Pondělní ráno ani náznakem nedalo tušit, že celou neděli pršelo. Modrá obloha lákala do nového týdne.
Převaloval jsem se v posteli, ale vstávat se mi nechtělo. Nebylo mi zrovna moc dobře. Po včerejším nepříjemném zmoknutí jsem zřejmě nastydl.
Lomcovala mnou zima a tak jsem se ještě více zachumlal pod peřinu.
Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.
„Ríšo, musíme vstávat, je už moc hodin,“ ozval se starostlivý hlas bytné Růženky. „Můžu dál?“
Aniž čekala na moji odpověď, vstoupila do pokoje a došla až k mé posteli.
„Ríšo, tak co je? Vstávat,“ odhrnula peřinu. „Ty ale nevypadáš dobře,“ zhrozila se, když uviděla můj obličej.
„Není mi dobře,“ přiznal jsem se. „Včera jsem pořádně zmokl a asi jsem nastydnul.“
Přisedla si na okraj postele a položila mi dlaň na čelo. „Vždyť ty doslova hoříš, máš určitě horečku.“
„Je mi hrozná zima,“ drkotal jsem zubama.
„Počkej, změřím ti teplotu,“ vstala a za chvíli se vrátila s teploměrem.
„Třicet osm, pět,“ konstatovala, když jsem vytáhl teploměr z podpaží. „Nic,“ rozhodla, „zůstaneš ležet, do žádné školy dnes nepůjdeš. Udělám ti horký čaj a vypotíš se.“
Po chvíli se vrátila s hrnkem horkého čaje v jedné a s tabletou Paralenu v druhé ruce. „Spolkni prášek a čaj vypij, dokud je horký,“ přikázala mi. „Pořádně se přikrej a vypoť se. Já se na tebe přijdu zase podívat,“ řekla mezi dveřmi a mile se na mě usmála.
Starala se o mě v té chvíli jako moje matka.
Vypil jsem horký čaj a znovu se zachumlal pod přikrývku. Zimnice mě opouštěla a já na okamžik zavřel oči.
Probudilo mě opět drkotání zubů. To už bytná Růženka zase seděla na okraji postele a držela mě za ruku.
„Prášek asi nezabral,“ položila mi ruku na čelo. „Máš pořád zimnici.“
Pak náhle vstala a začala si rozepínat domácí šaty.
„Co to děláte, paní Růženko?“ lekl jsem se.
„Když nepomůžou léky,“ odpověděla, „zkusíme starou osvědčenou metodu. Zahřeju tě vlastním tělem,“ a shodila ze sebe šaty.
Stála u postele jen v podprsence a kalhotkách.
Domníval jsem se, že už si ke mně lehne, ale ona si dala ruce za záda a rozepnula si knoflíčky podprsenky.
Krásná ňadra nerodící ženy, se mi rozhoupala před očima. Následovalo stažení kalhotek. Stála přede mnou úplně nahá a nechala mě chvíli kochat se pohledem na trojúhelník hustých chlupů, zakrývající její pohlaví.
„Posuň se,“ požádala mě a když jsem uvolnil místo, lehla si ke mně a těsně se přitiskla k mému tělu.
Bochníky prsou jsem cítil na své hrudi a dole jsem vnímal chomáček chlupů, tisknoucí se k mému břichu.
Leželi bez hnutí, přitisknuti pevně svými těly k sobě.
„Pomáhá to,“ řekl jsem po chvíli, když jsem zjistil, že mě třesavka opouští.
„Určitě,“ kvitovala to bytná s povděkem, „takhle jsem léčila svého manžela a vždy to pomohlo. Něco se ti probouzí k životu.“
Ucítila totiž mé mužství, které při kontaktu s jejím nahým tělem začalo nabývat na objemu.
Chvíli pod peřinou hledala, pevně ho uchopila a začala si jím třít po chlupatém hrbolku.
Konečně povolilo očekávané napětí obou stran, kdy se jen čekalo na to, že se jeden z nás odváží prolomit, dlouhou dobu hromaděnou touhu.
Při stálém pohledu do mých očí, přehodila Růženka pravou nohu přes mé tělo, sklonila se nade mnou a stále v ruce svírajíc mé přirození, pomalu na mne sedala.
Tělem se mi rozléval nevýslovně krásný pocit, když jsem na údu ucítil vlhké horko jejího nitra. Chvíli na mně jen nehnutě seděla a vychutnávala si hluboké proniknutí, kterého se jí asi dlouhou dobu nedostávalo. Ani já se raději nehýbal, jen jsem hlasitě dýchal a snažil se zadržet okamžik výstřiku. Tak silné bylo moje vzrušení, že jsem byl schopen ejakulovat bez jediného pohybu.
Sklonila se nade mnou a naše rty se setkaly. Nadzvedla přitom zadek, že úd z ní málem vyjel.
Znovu na mě nasedla, tentokrát s takovou silou, že jsem žaludem narazil na samé dno. Ucítil jsem silné stahy pochvy a dál jsem to již nevydržel.
I moje bytná to zřejmě vycítila a stačila mě upozornit: „Nemusíš se bát, nemůžu mít děti.“
„Promiň,“ omlouval jsem se, když se mi trochu zklidnil dech.
„Nevadí,“ pohladila mě po tváři. „Příště to bude lepší.“
Toho dne jsme nevylezli z postele. Po krátkém odpočinku polaskala rty mé mladické přirození a rozjela koncert hodný zralé, zkušené ženy.
Její léčebná metoda zabrala a večer jsem s chutí zhltal připravenou večeři.
***
Týden utekl jako voda a již jsem v pátek navečer přicházel s dobrou náladou k babiččině vesnickému stavení.
Cestou jsem potkal sousedovic dědu.
„Co Helenka? Už je doma?“ zeptal jsem se.
„Ještě nepřijela z Budějic. Připravuje se na maturitu a je asi u nějaké kamarádky. Možná, že přijede až posledním autobusem.“
„Mám k vám prosbu, pane Horáku,“ přehodil jsem si bágl na druhé rameno. „Řekněte prosím Helence, ať se zítra dopoledne zastaví na našem místě, ona ví kde. Rád bych ji viděl.“
„Vyřídím, Ríšo,“ promnul si děda Horák ruce.
Nejspíš se domníval, že s Helenkou chodím a už viděl spojení obou gruntů. Zkrátka, bývalý sedlák.
Mladá vdova si užila a tělesné teplo je nad všechny léky… pěkné se to rozjíždí.