Nečekané štěstí

Dítě zavinuté v peřince leželo přímo u brány kláštera Milosrdných sester svatého Kříže a nikdo netušil, kde se tam vzalo. Sestra fortnýřka přísahala, že nikdo tudy nešel ani nejel, to by si všimla, ale sestra Alžběta se ušklíbla. Když kolem fortny procházela dopoledne, zevnitř se ozývalo hlasité chrápání. Koneckonců, sestra Filomena měla už svůj věk.

Jeptišky dítě vzaly dovnitř a když ho rozbalily, našly u něj pergamen a na palečku ruky mělo navlečený zlatý prsten s rudým drahokamem.
Abatyše Jenovefa pergamen vzala a nahlas přečetla.
Nemohu se o Kláru postarat, neb mě čeká poslání a já přijal kříž a pozvedl meč. Jednou se vrátím, a vás do té doby prosím o milosrdenství a výchovu. Ona je jediný poklad, co mám.
Jan Adam… dál nečitelné“

Abatyše dočetla a auditorium ztichlo. Bylo na ní, jak rozhodne.
„Nuže. Chápeme, že otec dítě nemůže vzít na svatou výpravu. Žádá nás o pomoc a tu mu poskytneme. Z dívky nebude jeptiška a dostane se jí veškerého vzdělání hodné urozené panny, kterou ona nepochybně jest,“ promluvila, sňala dítěti prsten a i s pergamenem, který nebyl opatřen pečetí, ho uložila u sebe v ložnici. Ve vsi pak najaly kojnou, aby dítě bylo zaopatřeno, jak má být.

***

Uběhlo dvacet let.

V klášteře žila mladá chovanka Klára, aniž by o tom kdokoliv z okolí měl tušení. Jeptišky ji hlídaly jako oko v hlavě a pochopitelně nechtěly, aby podlehla lákavým svodům hříšného světa rozkládajícího se vně pevných klášterních zdí.

Dívka uměla číst a psát, ovládala latinu i němčinu, naučila se vybranému chování a způsobům urozené panny, jen o lásce a zamilovanosti mnoho nevěděla.
Ještě, že v klášteře nežily jen jeptišky, neustále se pnoucí k modlitbám a Bohu. Řada dívek zde žila dle přání vlastní rodiny a některé zde pykaly za svůj předchozí hříšný život.
Před představenou se tvářily cudně, ale za dveřmi cel se pak děly věci!
Kupříkladu, ty zkušenější učily mladší líbat a dívky to pak spolu svědomitě trénovaly. Zvrhlejší jeptišky se od mladších nezkušených panen nechaly uspokojovat v klínech ústy.

Klára sama poznala, jaké to je, lízat ženu mezi nohama, sát její šťávy a vnikat do ní prsty, aby pak sama cítila slast a silnou rozkoš, když byla takto oblažována ona. Jen pronikání prstů nebylo prováděno, aby nepoškodila své panenství, určené jen pro budoucího manžela.

Zato sestra Margita, postarší bývalá nevěstka, vyžadovala hluboký zásun až tří prstů a lízání pysků a zejména malého výrůstku, jako by hrášku, v místě spojení malých pysků nad vstupním otvorem. Při laskání jazykem vždy hlasitě sténala slastí, pohazovala tělem a uvolňovala velké množství šťáv. Tomu stavu říkala nadpozemský ráj.

***

Abatyše se staršími sestrami začaly uvažovat o dalším Klářině osudu. Dívku už neměly víc co učit a aby zde dál pobývala, bylo zbytečné.
„Ještě rok a pak se rozhodneme,“ ukončila debatu abatyše a sestry se rozešly.

***

Jednoho dne.

„Hej, otevřete! Vezu důležitou zprávu matce představené… hej… slyšíte mě?“ ozvalo se hlasité volání brzo ráno, kdy kraj byl ještě zahalen ranními cáry mlhy.
Sestra Božetěcha otevřela malé okénko a spatřila postavu rytíře.
Bušil na bránu a koně držel za uzdu. Oba nesli známky únavy a dlouhé cesty.
„Přejete si?“ otázala se Božetěcha.
„Musím mluvit s matkou představenou,“ vyhrkl muž a přistoupil k okénku.
„V jaké záležitosti?“
„V té nejvyšší a jestli, děvče, neotevřeš, vyrazím ty vrata a pak se podívám, co máš pod hábitem,“ ušklíbl se a přiblížil tvář k její.

Božetěcha rychle zabouchla okénko a vzrušeně dýchala. Vyrazí dveře a zneuctí ji? Bože… nikdy… ale zase, některé sestry říkaly, že to vůbec není nepříjemná věc… to… milování…
Otevřela znovu okénko.
„Počkejte, dojdu pro abytyši,“ řekla tiše a na muže se usmála.

Abataše Jenovefa hartusila, že nebude na požádání mluvit s kdejakým potulným rytířem, ale v místnosti pro návštěvy se vše vysvětlilo.
Muž jí vysekl poklonu a představil se.
„Jsem Gottfried De Nemamnicz, urozený pán na Chudemwenkovje. Přijíždím přímo ze Svaté země, kde bylo prolito mnoho křesťanské krve a bohužel, zemřel tam i Jan Adam z Muchowých Lapkowicz, jehož dcera Klára byla zde ponechána na výchovu. Na důkaz, že mluvím pravdu je zde druhý prsten. První měla dívka u sebe, navlečený na palec pravé ruky, že? Byl tam i pergamen s vysvětlením,“ a podal jí ten samý prsten, co měla Klára.
„Ano, bylo to tak, to je v pořádku. A proč jste zde, urozený pane?“ znejistěla abatyše.
„Splním slib, který jsem dal umírajícímu panu Janu Adamovi. Jeho dceru pojmu za manželku a postarám se i o jeho majetek. Ten bude součástí věna.“
„Jistě máte o tomto i nějaký list?“
„Myslíte, že na bitevním poli, kde umírají stovky rytířů, má někdo pergamen, brk a inkoust? Slib si dávají rytíři ústně a dané slovo je nadevše,“ mluvil muž pevně a vážně. „Než Jan Adam vydechl naposled, prosil o postarání se o dceru a předal mi onen prsten, který je i důkazem mého čestného jednání.“

Abatyše mlčky kývala hlavou a přemýšlela.
„Jste jistě ctihodný muž. Přesto musím nejdříve pohovořit s pannou Klárou a vše jí vysvětlit. Ona se rozhodne, zda opustí svůj dosavadní domov, nebo zde zůstane. Přijďte proto zítra. Bůh s vámi.“
„Jistě, ctihodná matko,“ kývl Gottfried a šel k východu.

