Obchodní dům 04

Dopoledne si mě nechala ředitelka zavolat k sobě.
„Potřebuju, aby sis příští pátek zařídil směnu tak, abys měl odpolední,“ spustila hned, jak jsem dosedl na židli v její pracovně.
„Copak má za lubem?“ napadalo mě zprvu, než mi vysvětlila svůj záměr.
„Vlasta odchází do důchodu,“ připomněla mi.
„No vidíš, na to jsem úplně zapomněl,“ uvědomil jsem si, že moje kolegyně končí.
„Chceme jí uspořádat takovou menší oslavu v zasedačce. V běžné pracovní době to nejde, a tak mě napadlo, že to uděláme odpoledne, po ranní směně. Proč ti to ale říkám? Určitě tam bude nějaký alkohol a to mezi zákazníky pak nemůžeme. Tak jsem si myslela, že to tady převezmeš ty a nějak to bez pití vydržíš. Co ty na to?“
„Co ti mám na to říci. Při normální odpolední taky nemůžu pít, tak je to v pořádku.“
„Já věděla Pepo, že je na tebe spolehnutí. Neboj, vynahradím ti to,“ rychle mě políbila a vystrčila z kanceláře.

Pro mě to nebylo nic zvláštního. Budu mít normální odpolední směnu, jen s tím rozdílem, že se bude ve třetím patře v zasedačce slavit.
Urovnal jsem si vázanku, prsty pročísl trochu vlasy a vydal se na obhlídku po obchodním domě.
Už jsem si přivolával výtah, když ze své kanceláře vyběhla sekretářka.
„Pepo, máš jít okamžitě na drogerii. Mají tam záchyt.“
„Jo, řekni jim, že jsem tam hned.“
Tyhle situace mám ze všeho nejvíce rád, řešit krádeže na odděleních.

Když jsem přicházel k drogerii, spatřil jsem vedoucí jak blokuje svým tělem východ od pokladny docela atraktivní ženě, elegantně oblečené. To že má být ta zlodějka?
„Tak co se tady děje?“
„Pane řediteli, tady vaše zaměstnankyně mě obviňuje z toho, že jsem chtěla ukrást parfém,“ spustila dáma.
„Nejsem ředitel,“ okamžitě jsem ji umlčel. „Nechte mluvit napřed naši vedoucí.“
„Pane provozní,“ objasňovala šéfka drogerie nastalou situaci. „Viděla jsem paní, jak delší dobu postávala u parfémů a pak si jeden strčila do kabelky.“
„Nic jsem nevzala,“ bránila se paní. „Klidně si mě můžete prošacovat.“

To už se kolem drogerie začali srocovat kolemjdoucí zákazníci, zvědaví na to, co se tu děje.
„Spolehněte se, že si vás prohlédneme,“ ujistil jsem paní. „Nebudeme tu dělat lidem představení. Buďte tak laskava a následujte mě. Vyřešíme to u mě v kanceláři,“ a pokynul jsem ženě rukou, aby mě následovala.

„Opravdu jsem nic nevzala, i když to tak vypadalo,“ znovu se obhajovala žena, když jsme přišli do mé kanceláře. „Klidně si mě prohlédněte.“
Rozpažila ruce a již tak krátká sukně se jí vyhrnula vysoko nad kolena.
Přejel jsem pohledem její dokonalou postavu. Štíhlá, pěkně tvarovaná prsa, útlý pas, krásné nohy.
Prsty mě svědily. Opravdu bych ji rád prosahal, ale nemohl jsem.
„Víte dobře, že nemůžu,“ vysvětlil jsem jí nastalou situaci. „Budu nucen zavolat policii.“
„Proboha, to nedělejte, takovou ostudu bych nepřežila. Kdyby se to dozvěděl manžel, zabil by mě. Nedalo by se to vyřešit nějak jinak?“ začala žena žadonit.
„Proč máte takový strach, když jste nic nevzala?“ divil jsem se. „Kabelku mi ukázat můžete?“

Žena pomalu, nejistě rozevřela kabelku. Nahlédl jsem dovnitř.
„Copak je tohle?“ zeptal jsem se. „Armani,“ pokýval jsem hlavou. „Jakpak se vám dostala do kabelky?“
Žena se sklopenou hlavou mlčela.
„Manžel by mi ji nikdy nekoupil,“ potichu přiznala. „Já ji vrátím,“ řekla ještě tišeji.

