Obchodní dům 01

Obchodní domy, kdysi chlouba velkých i menších měst, jsou dnes většinou za zenitem. Nahradily je komplexy nákupních center, zabírajících úrodnou půdu na okrajích sídlišť, mnohdy připomínající náhrdelník svírající města ze všech stran. Ať přijedete z kterékoliv světové strany, první co vás přivítá, jsou rozsáhlé betonové plochy parkovišť, haly a velké poutače, lákající k návštěvě a nákupu v obchodech, většinou zahraničních společností.

Následkem toho pak v samotném městě zanikají jednotlivé, malé obchůdky, které nejsou schopné konkurovat těmto gigantům. A nejen ony, ale mnohdy velké komplexy nákupních středisek a obchodních domů, postavených pro snadnější přístupnost na návsích nebo náměstích. Ty osiřely a jen tu a tam si v nich pronajímají vietnamští obchodníci prostory pro své prodejničky.
A kdysi honosné stavby obchodních domů pomalu chátrají a mizí pod radlicemi buldozerů.

Nejenže takový obchodní dům byl chloubou města, kde jste pod jednou střechou nakoupili většinu zboží, ale byl i centrem života, a ukázkou tehdejšího pokroku. Kde jste se třeba setkali s eskalátory, které byly kdysi výsadou takových obchoďáků, jako byla Kotva, nebo Bílá labuť?
Zároveň to byla taková malá města v městě. Tím, že se zde koncentrovalo poměrně velké množství lidí, existoval tu určitý řád. Od kantýny až po společenskou místnost, kanceláře, zázemí pro zaměstnance, sociální zařízení i parkoviště.
A nejen to. Odehrávaly se tu zajímavé osudy lidí, jimž mnohdy obchodní dům změnil život, vznikaly a končily tu lásky a manželství.

Znám jeden takový obchodní dům v centru nejmenovaného okresního města, který svými příběhy vystačí na pěkně tlustou knihu.
Moderní třípatrová stavba vyrostla uprostřed města, na té nejrušnější křižovatce. Byla to taková trochu nevzhledná kostka, která ale v podzemí skrývala ještě větší komplex, než na povrchu. Kromě příjezdové haly, kam lehce vjel kamion, a vykládkových ramp, se tu nalézaly velké podzemní sklady.
V tomto složitém objektu, plném chodeb a různých zákoutí se hemžila spousta postaviček, prodavaček, skladníků, řidičů, údržbářů, vrátných, hlídačů, pracovníků cizích firem, obchodních zástupců, a kancelářských pracovníků.
To by bylo, aby se v tomto mraveništi nenalezl nějaký zajímavý příběh, který by nebyl alespoň trochu o sexu.

Nalezl a ne jeden.

Jeden z příběhů, které vám chci vyprávět, se stal právě mně. Pracoval jsem tehdy jako vedoucí oddělení nábytku. Kromě úseku obsahujícího velkou plochu druhého patra, patřil k oddělení i poměrně velký díl podzemního skladu, kde jsme měli uskladněny zásoby zboží.
Celý sklad byl rozdělen do velkých i menších kójí, to podle velikosti jednotlivých oddělení.
Kóje byly od sebe odděleny pouze stěnami z pletiva, takže bylo z jedné do druhé vidět.

Ideální místo k zašívání.
Sklad nábytku byl pro tuto činnost jako stvořený. Válendy, pohovky, křesla, to všechno lákalo k tomu, aby se do nich člověk uvelebil a na chvíli si zdříml. Bylo to ale takové spaní na jedno oko. Tím druhým jsem stále pozoroval jestli někdo nejde. Nebylo by to zrovna nejpříjemnější, nechat se načapat nadřízeným.
Časem jsem si tu svou zašívárnu vylepšil. Poskládal jsem nábytek tak, že jsem jeden z upravených gaučů obložil krabicemi skříněk tak, aby tam nebylo vidět.
Myslel jsem, jaký dobrý úkryt jsem si nevybudoval, do té doby, dokud do vedlejšího skladu, který patřil oddělení papírnictví a drobného zboží, nezačala chodit dívenka za podobným účelem.
Ta sice neměla takové pohodlí jako já, ale udělala si alespoň koutek s psacím stolem a u něho často sedávala a počítala ten jejich sortiment, nebo si uvařila kávu a tam si ji vychutnávala.

Nebyla to žádná krasavice, naopak příroda jí nadělila pár kilo navíc, ale jí ta mírná nadváha slušela.

Často jsem ji spoza krabic s nábytkem pozoroval a leckdy zahlédl více, než bylo potřeba, když se pro něco sehnula, nebo když naopak lezla do regálů.
To jsem si pak musel promnout bouli v kalhotách. Často jsem přemýšlel i na tím, že bych si mohl ulevit, ale vždy zvítězil strach z toho, že bych mohl být přistižen.
Vydrželo to pár dní, pak si mě všimla.