Sestra Božetěcha ho zastavila.
„Opravdu byste vrata vyrazil, kdybych neotevřela?“
„Ano. A pod hábit ti také vnikl, sestro,“ zašklebil se.
Ta zrudla.
„Ach… jste pravý muž… a já jen nehodná služebnice boží. Přijďte po večerní mši pod klášter k potoku,“ vyhrkla a rychle přibouchla dveře.

***
Už se stmívalo, Gottfried přešlapoval u potoka, když uslyšel slabé zapraskání a pak z křoví vystoupila Božetěcha.
„Není snadné opustit celu. Pak už přes zahradu je to lehké,“ vysvětlovala pozdní příchod.
„Čeho si ode mě žádáš? Na bohumilé hovory já nejsem,“ usmál se na ni Gottfried.
Božetěcha zrudla a sklopila zrak.
„Já… já… jsem ztracena… z vaší mužnosti… kterou… vyzařujete… chci pocítit vaši sílu… i když vím, že je to hřích… ale… je to silnější než já,“ zajíkala se a skoro rozplakala.

Rytíř k ní přistoupil a sevřel do náruče. Božetěcha ztichla a jen to objetí v ní opět vyvolalo mrazivý pocit vášně.
„Buďte… hodný,“ zašeptala jen, když ji Gottfried pokládal na zem a vyhrnoval hábit.

Gottfried nebyl zvyklý brát nějaký ohled na ženy. Vždy si je rázně vzal, utlumil svůj chtíč, ale tato jeptiška vypadala tak nevinně a křehce, že ji tedy chvíli laskal po těle, líbal a mnul hezká, menší ale pevná prsa a prsty kroužil v porostu klína a jemně přejížděl sevřenou štěrbinu.
Dívka slastně vzdychala a sama cítila, jak se otevírá a touží po okusení mužského nástroje.
„Ah… vstup do mě… hříšnice,“ zašeptala a vzápětí bolestně vykřikla, jak tvrdý ocas prorazil její nevinnost a zabořil se do hloubky nedotčené pochvy.

Bolest trvala jen krátce, pak v ní ocas začal rytmicky jezdit a pocity slasti zesilovaly.
„Oh… oh… anooo… oh… ááh… oáááách… svatá matko,“ vyjekla ve chvíli, kdy jí tělem projela nepopsatelná rozkoš a vnímala, jak do ní proudí mužovo horké sémě a její lůno ho přijímá.

Gottfried se do ní vyprázdnil a sotva mu změkl, vyjel z ní ven. Dívka zůstala ležet s rozevřenýma nohama a na bělostných stehnech měla trochu krve.
„Řekni mi něco o panně Kláře,“ pobídl dívku.
Božetěcha čekala jiná slova, ale pochopila, že je konec milostného dostaveníčka, a tak muži sdělila vše, co o ní věděla.

Do kláštera se Božetěcha vrátila brankou ve zdi a s rozporuplnými pocity. O tom, jestli náhodou neobtěžkala, nepřemýšlela. Bůh se o ni postará…

***

Druhého dne se panna Klára, pod dohledem abatyše, setkala s rytířem Gottfriedem z Nemamnicz sedícím na Chudemwenkovje.
„Jste spanilá, urozená panno,“ vydechl, když ji spatřil. „Přesně tak mi vás váš otec vypodobnil, i když vás opustil jako malé dítě.“
Klára se zapýřila a pak se vyptávala na otcův život a jeho boj a smrt ve Svaté zemi.
Gottfried jí vše poctivě vyložil, něco si přibarvil a nakonec řekl: „Nemyslete si, že váš otec nebyl nikdo. Vlastní panství, kterého se jako právoplatná dědička můžete ujmout a mě pojmout za manžela, čímž naše panství spojíme.“
„To má být snad nabídka o ruku?“ pousmála se Klára.
„Jistěže ne. Jsem přece rytíř a vím, co se sluší a patří. Jen nastiňuji vaše možnosti a postavení. Nechcete zde přece zůstat mezi jeptiškami jako stará panna.“
„Nono,“ ozvala se abatyše. „Kroťte svá slova ve stánku Božím.“
„Omlouvám se,“ pokorně odvětil Gottfried, ale stále hleděl na krásně souměrnou tvář mladé dívky, která sem rozhodně nepatřila.

„Převezmu otcův odkaz,“ řekla po chvíli Klára pevně a než nastal soumrak, odešla s rytířem Gottfriedem za svým štěstím.
„Bůh vás provázej,“ rozloučila se s nimi u brány abatyše a pak za ní se zaduněním zapadla těžká vrata.

***

Vesnice a tvrz Muchowé Lapkowicze nebyly tak výstavné, jak je Gottfried Kláře vybájil, ale ani on zde nikdy nebyl a čerpal vše jen z vyprávění Jana Adama.
Správci tvrze se představili zlatými prsteny s rudým drahokamem. I správce jeden měl, takže se novým pánům uklonil a ženě přikázal připravit panské komnaty. Sami se museli odtamtud vystěhovat a spokojit s čeledníkem.

Správce Hudivoj byl hřmotný muž a tvrz převzal po svém zemřelém otci. Nečekal, že se pán Jan Adam někdy vrátí a choval se zde sám jako zeman. Svěřený majetek ale držel pevně v rukou a vše bylo, jak má být. Že nyní se z něj stal obyčejný služebník ho hnětlo, ale nemohl s tím nic dělat.
Jeho hezká žena Helmíra panstvu snášela vše možné, jen aby je uctila a páni je zde nechali dál sloužit. Dokonce Gottfriedovi nabídla, že mu poslouží i v loži, pokud si bude přát.
„Snad jindy… raděj přines víno,“ kývl na ženu, která co nejrychleji spěchala splnit příkaz.

