Poněkud perverzní komedie 16

Slušně vychovaný a velice sečtělý Tom – ten ve své podstatě cynicky poetický romantik s nechutnými sklony k filosofii – si tentokrát docela přesně uvědomoval, kam až může dorazit, když co čestný muž na svojí životní cestě vyrazil se svojí sedmnáctiletou modrookou Ulrikou von Lewetzov lázeňským dostavníkem do svého Výmaru. Modrobílý svět za okénkem dostavníku zářil stejně jako štěstí vyzařující tváře vedle Toma sedící Majky a on se ponejprv v životě nalézal na samém myslitelném vrcholu blaha.Vždyť ve srovnání se svým poezií a vědeckými sklony stejně postiženým avšak již sto patnáct let před Tomovým narozením zvěčnělým kolegou byl Tom ve svém sexuálním a milostném životě mnohem úspěšnější a proto i mnohem šťastnější. Už proto, že ten politováníhodný zamilovaný starý muž o své milované Ulrice napsal: Tak vzdušně se při tanci nadnášelo to její ze všech nejvzdušnější tělo.

Tomovi víc než vzdušnost těla mladičké štíhlé básníkovy milenky byla mnohem milejší nejlépe bezvzdušná slovanská prdelatost jeho také modrookého a také sedmnáctiletého kůzlátka. Avšak to nadnášení těla rozhodně nezavrhoval. V duchu své doby a ve snaze maximálně vyhovět choutkám svého prdelatého kůzlátka je však raději svěřil tomuto modernímu lázeňskému dostavníku, jenž před necelou hodinou vyrazil na svoji nově zřízenou sobotní trasu z Karlových Varů. Z míst, kde téměř pětasedmdesátiletý Johann Wolfgang Goethe obdržel vyhýbavou odpověď, když žádal o ruku své poslední a velice mladičké lásky její teprve třiatřicetiletou maminku Amálii. I ta jej ve věku svých osmnácti let, co maminka tehdy už dvouleté Ulriky, v tom světově proslulém lázeňském městě velice zaujala svým nepřehlédnutelně výjimečným půvabem. Goethe přirovnával Amálii k mytologické Pandóře. To starořecké jméno označuje ženu hojně obdarovanou vším, co k ženskosti patří, z čehož hloubající romantik Tom vyvozoval, že tato tenkrát nejspíš ještě kojící Amálie – Pandóra – Všedara musela být, stejně jako jeho budoucí tchyně a paní Vojtovičová dnes, pěkný ceckoun i prdeláč současně. Přesně taková, jak je vyobrazena Pandóra na nádherné do dnešních časů dochované keramice kultury starověkých Mykén.

A tato domněnka se stala východiskem pro Tomovu pracovní hypotézu, že věhlasný poeta Goethe měl nejspíš v mládí docela obvyklý sexuální vkus, odpovídající jeho náruživé smyslnosti, ovšem na stará kolena mu jej tím perverzním způsobem změnila nastupující impotence nebo demence – případně mix obojího – a klasik zahořel pro sotva sedmnáctiletou anorektičku s aerofilními sklony. Pokud se i u ní nejednalo o nadměrnou plynatost v zažívacím traktu – tak obvyklou u starých dědků. Avšak nic proti tomu. I senilní poeta může mít své libůstky a logické je, že jej přitahují ženy s tváří děvčátka, jehož zdánlivá nevinnost impotentovo sebevědomí neohrožuje a poskytuje mu možnost sexem nerušeného pouze poetického zbožňování – což tedy Goethe mohl a uměl kvalifikovaně. To se mu musí přiznat. Ne náhodou jakýsi epigramatický myslitel vypozoroval, že u mnohého básníka je vzrůst vyjadřovacích schopností podmíněn – a také přímo úměrný – poklesu schopnosti jeho pohlavního údu.
„Zvláštní ovšem je,“ uvažoval Tom, „že my – skuteční básníci života – si tak rádi začínáme s maminkami. A to i s vlastními. Kdyby se však tím prvotním zaujetím pro maminky – avšak důsledně a důkladně tvrdě – řídil tenhle dnes jen obrazně do nebes vynášený klasik, tak by jej takové zklamání nemohlo potkat! Klasická ukázka špatného klasikova přístupu k přízemní životní realitě. Kníže básníků a on nevěděl, jakým perem, kam a hlavně v jakém pořadí se sluší psát křehké ženské duši o životní poezii! A z takového břídila si máme podle češtinářek brát příklad?!!!

