Neklidné časy 2

Toto je 2 díl z 2 v seriálu Neklidné časy

„Brána je ale tamhle,“ ušklíbl se Zamysl a ukázal rukou na opačnou stranu.
„Já… si byl ulevit. Trpím bolestí břicha,“ vymýšlel si Hroznata, ale svůj čin nezakryl.

Zbrojnoši z čeledníku vyvlekli polonahou Jadwigu, která se pod hrozbou tvrdého trestu sesypala a svému pánu se ke všemu přiznala.
Hroznata s Jadwigou skončil ve vězení a u brány, jak přiznal zbrojnoš Martin, před útokem viděl Jana.
„Postával u branky a okouněl tam. Netušil jsem, že snad na někoho čeká… Je-li to ovšem on?“
„To zjistíme,“ vykročil Zamysl k bráně, kde ve strážnici ležel na zemi sténající zbrojnoš s bodnou ranou na břiše a boční branka byla otevřená.
Bylo zjevné, že Jan uprchl, čímž se zároveň přiznal ke svému spolčení s lupičskou bandou.
„Co máme dělat, pane?“ ptali se muži.
Už se stmívalo a ve tmě se špatně pronásleduje.
„Přes noc daleko neuteče. V lesích nepřežije. Spíš se pokusí dostat se do nejbližší vsi a pak dál. Ráno tam vyrazíte. Chci ho živého nebo mrtvého. Jasné?“ vynesl Zamysl rozkaz a zamířil do paláce.

Ráno, sotva se Zamysl vzbudil a protáhl, ozvalo se zaklepání.
„Dál,“ houkl a dovnitř nakoukla Francina.
„Včera jsem přišla, ale již jste spal… jdu splnit vaše přání ráno, pane,“ usmívala se a naznačila, že je připravena se ihned svléknout.
Zamysl jen kývl hlavou.

Francina se nestyděla a nechala se okukovat svým pánem a když ji přitáhl k sobě a políbil, hned otevřela ústa a nabídla mu svůj jazyk k vášnivému líbání. Během líbání dívka cítila jeho ruce všude, zejména plná prsa prohmatával, hnětl a mačkal a prsty si hrál s naběhlými tvrdými bradavkami, což jí přinášelo výboje slasti.
Sama ho objímala, hladila po zádech a viděla, jak jí v polibcích klesá níž a níž po těle a pak ji zalila rozkoš, když jeho jazyk ucítila v klíně. Ten kmital skrze ochlupení v mokré štěrbině, která se poddávala dotykům a dívka tekla jak rovodněná bystřina.
„Ach… ano… áááh,“ sténala, oddána rozkoši, která jí zalévala ve stále silnějších záblescích. Zamysl si s Francinou pohrával, až na prahu jejího vyvrcholení do ní náhle pronikl v celé délce tvrdého ocasu.
„Ach… dobrotivé nebe,“ vykřikla, jak ji ocas celou vyplnil a narazil o dno.
Úzká pochva se nedokázala ihned přizpůsobit jeho rozměru. Rytmické hluboké přírazy ji ale brzy naplnily vzrůstající slastí a oba se opět střetli ústy ve vášnivém líbání.
Byla to oboustranná rozkoš a mlaskající přírazy toho byly jasným důkazem.
Náhle se Zamysl vzepjal, přirazil, ale pak z ní rychle vyjel a horký proud semene jí potřísnil břicho.

Francina pomohla svému pánu se ustrojit, aby sešel do sálu se najíst a plnit povinnosti, které měl připraveny na dnešní den. Nakonec ale bylo všechno jinak.

***

Před polednem dorazil oddíl stíhajícího zrádného Jana. Jeho mrtvola ležela přes koně, kterého Jan ukradl jednomu sedlákovi, když ho předtím přepadl, zranil, zneuctil jeho ženu a ráno chtěl odjet dál do kraje.
„Nechtěl se vzdát, pane,“ omlouval se zbrojnoš Přech.
Nebyla to tak úplně pravda. Jan se se svými kamarády, byť bývalými, snažil dohodnout, ale ti ho zlostí za zradu a padlé druhy bez milosti zabili.
„Zahrabejte ho jako psa s těmi zlosyny,“ přikázal Zamysl s pohledem na oběšené loupežníky, které najatý kat se svým pomocníkem právě sundával ze šibenice.

Zbičovaný Hroznata ležel na lavici a Jadwiga, sama s krvavými pruhy na zádech mu něžně stírala krev namočeným pruhem plátna.
„Tomu říkám láska,“ ušklíbl se Zamysl a soudil, že někdy také musí v loži okusit kvality Jadwigy.

