Noční koupání

Slavily se Jardovy narozky a naše partička zase využila chajdu u rybníka. Sešli jsme se tam v až nečekaně početné sestavě. Každý, jak je u nás dobrým zvykem, přinesl něco dobrého k jídlu nebo pití. Oslavenec, samozřejmě, nejvíc.
Slavilo se, jedlo a pilo. Všichni jsme bavili a užívali si příjemnou pařbu.

Padla už tma, ale vedro neopadalo. Násobené vypitým alkoholem se už vážně nedalo vydržet.
Někoho napadlo vykoupat se v rybníku.
„No jó, ty vole, to je nápad!“ zahalekala odpověď, „hej, dejte mu za odměnu pivo!“
Odpověď zanikla v hlaholu hlasů a třeskotu přiťukávaných půllitrů.
Dobrá nálada a rozjaření nad skvělým nápadem se šířila jako povodeň.
Ale ozvala se první dívčí námitka: „Já nemám plavky.“
A vzápětí i hřmotná chlapská odpověď: „Tak jdeme naostro, ne?“
V nastalé směsici hlasů chvíli nebylo jasné, zda převáží nadšení borců nebo ostych holek.
„Hele, nedělej Zagorku!“ ozval se Jarda.
I když nebylo patrné, na koho se obrací, slovo oslavence mělo svou váhu. Nakonec tedy alkohol, halasně prezentované nadšení, vedro a snaha netrhat partu zvítězily.
„Tak jdemé!“ zabouřilo chajdou a vyrazili jsme.

Hned nastala první potíž, a to úzké dveře ven. Za velkého a hlučného povyku a chaosu se ale nakonec podařilo tuto překážku zdolat. Těch pár metrů k vodě jsme také zvládli relativně bez úhony.
Na pláži, no, spíš pískovém plácku na břehu rybníka, se skupina lidí snažila o hromadný striptýz. Nebylo to zas tak jednoduché. Byla tma jako v pytli a trochu ji rozptyloval jen bledý přísvit měsíce.
Balancování na jedné noze také nebylo nejoblíbenější disciplínou mnohých účastníků. Sem tam se ozvalo žuchnutí, pár nadávek a výbuch smíchu.
„Hele, Petr asi zabloudil ve svém triku,“ ozval se Martin.
Řehot ostatních mu byl odpovědí. Ale Petra to žralo jen do té chvíle, než se Martin zapackall při stahování kraťasů a skácel se mu k nohám.
„Poklonááá, pane ZapackalSámVoSebé,“ teatrálně mu vracel posměšek.
Ale jen tak tak, že sám udržel stabilitu.

Blik!
Nastalou svlékací trmu vrmu najednou proťalo světlo blesku fotoaparátu. Zmrazilo scénu plnou pohybu, výskotu a smíchu, lidí namačkaných na sebe a všelijak vrávorajících v různém stádiu svlečenosti.
Paměťová karta si zapamatovala obraz polonahé Jitky odkládající triko, Martiny špulící prdelku při stahování šortek nebo Jirkův zadek svítící bílými slipy.
Dál blesk nedosáhl a zbytek účinkujících se ztrácel v milosrdném pološeru až tmě. Ale i tak, nebo spíš právě proto, získala ta fotka úžasný náboj. Šokovala už tím, co ukázala, a navíc provokovala tím, co skryla.
„Neblbni, vole, nefoť!“ ozvalo se naštvaně sborem.
„Klídek, stejně to pak vymažu. Bude prča, ne?“ oponoval fotograf Milan.
Nespokojené mručení postupně zaniklo v pokračujícím procesu hromadné detextilace, nejspíš kvůli blížící se vidině osvěžující koupele.