Naštěstí tohle se mi po předvčerejším veršování s paní Jahodovou přihodit nemůže. Ani náhodou! A přitom stačilo jen pár důrazných šťouchů tvrdým pyjem, aby se jí svět jevil velmi poeticky. Do své dívčí rozdychtěnosti navrácená a dokonce od Amálie mnohem starší Majčina maminka si ještě na odchodu u zahradní branky připadala buď jako v nebi – nebo jako v rajské zahradě. Každopádně její znovu rozkvetlá růže bude při vzpomínce na mne celý týden orosená. Takže jsem svým perem napsal docela obstojnou báseň. Ty kapky rosy na lístcích rozvité růže své skorotchyni věřím. Vidím je zřetelně.
Ovšem obvyklá perverzní úchylnost náruživých profesorek literatury ve světle osobní tragédie stárnoucího a neustále přeceňovaného světoznámého básníka je nyní neutajitelně zjevná. Přiznejme si pokorně, soudružky profesorky, že k tak poetickému vyjádření svých intimních pocitů žádnou macatě statnou čtyřicátnici pouhé literární dílo sebevětšího poety nikdy nepřivede!“

Tom při této úvaze se zalíbením pohlédl na líbeznou siluetu profilu své dlouhovlasé Ulriky – Majky a rysy tváře, zděděné po mamince, mu u ní připadaly obzvlášť půvabné. S radostí v duši si uvědomoval, že výbojně čnící hrotitá kůzlátka – tak zásadně odlišná od maminčiných robustních napajedel – se k její něžné dívčí tváři mnohem lépe hodí. Když se venku za oknem lázeňského dostavníku na temně modrém pozadí oblohy znovu dosyta pokochal i svítivou bělobou zářících cirokumulů, jeho romantická mysl se s tou beránčí pokorou, avšak dost svérázně, navracela od smutných a již historických událostí do radostné současnosti.

„Je tedy nanejvýš spravedlivé, že já – skutečný poeta, smáčející úspěšně svůj brk vždy ve správném pořadí a ve správném kalamáři – nejsem do nebes vynášen jen obrazně falešnými a často prodejnými kritiky, nýbrž za nepatrný finanční obnos pouhých 132 Kčs je mi dnes dopřáno – sice nedlouhého avšak skutečného  – nanebevzetí. O takovém  se knížeti básníků mohlo jedině zdát. Navíc tenhle můj dostavník táhne vzhůru dvojice Pegasů, kteří sice svými mohutnými perutěmi mocně nemávají a do mraků netepou, ale přesto se s nimi vznáší kolem tří tisíc metrů vysoko. A proč ne, když každý z nich má sílu devatenácti set herek, jaké obvykle v počtu šesti ovsem živených exemplářů tahaly dostavník Goethemu. To by se milý Johann Wolfgang divil! A té rychlosti letu by určitě ani…“