Večer Gottfried s Klárou hovořili o dalších krocích. Panství a tvrz prosperovaly a také on už se musí navrátit domů. Není to daleko, ale ani blízko.
Počká zde Klára na něj, nebo půjde s ním? A tentokrát i poklekl a požádal ji o ruku oficiálně. Dokonce měl i nádherný zásnubní prsten, který ukořistil při plenění arabského města, které křižáci dobyli.
Klára byla zaskočena a řekla, že si nabídky váží, ale pokud může, ať na ni netlačí, neboť se potřebuje sžít se světem, o kterém téměř nic nevěděla. Gottfried to chápal, ač byl trochu zklamán, ale jelikož prsten přijala, bral to jako dobré znamení.

***

„Ta mrcha tu teď bude paní, to bych se na to podíval,“ hulákal opilý Hudivoj a kdo mohl, šel mu z cesty. Helmíra ho mírnila, ale tím jen zvyšovala jeho zlost.
Nakonec zmizela v čeledníku, kde se jí ujal čeledín Hřebec a v jeho pevném objetí zapomněla na Hudivoje i manželskou věrnost, ale na tvrzi se to tak nebralo. I Hudivoj rád šukal děvečky a nezdálo se, že by jim to bylo proti mysli.
Chudí lidé měli prostě jiný náhled na život a těšili se z každého okamžiku.

Hudivoj dopil džbánek piva a kalným zrakem zjistil, že je v místnosti sám.
„Já tý mrše ukážu,“ zahučel a nejistým krokem vyrazil k panskému domu.
Šel chodbou ke komnatě Kláry a sáhl po klice. Kupodivu dveře nebyly zajištěny závorou, a tak vstoupil dovnitř.
Dívka spala a pravidelně oddychovala. Její silueta vzbudila v Hudivojovi chtíč a vyboulily se mu nohavice.
Uvolnil si tvrdý ocas ven a blížil se k loži. Jemně z ní shrnul pokrývku. Klára spala v noční dlouhé plátěné košili.
To už nadržený muž na nic nečekal, nalehl na ní a rychle jí začal kasat košili nad pas.

Klára se probudila, lekla se a chtěla vykřiknout, ale Hudivoj jí překryl ústa dlaní a dál se dobýval ke klínu. Podařilo se mu vklínit se jí mezi nohy a ocasem se začal tlačit do stažené pochvy.
Klára snaživě bránila své panenství, zmítala tělem, jenže proti silnému rozdivočelému muži neměla šanci.
Ocas již roztáhl pysky a tlačil se dovnitř, když vtom se rozlétly dveře.

Gottfried se rychle zorientoval, přiskočil, muže z Kláry stáhl k zemi a vzápětí ho proklál mečem. Hudivoj jen hekl ve smrtelné křeči a znehybněl a Klára se dala do zděšeného křiku a pláče.
Komnata se za chvíli zaplnila křikem přivolanými služebníky. Viděli a pochopili, co se stalo.
Samotná Helmíra jen smutně vzdychla nad manželovou mrtvolou a se skloněnou hlavou se otočila k odchodu.

„Počkej,“ zastavil ji Gottfried. „Tebe z ničeho neviním. A nyní se postarejte o toho bastarda!“
Čeledíni odtáhli mrtvé tělo, děvečky smyly krev na podlaze a Kláru Gottfried odnesl v náručí do své komnaty, kde ji položil do lože a sám usedl do křesla.
„Ale… sem se vejdeme oba,“ špitla Klára a trochu zrudla. „Nechci být sama.“
Nakonec se vměstnali na lůžku a Klára se rozhodla, že se za hrdinného Gottfrieda provdá.

***

Druhého dne si Gottfried povolal Helmíru ke slyšení. Potvrdil, že tu může zůstat sloužit a správcem ustanoví někoho jiného.
„Nic ale není zadarmo. Prokaž umění učinit muže spokojeným, aniž bych já musel něco konat,“ a pohodlně se rozvalil v křesle.
Helmíra věděla, co si pán přeje.
Postoupila před něj, poklekla a vyjmula povadlý ocas z nohavic. Jemným tahem stáhla předkožku, políbila odhalený žalud, chvíli ho cucala a objížděla jazykem, než ho vsála do pusy a začala rytmicky kouřit.
Pevné sevření rtů fungovalo a ocas mu tuhl a tvrdl na kámen.
„Pojď… nasedni si… oooh,“ blaženě Gotfried vzdechl a vyhrnul ženě suknici.

Ta mu usedla na klín a pomalu ho do sebe pouštěla. Byla mokrá a otevřená a vniknutí tak bylo pro oba snadné a slastné.
Když dosedla, měla ho v sobě zasunutý po kořen. Gottrfried jí rozvázal šněrování šatů aby se mohl polaskat s prsy. Hned je začal mnout, mačkat a jazykem cumlal tvrdé bradavky.
Helmíra se sklonila, chvíli se líbali a pak začala odsedat ve stále zrychlujícím rytmu.
Muž si ji pevně uchopil v pase a pomáhal jí v pevným dosedech na zaraženého ptáka. Bylo to nádherná masáž ve vyplněné pochvě, kdy tření bylo silné a intenzívní.
„Oh… oh… ááááh,“ dosedla naposled a udělala se.
Poševní svaly se stahovaly kolem zasunutého ocasu, který sám pustil svou mízu do hlubin jejího těla. Bylo to nádherné uvolnění.

Ještě chvíli zůstali bez hnutí v pevném spojení. Pak Helmíra sesedla, urovnala si suknici a s pokornou úklonou opustila komnatu. Slyšení bylo skončeno.

***

„Jsem rozhodnuta jet s Vámi na vaše panství a dohodnout podmínky našeho svazku. Vaši žádost o ruku přijímám,“ pronesla Klára u jídla a sledovala mužovu reakci.
Gottfried se usmál a pozvedl číši na přípitek a hold její kráse. Bylo to rytířské gesto a Klára byla spokojena.
„Jsem jen slabá žena a potřebuji ochránce. Ta… věc… v noci mě velmi rozrušila,“ vysvětlovala a Gottfried jen přikyvoval.
Ještě, že Hudivoj byl opilý a tudíž hlučný, jinak by se asi neprobudil a svou budoucí ženu neochránil od znásilnění. Že se dívka neuzavře v komnatě na závoru ho ani nenapadlo a tudíž spal jako dudek.