***

V poledne se před branou objevil oddíl jezdců se zástavami českého krále.
„Hej, otevřete. Jsme oddíl jeho královského Veličenstva Jana z Lucemburku. Jsem podmaršálek Frederik Hosen z Totendorfu!“
„Na Němce mluví hezky česky,“ pousmál se Zamysl a kázal vzácné návštěvě otevřít bránu.

Oddíl vjel na nádvoří a zemský podmaršálek se dál choval povýšeně, než se mu Zamysl představil jako svobodný rytíř Algeran Xaver von Odlandorf, člen Řádu rytířů božího hrobu.
Podmaršálek změkl, něco zamektal a začal se chovat uctivěji.
„Ovšem… ehm… netušil jsem… že zde… v hlubokých hvozdech… je… taková… ehm… osobnost… je mi ctí přijmout vaše pohostinství, že ano,“ pronášel vznešeně, když ho Zamysl zval k tabuli a vydal pokyny do kuchyně, že dnes nebude prosná kaše.

Johana cosi jadrného zaklela, ale hned se energicky chopila změny jídelníčku.
„Jen si, pánové, budete muset počkat,“ řekla zlomyslně a poslala zatím nahoru sklepnici s vínem.

Muži zatím spolu hovořili, co nového je na královském dvoře, kde Zamysl vlastně nikdy nebyl, než se podmaršálek obloukem vrátil k důvodu své návštěvy.
„Vlastně zde nejsem náhodou. Tento kraj na samých hranicích království je nutno osídlit, založit zde města, vesnice, vyklučit lesy, založit pole. To je úkolem budoucího správce tohoto území a to jsem já. Je nutno zanést do zemských desek každou samotu, která se tu vyskytuje a dodat zemi řád. Nikdo netuší, že zde stojí jakýsi hrádek Odlandorf a zjistilo se to, až když benediktýnům hrozilo uzavření kláštera.“
„Copak provedli špatného zbožní bratři?“ zajímalo Zamysla.
„Snad bezbožní, chtěl jste říci,“ opravil ho podmaršálek. „Ženštiny je tam oblažují, pivo a víno chlastají, nařízení svatého otce ignorují a opat jim ve všem jde příkladem. Když jsme přímo v jeho komnatě lapili jednu z těch žen, přiznala se, že tak koná z příkazu svého pána z hrádku… vašeho hrádku, pane.“

Zamysl pokrčil rameny
„Je to obchodní záležitost.“
Podmaršálek se ušklíbl. Myslel si svoje, ale kvůli uvolněné morálce a pokleslým mravům tu nebyl.
„Váš dvorec je kamenný, pane. Máte královský souhlas? Kamenné hrady smí stavět jen panovník, případně šlechtic s glejtem. Můžete mi ho ukázat?“
„Nemohu. Tento dvorec totiž nelze považovat za hrad. Zde již náš rod žije několik generací. Rodovou stavbu neustále vylepšuji a používám k tomu dostupný materiál. Kámen vydrží věky. Proto jsem své jmění investoval tam. Nyní již peněz nazbyt nemám, takže ani dvorec dál neporoste,“ vysvětlil svůj názor na věc Zamysl a podmaršálek se s tím, zdálo se, spokojil.

Během hovoru se podávala chutná krmě a Johana si dovolila na Zamysla, když mu podávala talíř, vypláznout jazyk.
Věděla, že si to může dovolit a dosáhla příkazu, aby se večer s vínem dopravila do jeho komnaty.

***

„Vejdi a zastrč závoru,“ zaznělo z přítmí, kde na stole hořela malá svíce a v místnosti bylo silné příšeří.
Johana postavila džbán na stůl a z police na zdi uchopila pohár a nalila do něj víno.
„Nejdřív se napij ty,“ zazněl hlas a Johana tak učinila.
„Bojíte se, pane, že vás chci otrávit?“
„Ty mě otrávíš dřív svým drzým chováním! Co to mělo znamenat, vyplazovat na svého pána jazyk?“
„Již dlouhou dobu jsem nebyla ve vaší komnatě. Dáváte přednost jiným děvečkám… přitom víte jak vás… mám… ráda,“ kňourala Johana a svádivě kroužila boky.
„Služebníci musí mít rádi svého pána,“ řekl Zamysl. „Takový je řád světa. Ale vím, že to myslíš jinak a proto dnes se té cti dostane.“

