Nevšední přátelství 01

Nevšední přátelství 01

Prázdniny utekly, jako voda a už tu byl začátek nového školního roku. Toto období pochopitelně nikdo ze studentů neměl rád a nejinak to bylo i u Lukáše Štěpánka. Ve škole to byl průměrný žák a taky velký trémista a to hlavně, pokud šlo o němčinu. Jazyky sice miloval a třeba v angličtině patřil k nejlepším, ale za to v němčině to byl propadák. Jazyk se mu, na rozdíl od angličtiny, zdál být velmi komplikovaný a složitý na pochopení. Což o to, za normálních okolností by to tak nějak na trojku na vysvědčení uhrál, ale to by jej nesměla učit němčinářka Konopásková, která po studentech vyžadovala málem stejnou úroveň německého jazyka, jak od nějakého rodilého mluvčího. Navíc díky své přísnosti si u Lukášových spolužáků vysloužila přezdívku Führer, anebo Tlustá Berta. To kvůli jejímu vzhledu. Malou útěchou ale pro Lukáše bylo, že paní Konopásková po konci školního roku odešla do důchodu a na školu měl místo ní nastoupit někdo jiný.

„Ještě štěstí, že je to poslední rok a z němčiny nematuruju,“ pomyslel si Lukáš a vstoupil do třídy. Jakmile si sedl do své lavice, vytáhl z tašky rozvrh a na místě se zhrozil.
„To snad ne!“ zaúpěl v duchu, neboť si všiml, že dnes měli mít mimo jiné němčinu. „A k tomu ještě dvouhodinovka, no super,“ povzdechl si.

O velké přestávce se začali studenti dohadovat, kdo je bude místo Konopáskové učit.
„Doufám, že to nebude taková zrůda, jako předtím,“ řekl Filip Dočekal, třídní šašek.
„Ty vole, nestraš!“ zhrozil se Patrik Kučera, který měl pověst školního donchuána. „Jestli to bude takové strašidlo, jak Berta, tak dobrovolně skáču z okna. Té by se lekl snad i samotný Ďábel, kdyby náhodou skončila v Pekle.“
Třída zaburácela smíchy a zároveň s tím i zazvonilo. Studenti si tedy sedli do lavic, vytáhli pomůcky a čekali, co je v příštích chvílích čeká. I Lukáš si vytáhl své věci a jeho nervozita pomalu dostoupala vrcholu. To se ještě zhoršilo ve chvíli, kdy do třídy vstoupil ředitel s novou němčinářkou.
Ve třídě to vzápětí zašumělo a za Lukášovými zády se dokonce ozvalo i obdivné hvízdnutí. S ředitelem totiž do třídy vešla samice, jakou chlapci ještě neviděli. Nová němčinářka byla vysoká mladá žena s hustou hřívou dlouhých blond vlasů a pronikavýma modrýma očima. Na sobě měla olivově zelenou halenku s krátkým rukávem a černou minisukni s tmavými punčochami, jež zvýrazňovaly krásu jejích dlouhých nohou.

„Milí studenti,“ promluvil ředitel a třída ztichla. „Dovolte, abych vám představil novou posilu našeho pedagogického sboru a také vaši novou učitelku němčiny, slečnu Ivetu Dostálkovou. Tohle je její první zaměstnání po studiu na pedagogické fakultě, tak doufám, že se před novou paní profesorkou nebudete chovat, jako divá zvěř, a že ji budete poslouchat. Paní kolegyně, třída je vaše!“ pronesl pateticky a pelášil ze dveří.

„Určitě si ho musel jít vyhonit,“ pronesl polohlasně Filip a spolužák, sedící vedle něj, vyprskl smíchy.
„Takže já vás také zdravím a teď bych ráda, abyste se představili vy mně.“
V tu ránu ruce chlapců vylétly vzhůru, ale dívky byly mnohem zdrženlivější. A Nikola Kopecká, považovaná za třídní krasavici, dokonce obrátila oči v sloup, neschopná pochopit, co na té mladé němčinářce všichni vidí.
„Jen klid, vážení. Budu číst seznam jmen, a když řeknu jméno, jeho nositel se postaví, abych věděla, o koho se jedná.“
Les rukou zmizel a učitelka začala předčítat jedno jméno za druhým.

