráže, pak nějací sloužící a nakonec dorazil i majordomus Belfort a lékař Chavallier.
Jean i Annabel vysvětlovali, co se stalo a Jeanette plakala, protože byla opět zhanobena.
Chavallier konstatoval u barona smrt, ale Jean byl bez jakékoliv viny, neboť bránil čest napadené šlechtičny.
„Jste chlapík,“ poplácal ho majordomus Belfort na odchodu a nenápadně sjel pohledem odhalené části těla mademoiselle Velliere.

Annabel Jeana vyvedla na chodbu.
„Paní je v šoku. Opozdila jsem se a baron už…víte co. Až bude v pořádku, jistě se vám ozve.“
„Tak hele, ty mladá kočičko. Jestli jsi přišla pozdě, tak za to můžeš ty! Jestli nechceš skončit na strážnici mezi pořádnými chlapy, půjdeš teď se mnou.“ Annabel svěsila hlavu a šla s Jeanem do své půdní komůrky.

„Tak jak to bylo?“ Jean přecházel po místnosti, zatímco dívka pokorně seděla na lůžku.
„On mi platil,“ pronesla tiše.
„Kdo? Baron Bouvard?“
„Ano. Vždy mi řekl, kdy za paní půjde a dal mi peníze za mlčení. Bylo to hrozné slyšet ji sténat a volat o pomoc. Pak už to sama nevydržela a vymyslela tu schůzku v parku.“
„Kolik sis vydělala?“ otázal se Jean a dívka zpod lůžka vytáhla měšec a podala mu ho.
„Docela dost. To byl tak štědrý, nebo to bylo tak často?“
„Spíše štědrý. Ach bože, co se mnou bude? Búúú,“ houkala Annabel v pláči.
„Budu mlčet a ty peníze ti vrátím, slibuju. Jsem sice jen voják, ale své sliby splním. Ale něco za něco,“ řekl Jean a zálibně sledoval, že Annabel je chápavá a uvolňuje si zapínání šatů.

Nahá dívka měla skvostné tělo. Hladké a pěkně rostlé. Určitě jí nebylo ani dvacet let a také služba nebyla těžká, aby rychle stárla, jako jiní lidé. Schoulila se na lůžku a kryla i prsa a klín.
Jean se svlékl a přikročil k ní.
„Umíš to ústy?“
Annabel mlčky přikývla a pak mu ocas vzala do ruky, jemně popotahovala a pak ho vzala do pusy.
No, popravdě, to moc neuměla. Cucala ho, olizovala, ale místo sání ho v ústech jen tak převalovala. I to ale stačilo k tomu, aby se mu postavil a hezky zmohutněl a dívka jen s vykulenýma očima shlížela na jeho velikost a naběhlé žíly. Pak olizovala fialový žalud a rukama mu hnětla koule.
„Klekni si a otoč se,“ přikázal jí Jean a Annabel tak učinila jen neochotně. Věděla, co bude a velikost ocasu ji trochu děsila.

Jean ji v klíně projel rukou a po chvíli dráždění cítil vlhkost. Nijak dál se s ní nepáral a zatlačil ji ocas dovnitř.
„Oooch…aach….prosím….pomaluuuu…úúúú,“ sténala dívka, jak se pysky jen neochotně rozevíraly pod tlakem velkého ocasu.
Jean se jí tlačil do pochvy kousek po kousku.
„Jen drž, ty malá děvkoooo….jooooo…držžž,“ funěl a užíval si stažení stěn.
Dívka zhluboka dýchala a snažila se uvolnit, aby pronik nebyl tak bolestivý. Jean ji držel v pase a tlačil se do ní až po koule.
Pak ztuhl a vychutnával si svůj úspěch. Zezadu prohmátl dívce prsa, zmáčkl tvrdé bradavky a rozjel přírazy.
„Ah..ah..ah…božeee…je….velký…oooh,“ sténala dívka, ale přece jen už vlhla a ocas v ní jezdil snadněji. Také Jean to rozpoznal a přidal na síle přírazů.
„Eeeh…eehh,“ Annabel kňourala a kroutila se, protože ocas jí bolestivě narážel o dno.
„To je vono…ty..kurvičko….to…máš…za…svou…paní,“ hekal Jean a v opravdu prudkých a hlubokých přírazech do ní pumpoval svou dávku.