Nato Johana vyjekla leknutím, jak po ní skočil a ve mžiku byla na zádech na lůžku s vykasanou suknicí.
Hned ochotně roztáhla nohy, ale Zamysl ještě nebyl připraven. Zatím se tedy líbali a on se mazlil s jejími prsy, která odhalil ze živůtku a jakoby se jich nemohl nabažil. Jazykem objížděl temně rudé dvorce a sál tvrdé bradavky.
„Pane, chcete to ústy?“ dodala si Johana odvahy k úkonu, který neměla moc v oblibě.
Zamysl přikývl a pak jen cítil teplý dech a dotyky ruky i úst na tuhnoucím ocase.
Johana mu jazykem polaskala žalud a uzdičku a volnou rukou mu mnula koule, které olíbávala a mnula mezi rty a druhou rukou mu ho střídavě honila a sála sevřenými rty.

Když byl ocas připraven pevný a tvrdý, Zamysl za ní přiklekl, roztáhl půlky a dlaní zajel do klína a prsty promnul pysky a klitoris.
„Ááách… júúúú,“ vydechla Johana slastně a hned začala vlhnout a otevírat se.
Vzápětí prsty nahradil tvrdý ocas a průnik do pochvy.
„Ach… anooo,“ sténala a vzdychala Johana, jak ho cítila hluboko v sobě.

Zamysl do ni zajel až po kořen a hned rozjel strojové přírazy. Rukama jí mnul prsa a mlaskavě ji projížděl. Pak ho ale něco napadlo.
Před výronem ji přiměl, aby se k němu otočila a zajel jí ocasem do pusy.
„Jen saj a pak polykej,“ pomalu jí přirážel do pusy.
Johana snaživě držela sevřené rty, Zamysl spokojeně chrčel a pak už to z něj nezadržitelně šlo ven.
Chytil ji za hlavu.
„Joo… polykej..éééh.“
Johana cítila, jak jí ocas v puse mohutní a pak se výstřikem semene málem zalkla. Rychle polykala celou dávku.
Pak už byly výstřiky slabší.
Když jí pustil hlavu, vyplivla povadající ocas i zbytky semene, v němž neshledala nic chutného, ale brala to jako úděl ženy poddané muži. Aspoň z toho neobtěžká.

***

Podmaršálek své povýšené pánovité chování přenášel i do lože. Ženy mu sloužily jen k ukojení potřeb.
I nyní, když k němu přišla dívka se džbánkem vína, prudkým pohybem ji ohnul o stůl. Vyhrnul jí suknici, kolenem více roztáhl nohy, chytil za boky a přirazil.
Tvrdý ocas si hned razil cestou staženým klínem a dívka bolestně sténala.
„Seš hezky úzká dorota, ahh,“ funěl slastně a dívka hekala, jak ji tvrdě projížděl až na dno. Pak pochopila, že ho pokoření ženy vzrušuje a rychleji vyvrcholí, a tak mu odpovídala.
„Ano, pane… jsem… jen… vaše… oááhhh… jste hluboko… ohhh… ááánooo… jsem vám… od… od… oddána… dobrý božee.“ Zatmělo se jí před očima, jak ji podmaršálek mrdal opravdu prudce a hluboko.
„Tááák, tu máááš!“ plnil ji semenem a vnímal stahy pochvy, jak i dívka vyvrcholila.
„Tak… a teď běž,“ uklidil si povadlý ocas do nohavic a znaveně usedl na křeslo.

Dívka si urovnala suknici a s úklonou zmizela. Když míjela dveře pánovy komnaty, slastné vzdechy linoucí se ven poslouchala s krytou nelibostí. Má tak někdo štěstí. Johana si to užívá, zato ona má štěrbinu celou rozbolavělou.

***

Druhý den pokračovaly hovory s královským podmaršálkem.
Ten Zamyslovi pohrozil blíže neurčenými potížemi, které mu nastanou, když králi oznámí zjištěné přestupky proti jeho Majestátu.
„Mohu o všem pomlčet, ale jistě sám chápete, že to není zadarmo,“ mluvil podmaršálek sladce.
„Pěkný šejdíř,“ pomyslel si Zamysl a nahlas řekl. „Kolik si za své mlčení žádáte? Jsem chudý rytíř.“
„Ale no tak drahý Algerane. Za členem rytířského řádu stojí vždy stojí jeho bratři. Já ale nechci řádové zlato. Vlastně nic z vašeho majetku. Ale před lety u vás templáři složili jakési zboží. To bych chtěl.“

