Obchodní dům 07

„Pepo, něco bych od tebe potřebovala,“ nakrucovala se mezi dveřmi kanceláře sekretářka Alice.
„Copak potřebuješ?“ prohlížel jsem si se zájmem, ostatně jako vždy, její dokonalou postavu.
Nic naplat. Taková sekretářka musí být reprezentací každého podniku.
Příjemná, pohledná, společenská, komunikativní, musí umět uvařit dobrou kávu… Mohl bych pokračovat ve výčtu požadavků. Takovou Alice byla.
Jako vždy elegantně a hlavně vyzývavě oblečená, se smyslným úsměvem pozorovala mé mlsné pohledy.

„Potřebuju jít na poštu a mám toho dneska trochu víc. Ředitelka odjela někam s podnikovým řidičem a mně se nechce jít s tou těžkou taškou pěšky. Tak jsem si myslela, jestli bys nebyl tak hodný a nevzal druhý služebák a hodil mě tam.“
„Není problém,“ vstal jsem od stolu. Beztak jsem si potřeboval trochu protáhnout tělo, projít se po obchoďáku a jako obvykle prohodit pár slov s dívčím personálem.
„Jsi zlatej,“ vtiskla mi vlhký polibek na tvář.
„Pro tebe udělám všechno, drahoušku,“ vrátil jsem jí dík za pusu a za chvíli jsem vláčel tašku, plnou korespondence k odeslání, ke služebnímu autu.

Ještě jsem Alici pomohl odnést tašku k poštovní přepážce a pak jsem už jen čekal v autě, až sekretářka vyřídí všechny formality.
Jak jsem tak bezcílně civěl v autě a čekal na Alici, dostal jsem nápad.
„Teď je ideální možnost si s ní pošpásovat. Co ji takhle vzít někam za město a při té příležitosti…“
Myslím, že bych ji nemusel dvakrát přemlouvat. Její občasné narážky byly tak okaté, že jsem nabyl dojmu, že by byla svolná.

Z mého rozjímání mě záhy Alice vyrušila svým příchodem.
„Hotovo, můžeme jet.“
„Ali, mám nápad,“ začal jsem. „Ředitelka je pryč, co kdybychom si zajeli někam na kávičku?“
„Nejsem proti,“ odvětila Alice. „Ale kam?“
„Za městem v lesoparku otevřeli zahradní restauraci, co kdybychom si sjeli tam. Už jsi tam byla?“
„Ještě ne a ani pořádně nevím, kde to tam je. Ty to nějak znáš. Že ty si tam vozíš baby?“
„Ještě ne, ale začnu tebou,“ zazubil jsem se na ni.

Za chvíli jsme stoupali klikatou silnicí mezi stromy v lese, až jsme konečně vyjeli na vrcholek kopce, kde u malého jezírka stála stylová dřevěná stavba s přilehlým venkovním sezením a rozsáhlým parkovištěm opodál.
První, co mě zarazilo, bylo prázdné parkoviště. Že by tady v tuhle dobu nikdo nebyl?
Vylezl jsem z auta a šel se podívat ke vchodu do restaurace. Vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno.
Při pohledu na štítek s provozní dobou, jsem z hrůzou zjistil, že v pondělí mají zavřeno.

„Tak tady z toho nic nebude,“ smutně jsem oznámil Alici, když jsem se vrátil do auta. Koukal jsem na klidnou hladinu jezírka a přemýšlel kam jinam bych s ní mohl zajet.
„Proč nejedeme?“ zeptala se po chvíli.
„No řekni, není tu krásně?“ zasnil jsem se. „To ticho, kolem nikdo, jen my dva.“

