Obchodní dům 05

Tak jako docházelo k velkým změnám v novém, demokratickém státě, došlo i ke změnám v našem obchodním domě.
Rozvoj soukromého systému a nástup nadnárodních společností, to všechno mělo vliv na prosperitu obchoďáku.
Některá oddělení se kvůli nerentabilitě zmenšovala, jiná úplně zanikla, nebo naopak vznikala nová.
Obchodní dům se osamostatnil, změnil název a odtržením od bývalého sdružení, byl nucen si zásobování zajišťovat sám.
Funkce sektorářů začala být zbytečná a jejich agenturu si přebírali vedoucí jednotlivých oddělení.
Se zánikem provozářů vyvstala nutnost vzniku nového oddělení, které by zajišťovalo nákup zboží.

Tak se na dveřích pracovny změnila vizitka a já se stal vedoucím nákupního oddělení.
Pracovní náplň byla jednoduchá. Sedět u telefonu, nebo objíždět výrobce a dodavatele a nakupovat co nejatraktivnější zboží, schopné konkurence.

Na stole se mi sešlo několik pozvánek na Mezinárodní veletrh spotřebního zboží v Brně. Velice rád bych se tam podíval, nejen proto, že jsem měl mezi vystavovateli několik dobrých přátel, ale byla to příležitost k novým kontaktům a nákupům pro naši firmu.
Pro povolení cesty a služební auto jsem ale potřeboval souhlas a podpis ředitelky.

„Je tam?“ zeptal jsem se sekretářky a ukázal na dveře ředitelny.
„Počkej,“ zvedla telefon a po chvíli mi pokynula, že mohu vstoupit.

„Copak potřebuješ?“ zeptala se mě ředitelka.
„Mám na tebe prosbu Moniko,“ podával jsem jí pozvánky. „Potřeboval bych tvůj souhlas pro služební cestu do Brna.“
Prohlížela si chvíli pozvánky a pak se zeptala: „Co bys řekl tomu, kdybych jela s tebou? Jak tu koukám na data, mám v tu dobu v Brně seminář a taky bych se ráda podívala na veletrh. Navíc ušetříme jedno služební auto i řidiče. Co ty na to?“
Neměl jsem zrovna radost, protože jsem si představoval se známými v Brně jiné plány. Ale nadřízeným se neodporuje.

V domluvenou dobu jsem stál před jejím domem. Po chvíli vyšla ze vchodu a táhla sebou poměrně velký kufr na kolečkách.
Chvíli jsme se proplétali městskými ulicemi, až jsme nakonec uháněli čtyřproudovou silnicí, směrem na Brno.
„Můžu mít na tebe prosbu?“ zeptala se po chvíli ředitelka.
„Samozřejmě.“
„Mám přislíbeno pro svoji potřebu služební auto,“ začala. „Potřebovala bych si trochu zařídit, abych se dostala do formy. Neměla jsem volant poměrně dlouhou dobu v ruce. Půjčil bys mi to na chvíli?“
„Určitě, když mi slíbíš, že pojedeš opatrně.“
Docela jsem se strachoval. „Jen co bude nějaké odpočívadlo, dám ti to do ruky,“ řekl jsem poněkud dvojsmyslně, i když jsem to tak vůbec nemyslel.

Zastavil jsem, abychom si přesedli. Ředitelka zaujala mé místo, mírně si vyhrnula sukni a obnažila stehna. Zařadila rychlost a pomalu jsme se rozjeli. Nebylo to zase tak hrozné a po několika stech metrech jsem se uklidil. Zatímco se ona se plně soustředila na jízdu a dívala se upřeně na vozovku, já se začal nudit.
Zrak mi nejprve sklouzl na její nohy. Nakonec jsem se zadíval do výstřihu její halenky. Díky nezapnutým horním knoflíčkům a rozevírající se látce jsem si mohl prohlížet hebkou kůži jejích prsů, sevřených do bílé krajkové podprsenky.
Začal jsem uvažovat nad tím, zda by byla svolná k flirtování, ale po příhodě, která se odehrála v její pracovně, bylo nad míru jasné, že ano. Věřím, že se během našeho pobytu určitě najde nějaká příležitost.
Byl bych sám proti sobě, a to nejen z důvodu, že bych si docela rád zasouložil. Beztak jsem počítal s tím, že si v Brně určitě jako vždycky, někde smočím pero. Takhle alespoň nemusím nic hledat, a kdyby to vyšlo, měl bych určitě v práci zase nějaké ty výhody.
Z přemýšlení mne vytrhlo prudké odbočení na odpočívadlo.