Zamysl ztuhl.
Daniel Vaux mu lhal, když říkal, že o této skrýši se nikdo nedozví. Ejhle, podmaršálek českého krále o tom ví. Co všechno ještě ví?
„Ano. Vaše zprávy jsou pravdivé, leč neúplné,“ potvrdil mu jeho slova. „Templáři tu cosi schovali, ale učinili tak sami. Nemám ani ponětí, kde by co mohlo být.“
„Chcete krýt ten proradný řád kacířů? Všichni skončili v pekle a vy se jich zastáváte? Jejich poklady jsou jim k ničemu a patří panovníkovi,“ hřímal podmaršálek, až se zalykal.
Zamysl zůstal navenek klidný.
„Hledal jsem je i já… na svém vlastním sídle a věřte, nenašel jsem nic. Ano, jsou tu vytvořeny na různých místech značky, ale jen templář pochopí jejich význam. Ukáži vám je, ale rozkopat celý hrad nikomu nedovolím!“
Podmaršálek se ušklíbl.
„Jistě nějak dospějeme k oboustranné shodě. Zatím o všem pomlčím, ale nevidíme se naposled milý Algerane. A příště již nemusí být naše setkání tak přátelské, to si zapamatujte,“ zahrozil mu podmaršálek nepřímo a netušil, že tohle si Zamysl zapamatuje opravdu dobře.

***

Za několik dní se objevil ve dvorci opat Eustach a tvářil se jak uzlík neštěstí.
„Poslechni si, pane, tu hroznou novinu,“ lkal Zamyslovi nad číší vína.
„Toho Frederika Hosena z Totendorfu nám tu byl čert dlužen,“ řekl opat bezbožně. „Dodávky piva na dvorec končí, neboť vše musíme nyní dodávat jemu! I víno! Prý tak budeme splácet naši bezbožnost a on nad námi přivře zrak a smlčí vše před jeho důstojností arcibiskupem. Co na to řekneš?“
„Že máš pravdu, milý opate. Toho chlapa nám sem opravdu poslalo samo peklo! Není pivo, nejsou ženy a nastanou potíže. Víš sám, co s bratry bude dělat neuvolněný přetlak v moudí… A u mě nedostatek piva. Dobrá. Nějak už si poradím a ty dělej, co musíš.“

***

Večer se v Zamyslově komnatě objevila Johana. Přišla na jeho příkaz. Hned se začala svlékat, ale Zamysl ji zarazil a pokynul do křesla.
Zaraženě usedla na kraj a nervózně se ošívala, neboť její pán stál a rázoval po komnatě.
„Tvrdíš, že umíš skvěle střílet z kuše. Troufla by sis zasáhnout jezdce z velké dálky, abys sama v bezpečí mohla nepozorovaně zmizet?“
„Já… já… ještě nikdy nestřílela na takový cíl, pane. Zvlášť, jde-li o člověka,“ kroutila se dívka.
„Lapku jsi zasáhla,“ zabručel Zamysl.
„Ale to nám šlo o život! Pak je třeba být rychlejší,“ oponovala mu.
„Dobrá… ber to tak, že i nám jde o život a ten jezdec je toho všeho příčinou.“
„Pak si vyberu místo a s jistotou ho zasáhnu,“ kývla Johana pevným hlasem.
„Tak tedy. Je třeba odstranit podmaršálka Frederika Hosena z Totendorfu, který v čele svého oddílu pojede z kláštera k nám! Sliboval mi brzkou návštěvu, tak mu připravíme přivítání. Zasáhneš jen jeho, vrátíš se zpět a nezanecháš nijakých stop. Podezření padne na lapky, možná na nás, ale bez důkazů nemohou na mě vymáhat přiznání útrpným právem. Podaří-li se vše, staneš se svobodnou ženou s právem výplaty výslužného v den své svatby,“ řekl Zamysl a Johana potěšeně vypískla.
„Jůůha a pane… ve vašem loži?“
„V mém loži spočineš, jen když sama budeš chtít. A nikoli dle mého příkazu. Dnes ale ještě ta chvíle nenastala,“ a za chvíli již Johana sténala pod strojovými přírazy svého pána a umiňovala si, že onen úkol splní, jak nejlépe svede.

***

Odstranění škodné, totiž podmaršálka Frederika Hosena z Totendorfu, proběhlo snadněji, než Zamysl čekal.
Když jeden z mnichů přichvátal na Odlandorf se zprávou, že podmaršálek opustil klášter a míří sem, zmizela z dvorce Johana.
Sama si již dříve vyhlédla místo, odkud měla výhled na cestu a přitom byla v uctivé vzdálenosti. Jednalo se o puklinu mezi skalními bloky. Zpředu bylo místo nepřístupné, zato vzadu se dalo rychle uniknout.