Náhle si začala vyhrnovat šaty. „Nešlo by to nějak udělat, abyste nevolal policii?“
V očích se jí objevily slzy. Bylo mi jí v tu chvíli trochu líto.
„Šlo,“ navrhl jsem jí. „Leda, že by jste si ji zaplatila. A stáhněte si tu sukni.“
„Já u sebe nemám tolik peněz,“ dívala se do země.
„To je špatné,“ podotkl jsem a zvedl sluchátko telefonu.
„Prosím vás, nevolejte nikam,“ vrhla se ke stolu. „Já vám dám moje telefonní číslo.“
„K čemu mi bude, tím ten parfém nezaplatíte,“ divil jsem se.
„To ne. Já jsem myslela, že by jste… mohl, to… zavolat, že bychom se někde… sešli.“

I tak jsem vytočil číslo linky do drogerie.
„Můžete mi sem poslat paní vedoucí?“
„Proč tam voláte?“ ptala se v obavách žena.
„Potřebuji si zjistit kolik ten parfém stojí, a jestli je od nás.“

„To je jen parfémová voda,“ prohlásila vedoucí z oddělení drogerie, když si parfém prohlédla. „Ale i tak, stojí dvanáct stovek,“ dodala.
Na tohle polici volat nemusím, není to trestný čin.
Paní jsem domluvil a po jejím slibu, že se to už nebude opakovat, požádal jsem vedoucí, aby ji odvedla na vrátnici.

„Hej, něco jste tu zapomněla,“ zavolal jsem na ni, když jsem si všiml lístku, ležícího na stole.
„To je v pořádku,“ odpověděla mi již z chodby žena.
Na papírku jsem si přečetl: Markéta 723 … …

***

Páteční odpoledne probíhalo, jako každé jiné. Alespoň to tak navenek vypadalo. Zatímco v obchodním domě vládl zvýšený předvíkendový provoz, v zasedací místnosti se zaměstnanci , kteří byli po dopolední směně, loučili se svou oblíbenou sektorářkou Vlastou.
Frekvence odpoledního provozu nedovolovala, abych mohl s ostatními užívat naplno rozlučku a tak jsem se jen občas zastavil, abych uzobl něco z dobrot na stolech a pozoroval, jak část přítomných, vlivem alkoholu pomalu odpadá.
Nejhůře na tom byla oslavenkyně. Zřejmě s každým něco vypila a alkohol jí nezadržitelně stoupal do hlavy.
Když se pak přicházeli rozloučit i zaměstnanci z odpolední směny, Vlasta již jen seděla v koutku a pasivně přijímala přání spokojeného důchodu a poslední objetí a stisky rukou spoluzaměstnanců.

„Počkej Pepo,“ zastavila mě na chodbě ředitelka. „Budu mít na tebe dnes ještě jednu prosbu. Nepil jsi?“
„Ne, vždyť jsem ti to slíbil.“
„Potřebovala bych, jestli by jsi neodvezl Vlastičku domů? Vidíš, jak vypadá. Pěšky by to asi nedala.“
„Jasně, po zavíračce ji hned odvezu,“ slíbil jsem.
„Moniko,“ připomněla mi ředitelka.
„Jasně, po zavíračce ji hned odvezu, Moniko,“ opravil jsem se.

Pokladní odjela s tržbou do nočního trezoru banky a já ještě s vrátným zkontroloval patra a uzamkl je. Po obchodním domě se rozhostilo ticho.
Jen ve třetím patře ještě svítila světla v zasedací místnosti a několik posledních přítomných čekalo, až se zastavím pro Vlastu, abych ji odvezl domů.
Odvedli jsme ji k zadnímu výtahu a svezli na rampu, kde jsem měl již přistavené služební auto.
„Nemám jet s tebou?“ zeptala se mě ještě ředitelka do otevřeného okénka.
„To je dobrý, Moni, zvládnu to sám,“ přislíbil jsem a vyjel z podzemí obchodního domu.

