Obchodní dům 08

Konkurenční prostředí bylo neúprosné. Nadnárodní obchodní řetězce stavěly okolo města svá prodejní centra a náš obchodní dům, byť byl umístěn na nejrušnější křižovatce, začal brzy za nimi pokulhávat.
Nebylo to jen tím, že nám chybělo velké parkoviště, dlouhá otevírací doba a atraktivní a žádané zboží z ciziny, ale problémem začalo být i to, že jsme měli prodejní plochy rozdělené do tří pater, zatímco oni měli vše přehledně v jednom ohromném prostoru.
Docházelo k odlivu zákazníků, tržby se snižovaly a my, byť akciová společnost, ale poměrně malá, jsme se začali dostávat do platební neschopnosti.

Jediným řešením bylo, nechat se pohltit nově vzniklým sdružením obchodních domů. To sebou neslo i velké personální změny.
Nejlépe nakonec dopadla sekretářka Alice, která byla donucena odejít kvůli milostné avantýře se mnou. Našla dobře placené místo a odstěhovala se do Prahy.
Z našeho obchodního domu se stala pobočka, kde nebylo potřeba funkce ředitele a Monika přešla jako ekonomka na vedení sdružení.
Na její místo nastoupil mladý ambiciozní fracek, který by mohl být mým synem. Vedoucí obchodního domu, tak zněla jeho funkce.
No a já dočasně skončil opět jako provozní vedoucí všech oddělení. Ale ani tento post, nebyl zárukou, že vydrží dlouho.

Inženýra Kamila neměl nikdo rád. Nosil se po obchodním domě jako páv, všechny přehlížel shora. Nechal se zásadně oslovovat „pane vedoucí“ a to i od těch nejbližších spolupracovníků a muselo se mu vykat.
Pro každého, kdo si stěžoval, měl jedinou odpověď: „Když se vám to nelíbí, můžete klidně jít. Na vrátnici stojí stovky zájemců, kteří jsou ochotni okamžitě za vás nastoupit.“

O to víc jsem byl asi já vítán mezi ženským personálem. Nejen, že se mi ženy svěřovaly s negativními zážitky po setkání, nebo jednání s ním, ale začaly se i ke mně chovat více přátelsky, protože měly jistotu, že u mě najdou zastání.

I přesto, že část ženského osazenstva odešla z důvodu rušení oddělení kde pracovaly, stalo se, že nastoupily i nové síly.
Jednou z nich byla i Karolínka, roztomilá dívenka, která se teprve nedávno vyučila.
Pro mě však byla tabu. Ne pro její mládí, ale protože jsem si uvědomoval svůj věk a byl jsem pevně přesvědčen o tom, že by ani neměla zájem.
Tak jsem jen mlsně sledoval její dokonalou drobnější postavu a obdivoval její plavé vlasy, vždy upravené do slušivého drdůlku.
Když se na mě podívala svýma modrýma očima a vrátila mi úsměv, při kterém odhalila drobné bílé zoubky, pokaždé se mi až zatočila hlava.
Taková krásná holka, napadlo mě vždy, ta musí mít na každém prstu alespoň deset kluků. Co by dělala s takovým dědkem, jako jsem já.
Mýlil jsem se.

Při jedné z obchůzek po obchodním domě jsem uslyšel z kuřárny slabý dívčí pláč. Nedalo mi to a nahlédl jsem dovnitř.
V koutku místnosti seděla Karolínka, tvář si zakrývala dlaněmi a ramena se jí otřásala při každém vzlyku.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se opatrně, abych ji nevylekal. Zprvu jsem se domníval, jestli neměla konflikt s vedoucím Kamilem. To by opravdu nebylo příjemné.
Zvedla hlavu a zadívala se na mě zaslzenýma očima.
„Patrik mi dal kopačky,“ oznámila mi plačtivě. Na jednu stranu jsem si oddechl.
„To je tvůj kluk?“ zeptal jsem se.
„No, už spolu chodíme týden.“

Náhle vyskočila ze židle a vrhla se mi kolem krku.
„Kvůli tomu neplač,“ konejšil jsem ji. „Žádný kluk za to nestojí.“
„Můžu si za to sama,“ znovu se rozplakala.
„Jak to?“
„Nechtěla jsem s ním to… vy víte co. Po tak krátké době, co ho znám, je to brzo, ne?“
„Dobře si udělala,“ snažil jsem se ji uklidnit a pohladil jsem ji po vlasech.
Byl jsem hrdý na to, že mi důvěřuje a svěřuje si mi s takovými problémy.

Položila mi hlavu na rameno a její pláč pomalu utichal. Stáli jsme chvíli nehnutě. Já nevěděl co s rukama a tak jsem ji začal hladit po zádech.
Přitiskla se ke mně celým tělem. Možná ve mně cítila nějakou, doslova otcovskou oporu.