Když se uspokojil, otřel si ocas do jejích šatů a začal se oblékat.
„Říkala jsem, že vojáci jsou hrubí a měla jsem pravdu,“ řekla tiše dívka a natahovala si šaty.
„Možná, ale já aspoň plním slovo,“ a vrátil jí zpět měšec.

***

O TÝDEN POZDĚJI

Jean měl spoustu práce. Athos si zlomil nohu, když ožralý upadl na schodech, d´Artagnan se léčil z nějaké blíže nespecifikované pohlavní choroby a Porthos s Aramisem byli s králem na nějaké zahraniční cestě.
Jean byl tak nejvyšším velitelem vojenské posádky a třebaže král nebyl ve Versailles přítomen, střežil královnu a nebyl tedy důvod polevovat ve službě.
Tehdy ho opět navštívila Annabel a pozvala ho do své půdní komůrky.
„Přeje si to má paní,“ sdělila mu, aby pochopil, že pozvání nelze odmítnout.

***

Večer tedy Jean zaklepal na dveře a rázně vstoupil dovnitř. K jeho úžasu seděla uvnitř Jeanette a Annabel právě s úklonou odcházela.
„Můj milý zachránče. Můj dluh bude dnes splacen, jak jsem slíbila,“ dívka povstala. „Zde jsem,“ uvolnila si sponku a šaty jí se zašustěním sklouzly z těla a stála před ním nahá.
„Ach…mademoiselle,“ třeštil oči Jean a Jeanette se usmála.
„Říkej mi jménem..a nyní si vezmi, co ti nabízím,“ dodala tiše a ulehla na postel.

Jean se svlékl a pohledem hltal její tvary. Měla plnější, hezky kulatá prsa, zaoblené boky s temným porostem v klíně a dlouhé nohy se silnějšími stehny. Nebyla ale ani plnoštíhlá. Spíše dívka krev a mlíko, jak se obecně říkávalo.
Přisedl na lůžko a Jeanette zašeptala: „Nikdy jsem se nemilovala z lásky, nikdy na mě nikdo nebyl něžný. Slib, že ty budeš.“
Jean ji místo souhlasu políbil. Nejprve něžně, pak silněji, až splynuli ve vášnivém líbání.
Padli na lůžko a při líbání si rukama jezdili a hladili vzájemně po těle. Jean jí sjel na prsa. Byla krásně plná a pevná. Ztuhlé bradavky jí trčely dopředu a když je stiskl prsty, dívka se zavlnila a tlumeně přes líbání zavzdychala. Jean si pohrál i s druhým ňadrem a přes bříško jí klesal mezi nohy.
Po chvíli dívka uvolnila stisk a dala je více od sebe. Rukou ji třel v klíně a jemně zkoušel zasouvat prsty do štěrbiny.
„Ach…oooh….áááh,“ sténala tiše a Jean cítil, jak pomalu vlhne.
„Chci tě ochutnat,“ řekl a v polibcích klesal dolů.

Jeanette byla rozpačitá, ale nechala ho a pak vyjekla překvapením i úlekem, když ucítila jeho jazyk přímo na nejintimnějším místě. Kmitání jazyka na plátcích závojíčků i na klitorisu bylo opojné a slastné a dívka jen vzdychala a sténala narůstající rozkoší. Takovou slast nikdy nepoznala. Uvolňovala šťávy, které Jean ihned slízával a štěrbina se mu otevírala v celé své kráse. Pysky, nalité krví, se roztáhly a očekávaly vniknutí nástroje rozkoše.
„Miláčku….ano….pojď do mě,“ sama Jeanette ho pobízela, když se nad ní rovnal.

Když přirazil a začal do ní vnikat, táhle slastně vydechla. Bylo to poprvé, kdy ocas vnikl do připraveného otvoru a za souhlasu samotné ženy. Tvrdý ocas jí projel až na dno a jemnými pohyby začal přirážet.
„Ano…ano….je…veliký…tvrdý….oooch…aaach,“ užívala si vrchol nepoznané rozkoše a Jean se ji snaži maximálně uspokojit. Jemně ji olíbával po krku, dekoltu i prsou. Okusoval jí bradavky, což jí zvyšovalo stoupající slast, až ji zalila vlna nepopsatelné rozkoše, že krátce byla úplně bez sebe.