„Můžeš mi říct, co je to tam dole?“ vzrušeně přerušila úvahy našeho básníka a filosofa jeho společnice, sedící vedle něj u okénka. „Támhle u toho lomu, ta továrna s komíny,“ dodala ještě a ukazovala prstem nad konec stříbřitě lesklého křídla v mírném náklonu.
„To je cementárna a vedle jsou Hranice. Až se narovnáme, budeme v ose dráhy  mošnovského letiště. Za pár minut mineme hrad na kopci nad Starým Jičínem a to už půjdeme dolů na přistání,“ vysvětloval Majce ochotně Tom a ukázal na právě rozsvícený výstražný nápis vpředu nade dveřmi.
„Žádáme cestující, aby si zapnuli bezpečnostní pásy. Za několik okamžiků přistaneme na letišti v Mošnově. Cestující do Sliače a Popradu prosím, aby po přistání zůstali na svých sedadlech. Bezprostředně po odbavení ostravských pasažérů opět startujeme,“ zaznělo z reproduktoru a ze dveří pod ním do uličky mezi sedadly vzápětí vyšla zlatovlasá a velice pohledná letuška, nabízející ošatku cucavých cukrátek. K Tomově společnici u okénka se naklonila tak hluboce, že Tomovi na dost dlouho nabídla i pohled do pro pevné prsy značně odstávajícího voňavého výstřihu své bleděmodré uniformy. Majka se totiž ostýchala zobnout si z vytrvale nabízené ošatky podruhé. Ty štědře vzrostlé prsy pod bleděmodrou uniformou voněly modrou levandulí a byly zlatě ochmýřené, což Tom považoval za velice harmonické k celkovému vzhledu té přibližně dvacetileté dívky, která se mu při odchodu za ten ňaderný útok omluvila. Na očích jí však viděl, že útočila ráda, neboť své zasněné oči nechala na překrásné orchideji, která se v plastovém miniskleníčku na Majčině klíně tak široce rozevírala, jako se brzy rozevře i Majčino pohlaví na sněhobílém damašku orchideového povlečení. Přesto se té pohledné letušce povedlo vyvolat u něj náhlý ale naštěstí jen krátký nával bolestného smutku, neboť z Tomova zorného pole i s tou důvěrně známou maminčinou vůní zmizela tak rychle a tak nečekaně jako před nedávnem jeho maminka.

Najednou si uvědomil, že i když skutečná orchidej je také pohlaví a proti ostatním květinám kvete opravdu dlouze, tak ani ta dvě pohlaví na palubě letadla přítomných a touhou rozkvetlých dívek nepokvetou tak dlouho, jak by mu bylo milé. Tohoto období prvního květu je třeba okamžitě využít. Vychutnat si je zavčasu a nespoléhat na pozdější časy, které také nemusí přijít nebo nemusí trvat tak dlouho, jak by si ty květy svojí krásou zasluhovaly. A tímto poznáním si náhle připadal dokonce starší, než na sklonku svého života Goethe.

„Ta paní v aerolinkách měla pravdu. Tohle je fakt lázeňský dostavník,“ usmívala se Majka, ale posmutnělý Tom jí na očích viděl, že se i ona snaží zamaskovat strach. Bylo mu to dost nepochopitelné, neboť vše, co bude následovat, již jednou před pár minutami zažila před a při mezipřistání v Brně. Pohladil ji tedy po dlouhých vlasech a vlídně se na ni usmál.
„Ty nemáš strach, že spadneme?“ divila se mu a ještě před touto otázkou jej chytila za ruku v okamžiku, kdy otáčky motorů výrazně poklesly. „Když tak najednou uberou plyn, tak se bojím, aby jim ty motory nakonec nechcíply.“
„Můžeš být klidná, tyto čtyřicetilitrové čtrnáctiválce jsou dobře krmené. Ty jen tak nechcípnou. A pak – tohle letadlo dokáže i odstartovat s jediným běžícím motorem. My jsme teď tak vysoko a už  tak blízko, že bezpečně přistaneme i bez obou motorů. Podívej se, tam vpředu – dole na tom na kopci – tam je už vidět hrad a pod ním leží Starý Jičín.“

„No jenom aby! Při mé smůle bych taky mohla umřít nemilovaná. Tak moc jsme z té Prahy zase pospíchat nemuseli.“
„Najednou! Víš co, Majko? Ona jistota je jistota. Jestli se teď hned zvedneme, tak – když  ti  na tom tak moc záleží – vzadu je taková malá místnůstka. Sice jenom pro jednoho, ale pro náš účel je to spíš výhoda než nedostatek. Důležité je, že se dá zevnitř zamknout. Než přistaneme, než dorolujeme před odbavovací budovu a než nám přistaví schůdky – tak si to troufám stihnout.“
„Prasáku! Naponejprv rychlovka – a ještě k tomu na záchodě! Ty se ani trochu nestydíš mi něco takového nabídnout?!!“
„Nechápu, proč mi nadáváš a proč mi to vyčítáš. Já jsem s tím nezačal. Já se jen snažím vyhovět. Každé tvoje přání je mi rozkazem. Tvoje rozkazy plním a budu plnit rád. Tak jako dnes. Na to můžeš vzít jed. Ovšem nevím, proč bych se měl stydět. Co se mne týká – když nechceš – dobrá. Chodit nikam nemusíme. Úplně stačí, když si povolíš pás a trochu se nahneš. Víš, jako že se díváš z okna. Já se půjdu podívat taky – a při té příležitosti – zezadu se to dá taky docela dobře.“