„Děkuji, to mi stačilo,“ zastavila.
„Bylo to dobré,“ povzbudil jsem ji. „Klidně jsi mohla jet dál.“
„Děkuji, zase až příště,“ přesedla si na své místo.
Využil jsem chvíle, kdy jsme stáli sami na prázdném parkovišti a políbil jsem ji. Nenechavá ruka okamžitě stiskla její tvrdé ňadro a začala se dobývat pod polorozepnutou halenku.
Už jsem se rozhodl vyhrnout jí sukni, když vedle nás zastavilo auto, a zvědaví pasažéři nakukovali do našeho.
„Jedeme,“ rozhodla ředitelka a vyslala k jejich autu posměšný pohled. „Máte po ptákách, čumilové.“

Cesta pokračovala v nezávazném tlachání o ničem, až jsme nakonec zastavili před hotelem Voroněž.
Po ubytování jsme si slíbili, že se ještě týž den porozhlédneme po výstavišti a dali jsme si sraz v hotelové recepci.

Přišla převlečena do lehkých šatů, pod kterými bylo vidět skoro všechno, se svetříkem, přehozeným přes ruku.
Nemohl jsem spustit oči s pohledu mezi její nohy. Mezi stehny jí prosvítala hezká mezera.
„Asi nebudeme mít stejné zájmy,“ oznámila mi úmysl rozejít se hned za branou výstaviště. „Já si zjistím, kde vůbec ten seminář bude. Ty se rozeběhni po těch svých dodavatelích a k večeru se sejdeme v hotelové hale.“

K večeru jsme se opět setkali na smluveném místě..
Ředitelka seděla u šálku kávy a mávala na mne.
„Tady jsem,“ hlásila. Na očích jí bylo vidět, že exkurzi po výstavišti absolvovala i s konzumací alkoholu.
Ani já nezahálel. Nemohl jsem svým přátelům odmítnout nabízené pití a tak jsem byl taky trochu pod vlivem.
„Nemáš nic v programu na večer?“ zeptal jsem se.
„Proč?“ odpověděla nechápavě.
„Dostali jsme od jedné firmy nabídku, jestli bychom se k nim nepodívali do vinných sklípků. Tak jsem slíbil, že přijdeme spolu. Nevadí?“
„Vůbec ne, naopak. Nemám nic v plánu, a tak jsem ti chtěla nabídnout, že bychom si šli večer někam sednout. Tohle se zrovna hodí.“
„Výborně. Stavím se pro tebe za hodinku. Před hotelem na nás bude čekat mikrobus. Vezmou nás někam za Brno.“


Hodina uplynula jako voda a já klepal na dveře hotelového pokoje ředitelky.
„Kdo je?“ ozvalo se zevnitř.
„Já, Pepa.“
„Pojď dál.“
Vstoupil jsem do pokoje, ale zase okamžitě couvl. Ředitelka stála v místnosti pouze v podprsence a kalhotkách.
„Nestyď se a pojď dovnitř. To jsi nikdy neviděl ženu ve spodním prádle?“
„Ne… vlastně ano,“ koktal jsem a snažil se uhnout pohledem.
Zvědavost byla ale větší a tak jsem přece jen po očku prohlížel její postavu.

„Poraď mi, co si mám vzít na sebe,“ bezradně koukala na šaty rozložené na posteli.
„Vezmi si možná ten kostýmek, ten ti sluší nejvíce,“ rozhodl jsem za ni.
„Punčochy, nebo punčocháče?“ vyzvídala.
„Tak třeba punčocháče. Ve sklípku bude možná chladněji. Hlavně dělej, aby nám neujeli,“ pobídl jsem ji.
„Chci si dneska vyhodit z kopýtka, a ty mi budeš dělat společnost,“ rozhodla nakonec mezi dveřmi.
Nic jsem proti tomu nenamítal a byl jsem rozhodnut přistoupit na její hru.