Když se probrala, Jean ji stále soustředěně rytmicky mrdal a usmíval se.
„Co to bylo….to..krásné?“ špitla.
„Vyvrcholení. Nejvyšší slast pro každou ženu….Každý muž..uuuh…by měl být schopen…. dámu…takto uspokojit…ale…užžž…jááá…budůůů,“ zrychlil přírazy a pak jí, bez ohledu na všechno, vystříkal komůrku semenem.

Jeanette se tím opět udělala a stahováním svalů do sebe nasála vše, co Jean vypustil.
„Škoda, že si tě nemohu vzít,“ posmutněla.
„Vím. Jsem jen obyčejný strážce,“ souhlasil Jean.
„Tetinka…tedy…baronka Bouvard by ti snad pomohla k rytířskému titulu, jenže zabil si jí manžela.“
„Tys jejich schovanka a on tě hanobil! To jí nevadí?“
„Vadí, nevadí. Pro barona nepláče, ale před panstvem musí hrát smutnou vdovu. Vraha přece nepasuje na rytíře, to snad chápeš,“ vysvětlovala mu, ale pak se k němu přivinula. „Ale teď jsme si rovni a je jedno odkud jsme. Pojď mě znova udělat hezky.“

***

Annabel stála u dveří celá rudá, jak právě rukou vyvrcholila a vydýchávala svůj orgasmus. Ty zvuky uvnitř byly tak vášnivé, tak vzrušující, že si to musela sama udělat. Ale stejně byla dál zoufale nadržená…..počkat, nějaké kroky se blížily.

Zpoza rohu vyšel voják s halapartnou na své kontrolní obchůzce. Dívky stojící u zdi se lekl.
„Tfuj, to jsem se lekl. Hergot, co tu děláš, ty, ty…!“
„Jsem Annabel, komorná mademoiselle Jeanette Velliere de Montparnasse. A tys?“ usmála se svůdně, spokojena, že strážný je muž dle jejího gusta. Nyní byla tak rozdychtěná, že přehodnotila své názory na vojáky. Prostě potřebovala tvrdý ocas.
„Jsem Henry Bogard, desátník královského pluku mušketýrů….ale co je ti vlastně po tom?“ ušklíbl se.
„Já jen..už máš po službě?“
„No, vlastně ano. Projdu schodištěm a dole předám službu dalšímu,“ přikývl. „Proč?“
„Počkám tě u zadního východu. Přinesu i víno a uvidíš, že se nebudeš nudit,“ Annabel se svádivě kroutila a Henry se usmál.
„Dobrá. Budu se těšit,“ zahučel a odkráčel.

Annabel skoro zavýskla a těšila se, jak bude řičet slastí až na ní voják nalehne. Ten kráčel také potěšen a svému ocasu, velikosti nadrženého hřebce, sliboval pěknou zábavu.

***

Jeanette klečela na všech čtyřech a slastně vnímala strojové přírazy zezadu. S baronem to nemělo žádné srovnání. Bolelo to a on myslel jen na sebe, zatímco nyní je její klín krásně připravený a Jean si počíná jemně a láskyplně.
Projížděl ji opravdu pomalými přírazy v celé délce ocasu, kdy ho skoro celý vysunul a zase pomalu do ní zajel, až do koule. K tomu ji ještě promasírovával prsa, což bylo také velmi příjemné.
„Ahmm…ooooh….hmmmm….júúúúh,“ vydávala zvuky, plna rozkoše a slasti.
„Mlask..mlask,“ náhle přírazy zesílily a zrychlily.
Jean cítil předzvěst vyvrcholení a pohled na nádherný zadek a mrdající ocas to ještě umocňoval.

Náhle z ní vyjel a jedním pohybem ji přetočil na záda. Přiklekl k ní, popadl za kotníky, nohy doširoka roztáhl a prudce do ní zajel.
„Jééééh….božéééé,“ vykřikla dívka nad prudkostí a hloubkou proniku. Tvrdý ocas hned začal přirážet a tření z nového směru bylo opět opojné a krásné. Pochva byla už celá zmáčená a volná a mrdání bylo naprosto fascinující.
Jeanette už měla orgasmů nepočítaně a nyní stoupala mílovými kroky k dalšímu. Jean nyní přirážel drsně a bezohledně, ale dívka jen řičela slastí a kolem přirážejícího ocasu vytékaly potoky šťávy a tvořily na lůžku mokrý flek.
„Anooo..jooo,“ hekl Jean a začal stříkat.
Jeanette dosáhla orgasmu a opět nasávala vše do sebe. Obtěžkání bylo téměř zaručeno, ale v tuto chvíli byli oba v zajetí spalující vášně a tyto přízemní starosti je netížily.