Než odjeli, Klára správcem ustanovila čeledína Hřebce, jak jí poradila Helmíra, že on je té funkce hoden. Sotva zmizeli za první zatáčkou, pod Helmírou a Hřebcem postel jen praštěla a až na dvůr se linuly slastné vzdechy a steny divoké mrdanice.

***

„Je opovážlivé ptát se, kolik je vám let, urozený pane?“ ozvala se Klára, když koně klusali pomalu vedle sebe.
„Nechcete za muže starce, že? Anebo naopak, zajímá vás, jestli brzy zemřu?“ Gottfried se ušklíbl.
„Tak to nebylo myšleno. Ó, promiňte,“ omlouvala se Klára.
„Čtyřicet dva,“ zaznělo. „Na křížovou výpravu jsem odjížděl jako panoš jistého rytíře. Nu a nyní už mám věk počínajícího kmeta,“ zasmál se.
Je to muž v plné síle, projelo Kláře hlavou. Silný, urostlý rytíř, jistě i v loži ví co a jak. Ráda mu dá spoustu dětí a pochopitelně hlavně mužského potomka, uvažovala.
„O panství by se mi měl starat bratr, i když nejsem si jist, jestli ještě žije. Je o hodně dost starší a churavěl, když jsem odjížděl. Nu, snad ho ještě naleznu živého a bratrsky se s ním obejmu,“ vykládal Gottfried v zamyšlení.

Jeho panství bylo větší než Kláry, ale také neskýtalo kdovíjaké bohatství. Tvrz byla výstavnější, ale léta největší slávy měla už za sebou.
Když vjeli do dvora, poddaní pána poznali, uctivě a překvapeně se ukláněli a pak jim z ústrety vyšel mladý plavovlasý muž.
„Vítej doma, drahý strýčku. Asi si mě pamatuješ jako malého chlapce, ale jsem tvůj synovec Oldřich,“ hlaholil vesele.
Gottfried seskočil z koně.
„A bratr Václav?“
„Zesnul již před pěti lety. I tak se dožil požehnaného věku. A jak vidím, nepřijel jsi sám… zdravím vás a kloním se vaší kráse, urozená panno,“ obrátil muž pozornost na Kláru, která zrudla rozpaky.

Oldřich jí dvorně pomohl ze sedla a pak se muži objali. Tím stvrdili, že je vše v pořádku a pán opět přebírá svůj majetek.
Večeře byla bohatá, jak ani Klára nečekala, ale Oldřich se smál, že to je přece maličkost. Na panství rytířů z Nemamnic, není nic nemožného.
Později, když se Klára s pomocí určené děvečky uložila na lůžko, muži sešli do sklepení. Tak stály truhlice plné dukátů, ale i sukna, koření a dalších věcí.
„Koukám, že bratr nezahálel,“ podotkl Gottfried s úsměvem.
„To je moje práce. Otec již léta nemohl nic, natož číhat v lese… co bude můj podíl?“ zajímal o Oldřicha.
„Já mám radši zlato… chceš tu holku?“ nadhodil Gottfried.
„Kdo to vlastně je? Je chladná a cudná jak jeptiška,“ Oldřich se ušklíbl.
„Skoro taky byla. Ale její otec padl ve Svaté zemi a než skonal, sdělil mi o ní všechno. Tehdy byla sotva narozená. Má hezkou vesnici s tvrzí. Mohli byste tam žít…“
„Co mi ji cpeš? Je snad tvoje… už jsi ji vyzkoušel?“ zajímalo Oldřicha a významně si přejel dlaní po rozkroku.
„Ne. Ještě je nedotčená,“ pokrčil Gottfried rameny. „Požádal jsem ji sice o ruku a ona přijala, ale současná situace mění mé plány. Klidně se jí vzdám.“
„Dobrá. Je hezká, tak si s ní rád pohraju. Pak ovládnu její dědictví a zbavím se jí. Nechci se vázat a konkubín je všude dost. Ale i tak chci něco tady z tohoto,“ mávl rukou na truhlice.
„Dostaneš svatební dar,“ ukázal Gottfried na truhlici plnou dukátů a Oldřich se usmál.

***

Jak se tedy ukázalo, Gottfried pocházel z rodu lapků a po dobu své nepřítomnosti tu loupil a kradl jeho bratr se svým synem Oldřichem a později Oldřich sám.

Gottfried o Kláru původně zájem měl, ale když viděl, že loupeže z něj udělaly bohatého muže, o ni ztratil zájem a přenechal ji svému synovci, který ji svede a co s ní bude dělat potom, ho nezajímalo.

***

Klára si namlouvání Oldřicha a ochladnutí Gottfrieda brzy povšimla, jen zatím nedokázala rozluštit, co za tím vězí. Navenek skromný dvorec oplýval bohatstvím, co se týče výbavy komnat a vybranými lahůdkami kuchyně.
Služebnictvo tvořili převážně muži hrubého vzezření, spíš bojovníci, než čeledíni. Všichni však byli dobře oblečeni a živeni.

Vesnice na panství byly obydleny asi hodně pracovitými poddanými, neboť do tvrze se stále něco dováželo v krytých vozech a snášelo do sklepů.
Jen žen tu bylo pomálu. Kuchařka, pár děveček a jedna z nich pro ni ustanovená jako komorná a společnice. Dívka však byla prostá a málomluvná, takže si moc nepopovídali. O urozeném pánu Gottfriedovi nic nevěděla, to ještě na tvrzi nesloužila, když odejel a o Oldřichovi mluvila vyhýbavě. Klára se pak dovtípila, že mu asi musí být po vůli, když si zamane a zeptala se ji na to přímo.
„To je úděl nás, poddaných. Když pán poručí, musíme poslechnout,“ špitla dívka a dál to odmítla rozvíjet.

Ke Kláře se ale Oldřich choval vybraně, jako pravý rytíř, a tak k němu neměla tak odmítavý vztah. Dokonce s ní zajel na její panství, aby případně provedl pár změn, ale chod hospodářství označil za dobrý a neměnil nic. V noci se nechal oblažit paní Helmírou a druhý den zase odjeli zpět.