„Málem jsme vám odjeli,“ přivítal nás u mikrobusu kolega, se kterým jsem se na výstavišti domluvil na naší návštěvě sklípku.
Po slabé půlhodince jsme zastavili před areálem, který vůbec nepřipomínal sklípek v kopci pod vinicí.
„Zklamání?“ vytušil náš průvodce, když jsme vystoupili z mikrobusu. „Jsme velká vinařská firma,“ vysvětloval. “Ale určitě vás nezklameme.“

Vedl nás do místnosti, která svou kamennou klenbou připomínala sklep, a byla i tak zařízena. Těžké dubové stoly a lavice, výzdoba hodná vinného sklepu, v rohu místnosti cimbál a basa opřená o zeď.
„Tož vás u nás vítáme,“ začal hostitel. „Udělejte si pohodlí, usaďte se, za chvíli se přinese pohoštění a to naše tolik očekávané víno.“

To už k cimbálu zasedl jeden z muzikantů, další uchopil basu a mezi námi procházel třetí s housličkami.
Sklípkem se začaly rozléhat moravské melodie a zpěv, stoly se plnily klobáskami, salámy a sýry a v pohárech se třpytilo víno červené i bílé.
Mou společnici vyzvalo k tanci několik mužů. Vždy se vrátila červená a udýchaná, usedla vedle mě a notně si nahnula ze skleničky.
V tomhle tempu bude mít za chviličku dost. Ještě, že to vždy stačila vytancovat.
„Co ty, to tu budeš jen tak sedět? Šup, vstáváme a jdeme tančit!“ táhla mě do kola.
Chvílemi se ke mně přitiskla tělem tak, že jsem měl co dělat, abych maskoval své vzrušení.
Večer utíkal až moc rychle.


„No nic, vážení,“ rozhodl náš hostitel. „Zítra nás čekají další povinnosti, musíme končit. Pokud se vám u nás líbilo, můžeme zase zítra pokračovat,“ loučil se s námi u autobusu.

Doprovodil jsem Moniku až k jejímu pokoji a odemkl dveře. Zdálo se mi, že toho má pro dnešek dost.
„Tak dobrou.“
„Ještě se mi nechce spát,“ vzala mne za ruku a vtáhla dovnitř.

Stáli jsme chvíli proti sobě, a čekali, co se bude dít dál.
Náhle mne uchopila za límec saka.
„Zůstane to mezi námi. Rozumíš? Jestli se dozvím, že jsi někde kecal o tom, co se mezi námi stalo, zničím tě.“
Oběma rukama si mě prudce přitiskla do výstřihu.
„Strhej to ze mě!“ táhla mne k lůžku. „Mačkej mi kozy, roztáhni mi stehna a vraž mi ho do té mé nenasytné kundy.“

Chovala se jak smyslů zbavená a líbala mne po celé tváři. Zároveň ze mě stahovala sako. Jen dopadlo na zem, sápala se po zipu kalhot.
Začal jsem být silně vzrušený. Ve chvíli jsem se zbavil posledních zbytků oblečení a už jsem jí stahoval kalhotky. V přítmí pokoje se objevil zarostlý hrbolek jejího pohlaví. Uchopila mne za ztopořený úd a snažila se ho dostat do rýhy v houštině chlupů.
Strhl jsem z ní podprsenku, uchopil za obě ňadra a střídavě sál bradavky, vzrušením tvrdé.
Konečně se jí podařilo nasměrovat úd do horkého otvoru mezi nohama. Přirazil jsem a lehce vjel až na dno.

Nebylo v tu chvíli co řešit. Sama to rozhodla za mne. Prudce jsem ho do ní vrážel.
Chovali jsme se jako smyslů zbavení. Občas se mi vytrhla z objetí, nechala se honit po pokoji a s houpajícími se prsy mne lákala ještě k intenzivnějšímu zasunutí údu, když jsem ji konečně chytil.

„Už to nevydržím,“ zaúpěl jsem, když jsem ucítil, jak se semeno hrne ven.
„Stříkej, stříkej,“ povzbuzovala mne. „Stříkej kam chceš. Do pusy, na kozy, do kundy. Kam chceš.“

Vytáhl jsem ho z ní, ještě párkrát pohonil a podle jejího přání jí postříkal ústa, prsa i břicho. Stále ho držíc v ruce jsem jí s posledními kapkami protáhl chlupy a opět ho vrazil do jejích hlubin.
Cukání v údu pomalu ustávalo.
Ještě dlouho jsme leželi spojeni, až mi měknoucí úd sám vyklouzl.
Té noci jsem už na svůj pokoj nevrátil.

Čekal nás další náročný den. Stačil jsem se dojít převléci a umýt. Při cestě do jídelny jsme potkali na chodbě elegantně oblečeného muže.
„Dobrý den, paní inženýrko. Vy vypadáte báječně,“ podával mé společnici ruku.
„To je nejspíše tím, že jsem začala používat nové pleťové mléko,“ usmála se a ohlédla se ke mně. „Dovolte, abych vás představila,“ otočila se a ukázala na mne. „To je můj nový vedoucí obchodního oddělení.“