Jakmile jsem na sobě ucítil mladé dívčí tělo, situace se začala měnit. Už byl ze mě zase ten muž, který neodolá žádným ženským svodům a tato dívka se doslova nabízela k pomazlení.
Nenechavá ruka brzy opustila dívčina záda a přesunula se na Karolinin krk.
Chvíli jsem ji hladil za uchem a po šíji přes rameno klesal rukou, ale nyní zepředu.
Karolína přestala vzlykat a naopak její dech se začal zrychlovat. Nejen, že jí to bylo příjemné, ale zřejmě ji to vzrušovalo.

Klesal jsem rukou stále níže, až jsem se dotkl dlaní jejího prsu a mírně stiskl.
Dívka sebou trhla a zvedla hlavu. Místo toho, aby mě od sebe odstrčila, lehce mě políbila na krk. Pak, jakoby si uvědomila, že je to málo, zvedla hlavu ještě výše a rty přitiskla k mým.
Vydržel bych mít dlaň na jejím ňadru celou věčnost, ale v touze prozkoumat celé její tělo, jsem ji sunul níže po bříšku, až jsem se dotkl místa mezi stehny.
Karolínka silně vzdychla a ještě více se na mou ruku přitiskla.
Má touha nabývala na intenzitě a nenechavá ruka se sunula pod sukni a po hladkých nohách se dostala až k okraji kalhotek.
Pak už jen stačilo zastrčit ji za gumičku tang a prsty jsem se dotkl prvních chloupků.

V tom jsem za sebou uslyšel tiché zakašlání.
Otočil jsem se.
Za námi stál Kamil, vedoucí obchodního domu.
„Slečno, okamžitě se vraťte na své oddělení,“ výhružně ukázal prstem ke dveřím. „A vy, pane kolego, pojďte laskavě se mnou.“

„Můžete mi vysvětlit, co to znamenalo?“ spustil výslech v jeho kanceláři. „Za tohle vás mohu vyrazit na hodinu. Ale, abyste neřekl, že jsem nelida, protože by vás s posudkem, který vám dám, nikde nevzali, navrhuji vám ukončení pracovního poměru dohodou.“

A tak neslavně skončila má šestiletá kariéra v obchodním domě.
Toto se stalo již před mnoha roky a léty se tato nepříjemná událost pomalu vytrácela z paměti.
Na druhou stranu se zase tolik nestalo. Kamil ve své funkci vydržel necelý rok a pro jeho absolutní neschopnost vést takový podnik, byl odvolán. Ale ani jeho následovník pád obchoďáku nezadržel.
Dnes bývalá chlouba města pomalu chátrá a kdysi honosná oddělení si pronajímá několik vietnamských obchodníků.
Tím ale příběh nekončí.

***

Toho dne jsem jel domů městskou dopravou a pozoroval jsem nastupující cestující. Na jedné ze zastávek mě zaujala žena, která mě pozdravila, když mě míjela. Pozdrav jsem jí opětoval a musel jsem se za ní ohlédnout.
„Odkud ji znám?“ vrtalo mi hlavou. Ty plavé vlasy, svázané do drdůlku, mi byly odněkud povědomé.

A pak mi to docvaklo.
Karolínka!
Vstal jsem a šel jsem k ní. „Můžu si přisednout?“
„Samozřejmě. Tak jste nezapomněl.“
„Jak bych mohl,“ ubezpečoval jsem ji.
„Moc mě to mrzí, že vás kvůli mně tenkrát vyhodili,“ omlouvala se.
„Nevyhodili, stejně jsem chtěl odejít.“
„Jen, aby. Já měla dlouho výčitky.“
„Nic si nevyčítej. Pardon, můžu ti tykat?“
„Samozřejmě, tehdy jste mi taky tykal.“

Najednou jsme si toho měli tolik co říci.
„Nechcete ke mně zajít na kávu,“ nečekaně navrhla Karolínka.
„Jestli ti to nebude vadit, rád. Mám teď času na rozdávání.“
„Jak to, vás doma nikdo nečeká?“ podivila se.
„Ne, jsem sám, ani rybičky nemám,“ přiznal jsem.
„To mi neříkejte. Vy, o kterém šly takové pověsti po baráku, a že byste byl sám?“
„Byl jsem ženatý, ale manželka mi zemřela.“
„Promiňte, to mě moc mrzí.“
„To je v pořádku. Už to přebolelo.“

V autobusu se ozvalo hlášení: „Příští zastávka, Višňová.“
„Budeme vystupovat,“ vzala mě za ruku Karolínka a táhla mě ke dveřím.