Blik!
Další záblesk zmizel v bezedné obloze nad nimi, protože Milan právě o cosi zakopl.
„Bezva momentka černé oblohy,“ chechtal se mu Jirka.
„Hehe, Míla si fotí hvězdičky,“ zařehonil se kdosi další.
A ve všeobecném veselí už nikomu občasný záblesk nevadil. Tím spíš, když jedním z dalších snímků Milan zvěčnil detail šlápot na zemi. Tak tak, že zachránil foťák před blízkým setkáním s pískem pláže. Padl přitom na koleno, kecl na zadek a za mohutného nadávání se skulil až na záda, ale aparát zachránil od úhony. Ze všech stran se na něj valil hurónský smích a tak namířil po paměti a po zvuku a zmáčkl spoušť.

Blik!
Z pozice ležícího střelce nebo spíš brouka na krovkách namířil vzhůru k chechtajícím se kámošům a svit blesku na chviličku odhalil a doběla osvítil skupinu vyřehtaných obličejů, širokých úsměvů a smíchem slzících rudých očí.
Byla by to docela hororová scéna, kdyby neodhalila také nocí skrytou a bleskem náhle odhalenou rozhoupanou krásu Jitčina smíchem poskakujícího poprsí. Její bujaré tvary rozbimbané jako zvony v poledne pozvedly fotku o několik levelů výš.
Evidentně nebyl jediný, kdo si jí všiml, protože tmou zaznělo obdivné hvízdnutí.
„Seš blbej, nefoť mi kozy,“ durdila se Jitka.
„Nebuď labuť, máš je hezký,“ mlsně je zhodnotil Vojta.
Vidět už nebylo nic, jen se ozvalo plesknutí.

Dařily se mu ovšem i povedenější momentky.
Infra přísvit měřící automatiky mu umožnil náhled budoucího snímku, byť ve velmi diskrétním červeném náznaku.
Ale, na druhou stranu, aspoň tím přísvitem nevyplašil cíl, na který mířil optikou. Zrak měl alkoholem lehce zastřený a reakce motoriky byly poněkud zpožděné, ale automatika foťáku pod vlivem nebyla a spolehlivě se snažila zachytit snímek ostře a jasně.

Blik!
Do běla nasvícený Vojta s rozhozenýma rukama zoufale chytal rovnováhu v marném boji těsně před potupným pádem na zem.
Zadunění v následné tmě vzápětí oznámilo jeho prohru a sborový smích jí dodal kulisu.
Milan se s foťákem v jedné ruce snažil zbavit přebytečného oblečení, protože také jemu bylo vedro a těšil se, až se ponoří do vody v rybníku. Ale nechtěl se vzdát ani focení. Nenechal se odradit nepovedenými záběry ani vlastními karamboly. Lákalo ho a vzrušovalo odhalovat tajemství skrytá všude kolem milosrdnou tmou. Každé zablýsknutí blesku mu odkrývalo kamarády a hlavně kamarádky svlékající se a chystající do vody.
Pohled, byť kratičký, na mladá vnadná těla mu hnal krev do rychle tuhnoucí klády. Milosrdná tma přikryla jeho erekci a povážlivě stouplá hladina alkoholu spláchla jeho stud a případné morální nebo společenské námitky.

Tma byla sice výstavní, ale noční ticho bylo rušeno šustotem oblečení a občasným vzdechnutím, zavýsknutím nebo jiným zvukem.
Milanova představivost malovala rajcovní obrazy a on se snažil zachytit je svým foťákem. Obracel se tedy po zvucích, popocházel sem a tam mezi ostatními a mačkal spoušť tak rychle, jak mu vlastní motorika a nabíjení blesku dovolovaly.
Beze studu a skrupulí lovil okem i foťákem lechtivé obrazy tvořené kolem se hemžícími postavami. Ostatní na tom byli evidentně podobně.
Tma dodala odvahy, alkohol odstranil zábrany a občasný svit blesku přidal peprné, byť pomíjivé, náhledy tvarů, měkkých i tvrdých, kulaťoučkých i přímých, ale vždy lahodících natěšeným očím.
V černočerné tmě, vždy následující zásvit blesku, pak fantazie pilně dokreslovala, co oko nepostřehlo. A naopak osvíceným dodávala útěchu, že vlastně nic vidět nebylo.