Gottfried stále dával Kláře najevo svůj odstup a často jezdil pryč a Klára se pozvolna do veselého, mladého a dvorného Oldřicha začala zamilovávat. V noci se dlouho modlila za odpuštění hříšných myšlenek, ale tělu neporučila.
A tak se stalo, když jednou byli na tvrzi sami, po jedné večeři popila trochu víc vína a s přisednuvším Oldřichem se náhle a bez rozpaků začala líbat. Nejdřív jen lehce, pak vášnivě.
V náručí se nechala donést na lože do jeho komnaty a tam se mu celá oddala.
Nahá pak tála pod laskajícími doteky jazyka, kterými jí sjížděl po krku na prsa, která zareagovala ztvrdnutím bradavek, které jazyk obkroužil a rty jemně promnuly. Pak oba kopečky sevřely dlaně a mnuly je a mačkaly.
„Áááhhh… óóóóhh,“ vydechovala Klára ve výbojích nepoznané slasti.

Kmitající jazyk pokračoval v laskání přes břicho na bok a jel po noze až k nártům a po druhé noze zase nahoru a pak neomylně zamířil do temného prostu klína, kde se rosilo první vzrušení v panenské štěrbině.
Jazyk prolízl vnější pysky. Ty se nalily krví a pomalu se rozevíraly. Jazyk pronikl na plátky závojíčků, dívka vyjekla a vypustila proud šťávy, kterou Oldřich slízal. Když jí polaskal malý útvar na spojení pysků, Klára hlasitě zasténala a začala zmítat tělem v návalu vzrušení a rozkoše.
„Och… ahhh… anooo,“ sténala a tekla jak rozvodněný potok.
Oldřichův ocas byl vztyčený jak tyč praporce, a tak se nad ní posunul a zatlačil nalitým žaludem na otevřenou štěrbinu. Vnikl do ní lehce a každým pozvolným přírazem do ni pronikal hlouběji. Klára se zmítala ve vášni i touze stát se ženou a jen slabě vykřikla, když ocas protrhl blánu a zajel do ní naplno v celé délce.

Pak už jen vzdychala pod rytmickými přírazy a svíjela se ve slasti a rozkoši prvního styku, což nebylo obvyklé. Oldřich si užíval její nedotčenou úzkou pochvu a v závěru zrychlil přírazy, zajížděl do ní co nejhlouběji. Naposledy přirazil a vypustil do ní dávku semene. Klára řičela ve svém prvním vrcholu a horkost semene rozlévající se jí v těle vše ještě umocnila. Byla zcela hotová. Když z ní ocas vyjel, vytékalo jí z pochvy semeno i šťávy v malém potůčku.
Dlouho vydýchávali milostný zážitek a pak v objetí usnuli.

***

„Nu, synovče, nyní je jen tvá,“ usmál se Gottfried, když mu Oldřich hlásil, že Kláru odpanil.
Hned nazítří Kláře oznámil, že tvrz se bude přestavovat a bylo by lépe, kdyby odjela na své panství.
„Můj pane, musím se vám přiznat… zhřešila jsem,“ sklonila pokorně hlavu v očekávání výčitek a hněvu.
„Nikdo nejsme dokonalý, má drahá. A pokud jste zhřešila tak, jak si asi myslím, nezlobím se a dokonce si myslím, že zkušeností není nikdy dost. Nyní je třeba však vyřešit naši záležitost manželskou. Rád bych to viděl tak, že se vaší ruky vzdám ve prospěch mého synovce Oldřicha. Sám vidím, jak vás obdivuje. Koneckonců on pojede s vámi. Přestavba zdejší tvrze bude opravdu důkladná.“

Klára nebyla mocna slova, poděkovala mu za jeho velkomyslnost a za dva dny s Oldřichem a malým doprovodem několika mužů posádky odjela na svoji tvrz do Muchowých Lapkowicz.

***

Po zabydlení se na tvrzi, byla Klára v sedmém, možná v osmém nebi. Oldřich ji zahrnoval láskou, pozorností a sám i řídil chod panství. Se svými muži objížděl vesnice a samoty, vše kontroloval a řešil problémy. Ovšem Klára se již nedozvěděla, že většinou mečem.
Jako samozvaný soudce při nějaké nepravosti, ale třeba i jen pouhopouhém nařčení a bohužel, někdy i ze své vrozené zvrhlosti, nechal muže zabít, ženy nedobrovolně poskytly mužům rozkoš a buď je taktéž nechal umlčet, nebo se smál jejich utíkajícím a nahým postavám, jak je jeho muži vyháněli do lesa a samotu či dům pak zapálili.
S kořistí se pak vrátili na tvrz a tvrdili, že vše levně pořídili od kupců.
Čas od času však i nějaký ten skutečný kupec zmizel i s povozem a na tvrzi se pak objevilo drahé sukno, vzácné koření, cizokrajné plody a mnoho dalšího.
K uším paní Kláry se však nic z toho nedoneslo a vše za ni řešil Oldřich. Truhly ve sklepení se utěšeně plnily dukáty a v temných myšlenkách Oldřicha se odvíjely i poslední pozemské dny Kláry.

***

Bylo před polednem, kdy Oldřich seděl v křesle, před ním klečela Helmíra a svědomitě se věnovala jeho tvrdému údu. Původně přišla s nějakou prosbou a bylo jí vyhověno, když oblaží pána svého.
Jazykem mu laskala žalud a uzdičku, volnou rukou mu mnula koule, které též olíbávala a mnula mezi rty a druhou rukou mu ho střídavě honila a sála sevřenými rty.
„Stačí,“ zahlásil Oldřich, vstal, ženu postavil, aby ji prudkým pohybem hned ohnul o stůl. Vyhrnul jí suknici a kolenem více roztáhl nohy. Pak ji chytil za boky a přirazil.
Tvrdý ocas si hned razil cestou staženým klínem, ale ten se hned podvolil a objevily se i první krůpěje vlhkosti.
„Seš hezky úzká dorota, ahh,“ funěl slastně Oldřich a Helmíra jen hekala, jak ji tvrdě projížděl až na dno.

