Obchodní dům 06 🇨🇿

Jmenování do funkce vedoucího obchodního oddělení v hale hotelu Voroněž, zcela změnilo mou pozici v obchodním domě.
Otázkou bylo, jestli jmenování schválí vedení společnosti, ale protože se nejednalo o vrcholovou funkci, na kterou se vyhlašuje výběrové řízení, proběhlo vše bez problému, k plné spokojenosti ředitelky Moniky i mě.
Monika, aby mě měla pod stálou kontrolou si mě přestěhovala do volné kanceláře vedle sekretariátu, kde kdysi seděl obchodní náměstek.
Mělo to spoustu výhod, ale i nevýhod.
Mezi její pracovnou a mou kanceláří seděla sekretářka. I když obě kanceláře měly samostatné vchody, dalo se do nich chodit i přes sekretariát.

„Alice bude teď i tvoje sekretářka,“ upozornila mě ředitelka na další výhodu mé funkce. „Ale jen sekretářka. Vůbec to na ni nezkoušej. Byl by to tvůj konec.“
Nezbývalo mi nic jiného, než přitakat.
„A teď mi dej pusu,“ našpulila Monika rty.
Jakmile jsem se k ní přiblížil, okamžitě uchopila moji ruku a vedla si ji mezi nohy.
„Neblázni,“ bránil jsem se. „Může sem přijít sekretářka.“
„Nemůže.“
„Tak nás uslyší,“ hledal jsem další argumenty.
„Neuslyší, dveře jsou vypolustrované. Udělej mi to rukou.“
Zatímco si jednou rukou vyhrnovala sukni, tou druhou moji ruku naváděla mezi mírně rozevřená stehna.
Jakmile jsem se dotkl pokožky jejích nohou, byl jsem ztracený.
Ukazováček si již hledal cestu pod gumičku jejích kalhotek.
Po chvíli nahmatal chomáček chlupů a dral se mezi zvlhlé pysky.

Monika se ještě více podlomila v kolenou a usnadnila mi tak přístup do vzrušením zmáčené vagíny.
Vrážel jsem jí prst co nejhlouběji jsem mohl. Občas jsem ho vytáhl, abych jí mohl podráždit poštěváček.
Po chvíli jsem přidal i prostředníček.
To už se Monika svíjela v milostné křeči a bylo znát, že se nezadržitelně blíží k vyvrcholení.
Na poslední chvíli jsem jí volnou rukou zakryl ústa a ztlumil tak výkřik extáze.
Vytáhl jsem z ní prsty a utřel si je do kapesníku. Monika si spokojeně stáhla sukni a usmála se.
Dosáhla svého.

„Nikam neodcházejte, budu vás dneska ještě určitě potřebovat,“ řekla mi mezi dveřmi, když jsem odcházel do své kanceláře.
„Zřejmě tě ještě čeká náročná práce,“ ušklíbla se Alice, když viděla můj doposud udýchaný obličej. „Nemám ti udělat kafe, abys vydržel?“
„Prosím tě, na co ty hned nemyslíš,“ vrátil jsem jí odpověď na její narážku o náročné práci.

Zmizel jsem v kanceláři a posadil se prudce do křesla.
No, mám se ještě na co těšit, prolétlo mi hlavou. Jestli budu muset pracovat v tomto nasazení a tempu, pak to asi moc dlouho nevydržím.
Rozevřel jsem desky a zahleděl se do tabulek odvodů tržeb za poslední týden. Alespoň něco mi udělalo radost. Tržby se příznivě vyvíjely i přes hrozbu vznikající konkurence na kraji města.

Zahleděn do tabulek, s hlavou ještě plnou dojmů z ředitelčiny kanceláře, jsem si ani nevšiml přítomnosti sekretářky Alice.
„Tady máš tu kávu,“ položila přede mne vonící šálek a nezapomněla se sehnout tak, aby mi ukázala v hlubokém výstřihu žlábek mezi ňadry.
„Šetři se chlapče,“ usmála se potutelně. „Ali tě bude taky možná potřebovat.“
„Teď jsem ti nerozuměl,“ pozastavil jsem se nad její poznámkou.
„Nejsem slepá a ani hluchá. Když se projdu po provoze, občas se něco dozvím. To víš, holky si mezi sebou ledacos poví. Jsi prý jednička,“ a na důkaz svého tvrzení zvedla palec.