Blik!
Nečekaný záblesk uprostřed vrávoravého přesunu překvapil i Milana samotného. Leknutím málem upustil foťák, ale naštěstí ho měl na řemínku.
„Sakra! Neblikej mi tím krámem do vočí, vole!“ naštval se Jirka, který teď oslněn neviděl opravdu vůbec nic.
„Soráč, já to zmáčkl omylem,“ omlouval se Míla.
Pro jistotu se otočil na druhou stranu, kde zaslechl nějaký tichý vzlyk.

Blik!
Vypálil poslepu a trefil přímo Janu, které mačkala prso Jirkova tlapa. Tak asi proto vzlykla, těžko odhadovat.
Jirka ji líbal na šíji a pravačkou si ji nebo možná se jí přidržoval. Každopádně blízkostí a optikou pokroucená realita okořeněná kontrastem přesvíceného poprsí a setmělého okolí vypadala pořádně peprně. Skoro jako v pornu.
„Jako v pornu,“ uvědomil si Milan a polkl naprázdno.
Ucítil, jak mu tvrdne péro v kraťasech. Najednou začal vnímat okolní vzdechy, vzlyky a zvuky mnohem ostřeji a došlo mu, co se tak asi děje kolem něho.
„Ty vole, to je bomba!,“ napadlo ho, „jako v pornu.“
A začal usilovně a vehementně, své podnapilosti navzdory, lovit ty nejlepší záběry, které mu rozjařená a rozdováděná společnost kámošů a kámošek nabízela.

Blik!
Zásvit blesku odhalil tajemství Klářina klína pěkně upraveného do proužku a zarámovaného křivkami boků a stehen. Nad ním zasvítily ještě kalhotky držené Klářinými prsty. Asi si je právě svlékla a chtěla si je složit.
Dál světlo nedosáhlo a snímek tak získal přímo magický vzhled kalhotek vznášejících se nad nahým klínem.

V černočerné tmě, která následovala svit blesku, se ozvalo zamručení a přidušený dívčí výkřik.
„Tak dělej, nabíjej se!“ popoháněl Milan blesk svého foťáku, protože mu bylo jasné, že právě přichází o unikátní snímek.

Blik!
Klára stála o kousek dál, takže ji blesk osvítil celou, ale zato slaběji. Přesto se zaleskly její vykulené oči hledící zpět na někoho, kdo ji zezadu chytil  za prsa, přitáhl k sobě a přitiskl se k ní tak, až mu péro vykouklo mezi jejími stehny.
Kontrast bílých prsou a chlupatých mužských rukou, bledého klína a tmavého penisu, překvapení vykreslené na Klářině tváři, to vše mluvilo jasně i beze slov. Kořist byla právě ulovena a lovec se jí zmocňuje. Naštěstí byli oba zcela zaměstnání sami sebou a záblesky, zdá se, vůbec nevnímali.

Blik!
Jen co ikonka změnila barvu, zmáčkl Milan spoušť znovu. Obraz vykreslený bílým zábleskem prokázal tušené. Kořist byla ulovena. Klára stála prohnutá v zádech jako kočka, oči protočené v sloup, ústa otevřená v němém výkřiku, bradavky vykukující svými tvrdými hroty mezi mužskými prsty. Mezi jejíma nohama stály mužské natisknuté na ni zezadu.
I ten kratičký záblesk prozradil jasně, že je dílo dokonáno a pevnost dobyta. Vidět sice nebylo nic, ale zřejmé bylo všechno.
Penis už zcela jistě plenil Klárčinu dírku a vyrážel z ní vzdechy nejen slyšitelné, ale i viditelné v jejím výrazu blaženosti.