Protože ji šukal poměrně často, věděla, že ho pokoření ženy velmi vzrušuje a rychleji vyvrcholí, a tak mu odpovídala.
„Ano, pane… jsem… jen… vaše… oááhhh… jste hluboko… ohhh… ááánooo… jsem vám… od… od… oddána… dobrý božee,“ zatmělo se jí před očima, jak ji teď Oldřich mrdal opravdu prudce a hluboko.
„Tááák, tu máááš!“ plnil ji pochvu semenem a vnímal stahy, jak i Helmíra vyvrcholila.
„Tvá žádost je vyřízena, běž,“ uklidil si povadlý ocas do nohavic a znaveně usedl na křeslo.
Helmíra si urovnala suknici a s úklonou zmizela.

Chvíli předtím ode dveří odešla i Klára, která zvuky zevnitř poslouchala s krytou nelibostí. Že jí Oldřich nebude věrný, chápala, ale takto veřejně ji zostudit přímo na tvrzi ji velmi ranilo.

***

„Navštívím tě večer v komnatě, má drahá,“ oznámil jí Oldřich při večeři, ale Klára zavrtěla hlavou.
„Netřeba. Není mi dobře,“ odvětila odmítajícím tónem, který se Oldřichovi nelíbil.

A proto se večer k ní stejně vypravil, jenže narazil za zastrčenou závoru.
Zabušil.
„Otevři, má drahá. Jen na chvíli.“
Chvíli bylo ticho.
Pak se Klára ozvala.
„Helmíra nemá čas? Jen běž, kam tě srdce táhne…“
„Co je to za řeč? Ta coura nemá nic společného s naší láskou.“
„Jistě. Tyto řeči znám. Ale je trapné, užívat si s ní přímo v paláci, v mé přítomnosti,“ zlostně odvětila Klára, ale šla dveře otevřít. Rozhodla se mu odpustit.

Pak už jen vyjekla leknutím, jak po ní prudce skočil a ve mžiku již byla na zádech na lůžku s vykasanou noční košilkou.
Hned ochotně roztáhla nohy, ale Oldřich ještě nebyl připraven. Zatím se tedy líbali a on se mazlil i s jejími prsy, kterých jakoby se nemohl nabažil. Jazykem objížděl dvorce a sál tvrdé bradavky za tichého Klářina sténání.
„Drahý, chceš… to… ústy?“ dodala si odvahy k úkonu, který ještě nikdy nedělala. Jestli ale chce být dobrou manželkou, musí být lepší než kdejaká děvečka.

Oldřich přikývl a pak jen cítil teplý dech a nesměle dotyky ruky i úst na tuhnoucím ocase. Klára se snažila mu vyhovět, ale počínala si tak bojácně a jemně, že mu tím nepřinášela velkou slast. Špičkou jazyka jezdila po žaludu, rukou ho svírala lehce a plně do úst ho pojmout se neodvažovala.
„Pojď, lásko,“ pobídl ji zase k sobě.
„Dělám něco špatně?“ špitla smutně.
„Jsi… ještě v tomto nezkušená… a já už tě moc chci. Klekni si a roztáhni nohy,“ zašeptal Oldřich, promnul jí prsa a ocas už mu stál hezky tvrdý.
Přiklekl za ní, roztáhl ji půlky a dlaní zajel do klína a prsty promnul pysky a klitoris.
„Ááách… júúúú,“ vydechla Klára slastně a hned začala vlhnout a otevírat se.
Vzápětí prsty nahradil tvrdý ocas a průnik do pochvy.
„Ach… anooo… úúúh,“ sténala a vzdychala Klára a vnímala ho hluboko v sobě.

Oldřich do ni zajel až po kořen a hned rozjel strojové přírazy. Rukama jí mnul prsa a mlaskavě jí projížděl s touhou ji obtěžkat. Pak ho ale něco napadlo.
Před výronem ji přiměl, aby se k němu otočila a zajel jí ocasem do pusy.
„Jen saj a pak polykej,“ poradil jí a šoustal ji do pusy.

Klára snaživě držela, ač ho cítila hluboko v krku, ale dalo se to zvládnout a seznala, že muži to dělá dobře. Oldřich opravdu spokojeně chrčel a pak už to z něj nezadržitelně šlo ven.
Chytil za hlavu a vyjekl: „Joo… polykej… éééh.“
Klára cítila, jak jí ocas v puse mohutní a pak se výstřikem semene málem zalkla. Rychle polykala celou dávku. Pak už byly výstřiky slabší. Příště si musí dát větší pozor.
Když jí pustil hlavu, vyplivla povadající ocas i zbytky semene, v němž neshledala nic chutného, ale brala to jako úděl ženy.
Muži mají rádi, když žena přijímá jejich sémě a pokud to bude do úst, aspoň z toho neobtěžká, rozumovala. Tu noc s ní Oldřich v loži zůstal až do rána.

Probudil ji zvláštní pocit v klíně. Něco velkého, kluzkého jí pronikalo, ale bylo to příjemné. Zjistila, že leží na boku, jednu nohu má vysunutou vpřed a zezadu do ní vniká Oldřich. Jemnými tahy ho do ní zasunul a zase vyjel ven. Pochva uvolňovala hodně šťávy, takže to klouzalo a bylo to skutečně jemné ranní milování.
Když zjistil, že je vzhůru, rukou ji zespoda objal a sevřel v dlani prso a zesílil přírazy.
Klára sama pozvedla více nohu a začala slastně sténat.
Oldřich ji posléze mrdal už značně rychle a hluboko, ale stále to bylo nádherné. Pochva se lehce otevírala pronikajícímu ocasu a odměnou jí bylo vykropení semenem.

Pak se ještě chvíli mazlil a líbali, než konečně vstali a věnovali se svým povinnostem.

***

Zkraje zimy je navštívil Gottfried. Pochválil jim panství i hospodaření a vyprávěl jim o probíhající přestavbě tvrze na hrad.
„A máte svolení od panovníka?“ zajímalo Kláru, která o této nutnosti věděla.
Gottfried jen mávl rukou.
„Na co svolení? Nebude to pravý hrad. Jen více opevněné tvrziště…“ a dál už se o tom nebavil. Ve skutečnosti ale budoval opravdu spíše hrad a měl na to najaté zkušené stavitele a kameníky z německých zemí.

