Perverzní chlívák 02

Toto je 2 díl z 3 v seriálu Perverzní chlívák

Další ráno, pro mladinkou Lucii, znamenalo zkoušku ohněm. Nervózní a nevyspalá vstala z postele, odešla do sprchy a proudem vody se chystala i probírala zároveň. Nuceně si dráždila poštěváček pod tekoucí vodou a přiváděla se do stavu, ve kterém mohla fungovat v blízkosti pana inženýra.

Znovu řádně nadržená, vycházela k domu starého pána a i když se strachem, tak zase zvláštně radostně, se krok po kroku přibližovala. S omluvou v mysli vstoupila k domovním dveřím přesně v deset jak bylo smluveno. Zvonit ani nemusela, protože pan perverzáček nedočkavě stepoval na chodbě a vyhlížel předsíňovým okýnkem.

„No, tak pojď dál Lucinko,“ vítal holčinu s odměřeným hlasem. Poodstoupil, aby dívka mohla vplout do chladné chodby a znovu se naposledy bojácně rozhlédl po ulici, než zavřel dveře. Lucie cítila znovu svůj oblíbený strach i vzrušení. Sledovala stařičkého pána v utáhnutém županu, který se dnes ani letmo nedotkl, ani neusmál, nemusela před ním couvat a ani se ničeho obávat. Nic jí najednou nevadilo tak, jako pocit, že je na ni uražený a sama chtěla vrátit čas o pár hodin zpět.

„Jdi do pokoje,“ hlesl ledabyle od dveří kuchyně. Lucie vstoupila do místnosti s rozvrtanou sedačkou. Přišlo jí, že snad zůstala tak jak z ní včera utekla. Pustila se automaticky do úpravy, natřepávala polštářky, rovnala mikroplyšové matrace a skládala rozházené kýčovité ozdoby, kterých měl pan inženýr všude spousty. Plyšoví psi, panenky, krajky, dečky a všechno minimálně 70 let staré.

Pan domácí se došoural po chvíli, kdy už Lucie seděla netrpělivě na svém místě. S nohou přes nohu, v tepláčkách a tričku, si brala od dědulky velkou sklenici vody.

„Včera sis čokolády nevážila, tak dneska máš jen vodu,“ vrazil čepovaný nápoj do mladé ručky, až malinko vybryndal. Usadil se kousek od Lucie a sledoval, jak nervózně žmoulá sklenici a neví čím začít.

„Já ti pomohu, dítě. Něco mi dlužíš! Určitě jsi přemýšlela nad včerejškem a po telefonátu s tetou tě beztak napadlo, co jsi provedla,“ vydíral chytře páprda a čekal sebejistě na omluvu.

„Já se vám chci moc omluvit, pane inženýre. Přehnala jsem to. Dneska vím, že to bylo myšleno jinak. Promiňte mi,“ soukala z nitra, proti své vůli, omluvu Lucie. V duchu přistoupila na jakousi novou hru, i když fyzicky se znovu bála pokračovat.

„Ty mi vysvětli, čeho jsi se tak bála? Za koho mě máš?“ vylhával se dědek a znovu se přibližoval k sedícímu mládí.

„Tak čeho asi. Však už to bylo malinko jinde,“ naznačovala rukou na prsách a čekala pochopení.

„Ode mě? Ty jsi se bála, že tě tu znásilním? Děvenko, však já už dávno nemůžu. Už mi je víc, než součet mých celoživotních zkušeností,“ rozesmál se nahlas a Lucka malinko posmutněla. Její mládí nechápalo, že samotné hrátky bývají lepší než tradiční spojení a tak ze sebe odhodila zbytky naděje.

„Tak čím mám začít?“ ptala se sklesle po práci, od které včera utekla.

„Tou sklenicí? No jen si vzpomeň od čeho jsi včera utekla,“ přísně připomínal starý kmet.

Lucie se jen dívala na sklenici, na dědu, znovu na sklenici a nechápala, co má ten starý chlívák na mysli.