„Tome, ty si mě ne…“ s ruměncem ve tváři by ráda ve své výhrůžce pokračovala, ale nevzrušeně vlídně se tvářící Tom se nenechal přerušit.
„Můžeš být klidná. Všichni si už správně dotáhli pásy, jsou vyšponovaní a hypnotizují ten vpředu svítící nápis. Pod svícnem bývá tma a nás si v ní teď určitě nikdo ani nevšimne. Riskovat bychom rozhodně neměli. Ono by fakt bylo moc blbé, kdybychom na pomníku měli krom jmen, data narození a dnešního data ještě vysvětlující poznámku: Tragicky zahynuli při leteckém neštěstí jako panic a panna. Co by si o nás lidi pomysleli?“
„Já tě snad pře…“ a znovu nedopověděla, k ráně napřaženou rukou se v úleku raději rychle zachytila ruční opěrky sedadla, poněvadž venku kvikly prvním dotekem se zemí roztáčené pneumatiky. Za letu klidná Avia 14 se najednou pravidelně chvěla a mírně otřásala, jak kola jejího podvozku uháněla po spojích betonové dráhy. Při začátku intenzivního brzdění vzrušeným hovorem rozohněná ale nyní znovu vystrašená Majka chytila Toma za ruku a pak, po krátkém pohledu z okna, s upřímným údivem učinila zásadní objev: „My jsme už na zemi!“

Ten upřímný údiv jí tak moc slušel, že se Tom už nemohl dočkat toho slíbeného prvního milování. Už viděl ze zářivě a neposkvrněně bílé pěny perleťově se lesknoucího orchideového damašku vynořovat se nádherně kypré a snědé půlky své kyperské bohyně. Mezi těmi jejími úchvatnými půlkami vlhl a nedočkavě se rozevíral touhou puklý kokosový plod. A jako výživnou půdu hledající kořínek se z něj k zemi klikatila omamně vonící tenounká stříbřitá stružka. Avšak ani tato poetická představa nedokázala cynicky poetickému romantikovi s nechutnými sklony k filosofii zabránit, aby svoje upřímné city nevyjádřil po svém.
„To mne nepřekvapuje. Vodních ploch máme třeba oproti Finsku poměrně málo a proto u nás každý let obvykle končí na zemi a jen někdy ve vodě. Jenže právě teď se ptám, jestli by si rozumný člověk měl vůbec něco začínat s hubatou a tvrdohlavou holkou, která se hádá už před prvním milováním a pro tu hádku zapomene i na smrt?! Toto je nejenom pro naši vyspělou socialistickou společnost, ale i pro další budoucnost celého lidstva přímo zásadní otázka, soudruzi! Zodpovědět si ji tedy musíme – tak jako vždycky – především zodpovědně.“

„Komediante! Kdybych já byla tak sprostá, tak se ptám, jestli by vůbec někdy slušně vychovaná dívka měla – však ty víš co – s takovým pošukem. Vem raději tu naši tašku a pojďme už, ať nám neujede autobus!“
Autobus neujel, ale z tramvaje na svinovském mostě zahlédli už jen koncová světla vlaku, ujíždějícího bez nich k jejich domovu.
„Co jsem říkala! Když už jsme zůstali na živu, tak nám aspoň vlak ujede! Jestli já nemám pech! Teď v sobotu odpoledne další jede až za dvě a půl hodiny. To jsme klidně mohli jet tím rychlíkem. Ten má přípoj.“

Tom se té stížnosti usmíval. Nejenže mu nemohla kazit radost z očekávaného „mrhání panny“ – jak se zálibou v archaizmech tu nadcházející událost v duchu nazýval – ale byl rád, že může opět jednou svému nezkušenému ale rozkošně prdelatému kůzlátku ukázat, jak on je nad takové lapálie bohorovně povznesen, neboť skutečného muže překážky lákají k jejich rychlému překonávání a žádná z nich jej nemůže na cestě k cíli ani na okamžik zastavit.