Usrkával jsem kávu a přemýšlel nad tím, jak to Alice myslela. To, že se občas stavím na odděleních a s děvčaty prohodím pár slov a polichotím jim, ještě neznamená, že s nimi něco mám. Nebo, že by některá z nich neudržela jazyk za zuby a něco prozradila?

Z přemýšlení mě vytrhla ředitelka, která nakoukla do kanceláře.
„Musím neodkladně něco vyřídit na magistrátu a vrátím se o něco později. Neodcházejte a počkejte, až se vrátím. Budeme ještě muset dopilovat materiály, které budu potřebovat na poradu.“
Přikývl jsem, protože nadřízeným se nesmí odporovat. Můj plán o tom, jak ve tři vypadnu, vzal za své.

„Kočka vypadla z baráku a myši mají pré,“ ozvalo se z kanceláře sekretářky.
„Můžu?“ nakoukla ke mně tentokrát Alice, s šálkem kávy v ruce.
Aniž čekala na můj souhlas, pohodlně se usadila v křesle a přehodila si nohu přes nohu. Nedbale vyhrnutá sukně jí vysoko obnažila krásně opálené nohy. Byl to zřejmě úmysl.
„Když už jsi to nakousla, tak to dopověz,“ vyzval jsem ji. „Co se tedy o mně na baráku povídá?“
„Nic,“ možná zapírala. „Jenom jsem tě zkoušela, jestli něco neprokecneš.“
„Nemám co. Už jednou jsem říkal, že si s žádnou v práci nezačnu, byl by z toho akorát pěkný průšvih.“
„Říkáš s žádnou?“ provokovala Alice.
Najednou nečekaně rozevřela nohy a dala mi nahlédnout do mezery mezi stehny. Na okamžik jsem zahlédl krajkové kalhotky, zakrývající jen to nutné minimum.
„Neblázni Ali, může někdo přijít,“ polkl jsem na prázdno.
„Takže ti nejsem lhostejná?“
„Ne, nejsi. Jsi hezká a fajn holka, ale tady ne. Můžeme se domluvit a dáme si schůzku někde v městě, můžeme si jít někam sednout, nebo já nevím… ale tady ne.“

Ve vedlejší místnosti zazvonil telefon.
„Sakra,“ zahromovala Alice. „Zrovna v tom nejlepším. Kdo zase otravuje?“
Vrátila se do své kanceláře a zvedla sluchátko.
„Ahoj Kristýnko, to jsem ráda, že voláš. Holka, musím ti něco říct,“ a začala šveholit do telefonu.
To bude nejmíň na hodinu, pomyslel jsem si, vstal jsem a zavřel dveře.
Nemusím všechno slyšet.

Zavřel jsem desky a sáhl po štosu dodavatelských faktur. Dal jsem si úkol, že je zkontroluji, zda se nenakupuje zboží s horší prodejností a opatřím je parafou, než je předám účtárně k proplacení.
Zabral jsem se do práce natolik, že jsem si skoro nevšiml loučení sekretářky.
„Koukám, že máš ještě spoustu práce. Padám, jdu s Kristou nakupovat. Zítra to dopovídáme,“ stačila mi ještě oznámit ve dveřích.
Pohled na hodinky mě ujistil, že Alice neudělá minutu navíc. Nejraději bych to taky zabalil, ale slíbil jsem ředitelce, že na ni počkám.

Přišla až v půl páté. Hodila si kabelku do pracovny a už na mě volala.
„Pojď ke mně a nezapomeň otočit klíčem u sekretariátu. Nemusí nikdo vědět, že ještě pracujeme.“
Vstoupil jsem do její kanceláře zrovna v okamžiku, kdy si rozepínala knoflíky u halenky.
„Už jsem se nemohla dočkat až skončí jednání na magistrátu. Celou dobu jsem se na tebe těšila, ani nevím, co se projednávalo. Podívej, jak mám mokré kalhotky,“ začala si vyhrnovat sukni.
„Pojď, sáhni si,“ táhla mou ruku mezi stehna.
Takhle vypadá práce přes čas.