„Vole, čte tebe,“ ozvalo se najednou za Lukášovými zády. To spolužák Filip, sedící za ním, jej šeptem upozorňuje, že němčinářka vyslovila jeho jméno. „Štěpánek Lukáš!“ opakovala učitelka znovu.
„Ten se do vás asi zamiloval, paní profesorko,“ řekl pobaveně Patrik a několik spolužáků se rozesmálo. „Proto nemůže mluvit.“
„Tady jsem,“ špitl nesměle Lukáš a zčervenalý studem se váhavě postavil. Učitelka jeho zjevnou nemotornost nijak nekomentovala a dál pokračovala v čtení jmen.

„Tak teď, když jsme se navzájem představili,“ řekla po chvíli, „bych si ráda zjistila, jak na tom jste v němčině. Připravila jsem si pro vás takovou malou desetiminutovku.“
Ve tvářích studentů se objevilo zděšení a Lukáš zbledl.
„Nebojte, test bude jen orientační, takže jej známkovat nebudu.“
Třída si evidentně oddechla a profesorka začala rozdávat papíry, na nichž byl vytištěn krátký test, skládající se ze třech částí.
„No super,“ pomyslel si Lukáš, když pohledem přelétl zadání a s povzdechem se pustil do práce.

Když Iveta pozorovala své nové žáky, jak pracují na zadání, měla chvilku čas přemýšlet. Třída vypadala celkem obyčejně a nijak se nelišila od té, kterou si pamatovala ještě z gymnázia. Byl to anonymní dav, na který zapomene hned, jakmile skončí maturity. Byl tu však jeden žák, který jí bůhví proč nešel z hlavy. Lukáš Štěpánek. Možná to bylo tím, že na její příchod jako jediný reagoval vcelku klidně. Žádné pohvizdování a ani pronikavé pohledy. Podívala se na něj ještě jednou a viděla, jak zápasí s písemkou a tváří se při tom, jako kdyby ho měli za chvíli popravit. Koukla na hodinky a zjistila, že předepsaných deset minut právě uběhlo. Vstala tedy od katedry a pomalu mířila mezi studenty, aby od nich vybrala písemky. Došla k Lukášovi, a když viděla, jak usilovně přemýšlí, dotkla se jemně jeho ramene a řekla, že je čas písemnou práci odevzdat. Lukáš se na ni podíval vyděšenýma očima a Ivetiným tělem projel velmi zvláštní pocit, ale než jej stačila někam zařadit, byl pryč.
„Nemusíš se bát,“ promluvila k němu skoro mateřsky. „Říkala jsem, že tu písemku známkovat nebudu.“ A povzbudivě ho pohladila po hlavě.
Lukáš se trochu uklidnil, ale ne o moc. Bál se, co si učitelka pomyslí, až ten test bude kontrolovat. Určitě ho bude mít nejhorší ze třídy a on bude před ní vypadat jako hlupák, který neumí napsat správně ani was ist das. Zbytek dvouhodinovky i celého vyučování pak naštěstí proběhl normálně a Lukáš se konečně vydal domů.

Doma se potom zkoušel soustředit na domácí úkoly, které jim profesoři zadali, ale moc mu to nešlo. Nemohl totiž pustit z hlavy tu novou němčinářku. I on si sice povšiml jejího vzhledu modelky z pánských časopisů, ale zároveň v ní viděl něco, co ostatní buď neviděli, anebo si toho nevšimli. Vyzařovala z ní aura sebevědomé ženy, ale i jistá vznešenost, doplněná okouzlujícím charismatem a to vše z ní činilo neskutečně krásnou bytost, plnou pochopení a empatie. Když ho pohladila po vlasech, nebylo to jen obyčejné gesto, ale spíš něco přátelského a uklidňujícího.

Stejně tak, jako Lukáš odpoledne, na tom byla týž večer i Iveta. Pila čaj, opravovala písemky a myslela na Lukáše. Vycítila, že je spolužáky spíše opomíjený. Nebyl to vyloženě outsider, ale parťák pro zábavu taky ne. Když se ji do ruky dostala jeho práce, zkušeným okem ji prolétla očima a hned bylo jasné, proč se Lukáš při psaní tvářil tak zoufale. Jeho písemka byla plná chyb, které pramenily hlavně z nervozity a nepozornosti. Psal špatné tvary slov, pletl si préteritum s perfektem a u skoro všech podstatných jmen měl špatně členy. Nevěděla proč, ale když opravovala Lukášův test, měla z toho velkou radost. Ten kluk evidentně potřeboval pomoci a trochu zklidnit. Takže bude mít víc času lépe jej poznat. Později, když už šla spát, si ještě předsevzala že se na něj zeptá jeho třídní, se kterou, shodou náhod, sdílela kabinet.