Večer muži pili víno a Klára se omluvila a šla si lehnout.
Než došla do komnaty, náhle ji napadlo zkontrolovat kuchyni na zítřek a jak se vracela a procházela kolem dveří hodovního sálu, slyšela hlasitý hovor mužů a bezděky se zaposlouchala…

***

„Je to tady zlatý důl,“ hovořil Oldřich a zavdal si mohutný lok vína. „Zemská stezka vede po hranici panství. Nikdo netuší odkud kdo přišel a odešel. Bereme všechno. Něco prodáme, ostatní upotřebíme. Tři přepady za měsíc postačí.“
Kláře se hrůzou zastavilo srdce.
„Dobře, dobře… a co dukáty?“ ozval se Gottfried.
„Jo… poddaní platějí, sotva vyjedu s muži na okružní cestu, he, he. Už ani nemusím nic říkat. Ale jsem zatím hodnej, aby se nevzbouřili. Nemám to tu ještě tak pod palcem. Někde se cestou pobavíme s holkama… líbí se mi tu,“ odpověděl Oldřich.
„A Klára?“
„Co je s ní?“ nechápal Oldřich.
„Vezmeš si ji, ne? Jinak nevyjde náš plán… Už jsi ji obtěžkal?“ zajímalo Gottfrieda.
„Ještě ne,“ kroutil se Oldřich.
„No, koneckonců na dítěti až tak nezáleží… hlavně si ji vezmi a pak… jak jsme se dohodli,“ konstatoval Gottfried a Klára, ztuhlá hrůzou, jen slyšela cinknutí pohárů a hrubý smích.

Pak se v komnatě zabarikádovala, dveře zajistila těžkou truhlicí a nakonec usnula tak tvrdě, že neslyšela, jak se k ní Oldřich v noci dobývá. Nakonec mu na ukojení chtíče posloužila jedna z děveček, kterou vytáhl z čeledníku, zatáhl do stodoly a tam ji v opilosti omrdal a vystříkal zadeček.

Gottfried si na noc vybral Helmíru, ač se to moc nelíbilo čeledínu Hřebcovi, ale proti pánovi se nemohl postavit. Helmíra šla pochopitelně dobrovolně, ale nakonec nebylo nic, neboť se mu ocas, ani s její pomocí nepostavil a nakonec uprostřed pokusu o soulož usnul.

***

Ráno byli muži pryč a Klára s čeledínem Hřebcem sešla do sklepení. Tam sice stál na stráži Oldřichův muž, ale Hřebec si s ním hravě poradil.
Otevřeli dveře a zůstali překvapeni stát.
Klenuté místnosti byly vyrovnané truhlami se zbožím okradených kupců a také plné dukátů… hotové jmění.
„O tomto zatím pomlč,“ přikázala Klára čeledínovi, který přitakal.

Omráčeného muže Hřebec svázal a položil na hromadu lupu. Klára pak dveře uzamkla a klíč si schovala do žlábku mezi prsy. V komnatě ho vyjmula a schovala do své tajné skrýše za uvolněným kamenem ve zdi. Poté šla do čeledníku, kde měla velký pohovor ke svým věrným a mohla už jen doufat, že vše vyjde.

***

Muži se vrátili až k večeru, první krok tak vyšel a Klára si oddechla.
Vyhlásila malou hostinu na počest nějakého svatého patrona, který toho dne byl a zdatně pila společně s oběma muži, aby je opila. Jenže se přepočítala. Neměla tu správnou výdrž, opila se ona a ztěžka vnímala, jak ji Gottfried bere do náruče a odnáší do komnaty. Tam ji zbavil šatů a vzal si její tělo.
„To… ne… ne… nesmíme,“ blekotala, ale muž se nenechal rušit. Zavedl do ní ocas a rytmicky ji projížděl staženou, později již uvolněnou pochvou a hrál si s jejími prsy, dráždil je a laskal.
Klára něco mumlala, ale neschopna obrany se nechala vystříkat semenem a posléze usnula. Gottfried vstal, ušklíbl se nad její nemohoucností a spokojen si urovnal oděv a otevřel dveře.
Tam stál čeledín Hřebec a překvapenému muži do břicha vrazil velký tesák. Gottfried jen hekl a mrtvý sesul k zemi.

***

„Vstávejte, má paní,“ budila ráno komorná Marie spící Kláru.
„To už je… ráno? Tak brzo… a co…“ nesouvisle mluvila a mžourala do světla.
„Ano, paní. Vše vyšlo, jak jste plánovala. Čekáme na vaše další příkazy.“
Klára procitla docela. Sice ji bolela hlava a hned si vzpomněla na včerejšek.
Rychle se oblékla a vyšla na dvůr.
Tam ležel na zemi svázán Oldřich a jeho muži.
„Kde je…?“ otočila se na čeledíny.
„Pan Gottfried se bránil a je mrtvý,“ řekl hned Hřebec. „Odpusťte, urozená paní, ale nešlo to jinak. Zatím leží ve sklepě.“

Klára ten den přestala být jemná a útlocitná. Klášterní vychování bylo tatam.
Oldřicha držela v zajetí tak dlouho, než sepsal list, že panství na Chudemwenkovje podstupuje Kláře, urozené paní z Muchowých Lapkowicz za dvě stě kop dukátů.

Když byl učiněn i zápis v zemských deskách a Oldřich s penězi opouštěl kraj, přepadli ho po cestě neznámí lupiči, zabili ho a peníze pochopitelně ukradli. Spolu s Oldřichem byli na místě nalezeni i muži z jeho družiny. Z těl jim trčely šípy, takže bylo jasné, že byli zaskočeni ze zálohy. Oldřich sám měl podříznuté hrdlo. Lupiči, jak se náhle objevili, tak i zmizeli a nikdy se je nepodařilo vypátrat.

***

Klára byla spokojená. Byla velmi bohatá, vlastnila dvě panství a konečně mohla myslet na vdavky s urozeným rytířem, který bude opravdu čestným mužem a ne převlečeným lapkou.