„No? Nevíš, co máš udělat? Pomůžu ti,“ nevydržel stařík a silou naklonil sklinku tak, že dívenka měla zase mokrá prsa. S vyplazeným jazykem sledoval tmavou mapu, která se vsakovala do látky a lepila tak tričko k tělu. Lucií proběhla radost, zároveň s další dávkou studu. Už ochotněji se nechala zacákat a jen s rukama odloženýma bokem sledovala, stařecké vodní malování, po jejím těle. Sklenice jezdila nad už mokrým oblečením a poslední kapky nechával chlívák skapávat na dívčí hrbolek v rozkroku.

„Musíme to vyždímat. Včera jsi od toho utekla a tak dneska se to musí dodělat! Všechno se musí dodělat. Musíme holčičku vysušit,“ slintal s už zase oroseným čelem a roztřesené ruce přikládal na mokré mapy. Nejdřív zlehýnka, jen tak opatrně, než se mu ohřála krev v žilách až nakonec silou muchlal mladé tělíčko. Mačkal malá prsa a funěl nesrozumitelné připomínky do čerstvé kůže vedle něj. Plazil se podél boku jako had. Tlačil se županem, z pod kterého vyjížděla na střídačku kostnatá kolena a prackama muchloval držící se Lucinku. Usazená v polosedu, podepřená rukama, přijímala zvláštně vzrušující a zesilující dotyky.

„Dneska se ti to už líbí, že? Vidíš? Nic se neděje. Zbytečně jsi vyváděla. Dneska už držíš, že? Jsi celá mokrá. To musí pryč! Všechno musí pryč!“ ztrácel znovu sám nad sebou kontrolu a začal promáčené tričko tahat. Lucie znovu ztratila odvahu a zkoušela odporovat.

„Pane inženýre, takhle to stačí. Takhle to necháme. Takhle je to dobrý,“ prosila i očima a pokoušela se vykasané mokré tričko znovu lepit na tělo.

„Blázníš? To musí dolů! Celý a honem!“ vytahoval látku skoro až pod bradu, až se Lucie vzdala bez dalšího boje. Poslušně si nechala tričko svléknout a zůstala sedět s rukama skříženýma na prsou. Jako bez dalšího zájmu, dědoušek vstal s ulovenou trofejí a odešel ji usušit.

Lucie by pochopila snad všechno, ale to, že se na ni nevrhl rovnou, jí leželo v hlavince. Seděla jako přikovaná, kryla si své dvojky a čekala, co bude dál. Poposedávala a se zmatkem v hlavě prosila o už buď nějaký zážitek a nebo se rychle vrátit domů.

„Máš to pověšené na keři v předzahrádce. Jak půjdeš domů, tak si to vezmeš,“ potěšeně oznamoval dědek svůj naschvál a tulil se znovu k polonahé dívce.

„Proboha, tak snad mě tam nevyženete nahou, ne?“ protestovala Lucka a snažila se rozčilením nevnímat staré ruce, které už odtahovaly ty její. Šmátral po bradavkách a s umem je žmoulal mezi prsty.

„Necháš se, že? Tohle se ti líbí. Ty pro tu svoji nadrženost uděláš všechno. Ty bys podržela všem,“ brumlal sám pro sebe dědek a hltal dlaněmi tělo jako nevidomý. Nasával čerstvou vůni, která v tomto zatuchlém domě vycházela z Lucinky jako z jediné. Kradl jí energii takovou silou, že mladičká pečovatelka si nechala ochotně dělat všechno, bez jakéhokoliv dalšího odporu. Sjížděl prsty po bílém bříšku a už bylo jasno, že na řadu příjdou i sportovní tepláčky.

„Tohle asi ne, pane inženýre,“ zkusila odporovat naposledy Lucka, ale během házení sebou o poslední kousky oděvu přišla. Starý znalec chytře stáhl tepláky i s kalhotkami a Lucie seděla rázem úplně nahá. Už s pořádně rudými tvářemi se strachem pozorovala nadržený obličej zvrhlého seniora.
Jeho jazyk plandal z úst a pot kapající ze zarudlých vrásek cinkal o pevnou pleť vystrašené laňky. Beze slova, roztáhl silou mladé nožky a zabořil festovní jazyk do doposud skryté skulinky. Jako živou vodu, lemtal Lucčinu šťávu z růžové číše a poštěváček přikusoval jako třešničku v kundím koktejlu. Pochutnával si na tom, co léta nezažil ani u starších dam, natož u mladinké křepelky. Olizoval pičku s hlasitým projevem, občas si až zachrochtal a dokola nahlas chválil tu božskou vůni.