Když druhý den ráno Iveta přišla do školy, nemohla se dočkat toho, až si o Lukášovi promluví s kolegyní Skřivánkovou. Ten chlapec jí skutečně nešel z hlavy a kolikrát se v noci, když se občas probudila, přistihla, že na něj musí pořád myslet. Jakmile otevřela dveře kabinetu, pozdravila se s kolegyní a uvařila si kávu. Pak se mezi oběma ženami rozproudil oboustranně poznávací rozhovor.

„Tak jakpak jste zvládla včera své první vyučovací hodiny, paní kolegyně?“ zeptala se učitelka Skřivánková s vlídnou převahou zkušené matadorky. Mohla si to dovolit. Byla to padesátiletá kantorka s dlouhou praxí a u studentů se těšila velké vážnosti.
„To víte, puberťáci,“ odpověděla Iveta a začala si pomalu chystat věci. Za chvíli měla učit třeťáky a doufala, že vše půjde tak hladce, jako předchozí den u maturantů.
„Puberta, sladká to nemoc mládí,“ povzdechla si paní Skřivánková. „A co, štvali Vás hodně?“ zeptala se ustaraně.
„Ani ne,“ odpověděla Iveta a rozhodla se přejít k jádru věci. „Je tam jeden student, který mne docela zaujal.“
„Vážně? A který?“ zeptala se kolegyně.
„Jde o Lukáše Štěpánka,“ opověděla Iveta. „Včera jsem jim zadala orientační desetiminutovku a moc se mu nepovedla.“
„Ach ten!“ pokývala hlavou paní Skřivánková. „Jak jistě víte, jsem jeho třídní učitelka a musím říct, že mi dělá jen samou radost. Je můj nejlepší student. Je inteligentní, sečtělý a naši školu výborně reprezentuje na češtinářských olympiádách.“
„Opravdu?“ zeptala se Iveta a toto zjištění jí udělalo velkou radost. Musela sama sobě přiznat, že ji Lukáš začíná zajímat čím dál víc.
„No ano,“ odpověděla potěšeně kolegyně Skřivánková. „Navíc má neskutečný spisovatelský talent. Jeho slohové práce patří k tomu nejlepšímu, co jsem za svou praxi viděla a prý píše i povídky. Ale bohužel je i velmi zbrklý a roztržitý,“ dodala poněkud smutně.
„Toho jsem si včera také všimla. A v tom testu nasekal úplně zbytečné chyby. Napadlo mě, že kdybych mu věnovala trochu individuální péče, mohl by být i v němčině vynikající.“
To byste mi udělala jedině radost, slečno,“ zareagovala starší kolegyně potěšeně a vlídně se usmála. „Já mám toho hocha velmi ráda a myslím, že pozitivní přístup by v tomto případě mohl být velmi motivační. A pokud by se vám to podařilo, věřte, že neznám lepší pocit, pro kantora. Bohužel, těch mínusů má naše práce víc. Ale na to přijdete brzy sama. Jste mladá, plná ideálů a já vám je nechci brát.“
Kolegyně se odmlčela, napila se kávy a pak pokračovala:
„Ten Lukáš by snad ani nebyl z té němčiny tak špatný, ale obávám se, že se na něm „podepsala“ moje bývalá kolegyně. Zřejmě si na něj tak trochu zasedla a on se zasekl. Ona byla skoro až zbytečně náročná na celou třídu, ale ostatní si to tak moc nebrali, jako Lukáš. Předpokládám, že vy podobnou chybu neuděláte. Ale prosím Vás, postupujte velmi diskrétně, aby si ani on, ani jeho spolužáci ničeho nevšimli. Jeho by to mohlo vyděsit a ostatní by to třeba mohli brát tak, že je protekční. A to by pak s nimi nevydržel.“
Kolegyně se odmlčela a začala si chystat věci do hodiny. Iveta ji ještě stačila říci, že buď dnes, nebo zítra nabídne Lukášovi individuální doučování a do toho jim zvonění připomnělo, že začíná vyučování.
Paní Skřivánková vykročila ke dveřím kabinetu a vyprovázela se slovy:
„Vůbec se mi nechce, ale musím. Žáci dychtí po vědě. Ostatně…jsem za to placena a dobře.“
Z výrazu obličeje by člověk z těchto slov nepoznal ironii, ale Iveta, která před několika dny dostala Platební výměr, věděla své. Vykročila za ni a obě učitelky zamířily dlouhou chodbou do svých tříd.