Na takovou dálku by se nikdo neodvážil z kuše vystřelit, ale Johana měla zkušenosti a pevnou ruku i mušku.
Vypustila šipku a jakmile uslyšela výkřik a jezdec se skácel z koně, opustila místo a rychle se navrátila na hrádek. Nikdo ji nepronásledoval.

Na Odlandorf ten den nikdo nedorazil. Až o pár dní později rychlý královský posel přivezl zprávu, že vzácný pán Frederik Hosen z Totendorfu byl zákeřně zavražděn při své cestě po kraji, kde byl ustanoven správcem. Rytíři Algeranu Xaverovi von Odlandorf bylo vytýkáno, že cesty nejsou bezpečně, v kraji řádí mnoho loupeživých skupin, s nimiž se mu ukládá se bez milosti vypořádat. Podepsána byla samotná královská Milost s připojenou pečetí.

„Tak tedy už se o mě na královském dvoře ví a ne, že ne,“ zabručel Zamysl, když si listinu přečetl. „No a s těmi lapky uvidím co se dá dělat… ach jo, samé starosti.“

***

Nový správce se zatím neohlásil a život zajel do starých kolejí. Služebnictvo mělo pivo, mniši povyražení a Zamysl klid. Tedy jen zdánlivě.
Začal se totiž zajímat o záhadné značky, které zde zanechali templáři. V nich byla ukryta vodítka k ukrytým pokladům.
Nade dveřmi do sklepení byla kupříkladu vyryta značka kříže na dvojstupňovém soklu.
Zamysl přemítal, co by to mohlo znamenat.
Kříž by mohl značit nějaké církevní poklady, nebo relikvie a dva stupně, jako, že jsou poklady dva? Nebo dva metry hluboko? Daleko? Ale od čeho? Málem mu přemýšlením praskla hlava.

Druhý den sešel do sklepení. To byla nejstarší a původní část dvorce. Podlaha byla vyskládána z kamenných desek a v rohu byla studna, která nevysychala ani v těch nejparnějších dnech. Zamysl se ohnul přes hrazení a hladinu spatřil v hloubce deseti metrů, jak odhadl. Že by byl poklad ukrytý ve vodě?
Povolal do sklepa čeledíny Kurta a Martina a přikázal mu slézt do studny a sledovat vše okolo.
„Až do vody nemusíš, já s Kurtem tě udržíme. Sedni si na okov a my tě spustíme.“

Marin se zapálenou loučí postupně mizel v díře a nahoru hlásil, že nic nevidí, jen mokré, slizké kameny.
Najednou se ozvalo: „Pane! Tady je vyrytá nějaká značka!“
„Jak vypadá?“
„Je to asi číslice. Pane, já ale neumím čísla… vypadá to… he, he,… jako prsa ženy… takové dva kopečky postavené na sebe.“
„Aha. Asi trojka,“ uvažoval Zamysl. „Co to znamená? Tři metry… tři poklady?“

Spouštěli ho dál, až se ozval Martin znova.
„Pane! Tady je stěna jako nově vyzděná. Kameny nejsou tak mokré.“
Zamysl se podíval dolů a Martin byl asi uprostřed studny, možná ještě níže.
„Dobrá. Teď tě vytáhneme,“ a s Kurtem ho začali tahat nahoru.

Čeledíni pak spustili do studny svého pána a Zamysl opravdu spatřil stěnu zjevně vybouranou a znovu pečlivě vyzděnou, že se nelišila od zbytku. Tam se skrýval poklad!

***

Zamysl seděl u stolu a četl pergamen od královského posla, že novým správcem kraje je ustanoven jistý Jan Bradáč z Dubé… (v životě o něm neslyšel) a že se mu má podřídit, až přijede.
Nepříjemné zprávy naštěstí eliminovaly příjemné pocity v klíně.
Pod stolem klečela Francina a soustředěně mu sála ztopořený ocas. Nedělala to poprvé a ovládala to znamenitě. Ostatně jako veškeré své milostné umění. Dokázala muže vydráždit až k výstřiku, poté v sání ustat, zase ho přivést na pokraj vrcholu, a tak dále. Slastný prožitek při konečném vyvrcholení byl tak znásoben.

Nyní tak činila již delší čas a Zamysl již dvakráte se zachvěl a úd mu zacukal.
Francina ho nyní jen ojížděla jazykem, tepala mu uzdičku a olizovala žalud, neboť věděla, že tam jsou muži citliví. Na závěr ho pevně sevřela rty a rytmicky pohybovala hlavou a tentokráte neustala, dokud jí pusu nezaplnila dávka uvolněného semene.
„Áááh… ooohhh,“ vzdychal Zamysl slastí a Francina polykala sémě až do poslední kapky.

