Noční příběh

Dostal jsem se do docela nepříjemné situace.
Poslední vlak mi před deseti minutami ujel.
Stál jsem sám na opuštěném nástupišti a tupě hleděl do prázdného kolejiště.
„Co budu celou dobu dělat. První vlak mi jede až v pět hodin ráno.“
Z přemýšlení mne vyrušil drážní zřízenec.
„Promiňte, ale budete muset opustit prostor nádraží. Zamykáme budovu.“
„Kam mám jít?“ vyslal jsem k němu dotaz, i když jsem věděl, že mi neodpoví.
Nemýlil jsem se. Muž jenom pokrčil rameny.

Mlčky mě doprovodil až těžkým dubovým dveřím hlavní nádražní budovy. Otevřel mi je a na mě zavanul teplý vzduch z doposud rozpálené ulice.
Ještě jsem za sebou uslyšel bouchnutí dveří a zvuk klíče, otáčejícího se v zámku.

Přede mnou zastavil taxík. Z něho se vypotácel na mol opilý muž, vrávoravým krokem vyšel dva schody a opřel se do zamčených dveří. Bezvýsledně lomcoval klikou a pak se sesunul na zem.

Chvíli jsem ho pozoroval a přemýšlel, zda mu pomoci vstát. Když si ale dotyčný ustlal přede dveřmi a usnul spánkem spravedlivých, rozhodl jsem se, že se vydám liduprázdnou ulicí do města.
Ještě jsem se na chvíli zastavil, když jsem za sebou uviděl modře blikající lištu auta městské policie.
Dva strážníci vláčeli opilce do služebního auta.
„Tak ty máš oproti mně o nocleh postaráno,“ napadalo mě.

„Kam tak pozdě v noci a sám?“ ozval se náhle za mnou ženský hlas. Otočil jsem se. Za mnou šla žena neurčitého věku, v krátké kožené sukni a síťovaných punčocháčích, s cigaretou v ruce.
Nechtělo se mi s ní zrovna moc dávat do řeči, přesto jsem jí odpověděl, abych se jí zbavil.
„Ujel mi poslední vlak.“
„Co budeš dělat?“ potáhla si z cigarety.
„Nevím. Nejspíš budu courat do rána po městě.“

Zrychlil jsem chůzi, abych ji ze sebe setřásl.
„Počkej, kam pospícháš?“ přidala taky do kroku. „Nechceš jít někam na skleničku?“
„Ne nechci. A neobtěžuj. Jsem unavený a nejraději bych spal.“
„A nemáš kde, co?“ odpověděla posměšně.
„To je moje věc,“ odsekl jsem.
„O něčem bych věděla,“ řekla tak trochu tajemně.
Na chvíli jsem se otočil s očekáváním, co z ní vyleze.
„Na nádraží.“
„Jsi pitomá? Odtamtud mě vyhodili.“
„No tak promiň,“ odhodila oharek cigarety a popoběhla za mnou. „Já jsem nemyslela v hale. Vím, že na noc nádraží zavírají.“
„Tak, kde tedy?“ zastavil jsem se a obrátil se k ní.
Bylo mi jasné, že se jí těžko zbavím.

Několik metrů před sebou jsem zahlédl lavičku. Udělal jsem několik kroků a těžce na ni dopadl.
„Dál nejdu. Vyspím se tady,“ rozhodl jsem a natáhl před sebe nohy.
„To bych ti moc neradila,“ snažila se žena přisednout na okraj lavičky. „Znám to tady.“
„No a?“
„Kousek odtud začíná park a lokalita, ne zrovna moc bezpečná. Usneš a někdo tě okrade. Nebo ti rozbije hubu.“
„Tak co navrhuješ?“ otočil jsem se k ženě.
„Vždyť ti to říkám, jít se vyspat na nádraží,“ vedla si stále svou.
„Ty snad nejsi normální, vždyť jsi sama potvrdila, že ho na noc zavírají.“
„Jsi mi sympatický a tak ti chci pomoci.“
„Tak povídej,“ dlouze jsem zívl, protože potřeba spánku mě opravdu přemáhala.
„Ve vagonu,“ významně na mě mrkla.
„Celé nádraží je obehnané plotem,“ oponoval jsem.
„To je,“ potvrdila mi. „Ale já vím o díře kousek odtud.“

Pochopil jsem, že se této ženy jen tak nezbavím a tak jsem ji pokorně následoval. Stejně jsem se už viděl alespoň na nepohodlné sedačce ve vagonu.
Obloha se zatáhla a začalo mírně mrholit. Bylo to příjemné osvěžení, ale ne vhodné pro přespávání někde venku.
„Tady to je,“ prohlásila po chvíli vítězoslavně a ukazovala mi otvor v drátěném plotě.
„Opatrně, ať si něco neroztrhneš,“ podržela mi odhrnuté pletivo.