„Neboj se, víc nebude. Nebude, neboj. Není čím! Neboj. Nebude! Jen si takhle pochutnám!“ chrochtal při lízačce stále dokola do promazaného dívčího lusku a mezi ližbou snad stokrát rozvaloval župan na důkaz toho, že jeho ocas stát jen tak nebude.
Brnkal o scvrklého červa, podebíral dlaní obrovské koule, natřepával je na důkaz, že se není čeho bát a dál hladově žral kundí předkrm. Jen tohle předvádění mu dělalo dobře. Užíval si, bez nároku na výstřik, i když impotentem nebyl. Jen nedoufal v to, že se mu ještě kdy zadaří. Jeho cíl byl si pochutnat a to si právě užíval. Stejně jako Lucie, která se přestala vzpínat a už jen roztahovala stehna, jako by si je chtěla vykloubit. Nabízela ochotně neznalou pizdičku a svírala v rukách všechno, co slastí popadla.

„Natáhni nohu! Honem ji natáhni! Na zem!“ vyrušil ji na okamžik i když nechtěně těsně před orgasmem.

Poslechla v sekundě a sledovala jak v kleku se kmet nalepuje zvadlým ohůnkem na holení kost a s rukama na poštěváčku naráží jako by ji našukával. Prsty na kliťáku rozjel pokračování a spouštěl další vlny zvrhlých choutek. Vrtal se v dívčí pičce, nalepoval se na nožku a s jazykem vyplazeným sledoval, jak Lucie svírá v tranzu popadnutého plyšového psa.

„Dej mi ho!“ vytrhl ho ze spárů, jako by mu právě vzala oblíbenou hračku. Ani si toho nevšimla, protože se blížilo její vyvrcholení. Na noze cítila přiklepovku pana inženýra a s myšlenkou na jedno místo, kde se citlivě otírá malý ocásek, se hnala do finále.

„Tohle ti bude dělat dobře,“ natlačil plyšáka na rozdělaný poštěvák a reakce Lucinky mu byla úplně jedno. Ta se jen pozastavila, podepřela lokty a sledovala další zvrhlý nápad váženého pana inženýra. Udýchaně jezdila očima po plyšové hlavě, která zrovna okupovala nedodělanou brázdu. Nechávala si váhavě tlačit měkkou vycpaninou a knoflíkovým čumákem na rozlepené pysky, než pochopila, že chce víc. Neodvážila se ani mluvit, aby něco nepokazila a jen si vzdychavě užívala.
S vytřeštěnýma očima si pomáhala k orgasmu sledováním zapoceného dědka a plyšáka. Že ji tohle dokáže vyrajcovat, ji nikdy nenapadlo. Jen snad v mžiku si v duchu slíbila, že doma to vyzkouší znovu a už se zase oddávala psí hlavě.

„Jste nadržený coury! Do jedné jste nadržený! Dívej se, co se mnou děláš, ty děvko! Podívej se!“ křičel vztekle dědek a vítězoslavně ukazoval na malinko tuhnoucího čuráčka.
Opustil lýtko, posunul se ke stehýnku a ukazoval malinkou bouličku, která byla po dlouhých letech velkým úspěchem. Nechal si ocásek zajet do podkolení jamky, mladou nožku ohnutím stiskl a jako svorku začal znovu pomalinku přirážet.

„Dáme napapat pejskovi?“ čaroval s plyšákem mezi pysky a podával Lucince na jeho čumáku ukázat, jak moc je mokrá. Jen odvrátila hlavu se studem, protože nechtěla veřejně přiznat, co všechno ji dokáže rozehřát.
Poslouchala zvrhlé maňáskové divadlo, kdy nateklé pysky nahlas očuchával kňučící plyšák a nebo je naopak hltal vrčící vlk. Pan inženýr si vyhrál každým pohybem a ani na bouličku nezapomínal. Zasouval ji do těsného prostoru mezi kolenem a stehýnkem, ale nemělo to takové grády, jako se daly hledat v Lucčiné vzdychající pusince.

Navigace v seriálu<< Perverzní chlívák 01Perverzní chlívák 03 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x