Pak vylezla zpod stolu, otřela si pusu od zbytků spermatu a čekala, že ji pán ještě ošuká.
Zamysl jí ale pokynul k odchodu.
„Běž, ať mi Johana připraví k jídlu placky. Pak ti uděluji volno. Večer tě nebudu potřebovat.“.
„Jak si přeješ, pane,“ Francina s úklonou odešla.

***

Jan Bradáč z Dubé se objevil asi za týden a od svého předchůdce již stačil získat informace ohledně templářů. Udeřil na Zamysla, že jménem krále nechá klidně celý dvorec zbořit, aby pro jeho Milost získal veškeré poklady, které zde ti kacíři ukryli.
Zamysl věděl, že poklady chce pan z Dubé hlavně pro sebe, ale jinak se tvářil chápavě a slíbil mu veškerou podporu, hlavně když jeho rodný dvorec ušetří.
„Jsem pokorný poddaný jeho Veličenstvu králi Janovi a rád a osobně mu předám vše, co se zde nalezne.“
„To netřeba,“ mínil Jan Bradáč z Dubé. „Panovníkovi je odevzdám já, jako správce kraje.“
„Jistě… jistě,“ ševelil Zamysl a pokračoval v provokaci. „Alespoň o tom sepíšu zprávu pro jeho Milost.“

Janu Bradáči ruply nervy a popadl Zamysla za klopy haleny.
„Ty si se mnou nezahrávej! Víš, kdo já jsem?! Rozšlápnu tě jako červa a celé to tu vypálím do základů a nikdo pro tebe ani nehne prstem! Ani tvůj Řád tě neochrání! Jste stejní kacíři jako templáři a brzo budete vyobcování z církve! Ty prostě poslechneš a uděláš, co chci já… Čekej mě po příštím úplňku. A hledej poklady, nebo ti, přísahám Bohu, převrátím dům vzhůru nohama!“
Nato vsedl na koně a se suitou svých vojáků odjel.

Zamysl uvažoval, že by opět mohl Johanu požádat o lov škodné.

***

Byl deštivý podvečer začínajícího podzimu, když se na dvoře objevil osamocený jezdec. Statný rytíř na dobře živeném koni mluvil cizí řečí. Z čeledě mu nikdo nerozuměl, zato Zamysl hned jezdce poznal. Byl to Jean Moulis z Valliens, jeho druh z Řádu rytířů božího hrobu.
„Bratře, co ty tu?“ objal ho a zavedl do komnaty, kde již plápolal krb a dal přinést to nejlepší víno, co měl.
„Nepřijel jsem zavzpomínat na časy ve Svaté zemi, ale jsem nyní Paupere commilitone Christi templique Salomonici,“ řekl Jean záměrně latinsky.
„Takže nebyli všichni zlikvidování,“ řekl Zamysl.
„Ale kdeže,“ usmál se Jean. „Svlékli pláště s křížem a čekají na lepší časy. Ty ale zatím obnově řádu nakloněny nejsou. Přesto jsou bratři aktivní ve svém tichém a tajném vzdoru a na to potřebují peníze. Král Philip nenašel nic, jen prázdné pokladnice. Většina se stihla ukrýt. I na tvém dvorci se cosi skrylo.“
„Nemusíš našlapovat tak okolo,“ pousmál se Zamysl. „Co zde je, si zase odvezte. Věř, že mi tím prokážeš službu. O tajném úkrytu totiž ví i správce kraje Jan Bradáč z Dubé.“
„S ním si nedělej starosti. Zařídím, že již tě nebude obtěžovat… vlastně nebude proč. Můžeme si odvézt, co zde bylo složeno?“
„Jistě. Jen… ehm… nedali mi spát tajné značky ukrytých pokladů a… ehm… jeden jsem našel… ve studni,“ jakoby se omlouval Zamysl. „Dvě okované truhly s mešními nádobami a třemi kříži s polodrahokamy.“
Jean se usmál.
„Jsi bystrý a chytrý. Rozhodně nezchudneme, když si tento nález ponecháš. Je to dar za tvou námahu při hledání. A teď bych se bratře rád uložil. Ráno se musím vrátit, abychom zařídili převoz a ostatní věci.“
„Chceš donést jídlo a víno do komnaty?“ otázal se Zamysl.
„Budu rád… a zařiď, ať je ta služebná hezká,“ ušklíbl se Jean a dal najevo, že ač je templář, světské požitky si rozhodně neodpírá.