Jednoho večera si pozvala k soukromému slyšení čeledína Hřebce.
„Děkuji ti za věrnost a vše, co jsi z mé vůle vykonal.“
Hřebec se usmál a Klára úsměv opětovala. Oba věděli, co má na mysli.
„Rozhodla jsem se tě odměnit. Můžeš si vybrat. Měšec dukátů nebo mě.“
Hřebec vykulil nechápavě oči.
„Ano. Poskytnu ti své tělo pro oboustrannou rozkoš. Helmíra je prý s tebou spokojena a já jako tvá paní mám strádat? Co si vybereš?“

Čeledín se své prosté mysli zvažoval pro a proti a nakonec se vyslovil pro milostný styk se svou paní. Taková příležitost se mu již více nenaskytne.
Klára se pousmála a protože s tím tak trochu počítala, zvedla ze stolu pergamen.
„Sepsala jsem o tom přísahu. Neumíš sice číst, ale píše se tu, že přísaháš, že o tom nikomu nesdělíš ani slova a pokud by se to vyneslo ven, či vyžadoval bys za to nějaká privilegia či snad opakování, dám tě popravit. Nesmíš mě líbat ani ve mně zůstat až do konce. Toto stvrdíš podpisem. Postačí tři křížky,“ podala mu brk namočený v inkoustu.
Hřebec přejel očima klikyháky písma, jimž ani zbla nerozuměl a na ukázané místo udělal tři neumělé křížky. Brk držel v ruce poprvé v životě.

„Až přijde čas, ozvu se ti. Můžeš jít,“ pokynula mu Klára a pergamen spokojeně stočila do ruličky.

***

Paní Klára a její věrný čeledín pak při vhodné příležitosti odjeli na hrad na Chudemwenkovje a zde se v naprostém utajení v panském paláci spolu pomilovali. Čeleď neměla ani tušení, co se v soukromých komnatách panstva děje.
Klára nejdřív v přijímacím sále vyřídila běžné záležitosti a pak prohlásila, že si nepřeje být rušena a purkrabí se s úklonou vzdálil. A kde vlastně je čeledín, s nímž přijela, nikdo nezkoumal.

V komnatě se Klára nejprve svlékla, ulehla na lože a pak teprve mohl Hřebec vstoupit. Jeho svlékání probíhalo za pozorného pohledu Kláry. To, co měl mezi nohama ji trochu vylekalo.
Hřebec, věrný svému jménu, ho měl dost dlouhého i když mu zatím splihle visel dolů.
„Dobrý bože, až se mu postaví, tak mě protrhne!“ projela Kláře hlavou, ale nic na sobě nedala znát. Odkryla pokrývku, čímž ho pozvala do lože a poskytla mu i pohled na nahé tělo.

Hřebec k ní přilehl a Klára zašeptala: Nejdříve já,“ a hned na začátku mu poskytla mazlivé kouření. Ocas se však rychle napřimoval a sílil, až mu olizovala a sála v podstatě jen nalitý žalud a uzdičku. Tu dlouhou tyč ocasu svírala v ruce a více honila než kouřila.
Hřebec hlasitě slastně úpěl. Tohle mu žádná děvečka neposkytla. Jen si vyhrnuly suknice a čekaly na zásun. Helmíra to uměla, ale moc často to nedělala, protože ji to prý nebavilo.
Klára se však s jeho ocasem dlouho mazlila, hladilo ho, sála, lízala a honila, že byl tvrdý jak ze železa.

Stejný úkon pak Klára požadovala od něho. Hřebec tedy snaživě, leč prvně v životě, lízal zarostlý klín ženy. Brzy pochopil, co jí dělá slast a rozkoš. a tak tam zesiloval tlak a kmitání jazykem a s chutí sál její sladkou šťávu, kterou vypouštěla silou vodopádu.
„Ach… anoo… ještě… jéééé… joooo… júúúúúh,“ kroutila se a sténala v rozkoši, naplňující ji celé tělo. „Už… pojď… pojď do mě.“

Když jí nalehl mezi roztažené nohy, sykla bolestí nad hloubkou vniknutí, ale sotva se pochva přizpůsobila rozměru, začalo to být slastné. Dlouhý ocas se třel o stěny v celé délce a přiváděl jí stále stoupající rozkoš.
Líbání měl zakázané, ale laskání prsou ne a Hřebec se i v tomto vyznal. Mačkal, lízal a líbal jí prsa a dráždil tvrdé bradavky až na pokraj slastného šílenství.
Tam byla Klára velmi citlivá. Sténala a vlnila tělem, ale laskajícímu jazyku neunikla. A klínem ji stále rytmicky projížděl tvrdý dlouhý ocas.
„Och… och… už… nemohu… už… úúúž… áááááh,“ projelo jí tělem slastné vyvrcholení a Klára začala hlasitě sténat a stahovat pochvu kolem ocasu.
Hřebec už to nemohl déle protahovat, vyjel z ní ven a proud semene jí vypustil na břicho. Cákance semene jí pozvolna stékaly po těle a Klára zhluboka vydechovala slastné okamžiky a Hřebci rukou něžně hladila mokrý, pružný, měknoucí ocas, který jí udělal moc dobře.
„Děkuji. Můžeš jít,“ ozvala se pak, když se vydýchala a Hřebec poslušně vstal a s úklonou svou paní opustil a uložil se přede dveře její komnaty na stráž.

***

Urozená paní Klára z Muchowých Lapkowicz sídlící na Chudemwenkovje žila dál životem svobodné ženy. Vzhledem k majetku si na ni troufali jen ti nejbohatší šlechtici a Klára si mohla vybírat a mezitím si užívat s hřebečky na svých panstvích. A věrných poddaných pro tyto účely měla víc než dost.

Autor

4.8 56 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Horsedikk.mpeg

Až mi přišlo, že čtu historický román s větším množství sexu. Dovedu si představit povídku na více dílů, kde by se erotickým částem dávalo více prostoru, alespoň tak by to bylo dle mého gusta. Možná není nutně málo znaků pro erotické části v součtu, ale jaksi mi přišly málo barvité, až ten požitek čtení tím byl ochuzen. Tak je to, alespoň za mě v tomto případě a děkuji za sdílení této i přesto dost kvalitní povídky, je vidět, že autor je zkušený spisovatel 🙂

Junior

Opět výborná povídka z historie. Klára se i přes výchovu v klášteře dokázala zbavit dvou rytířů.

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x