„Zřejmě jsem nedocenil pomoc,“ napadalo mě, když jsem vláčel opilou Vlastu do bytu.
„Kde máte klíče, Vlasti?“ zeptal jsem se a opřel ji o zeď na chodbě.
„V kabelce,“ zamumlala a začala se sesouvat k zemi.
Rychle jsem přiskočil a uchopil ji v podpaží, aby neupadla. Nechtěně jsem se při tom dotkl jejích prsou. Na její věk je měla kupodivu pevná a docela velká.
„Že jsem si toho celou dobu nevšiml?“
Chvíli jsme tak stáli, já s rukama na jejích ňadrech.

„Takhle ji tady nemůžu nechat,“ došlo mi a jednou rukou jsem odemkl dveře bytu. Po paměti jsem rozsvítil v chodbě.
„Asi bude nejlepší, když ji uložím do postele,“ zauvažoval jsem.
„Kde máte ložnici?“ zeptal jsem se.
„Támhle,“ ukázala rukou rukou na jedny z dveří. „A nevykej mi pořád,“ okřikla mě.

Ještě v chodbě odkopla obě boty a vrávoravě se vydala za mé pomoci k ložnici. Z posledních sil sebou práskla do nerozestlané postele. Sukně se jí přitom vysoko vyhrnula a obnažila jí nohy.
Stál jsem nad ní chvíli a pozoroval ji.
„Pomůžeš mi svléknout?“ natáhla ke mně ruce. „Takhle nemůžu jít spát.“

Sedl jsem si vedle ní na pelest, sehnul se k ní a začal jí rozepínat knoflíčky halenky, jeden po druhém. Jak se halenka rozevírala, pomalu ukazovala ňadra, uvězněná v těsné podprsence.
Mírně se nadzvedla, abych jí mohl halenku sundat úplně.
„Nevíš, kde mám noční košili?“ rozhlížela se kolem sebe. „Nevíš. Tak budu spát nahá,“ rozhodla nakonec a padla zpět do peřin.
„Ještě podprsenku,“ poručila.
Trochu neohrabaně se mi podařilo nakonec podprsenku sundat. Vyvalily se na mě dva velké prsy s tmavými dvorci a trčícími bradavkami.
„Sukni,“ řekla unaveným hlasem.
„Co, sukni?“
„Taky sundat. Zip je na straně.“
Snažila se ho rozepnout, ale nešlo jí to.
Rozepnul jsem ho sám a sukni jí sundal. Teď tu ležela jen v punčocháčích, pod kterými prosvítaly kalhotky.
Opět se nadzvedla a uchopila okraj punčochových kalhot.
„Já sama,“ rozhodla.
Stáhla si punčocháče zároveň s kalhotkami ke kolenům. Dál už asi neměla sílu, protože opět upadla do postele. Svlékání jsem dokončil já.

Vlasta přede mnou ležela nyní úplně nahá, s mírně rozevřenými stehny s výrazně zarostlým klínem tmavých chlupů.
Cítil jsem, jak mi tvrdne přirození.
„Ve skříni je ručník. Vem ho a strč ho pode mě, ať neumažeme peřiny.“
Cože, ona se snad chce milovat? Na co by jinak chtěla ten ručník.
Mechanicky jsem poslouchal její příkazy.

„Kalhoty dolů,“ poručila mi a se zalíbením pozorovala, jak mi ze slipů vyskočil na kost tvrdý penis.
Nakonec jsem si nahý klekl mezi její rozevřená stehna.
Ani ve snu mě nenapadlo, že budu mít jednou svou dlouholetou kolegyni nahou pod sebou, a že se s ní budu milovat.
Sklonil jsem se nad ní, obnažený žalud přiložil mezi rozevřené pysky a jedním přírazem do ní hluboko vnikl.

Ten večer jsem si na pomyslné pažbě udělal další zářez.