Blik! Blik! Blik!
Další snímky odhalovaly skrytá tajemství bouřlivé noci.
Jitka v pokleku kouřící Petra a polykající jeho napružené péro.
Janina olizující se tvářička s lesknoucími se stříbřitými krůpějemi.
Jarda v pozici diskobola s ptákem v pozoru hledající, kam by svůj obušek vnořil.
Renata ležící v písku na zádech, hlavu zvrácenou a vlasy rozházené kolem.
Martin vzepřený nad ní, svaly napjaté, zuby vyceněné, hnaný zvířecí touhou mrdat a stříkat. Jejich zpocená těla se přízračně zaleskla ve svitu blesku.
Leskly se i Milanovy oči zamlžené chtíčem a touhou vidět a fotit. A tak fotil a fotil.

Ale fotografického nadšení začalo pomaličku ubývat. Potácející se mezi propletenými těly začínal být z toho pobíhání a focení trochu unavený. A také čím dál tím víc nadržený.
„Ještě snímeček,“ přemlouval se v duchu, protože se toho pokušení odhalit další pár nebo skupinku nedovedl vzdát.
Náhle se mu rozblikala kontrolka na foťáku.
„Sakryš! Zrovna teď! Ne!!“ zabědoval Milan.
Marně. Kontrolka doblikala a foťák potemněl.
Baterka nevydržela.

Okolní hlasy pozvolna utichaly ve šplouchání vody nahrazovány posléze cákáním a ječením holek smáčených sprškami vody. Znenáhla vypučivší sexuální touhy byly, zdá se, ukojeny a na řadu přišla původní idea koupání v rybníku.

Milanovi došlo, že je vlastně strašlivě nadržený. Péro mu stálo jako pohrabáč a brnělo touhou, se vystříkat. A s hrůzou si uvědomil, že dost možná prováhal, nebo spíš profotil, svou příležitost.
„To ne, já si chci také zašukat!“ skoro vykřikl nahlas.
Strhal ze sebe zbytky oblečení, foťák zabalil do trika a s roztaženýma rukama a vytřeštěnýma očima se vydal hledat nějakou opozdilkyni.
Šátral kolem sebe, poslouchal kroky, šelest písku, ale marně.
Tu se mu zazdálo, že něco slyší. Přes cákání a šplouchání vody si nebyl jistý, ale vydal se směrem, kterým tušil možný kontakt.

„Počkej,“ šeptl nedaleko dívčí hlas.
„Tak pojď,“ zabručela odpověď.
Asi nějaký páreček, který si dopřával delší potěšení.
Milan se vrhl po zvuku a dlaní sjel po hebkém boku až po kulaťoučkou prdelku.
„Áaa! Co blbneš?! Si cvok nebo co?“ zaječela Martina, kterou teď poznal podle hlasu.
„Počkej, pojď sem, já si chci taky zapíchat,“ zaškemral Milan.
Chytil ji kolem pasu a přitiskl se k její sametové pokožce. Ptákem pohladil půlky a už už se chystal vniknout mezi ně.
„Nech mě,“ ohradila se Martina a zkoušela se mu vytrhnout.
Chvíli se tak pošťuchovali a přetahovali, Milan několikrát zahýbal zadkem v kopulačních pohybech a snaze konečně zasunout. Dělalo se mu až rudo před očima, jak byl natlakovaný.
Při dalším výpadu se mu však uslzený pták smekl po oblém zadečku, Martina se mu vytrhla a utekla do vody.
„To ne!“ hlesl zklamaný Milan.
Ruce mu klesly a pravačka zavadila o jeho napružený klacek. Vzrušení, už tak vybičované představami, bleskovými obrazy a teď i dotyky, se provalilo přes hranici, ze které už není návratu.
„Né!“ zasténal znovu, když vytryskl vpřed mohutný proud jeho vzrušení.
Zaťal palce na nohou do písku, našponoval se a honěním si prodlužoval slast, která z něj stříkala až do vody.

Vydýchal se a zalamentoval: „Že já mám vždycky takovou smůlu. Zase jsem si ani nevrznul.“
„Ach jo,“ povzdechl si, „třeba si aspoň sáhnu.“
Řekl si a vyrazil do vody.