„Ahoj,“ pozdravila mě, když jsem se zase chystal, že si na chvíli ustelu. „Už vás pěknou chvíli pozoruju, jak jste si to hezky zařídil.“
„Ahoj,“ odpověděl jsem trochu uzarděně. „Nachytala jste mě na švestkách. Doufám, že to nikde neprásknete?“
„Ne, nebojte se. Já si myslím, že si to taky necháte pro sebe, že se tu občas zašívám.“
„Spolehněte se. Budu jako hrob!“ zvedl jsem dva prsty k přísaze.
„To bysme si mohli tykat, když jsme ti spiklenci,“ nabídla mi náhle dívka od vedle. „Dáša,“ položila ruku na pletivo.
„Pepík,“ přiložil jsem dlaň z druhé strany.
A tak jsme se tu začali scházet. Někdy jen tak náhodně, jindy jsme si schůzku domluvili. Bylo stále o čem hovořit, ale nikdy nás ani jednoho nenapadlo zajít dál. Až jednou.

Zase jsme přes pletivo probírali problémy obchodního domu, když se Dáša náhle zeptala: „Nechceš si dát kafe?“
„Docela jo.“
„Tak pojď na návštěvu.“

Obešel jsem náš sklad a za chvíli jsem seděl u Dáši, před šálkem vonící kávy.
To bylo úplně něco jiného.
Byl jsem u ní tak blízko a ona voněla krásně nějakým příjemným parfémem, jehož vůně přehlušila i aroma kávy.
„Otevři šuplík u stolu, jsou tam oplatky, dáme si je ke kávě,“ nabídla. „Nebo počkej, sáhnu pro ně sama.“
Než jsem stačil uhnout, abych jí usnadnil přístup k zásuvce, nahnula se přeze mě a hodně zblízka mi nabídla pohled do žlábku mezi prsy.
Když se opět narovnala, nešikovně zavadila o lžičku a ta spadla na zem.

„Seberu ji,“ nabídl jsem se, ale než jsem se stačil sehnout, Dáša už přede mnou klečela a lžičku držela v ruce.
Jenže místo toho, aby vstala, zvedla ke mně oči a z ničeho nic se zeptala: „Už ti někdo řekl, že máš uhrančivý oči?“
„Ne,“ odpověděl jsem udiveně.
„Tak ti to říkám já,“ položila mi ruce na stehna a stále se na mě dívala.

Chvíli jsme v této poloze zůstali nehnutě.
„Dávej pozor, jestli někdo nejde,“ upozornila mě Dáša a sehnula se.
Ucítil jsem jsem její prsty na zipu kalhot. V tu chvíli jsem přestal doslova dýchat.
Dáša uchopila zdrhovadlo a rozevřela zip. Nahmatala knoflík a kalhoty rozepnula.
Lovila ve slipech a pak vytáhla ještě trochu povadlý penis. Několika šikovnými tahy ho dovedla k tvrdosti.
Sehnula se ještě více a já už jen cítil, jak mizí v jejích vlhkých ústech.

Rozjela koncert, o jakém se mi nezdálo. Jednou rukou držela peň údu, druhou si hrála s varlaty, jemně je mačkala, jazykem objížděla uzdičku a občas ho zoubky jemně stiskla. Na chvíli ho pustila z úst a podívala se nahoru ke mně s dotazem v očích, jestli se mi to líbí.
Po souhlasném sklopení zraku si ho opět vzala do úst a sála, jakoby by ze mě chtěla vysát všechnu mízu.
Na chvíli ho pustila z úst a špičkou jazyka přejela po celé délce penisu až ke kořenu a vzala si pro změnu do úst varlata a stiskla mírně zuby. Za chvíli jí zase zmizel v puse.
Mravenčení ve varlatech bylo předzvěstí, že se blíží vyvrcholení. Snažil jsem se ho vytáhnout z jejích úst, ale marně.
Dáša zřejmě tušila vyvrcholení a úd vsála ještě hlouběji. To už se proud semene hrnul nezadržitelně ven.
Následoval výkřik a mocná dávka skončila někde hluboko v jejím krku.

Ještě chvíli olizovala zaleptaný úd, pak odněkud vytáhla kapesník a utřela si koutky úst.
Šťastný úsměv avizoval její spokojenost.
„Nepůjdeme teď zase ke mně?“ zeptal jsem se, když jsme konečně vydýchali své vzrušení. Měl jsem chuť na opravdové milování a válenda ve vedlejší kóji lákala.

„Nech to na jindy,“ omlouvala se Dáša, „teď to nejde.“
„Proč?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Ráno jsem to dostala,“ odpověděla na omluvu.

Zdálo by se, že tímto příběh nekončí. Skončil. S Dášou jsme se dál potkávali, usmívali se na sebe, i kávu si ve skladu dali, ale nikdy se nemilovali.
Jednoho dne si mě ředitelka zavolala do své pracovny a po delším pohovoru jsem od ní odcházel, tentokrát v jiné pozici.