Položil jsem jí ruku na stehno. Napoprvé mi ji odstrčila. Když jsem jí ale ruku na nohu položil podruhé, nechala ji tam. A nejen to. Se zájmem pozorovala, jak ji sunu výše a zároveň jí vyhrnuji sukni.
„Neblázni, co když někdo přijede.“
„Kdo by sem teď jezdil. Všichni určitě ví, že je tady dnes zavřeno,“ dobýval jsem se rukou dále, až jsem ucítil na prstech okraj jejích kalhotek. Alici byl dotek mé ruky nejen příjemný, ale začalo ji to vzrušovat. Její dech se znatelně zrychlil. Rozevřela nohy a mou ruku si sama zavedla do mezery mezi nimi.
„Nejde nikdo?“ zeptala se a začala zápolit se zipem poklopce u mých kalhot. Jedním tahem ho rozevřela a rozepnula pásek. Zalovila ve slipech a vyprostila tvrdý úd.
„Hlídej,“ stačila mě ještě upozornit, pak sehnula hlavu a v dalším okamžiku zmizel penis mezi jejími vlhkými rty.

Ucítil jsem jazyk, jak jím olízla špičku žaludu, slízla lepkavou kapičku a pak si nechala celý úd vniknout hluboko do úst.
Divoce pohybovala hlavou a intenzivně ho vsávala. Se zájmem jsem se na ni díval a pozoroval pěnu v koutcích jejích úst. Chvílemi ho vsála tak hluboko, že se málem dávila, aby ho vzápětí jazykem vytlačila až na okraj rtů.
Občas zvedla hlavu, aby se podívala, zda se mi její snaha líbí. Jednou rukou svírala úd a druhou jemně tiskla má varlata.
Bylo jasné, že toto nemůžu dlouho vydržet. Snažil jsem se v kapse kalhot nahmatat kapesník, abych měl kam blížící se nadílku vypustit.
Alice to zahlédla a zavrtěním hlavy mi dala najevo, že nemusím kapesník vytahovat.
V následující chvíli dosáhlo mé vzrušení vrcholu a já několika silnými výstřiky ejakuloval Alici přímo do úst.
Bez váhání celou dávku polkla.
„Půjč mi ten kapesník,“ požádala mě, když si po chvíli nechala úd vyklouznout z pusy. Nabízeným kapesníkem si utřela koutky a ruku, na které ulpělo taky několik kapek.

„Chce se ti jet už na barák?“ zeptala se mě a v očích se objevil šibalský nápad, jak využít času, kdy byla ředitelka mimo podnik. „Mně tedy moc ne,“ dodala.
Taky bych rád využil možnost, užít si této vzácné chvíle, pro jinou činnost, než se zahrabat do hory papírů v kanceláři.
„Ty o něčem víš, kde by nás nikdo nerušil?“ zeptal jsem se.
„Na co ty hned nemyslíš,“ cvrnkla mě prsty přes kalhoty v rozkroku. „Nemáme si co vyčítat,“ vrátila mi obratem odpověď na mou otázku. „Já taky nemyslím na nic jiného. Kalhotky si už můžu ždímat.“

Představa mokrých kalhotek ve mně vyvolala opět silné vzrušení, že jsem měl problémy s řízením auta, když jsme vyjeli z parkoviště.
„Ty víš, kam pojedeme?“ obrátil jsem se k Alici.
„Nevím, já myslela, že to tady znáš, když jsi věděl o této hospůdce.“

„Co takhle Břízňák?“ napadlo mě, když jsme kličkovali ulicemi.
Břízňák, to je kopec na opačné straně města, porostlý břízami, odtud je snad i jeho název. Vede k němu jen polní cesta. Tam nás snad nikdo rušit nebude.
„Třeba. Jen už jeď, než mě přejde chuť.“
Škoda, že nemám na autě majáky, napadlo mě.

Konečně jsme se dokodrcali neudržovanou polní cestou až na okraj březového háje. Dál už se stejně jet nedalo.
Alice ani nečekala, až vypnu motor a vrhla se mě. Objala mě kolek krku, přisála se ústy k mým a okamžitě se dobývala nenechavým jazýčkem mezi mé rty.
Ta musí být neskutečně nadržená, napadlo mě v tu chvíli.