Poté ještě dlouho leželi zaklesnuti v objetí a šeptali si něžná slůvka. Kromě toho Jeanette usilovně přemýšlela, jak se pro Jeana domoci titulu rytíře. Nakonec usoudila, že si přes markýzu Angeliku de Merciere vymůže slyšení u krále.

***

Když se král vrátil, Jeanovi ubylo starostí a dokonce dostal dva dny volna. První skoro celý prospal, druhý den se rozhodl, že provede kontrolní obchůzku tajných průchodů a chodeb.
Cestou vzpomínal, koho už viděl v různých pozicích a situacích, že kdyby to dokázal zachytit obrazem…..no, něco by bylo hodně kompromitující. Ukázalo se totiž, že být komořím na zámku není vůbec nudné zaměstnání. Manželky i rozverné dcerky královských úředníků u dvora se velmi nudily a strádaly po všech stránkách a komoří byl většinou jediný muž pohybující se v jejich blízkosti. Jako služebník byl vázán slibem mlčenlivosti a pokud byl mladší a alespoň trochu pohledný, rády se od něj nechávaly uspokojit. Škvírou ve dvířkách pak Jean viděl opravdu zajímavé soulože šlechtičen s prostými služebníky.

***

„Madam, mademoiselle Velliere de Montparnasse s vámi chce hovořit,“sdělila komorná markýze de Merciere, která se právě oddávala dopolednímu čaji a byla příjemně naladěna.
Její obvyklé ženské obtíže skončily a její kundička už toužila po zásunu tvrdého údu. Nejlépe královského, pochopitelně, ač zrovna ten za moc nestál, i když mu stál.
„Že prosím,“ pokynula.

Jeanette vešla s úklonou a trochou napětí ke královské metrese. Ta ji srdečně přivítala a pozvala k čaji.
„Jaké máte přání, má drahá?“ a pohledem zkušené ženy oceňovala její kvality.
„Já bych..ehm…potřebovala vyjednat…potřebovala bych mluvit s Jeho královským veličenstvem v soukromém slyšení,“ špitla dívka.
„V jaké záležitosti?“ pousmála se markýza, neboť pochopila, že dívka se nehodlá stát její konkurentkou.
„Chci pro…svého..ehm..přítele…vyjednat udělení rytířského titulu.“
„Zajímavé,“ kroutila markýza hlavou. „A má ten….přítel….pro udělení předpoklady?“
„Jistě,“ vyhrkla Jeanette a hned posmutněla. „Znáte můj příběh a tu záležitost s baronem Bouvardem? Onen muž bojoval za mou čest a stal se mým dobrým přítelem. Myslím, že titul si zaslouží. Slouží věrně svému pánu.“

Markýze ihned došlo, kdo je onen muž a co znamená „dobrým přítelem“ a rozhodla se dívce pomoci.
„Promluvím s králem a budu vás informovat. Apropó, přede mnou nemusíte nic tajit. Jean Colbert je opravdu skvělý muž. Po všech stránkách.“

***

Jeanette Velliere de Montparnasse se ke králi dostala za dva dny. Ludvík odpočíval po obědě a rád si pohovořil s mladou hezkou šlechtičnou.
Vyslechl její smutný příběh a posléze žádost o ocenění chrabrého Jeana.
„S tím titulem to není snadná věc. Je povinností královské stráže poskytovat pomoc všude tam, kde je potřeba. Udělení v tomto případě by bylo příliš vysokou odměnou,“ sdělil jí král.
Jeanette posmutněla.
„Ovšem já to vidím jinak,“ pokračoval. „Vy, jako budoucí majitelka panství a prostý muž, voják, se dobře nerýmuje. Ovšem dáma a rytíř už zní libozvučněji, nemám pravdu?“
„Zacházíte daleko, Vaše veličenstvo, jsme jen přátelé,“ špitala dívka, zrudlá až do morku kostí.
„Jistě, jistě, přátelé….takže byste chtěla být i mou přítelkyní?“ pousmál se král v dobrém rozmaru.
Jeanette byla zaskočena. Byla i pobouřena, jenže králi se neodmlouvá. Pokud by jí tu vyhrnul šaty, nemohla by nic dělat.
„Je-li to vaším přáním, pak prosím, Vaše veličenstvo,“ sklonila hlavu.