***

Seděl jsem v křesle v hezky zařízeném obývacím pokoji, rozhlížel se a poslouchal Karolínku, která v kuchyni připravovala kávu.
„Říkaly se o vás po baráku pěkné věci,“ sdělovala mi od kávovaru.
„Co se o mně mohlo říkat?“ byl jsem na oko zvědavý.
„No,“ nakoukla do obýváku, „například, že jste měl skoro všechny ženský z obchoďáku.“
„To jsou jenom pomluvy,“ bránil jsem se. „Víš, že jsem takový nebyl,“ zalhal jsem.
„Jen aby,“ opět vykoukla mezi dveřmi. „Jste pěkný chlap. Neříkejte, že jste nikdy ani pohledem o žádnou nezavadil?“
„To bych lhal, kdybych řekl, že ne,“ přiznal jsem. „Ale to bylo tak asi všechno.“
„Ale v té kuřárně to bylo trochu jinak, že jo?“ překvapila mě Karolínka najednou svým dotazem.
Ona si to stále pamatuje.
„Proč nic neříkáte?“ ozvala se po chvíli. „Co by se stalo, kdyby nás ten pitomec nepřekvapil?“
„To nevím.“
Snažil jsem se převést řeč na jiné téma.

To už přede mě postavila Karolína dva šálky vonící kávy a posadila se do protějšího křesla. Přehodila si nohu přes nohu a odhalila kousíček hladkého stehna.
„Co ty, rozešla jsi se tím Patrikem, jestli si dobře vzpomínám na jeho jméno?“
„Rozešla, ale později.“
„Proč?“
Mlčky pokrčila rameny a podívala se na hodiny.
„Ve čtyři přijde Jiříček ze školy.“
„Jiříček, to je kdo?“
„To je jeho syn.“
Chvíli jsme mlčeli a dívali se jeden druhému do očí.

„Jsem se synem sama,“ přerušila Karolína ticho. „Někdy se mi zasteskne po chlapské náruči, po pořádném stisknutí, po troše té něhy,“ zasnila se.
Opět se vrátila k epizodě v obchodním domě.
„Možná bych vám tehdy podlehla,“ přiznala se. „Bylo to takové zvláštní a romantické.“

Náhle vstala, stoupla si přede mě a vztáhla ke mně ruce.
„Nechcete to dokončit?“
„Karolínko, rád.“
Objala mě a přitiskla se ke mně celým tělem jako tehdy.
„Kde jsme to skončili?“ zašeptala mi do ucha.
„Rukou na tvých kalhotkách,“ vzpomněl jsem si.
Uchopila mou ruku a sama si ji vsunula pod sukni.
V dalším okamžiku jsem na prstech cítil látku jejích kalhotek.
„Co bys tehdy udělal?“ zeptala se opět.
„Sundal bych ti je.“
„Můžeš.“

Po chvíli ležely kalhotky na koberci. Karolína nahmatala přezku opasku kalhot.
Políbila mě jako tehdy na krk a pak mi dala ještě jeden polibek, přímo na ústa.
V tichu pokoje bylo slyšet zvuk rozepínajícího se zipu kalhot.
Mírně do mě strčila a já zpět dopadl do křesla, s kalhotami spadlými až ke kotníkům.
Karolínka si přede mě klekla, uchopila gumičku slipů a pomalu mi je stahovala až odkryla polotuhý penis.
Chvíli se na něj dívala, pak ho vzala do ruky, přetáhla kůžičku a obnažila žalud.
Zvedla hlavu a podívala se mi do očí, jakoby čekala na můj souhlas. Hlavu opět sklonila a já ucítil vlhkost jejích rtů a to, jak ho vsála do úst. Šikovným jazýčkem ho přivedla k naprosté tvrdosti.

Vstala, vyhrnula si sukni a obkročmo si na mě sedla. Ještě než si ho sama zavedla mezi nohy, mě stačila upozornit: „Dávej si prosím, pozor.“
Pak už jen dosedla zpět a nechala si ho vniknout hluboko do těla.
Naše rty se opět setkaly v dlouhém polibku a Karolínka začala vrtět zadečkem a nadzvedávala se v pravidelném rytmu, který se stále zrychloval.
„Už… užžž,“ vykřikl jsem a stačil ho na poslední chvíli vytáhnout.
„Ty ses neudělala, viď,“ zeptal jsem se, když se mi trochu uklidnil dech.
„To nevadí, lásko,“ pohladila mě po tváři. „Snad se nevidíme naposled.“

„Ani jsem se nepodíval na vizitku na dveřích, abych zjistil, jak se jmenuje nyní příjmením,“ říkal jsem si, když jsem seděl v městském autobuse. Nevadí. Pamatuji si dům a patro, ve kterém bydlí.

Snad jsme se opravdu neviděli naposled.