Povolila objetí a volnou rukou šmátrala mezi sedačkami.
„Kde se to sklápí?“ ptala se a druhou rukou se mi nedočkavě snažila rozepnout knoflíky od košile.
Ani já nelenil a spěšně jsem jí vyhrnoval svetřík tak vysoko, než se objevila krajková podprsenka, svírající ňadra.
Povedlo se mi nahmatat kolečka sklápění sedaček.

O několik okamžiků později se kabina vozu proměnila v prostor s lůžkovou úpravou.
„Sundej si kalhoty,“ vyzvala mě Alice a sama už se zbavovala kalhotek.
„Lehni si,“ vyzvala mě a strčila do mě.
Nebyla to zrovna ta nejlepší poloha, ve které jsem se ocitl. Jednou nohou jsem byl zaklíněn mezi volant a pedály, druhou jsem opíral o sloupek pod palubní deskou.
To už si Alice klekla na druhou sedačku, vyhrnula si vysoko sukni, pak si pravou nohu přesunula přes mé tělo a obkročmo si na mě nasedla.
Stísněný prostor nedával mnoho možností k volnějšímu pohybu a tak se Alice ujala sama iniciativy.
Uchopila mé přirození, navedla si ho mezi rozevřené pysky a pomalu na ně nasedla. Úd lehce vjel do zmáčené vagíny. Poševní stěny se k němu přimkly a pravidelnými stahy ho začaly masírovat.
Byl to vzrušující pocit, při kterém jsem se nemusel pohybovat.
Vyprostil jsem jí obě ňadra ze sevření košíčků podprsenky a střídavě začal líbat a sát ztuhlé bradavky.
Touha ho do ní vrazit co nejhlouběji nadzvedla můj zadek. Rukama jsem ji chytil za zadeček a tlačil ho co nejsilněji na své tělo.
Alice jím vrtěla, čímž ještě intenzivněji třela poševními svaly přecitlivělý žalud a čím dál silnějšími výkřiky avizovala přicházející vyvrcholení.

„Můžeš do mě,“ stačila mě ještě upozornit těsně před orgasmem. Pak už jen prudce dosedla na můj úd a stiskla mi silně ramena, kterých se držela.
V témže okamžiku jsem do ní vypouštěl v několika výstřicích semeno.
Prudce dýchající Alice padla na mou hruď a ještě v slábnoucích stazích vagíny nasávala sperma.

„Hezky jsme to tady zaprasili,“ konstatovala, když se podívala na mokrou skvrnu na sedačce řidiče.
„To nic,“ uklidnil jsem ji, „já to pak vyčistím.“
Pohled na hodinky mi připomněl, že je nejvyšší čas se vrátit do práce.
Vycouval jsem polní cestou zpět na silnici a za několik minut později jsem zaparkoval v podzemí obchodního domu.

„A sakra,“ zaklela Alice, když vzala za kliku dveří sekretariátu. „Ředitelka je tady.“
Měla pravdu.
Dveře do její kanceláře byly otevřené a Monika seděla za svým pracovním stolem.
„Zastavte se u mě,“ vyzvala mě přísným hlasem.

Tušil jsem průšvih, když jsem vstoupil do její pracovny.
„Zavřete dveře,“ ukázala za mě. „Můžete mi laskavě vysvětlit, kde jste byl celé tři hodiny? A určitě se sekretářkou!“
„Promiň.“
„My si tykáme?“ zvýšila hlas. „To byla na poště fronta, že vám to zabralo takovou dobu?“
„Ne.“
Vstala od stolu a přišla až těsně ke mně.
„Já jsem tě varovala. Říkala jsem ti, že umím milovat, ale taky nenávidět a mstít se.“

Stál jsem před ní jako malý kluk, čekající na rozsudek smrti.
Mlčela a dívala se mi nenávistně do očí.
„Nebudu pátrat po tom, co se dělo po tu dobu, když jste byli pryč, nebo kde jste byli. Jeden z vás tu musí skončit. Buď ty, nebo ona. Tak si to rozmysli. A teď můžete jít,“ ukázala prstem ke dveřím.