Král Ludvík se opět usmál. Dívka toho chlapce miluje, o tom není sporu. Koneckonců ti čtyři mušketýři jsou též šlechtici a o jednoho více, co na tom záleží….
„Z moci královské bude titul rytířský Jeanu Colbertovi udělen. Slyšení je skončeno,“ sdělil slavnostně a zářící dívka s hlubokou úklonou odcházela.

***

KRČMA „U TLUSTÉHO VEPŘE“

Novopečený rytíř Jean Colbert seděl na čestném místě u stolu, v jedné ruce kus masa, v druhé svíral ňadro rozesmáté sklepnice. Jeho spolustolovníci na tom byli obdobně a i uzdravený d´Artagnan už se v rohu miliskoval se samotnou krčmářkou, rozměrů kuchyňské almary.

Dívka na klíně Jeana mu volnou rukou třela ocas a druhou zkoumala obsah měšce. Obojí bylo tvrdé a nadité, což bylo dobré znamení, že večer se vydaří.
„Nepůjdeme ke mně do pokojíku?“ políbila ho dívka na tukem mastné rty.
Jean byl již opilý, ale ne tak, aby nezvládl pomilovat dívčí tělo.
„Jo. Půjdeme..a jak se vlastně jmenuješ?“ opáčil a rukou přehmátl na druhý pevný prs s již ztuhlými bradavkami.
„Julie,“ usmála se dívka a rukou mu třela tvrdý ocas přes kalhoty.
„Tak Julie mi z ocasu upije,“ zanotoval Jean a s dívkou v náručí nejistým krokem stoupal do patra.

V posteli pak jen ležel a vnímal jak dívka svléká jeho i sebe. Pak vlhká ústa sevřela stojící ocas a rychlé pohyby hlavou mu přinášely příjemné pocity.
„Joo…hyk….skvělé,“ chrčel a sledoval, jak na něj dívka nasedá.
Prsy se jí rozhoupaly do rytmu odsedávání a Jean se jich hned chvatně chopil, mnul je a mačkal.
„Oh…oh…anooo…ještě,“ sténala dívka a snažila se muže rychle přivést na vrchol.
Stahovala svaly kolem ocasu strojově jí projíždějící pochvou. Jean byl dobře vybaven, takže i ona prožívala rozkoš, což nebylo se zákazníky obvyklé. Julie odsedávala rychleji a stoupala k vyvrcholení.
„Dobrý božeee…..už…uuuž….júúúúh…oooáááách,“ kroutila se a vybuchla v orgasmu.
Rychle sesedla a Jeana dovedla na vrchol rukou. Cákance semene pak setřela a sáhla po měšci. Jean jí však ruku bleskurychle zachytil.
„Nejsem zas tak zmožený, abych se nechal okrást. Zaplatím obvyklou cenu, ale ne celý žold.“

Dívce sklaplo. Dostala peníze a vztekle na odchodu práskla dveřmi.

***

LOŽNICE MARKÝZY DE MERCIERE

Žena klečící na všech čtyřech si užívala rytmické mrdání a zároveň se soustředila na lízání klína sténající dívky, která ležela pod ní.
Zpocený muž ji sjížděl zezadu a prohmatával jí visící pevné prsy pro umocnění rozkoše.
„Oh…ještě…ještě…ghmm…fgmmmm,“ sténala žena a znovu jazykem smýčila rozevřený klín dívky, zmítající se v návalech slasti.
„Už je připravená,“ odsunula se žena stranou a muž hned nalehl na dívku a prudce do ní vnikl.

Žena se sama třela v klíně a sledovala divoké přírazy do těla krásné Jeanette Velliere. Ta sténala a vzdychala pod hlubokými a prudkými přírazy Jeho veličenstva, krále Ludvíka.
„Ach..ano..ano…to…je…krásnéééé,“ vyrážela v extázi.
Žena jí vnořila prst do úst a dívka ho hned smyslně začala olizovat a sát.
Ludvík přirážel jak zběsilý a brzy vítězoslavně zachrčel a plnil jí útroby královským spermatem.
Pak se odvalil stranou a jeho místo opět nahradila markýza de Merciere a vylizovala z pochvy vytékající semeno se šťávami.
„Oááh…áááh….ááááá…jéééé,“ křičela Jeanette v orgasmu a divoce se zmítala.

