Pod hvězdami

Nějak jsem neměl co dělat, tak jsem se coural po městě, až jsem došel ke hvězdárně. Měli zrovna venkovní výstavu. Ze zvědavosti jsem okukoval vystavené modely.

„Kdybyste měl nějaké otázky, tak stačí říct,“ ozvalo se znenadání vedle mě.
„A… ano…“ vykoktal jsem ze sebe, „zatím jen koukám. Máte to pěkný.“
Otočil jsem se od makety raketoplánu. Stála tam holčina, odhadoval jsem to tak na dvaadvacet, maximálně pětadvacet, štíhlá, dlouhé hnědé vlasy, velké brýle, a hlavně nádherný úsměv.
Obcházel jsem kolem a prohlížel si detaily nejen na maketě.

„To muselo být něco s tímhle lítat,“ prohodil jsem si jen tak pro sebe.
„To jo, chtělo velkou odvahu sednout si na vrchol a mít pod sebou ty stovky tun paliva, vodíku a kyslíku, k tomu postranní urychlovací bloky na tuhé palivo.“
„Žádná sranda. Obzvlášť když i první let musel proběhnout s posádkou. Žádné bezpilotní letové zkoušky jako dneska.“
„To je pravda. Sedět na obří bombě a doufat, že se povede řízený výbuch, nebude asi nic příjemného.“
„Škoda, že to tenkrát nevyšlo Rusům s Buranem. Měl v mnohém lepší parametry, navíc se dal dálkově řídit.“

Ještě chvíli jsme si takhle povídali, než přišli další zájemci o výstavu.

„A kdybyste chtěl večer tu máme pořad tady k tomu tématu, přednáška, diskuze, fotky…“
„Dobře, díky.“

Skoro to znělo jako pozvání na rande, usmál jsem se, kdyby u toho nebylo dalších padesát lidí.
Ale co, nakonec proč ne, aspoň budu mít program na večer, řekl jsem si nakonec a došel si pro jistotu rovnou koupit vstupenku.

Ještě chvíli jsem se motal po výstavce, ale nezdálo se, že by slečna měla čas na nějaké povídání. Mezi výkladem se na mě podívala a omluvně pokrčila rameny. Na oplátku jsem se usmál a zamířil domů.

Když se přiblížil večer, trochu jsem se dal do pořádku, abych mohl vyrazit zpátky do hvězdárny. Byl teplý pozdně letní večer, tak jsem šel jen na lehko. Před budovou postávalo ještě docela dost lidí. Několik jich také postávalo uvnitř před zavřenými dveřmi přednáškového sálu. Nechtělo se mi připojit s k davu, tak jsem se procházel mezi vystavenými modely a obdivoval tu techniku, s jakou se dokázali dostat do kosmu a na Měsíc, všechno řídily počítače, které dnes hravě překoná kdejaký mobil.

Zabral jsem se do představ a snění a ni si nevšiml, že už nastal čas. Kdyby pro mě nepřišla ta hezká slečna, asi bych z přednášky nic neměl. Zbylo na mě místo vzadu nahoře. Ani mi to nevadilo, měl jsem alespoň pěkný výhled.
Povídání i historické fotky stály za to. I následná diskuze přinesla spoustu zajímavostí a nových faktů.

Ze sálu jsem odcházel mezi posledními, nějak se mi vůbec nechtělo domů. Než jsem se vyšoural ven, ještě jsem si prohlížel nějaké suvenýry, program dalších přednášek a projekcí. Ve chvíli, kdy jsem vykročil ze dveří, se zablýsklo a vzápětí se ozval hrom. Hrozně jsem se lekl. Slečna vedle mě se rozesmála.
„Snad byste se nebál obyčejné bouřky?“
„No to ne, ale tohle bylo pěkně blízko.“
„To asi jo.“
Spustil se liják.
„A sakra,“ konstatoval jsem, „takhle budu úplně mokrý dřív, než dojdu na zastávku.“

Chvíli nic neříkala.
„Nechcete tady chvíli počkat, třeba se to přežene.“
„S vámi moc rád.“
„Nebudeme sedět tady na chodbě,“ navrhla, „z dalekohledu nic vidět nebude, ale mohli bychom si pustit noční oblohu v planetáriu.“
„To zní dobře. Takové rande pod hvězdami…“
„To jo, ale obvykle to bývá obráceně, ne? Ve filmech jsou to kluci, kteří oblbují holky sladkými řečičkami o hvězdách.“
„Já se klidně rád nechám „oblbovat“, bude to příjemná změna…“
„Tak pojď,“ přešla na tykání a zamířila do sálu planetária. „Sedni si támhle, to jsou nejlepší místa.“