Proplétali jsme se mezi odstavenými soupravami osobních vagonů.
„Tady musí být hezký spaní,“ ukázala na naleštěnou soupravu Inter Railu. „Jenže tam se nedostaneme. Je to zamčené, a já nevím, jak se to otvírá.“

Nakonec jsme se spokojili se soupravou regionální linky, kde nás sice nečekal žádný luxus, ale alespoň na nás nepršelo.
Uvelebil jsem se v jedné ze sedaček, odhodlán, že přespím právě tady.
„Počkej, snad nechceš spát takhle vsedě,“ vzala mě za ruku a táhla do dalšího vagonu. „Někde tady musí být kupé.“

Teprve až na konci soupravy jsme narazili na vagon 1. třídy s pohodlnými lavicemi, na kterých se dalo spát.
Natáhl jsem se přes všechny čtyři sedačky, ani boty jsem si nezouval.
„Počkej a kam se vejdu já?“ stála nade mnou a čekala, že jí uvolním místo.
„Přišli jsme snad spát,“ odbyl jsem ji. „Naproti máš volné sedačky.“
„Já jsem ale myslela…?“ nechápala moji reakci.
„Co nechápeš? Přišli jsme sem snad spát.“
„Pusť mě k sobě,“ kňourala, „mám chuť se mazlit.“
„Stačí,“ vztyčil jsem se na sedačkách. „Jsi moc hodná, že jsi našla spaní, za to ti moc děkuju, ale teď už mě nech spát,“ znovu jsem se natáhl do plyše.
„Tak si polib,“ slyšel jsem ještě z protější strany kupé.

Pomalu se mi zavíraly oči, když jsem ucítil, jak mi někdo rozepíná opasek u kalhot. Mírně jsem zvedl hlavu.
Moje spolunocležnice klečela u mě na podlaze a dobývala se pod látku trenýrek.
„Co blbneš? Nech mě spát,“ ohradil jsem se.
„Alespoň ti ho vykouřím,“ odhrnovala předkožku ze žaludu.
„Tak si posluž,“ nakonec jsem rezignoval.
To už jsem cítil rty, které obemkly tvrdě stojící penis. Sevřela ho rukou a já pocítil, jak mi ho rytmicky masíruje a zároveň hluboko vsává do úst. Občas zajela rukou hlouběji, uchopila mi varlata a mírně je zmáčkla. Ne moc, aby to nebolelo, ale příjemně vzrušovalo.
Na chvíli ho pustila z úst, aby ho několikrát pohonila.
Pak pustila na špičku žaludu pár slin a opět si ho nechala hluboko vniknout, snad až do krku.

Bylo jasné, že v tomto tempu to dlouho nevydržím. Cítil jsem, jak se mi žene semeno ven.
Chytil jsem ji za hlavu a prudce přitiskl k tělu, aby nemohla ucuknout.
Nečekala takový příval a málem se začala dávit. Nakonec statečně polkla.
„Spokojená?“ zeptal jsem se vítězoslavně.

Přelezla si na svou půlku kupé a ještě chvíli zápasila s dávivým efektem.
V té chvíli já už spal hlubokým spánkem, docela vyčerpán.

„Tak vážený pane,“ ozval se nade mnou mužský hlas. „Vstáváme!“
Pomalu jsem otevřel oči a nad sebou uviděl muže v černé uniformě, zřejmě člena ostrahy nádraží.
Ohlédl jsem se na protější stranu, ale sedačky byly prázdné. Moje společnice v noci zřejmě zmizela.
„Ale…?“ ukázal jsem prstem do těchto míst.
„Kromě vás tu nikdo není,“ ujistil mě člen ochranky, „nikde v celém vlaku. Tak vstaňte a pojďte se mnou. Doufám, že nebudete dělat hlouposti.“

Po chvíli jsem seděl ve služebně Policie.

„Tak vaše doklady,“ požádal mě mladý strážmistr.
Sáhl jsem do náprsní kapsy a s hrůzou zjistil, že je prázdná. Že bych si dal doklady někam jinam? Začal jsem prohledávat další kapsy se stejným efektem. Byly prázdné.
„Ta svině mi je ukradla,“ zmohl jsem se na jediné konstatování.
„Prosím?!“ ozval se strážmistr.
Musel jsem s pravdou ven a začal policistovi vyprávět celý noční příběh.
„Měl jsem tam všechno. Občanku, platební karty, peníze, zdravotní kartu, zkrátka všechno,“ hořekoval jsem.
„Znáte jméno té ženy, její popis?“ sedl si k počítači policista, připraven sepsat protokol.
„Neznám,“ přiznal jsem se kajícně. „A v té tmě si ani pořádně nepamatuju, jak vypadala. Jen vím, že měla koženou sukni a síťované punčochy.“
„Tak to nás čeká pěkný oříšek,“ položil strážmistr prsty na klávesnici počítače.
„Jméno, datum narození…“ začal výslech.

Nedávno jsem proházel opět kolem nešťastného nádraží. Díra v plotě byla již opravena, ale nepříjemný životní zážitek jen tak brzy nevymizí.

Příběh je napsán podle skutečné události, která se odehrála na jednom pražském odstavném nádraží.