Když procitla, v komnatě byla jen markýza, sladce se usmívající.
„Kdo tady byl?“ zeptala se zmateně.
„Něco se ti zdálo. Jen my dvě jsme si udělaly hezky,“ pohladila ji markýza po tváři.
Jeanette mlčela. Styděla se za své projevy a vůbec za to, k čemu tady došlo, ale markýza jí tvrdila, že mezi ženami je to normální a navíc, ven se nic nedostane.
„Ber to jako dobrou zkušenost,“ dodala.

***

PO NĚKOLIKA TÝDNECH

„Jeanette Velliere je ustanovena právoplatnou dědičkou majetku v Montparnasse, který se tak vyjímá z držení rodiny Bouvardů.
Baron Bouvard vykonával na mademoiselle Velliere zavrženíhodný čin a byl po zásluze potrestán.
Baronka Bouvard tvrdí, že o těchto činech nevěděla, čemuž nevěříme a rozhodli jsme, že po její smrti propadá majetek královské koruně. Slyšení je skončeno,“ pokynul král Ludvík všem zúčastněným a odebral se do svých komnat.
Tohle gesto udělal jako poděkování Jeanette za poskytnutí svého těla, aniž to sama tušila a aby nějak urovnal to, co se na zámku stalo a co rozhodně nebylo k chlubení.

***

Jeanette Velliere odjela převzít svůj rodový majetek a po půl roce za ní přijel milovaný Jean, který byl uvolněn z královského vojska.
„Vítej,“ přišla ho přivítat Jeanette a Jean ztuhl překvapením.
Dívka byla poněkud širší na břiše i na prsou. Ta zachytila jeho pohled a rozesmála se.
„Ano. Naše poslední milování ve mně zaselo nový život. Čekáme děťátko, Jeane.“
Jean ji opatrně objal a lehce jí rukou přejel přes břicho.
„Miluju tě,“ a dlouze ji políbil.

3.7 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
dedek.Jeff

Chyba byla opravena. Už je možno komentovat. K Shockovu příspěvku – jako vždy excelentní.

Junior

Opět vynikající náhled do historie, Shock je v tomto směru excelentní autor.
Adminům děkuji za rychlou opravu chybky, která znemožňoval vkládat komentáře.

Shock

Stačilo shlédnou nějaký starý klasický film s Jeanem Maraisem či samotnou Angeliku a povídka byla na světě 🙂 Dík za komentář.

Junior

Nechodím na tento server dlouho, ale snažím se k tomu co se mi líbí nějaký ten komentář přidat. Jen nevím jestli má smysl když si čtu nějakou povídku, která byla vydána před delším časem komentovat, nebo jestli mám komentovat třeba Fredovi povídky, když už ho tím nijak nepotěším nebo nemotivuji k napsání něčeho dalšího. Opravdu nevím jestli se k autorů komentáře ke starším povídkám vůbec dostanou a proto mám u nich dilema jako Hamlet komentovat nebo nekomentovat a dát jen like. Autoři poraďte.

Shock

Za sebe ti můžu říct – komentuj cokoli, k čemu máš potřebu se vyjádřit. Já jsem to po svém příchodu také dělal. Ten už ale komentuju minimálně a jen víceméně k tomu, co se mi líbí. Asi svými komentáři „živé“ autory k větší píli nepřinutíš, ale každý komentář se počítá. Vždyť tu skoro žádné nejsou. Mě každopádně potěšíš 🙂 Vždyť u této povídky je 2000 přečtení a jen 2 komentáře + jeden vlastní 🙂 A tak je to u většiny jiných. U „neživých“ autorů bude zase aspoň zpětně oceněna jejich povídka a bude vidět, že i teď patří do „zlatého… Číst vice »

Junior

Díky za radu. Co se týče toho počtu přečtení tak tohle číslo bych nepřeceňoval, je to vlastně jen počet kolikrát se daná stránka zobrazila ve webovém prohlížeči a když znovu načtu stránku, i když se chci podívat jen na komentáře naskočí další přečtení. Bohužel toto je vada, která se nedá podle mé programátorské zkušenosti nijak spolehlivě vyřešit.
Omlouvám se za Off topic.

Juli

Čtivý přímo pohádkový příběh 😜. Vlastně každá pohádka má dobrý konec.

7
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x