Přistoupil jsem k Monice a přitiskl jí dlaň na vlhké kalhotky. Opět jsem ji svíral v místech, kde si dopoledne moje prsty pohrávaly s její kundičkou.
„Počkej, sundám si je,“ převzala Monika iniciativu a bleskově si kalhotky stáhla.
Odhrnula ze stolu hromádku papírů, z nichž několik spadlo na zem.
Povysadila se na desku a doširoka roztáhla nohy. Přede mnou se rozevřela růžová brána rozkoše, obrostlá tmavými chloupky.

Chytila mě za ruku a přitáhla k sobě.
„Dělej, vraž mi ho tam. Už od rána nemyslím na nic jiného,“ žadonila.
Opět to byla ta nenasytná kurvička, jako tehdy na hotelu v Brně.
Neohrabaně jsem rozepínal pásek kalhot. Zrovna, když jsem to nejméně potřeboval, šlo to pomalu.
Kalhoty spadly ke kotníkům a já se vklínil Monice mezi nohy.
Nasměroval jsem k prasknutí tvrdý úd mezi vlhké pysky jejího pohlaví a prudce do ní vnikl.
Lehce mi vjel až na dno vagíny, tak jsme byli oba silně vzrušeni.
Uchopil jsem ji zespoda za ramena abych si ji k sobě ještě více přitáhl a jako zběsilý jsem ho do ní začal vrážet.
„Ne tak rychle, chci si tě vychutnat,“ žadonila Monika, ale sama přirážela klínem jako o závod, a své vzrušení ventilovala hlasitými vzdechy, které občas přecházely až ve výkřiky.
Bylo mi jasné, že to tímto tempem dlouho nevydržíme, ale chtěl jsem si svou nadřízenou pořádně vychutnat.

Na chvíli jsem z ní vyjel.
„Otoč se,“ vyzval jsem ji.
Okamžitě pochopila oč mi jde, lehla si břichem na stůl a vystrčila na mě masitý zadek.
Roztáhl jsem jí obě půlky, nasměroval ho do patřičného otvoru a přirazil. Monika kvitovala hluboké vniknutí silným výkřikem.
„Mrdej… dělej… já už budu,“ vykřikovala mezi přírazy, když v tom zazvonil na jejím stole telefon.

Lekla se a poševními svaly mi sevřela úd tak silně, až to zabolelo. Když se vzpamatovala z prvního úleku a svaly povolila, snažil jsem se ho vytáhnout. Jenže v té samé chvíli jsem ucítil, jak se mi semeno žene ven. Znovu jsem ho do ní vrazil a několika výstřiky se do ní vyprázdnil.
Telefon neodbytně vyzváněl dál.
„Zvedni to,“ vyzval jsem ji a vymačkával jsem poslední kapky spermatu na její sněhobílý zadek.

„Paní ředitelko, máte tady manžela,“ ozval se vrátný v hlasitém odposlechu. „dám vám ho k sluchátku.“
„Ahoj miláčku,“ uslyšel jsem hlas jejího manžela. „co tak dýcháš?“
„Promiň, to je tím, jak jsem běžela k telefonu,“ vysvětlila mu Monika svůj zrychlený dech po nedávné souloži.
„Nepůjdu ani nahoru,“ sděloval jí manžel. „Přišel jsem ti jenom říci, že mám ještě jednání a nevím, kdy přijdu domů. Tak na mě nečekej s večeří.“
„Dobře,“ oddychla si ředitelka a položila sluchátko.
„Máš kapesník?“ obrátila se ke mně. „Teče mi to po stehnech.“
Utřela si semeno z nohou, kapesník si vložila mezi ně a natáhla si kalhotky.

„Rychle padej k sobě a nezapomeň cestou odemknout, kdyby si to náhodou rozmyslel a šel přecejen nahoru,“ vystrčila mě ze své pracovny.
Stačil jsem cestou ještě pořádně natáhnout kalhoty a pak jsem už jen seděl u sebe a čekal, co se bude dít.

Po chvíli se otevřely dveře a mezi nimi stála Monika.
„Je to všechno v pořádku,“ oznámila mi. „Já jdu domů. Ty tu ještě chvíli počkej, ať nás nevidí odcházet spolu. Pa,“ poslala mi vzdušný polibek.

„Tak to zas bylo o fous,“ oddechl jsem si, když jsem opouštěl budovu obchodního domu.
Příště si budeme muset dávat větší pozor.