Dlouho do noci se pak nesly chodbou tlumené vzdechy vycházející z jeho komnaty, kam Zamysl poslal velkými vnadami obdařenou Lucii.

***

Templáři odvezli své poklady a Jan Bradáč z Dubé skutečně přestal Zamysla obtěžovat. Vlastně ho již nikdy nenavštívil. Na pokoji nechal i klášter, takže opat se Zamyslem čile obchodovali s pivem a světodějné události dál míjely tento klidný kraj.

Zamysl byl již stařec, ale stále byl plný duševní i fyzické síly a dokázal uspokojit kdejakou služebnou. Nezval si je už do lože tak často, ale zato pak měl dobrou výdrž, aby byly i dívky uspokojené.
Nakonec se i jeho čas nachýlil. Při dovádění s Francinou, nyní již zralou a kyprou ženou, ho postihl srdeční kolaps a ve chvíli, kdy jí mnul obří vnady, ona na něm odsedávala a hlasitě dávala najevo rozkoš a blížící se vyvrcholení, mu náhle ruce poklesly, hlava se svezla na stranu a prázdný zrak zůstal upřen do jejích velkých prsů a tvrdých vztyčených bradavek.

Zamysl, svobodný rytíř na Odlandorfu, člen Řádu rytířů božího hrobu právě zemřel.

Autor

Navigace v seriálu<< Neklidné časy 1
4.8 56 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
22 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Marťas

Opravdu velmi dobře napsáno. Oba dva díly jsou napsány velmi čtivě. Děj má spád i logiku. Úmrtí svobodného pána bylo provázeno rozkoší, jen chudák Francina, ale co byla to služebná s úkolem potěšit svého pána. Opět velmi rád dávám 5*

Kittikit

Tak by mel umrit kazdy chlap 😉

Gourmet

Naprostý souhlas. A jako vždy skvěle napsáno. 5*

Laděk

Smrt v náručí Érótově jest záviděníhodná, leč i zde našlo se několik volovin až blbostí, snad způsobených spěchem a kvaltem zbytečným – neb co mohlo znamenat ve století čtrnáctém slovo „metr“ neb znak čísla „podobný dvěma prsům nad sebou“, když tehdá a najmeněj dalších dvoje až troje sta lét v zemích Koruny České používaly se výhradně číslice latinské pocházející z Císařství římského = M-D-C-L-X-V-I ??? Korektor by měl dostat za uši vykrákáno a klečet na hrachu s loktem polínek na předpažených rukách půl dne – a autor aby mu to nebylo líto, tak s ním! Pokud se má zachovati nějaká… Číst vice »

Last edited 4 měsíců před by Laděk
Shock

No jo a já myslel, že jsme na erotickém webu a ne na hodině dějepisu. Píšu hlavně o sexu (o tom to tady je), který zasazuju do nějakého prostředí. Ale neznamená to, že nastuduju dopodrobna historii, abych se nedopustil chyb, které jsi tam našel. Takto tu už štvu němčináře a možná další, tak jako tebe. Ano, to co si objevil jsou fakt hrubky, ale (snad) nenarušují běh děje ani celou povídku. Pro příště se budu snažit toho vyvarovat, ale neslibuju, že si zas nějaké historické nepřesnosti nevšimnu. 🙂

Juli

Za mne pěkně 👍👍👍👍👍🤗

Harai

Karel May psal nesmysly o indiánech a nikomu z nás to, myslím, nevadilo. Berme to s nadhledem, nejde přece o historický román. Pro mě je tenhle typ povídek vítané zpestření.

Gourmet

Naprostý souhlas. Je to prkotina aneb kdo chce psa bít… mě by vadilo, kdyby si volali mobilem, ale toto fakt ne.

dedek.Jeff

Většinou na takovýto druh kritik nereaguji, ale u této jsem musel udělat vyjímku. Obdivuji Laďka, že mě a autora potrestal takhle mírným trestem. Já bych nás rovnou poslal do kriminálu. Dovolit si takovéto omyly v erotické povídce je opravdu neomluvitelné.Neřeknu, kdyby se jednalo o historický román od fundovaného autora. U toho se takový omyl dá tolerovat. Ale teď vážně. Mám hlavu normální velikosti a tak se mi tam nemůže všechno vejít. Jako korektor se hlavně zaměřuji na pravopisné chyby, nesmyslná slovní spojení a vše co se týče gramatiky. Jak už jsem uvedl, že nemůžu všechno znát, stane se, že mi… Číst vice »

Laděk

Můžem se domluvit a ty korektury můžu zkusit páchat taky. Nebylo by to poprvé a asi ani naposledy, akorát nezaručuju, že po některejch autorech nebudu následně chtít úhradu za odborný vyčištění monitoru a klábosnice potom, co se z jejich pravopys(k)u zbleju jak Alík 😀 😀 😀

Harai

Není to tak hrozné, vetšina autorů pravopis vcelku ovládá. Jenom občas v záchvatu můzy pospíchají a nezkontrolují si to. A tady je pak prostor pro korektora.