Ona si chvíli hrála s tabletem, než spustila projekci. Posadila se vedle mě a začala odříkávat naučenou historii vesmíru. Užíval jsem si soukromou projekci. I když jsem víc pozornosti věnoval jí než tomu, co se odehrávalo na kopuli.
„Ty mě moc nevnímáš, co?“ otočila se ke mně.
„Já… promiň… máš nádherný hlas a krásně vyprávíš…“
„Děkuju.“
„Je to… já nevím… takové úžasně romantické…“
„Tak tohle mi nikdo ještě neřekl… navíc bych to od chlapa nějak nečekala…“
„No jo, já byl vždycky jiný…“
Usmála se na mě.
„Máš nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl…“

Pak už nemluvila a naklonila se ke mně. Nádherně voněla, zatočil se se mnou celý vesmír, jakmile mě políbila. Ani nevím jak, ale najednou jsme oba byli nazí, ona měla v dlani moje tvrdé péro, já svíral její drobné ňadro. Menší dvojky, trochu malé k její postavě, ale mě stejně učarovaly. Měla je citlivé, bradavky pod mými doteky okamžitě ztuhly i dvorce vystoupily. Vyhoupla se na mě. Nalitý žalud se prodral heboučkou houštinou až vklouzl do vlhké horké štěrbinky. Skláněla ke mně hlavu a z pootevřených rtů mi nabízela jazýček. Vášnivé polibky a pohupování. Šukala mě. Šukala mě zběsile a hladově, jako by dlouho toužila po uspokojení. Jediný problém byl moje výdrž. Dohnala mě má sexuální abstinence. Neměl jsem ani šanci ji upozornit na blížící se výron semene. V koulích mi zacukalo a už jsem do ní chrlil dávku spermatu. Ještě chvíli se snažila, ale nakonec to zklamaně vzdala.

Nehodlal jsem svou šanci jen tak promarnit. Musel jsem jí to vrátit, dopřát jí také toužebné vyvrcholení.
Posadil jsem ji na okraj sedačky, zvedl jí nohy a obličej zabořil mezi chloupky. Co na tom, že byla ulepená od mé mrdky, vždycky jsem to chtěl zkusit, vylízat právě vycákanou kundu a tohle byla výborná příležitost. Nemohl jsem to moc oddalovat. Prodíral jsem se pečlivě udržovaným porostem a konečně jsem dosáhl kýženého cíle. Mezi rty jsem vsál poštěváček a jazykem po něm několikrát přejel. S každým dotekem se celá zachvěla. Do vesmíru nad námi vykřikovala své vzrušení.
Vrazil jsem do ní dva prsty a pořádně ji s nimi začal šoustat. Prudce jsem je do ní vrážel, pohyboval jimi uvnitř. Svíjela se pode mnou. Celá se roztřásla, sevřela mě stehny. Planetárium ovládlo ticho přerušované jen mlaskáním prstů ve zmáčené pičce. Celou dobu hlasitě sténala, ale její orgasmus byl překvapivě tichý. Uvolnila se a těžce oddychovala.
Narovnal jsem se a v přítmí si prohlížel své olepené prsty i zmáčené chloupky. Narovnala se na sedačce. Vzala mou ruku a začala olizovat prsty, které před několika okamžiky měla v sobě. Představa, že by mě mohla takhle kouřit…
Ocas se znovu stavěl do pozoru. Okamžitě ho vsála mezi své rty a rukou proháněla mé koule v pytlíku, jako by zjišťovala, jestli v nich ještě něco zbylo.

„Chci to zezadu,“ prohlásila a klekla si na sedačku.
Vystrčila na mě zadek. Jedním strkem jsem do ní vnikl. Prohnula se v zádech a slastně zavzdychala. Pomalé dlouhé tahy. Její prsty zaťaté v opěradle. Znovu a znovu se snažila změnit tempo, pevně jsem svíral její boky. Náhlý prudký výpad do jejího lůna a další přírazy v rychlém sledu.
Předtím šoustala ona mě, teď já mrdal ji. Opírala se jen o jednu ruku a druhou si dráždila prsa, mačkala bradavky. Teď jsem měl navrch já, předchozí výstřik mi poskytl delší výdrž. Ona rozdováděná a rozdrážděná se blížila k vrcholu rychleji. Prznil jsem ji, prcal, šukal, mrdal… Naše hekání se rozléhalo promítaným vesmírem.
V okamžiku, kdy nad námi vybuchlo Slunce, se na mě naposledy narazila. Znovu se roztřásla prožívaným vyvrcholením a já se do ní znovu udělal.

Bouřka mezitím ustala. Společnými silami jsme po sobě uklidili, oblékli se a rozešli.
Mně až cestou domů došlo, že neznám ani její jméno. Otočil jsem se a spěchal zpět. Hvězdárna už ale byla temná a tichá. A zamčená. Na zvonek nikdo neodpovídal.

Další dny a týdny jsem se vracel jako zapálený fanoušek vesmíru, ale její jméno jsem nikdy nezjistil.