Dobíral jsem antibiotika a zánět močových cest zdárně odezníval. Několikrát jsem se rozhodoval, zda předčasně ukončit polykání nepříjemných léků, obzvlášť proto, že jsem se musel kvůli nutnosti dodržování intervalů budit v noci.
Pokaždé jsem si vzpomněl na vztyčený prst doktorky, musím podotknout, že měla krásně dlouhé prsty s udržovanými nehty. Jediné, co hyzdilo tuto krásu, byl zlatý kroužek na prsteníčku levé ruky. Jak jsem záviděl muži, který nosil druhý prsten.
Cítil jsem se po delší době zase dobře, a příjemnou náladu umocňovalo slunné počasí, které lákalo k vysedávání na lavičce v parku a pozorování krásných žen, jdoucích kolem mě.
Miloval jsem tu přehlídku ženské krásy. Došel jsem k závěru, že čím bylo větší teplo, tím byly ženy přitažlivější. Určitě velkou roli hrálo jejich oblečení. Nejvíce se to projevovalo na mladých dívkách, které svými krátkými sukýnkami a tričky s hlubokým výstřihem dokázaly rozproudit krev i v takovém starci, jakým jsem byl já.
Bílé vlasy a bohémský zjev určitě taky hrály svou roli a když jsem přidal úsměv, leckterá žena míjející lavičku, se otočila a úsměv vrátila. V takových případech jsem se snažil hůlku schovat za lavičku, a dokonce jsem i několikrát vyrazil na procházku bez ní.
A pak se jednoho dne stalo to, co jsem si nedokázal vysnít ani v těch nejbujnějších představách.
Po cestičce směrem ke mně kráčela krásná blondýna s culíkem vlasů, sepnutých gumičkou, v provokativně krátké sukni. Jediné, co kazilo doslova éterickou krásu, byl smutný výraz obličeje, působící dojmem, že snad ještě nedávno plakala.
Přešla kolem mě, aniž se na mě podívala. „Paní doktorko,“ zavolal jsem na ni poté, co mě minula.
Zastavila se, otočila se za hlasem a vracela se směrem k lavičce. „Promiňte, jsem trochu zamyšlená, omlouvám se, že jsem vás přehlédla.“
„Nevadí,“ uklidňoval jsem ji. „Zdá se mi, že jste plakala, stalo se něco?“ všiml jsem jejích červených očí.
„To se vám opravdu jen zdá,“ zavrtěla hlavou, ale v očích se jí objevily slzy.
Dosedla těžce na lavičku vedle mě, náhle mi dala ruku na rameno a položila si na ni hlavu.
„Nevadí?“ zeptala se. „Připomínáte mi mého tatínka,“ usmála se smutně. „Nevím proč, ale cítím k vám důvěru. Jsem nešťastná, a potřebuju se někomu vypovídat.“
Čekal jsem, kdy se začne svěřovat, ale ona jen seděla mlčky, hlavu opřenou o mé rameno a zasněně hleděla kamsi do neznáma. Bylo mi dobře a tak jsem také mlčel. Beze slov jsme se oba dívali na panorama Žižkova.
Lidé, kteří nás míjeli se občas za námi ohlédli, někteří zakroutili hlavami.
Co se jim asi tak honilo těmi kroutícími hlavami?
Milující dcera určitě vyvedla svého starého otce na procházku a nyní sedí na lavičce a vyhřívají se na letním slunci. To byla jedna možná varianta.
Ta druhá, byla mnohem lákavější a odvážnější. Nesourodá milenecká dvojice, stařec a o mnoho let mladší, atraktivní žena.
Třetí, nejodvážnější varianta byla ta, vypozorovaná z reality, protože se nejvíce ohlíželi muži všech věkových kategorií, že se nedívají tolik na nás, jako spíš na ni.
Důvod byl prostý. Vzhledem k minimální délce sukně, obnažovala má společnice natolik nohy, že přitahovala pohledy mlsných kolemjdoucích mužů.
Přemýšlel jsem na tím, že ji na tuto skutečnost upozorním, ale bylo by to asi zbytečné. Nebylo totiž co stahovat.
„Moniko,“ obrátil jsem se po chvíli k ní. „Chtěla jste mi něco říci.“
„Jak víte, že se jmenuji Monika?“ udiveně na mě pohlédla.
„Máte to napsané v očích,“ snažil jsem se o romantickou odpověď.
Podívala se na mě již ne tolik zarudlýma očima, s otázkou: „Opravdu?“
Chtělo se mi říci: „Naivní děvče, jsem takový starý kouzelný dědeček, který všechno ví,“ ale pak jsem si řekl, že jí nebudu připomínat svůj věk, a tak jsem jí popravdě odpověděl: „ Přečetl jsem si to na razítku, když jste mi dávala nález.“
Poprvé se usmála. „Já jsem si hned myslela, že to nemůžu mít napsané v očích.“
„To ne, ale máte tam další, jiná tajemství i to, že jste přes svůj smutek, krásná a žádoucí,“ vylétlo ze mě, až jsem se zarazil, kde se ve mně vzala taková odvaha.
„Vy mě snad balíte,“ vytřeštila na mě Monika své krásné hnědé oči.
„To by mě ani nenapadlo,“ bránil jsem se.
Monika nasadila po dlouhé době svůj milý úsměv. „Proč ne?“
Že by se snad snažila zahnat smutnou náladu a přijít na jiné myšlenky tím, že začne flirtovat se starým mužem?
„Jsem na vás starý,“ vyrukoval jsem s pádným argumentem.
„Každý je starý, jak se cítí,“ vrátila mi odpověď na mé tvrzení. „A že nejste starý, to jsem zažila v ordinaci.“
Doufám, že tím nemyslela ten okamžik, kdy se mi postavil ve chvíli, když ho při vyšetřování vzala do ruky.
Náhle se podívala na hodinky a prudce vstala. „Musím už jít.“
„Kam tak pospícháte?“ zeptal jsem se doslova nechápavě.
„Musím ještě stihnout kamarádku, než mi odjede do práce. Nevrátím se už domů a chci ji požádat, zda by mě u sebe nenechala na pár dní bydlet, než se všechno vyřeší.“
Chytil jsem Moniku za ruku a snažil se ji stáhnout k sobě.
„Moniko, nechtěla byste se nastěhovat ke mně? Až jsem se lekl, za svou zbrklou nabídku. „Bydlím sám, mám velký byt a nebyl bych tam tak sám.“
„Jste moc hodný Josefe, vážím si vaší nabídky, ale nemůžu ji přijmout.“
Místo toho, abych se zeptal proč mou nabídku odmítá, podivil jsem se, odkud ona zná mé křestní jméno.
„Taky jsem vám to přečetla v očích,“ usmála se. „Ne, jen jsem vám to chtěla vrátit. Přečetla jsem si to na žádance a máte své jméno napsané i na kartě, kterou jsem si o vás založila.“
Jak prozaické.
„Snad se brzy uvidíme,“ ještě se ohlédla při odchodu.
„Moniko a nechtěla byste se někdy sejít na kávě? Zavedl bych vás do své oblíbené kavárny.“
Na chvíli se zastavila. „Takové pozvání se neodmítá, že? Kam by to bylo?“
„Do Mánesa.“
Vrátila se ke mně, uchopila mě oběma rukama za tváře a dlouze se mi podívala do očí.
„Ráda,“ zašeptala a udělala něco, pro mě v tu chvíli nepochopitelného, ale krásného. Políbila mě na rty.