Laděk

Napsal jsem U NĚKTEREJCH. Nechodím si číst jenom sem a proto můžu tvrdit, že jsou weby a autoři, odkud se staženým ocasem utíkám po přečtení prvních řádek, protože se mi opravdu chce blejt z toho, co tamější admini pustí „na sklo“. A to nemyslím popis děje, ale skutečně jen jazykovou stránku věci, která tam připomíná texty absolventů pomocný školy. Tady je hooodně vysokej standart, i když občas se i tady stane lapsus. Proto opakuju, U NĚKTEREJCH (autorů).

Juli

Nečíst, nic jednoduššího 😢

Jenda

No, s tou arabskou trojkou (myslím tím číslici) se to nedá úplně vyloučit. Templáři nebyli odsud a používání arabských číslic se Evropou začalo významně šířit už po roce 1202 (Fibonacci) a o náhradu zastaralých nepraktických římských číslic tímto systémem se zasazoval už v 10. století i papež SIlvestr II.

Shock

Opravdu jsem v tomto směru nepřemýšlel. Četl jsem o templářích dost a viděl jejich tajemné značky na vlastní oči. V tomto případě jsem uvažoval 2 církevní poklady ukryté (zazděné) 3m hluboko ve studni. Nic víc, nic míň. Sáhy, lokty, arabské nebo římské číslice šly v tomto případě mimo mě.

Juli

Pane profesore Vy a tady!?!🙄

Jenda

Dobře napsané, škoda, že tam nebyl více rozveden další osud Johany poté, co ji její pán odměnil, a taky je škoda, že hrádek nezdědil žádný Zamyslův „pravoboček“ – vždycky mi přijde smutné, když nějaký rod někým končí… Jen bych si dovolil poznámku k úvahám páně Zamysla ned templářskými značkami: Kříž by mohl značit nějaké církevní poklady, nebo relikvie a dva stupně, jako, že jsou poklady dva? Nebo dva metry hluboko? Daleko? Ale od čeho? „Aha. Asi trojka,“ uvažoval Zamysl. „Co to znamená? Tři metry… tři poklady?“ Asi bych ty metry raději nahradil ve vodorovném směru kroky ve svislém směru sáhy.… Číst vice »

Jenda

A koukám, že nosím dříví do lesa…

dedek.Jeff

I tobě musím odpovědět jako Laďkovi. Příště se s autorem nad tím zamyslíme, než on něco napíše a já na tom udělám korekturu. Slibujeme, že předem prostudujeme potřebnou literaturu, abychom se nedopustili těchto neomluvitelných omylů a na erotiku se vykašleme.
Nevím ale, co tomu řeknou čtenáři, kteří se těší na sex.

Shock

já to celé uzavřu. Je pro mě opravdu těžký vymýšlet a popisovat sex stylem, jak asi si myslíme, že v té které době probíhal. Líbali se – nelíbali, jak vášnivě, kouřila, lízal ji, jaké vyznávali polohy? Také význam slov, třeba děvka, nebyl v té době nijak hanlivý. Pak mi vážně unikají „detaily“ jako jsou ty nešťastné metry a čísla (což jinak samozřejmě chybou je). Mě třeba přišla vtipná poznámka podomka, že 3 vypadá jak prsa, když nezná číslice. Faktem je, že se soustředím primárně na sex a dějovou linku, aby to mělo smysluplný začátek a konec. Vaše kritika je oprávněná,… Číst vice »

Laděk

Víš co – ono to člověka trošku znalýho historie při čtení doslova praští do očí a pak už se nesoustředí na to kdo kde jak a s kým, ale na podobný historicko-jazykový zvěrstva a zvrhlosti, takže má pokaženej dojem ze všeho. Je to jako bys koukal na porno scénicky posazený do pralesa mezi pračlověky a pračlověčice a aktéři měli na rukách digitální hodinky nebo žvanili jak už tady někdo napsal, mobilním telefonem. Jsou to ty maličký detaily, který finalizujou dílo …

Denis86

Byla to pěkná povídka jen konec mohl skončit dobře .

22
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x