Proto taxikáři před nádražní budovou, zdráhajícímu se v sobotu odpoledne jet do okresního města, kde bude muset nejspíš až do večera čekat na zpáteční rito, Tom bez rozmýšlení odvětil:
„Já vám plně rozumím. Také pro mne čas jsou peníze. Když je to za stovku tam,  dám vám i druhou a pokud opravdu nebudete mít náladu čekat, můžete se ihned vrátit. Ale potěšil byste mne, kdybychom mohli vyrazit okamžitě. Není příliš galantní nechat dámu čekat. Obzvlášť, když jí před nosem ujel vlak.“

Ještě před malou chvílí těžce zklamaná Majka na Toma hleděla velice vlídně a obdivně. Vždyť ten taxikář byl najednou úslužnost sama. Vyskočil ze svého sedadla, aby mladé paní otevřel zadní dveře a slíbil, že ten vlak i při bezpečné jízdě zůstane brzy vzadu. Pak se ještě dovolil, zda jim nebude vadit, když pustí nějakou hudbu z autorádia.
Bylo to od něj velmi předvídavé, neboť k Tomovi na zadním sedadle se tulící Majka mohla krom opatrování své plastové krabičky šeptem pořizovat inventuru svého štěstí. Ještě nikdy jí nikdo nedaroval orchidej. Ještě nikdy neletěla letadlem – a vlastně ani nejela taxíkem. Ještě nikdy ji nikdo nenazval mladou paní. Na dnešní den nikdy nezapomene.

Vyzařovala z ní vzrušená přímo žhavá nedočkavost, což Tomovi velice lichotilo, ale jen slušné vychování mu bránilo, aby se zdržel preventivního napomenutí, jímž by ji varoval, aby samým štěstím neudělala na sedadle loužičku.
A ani taxikář nezapomněl na slušné vychování. Dovolil si pouze po deseti minutách jízdy upozornit na právě předjížděný vlak a i pak se jako doposud bez nadbytečných pohledů do zpětného zrcátka plně věnoval řízení své nové volhy. U nemocniční brány se rozloučil slovy: „Díky, šéfe, přeji hezký zbytek dne a ať se vám ten váš nemocný co nejdříve uzdraví!“

Tom si připadal skutečně jako nemocný – ovšem pouze touhou po zde přítomné a dosud panenské slečně Jahodové. Ale současně si připadal nepřekonatelně mocný tu touhu co nejdříve mocně a nezadržitelně naplnit. Připadal si tedy přímo královsky a o žádné uzdravování neměl zájem. Ponejprv v životě cítil, že mu patří svět – ale vyvádět z omylu taxikáře nehodlal. Vždyť vše, co si na dnešek pečlivě naplánoval, se i tak báječně vydařilo. A nejen to! I těch pár nepředvídaných okolností – pravidelnou ale neočekávanou změnou letového řádu aerolinek počínaje – nakonec vylepšilo Tomův původní časový harmonogram a on se vrátil ze světa se svojí láskou žhnoucí a nedočkavou princeznou po boku ještě spíš, než jí slíbil. Slovo – pochopitelně jen splněné – dělá muže a je tedy logické, že slovo splněné na víc než sto procent udělá také muže více než stoprocentního. Jiného si ani to zdařile prdelaté ztělesnění kyperské bohyně nezaslouží!

I když Tom nepředpokládal, že by jej vítaly slavnostní fanfáry, provázející na každém pořádném hradě spouštění padacího mostu při příjezdu vladaře, nesmírně jej udivilo, že nedokázal příslušným klíčem odemknout hlavní vchodové dveře svého sídla. Z vnitřní strany v zámku dveří vězel klíč! Že patří paní Vojtovičové – o tom ani na okamžik nezapochyboval. Ovšem až se vzpamatoval z překvapení. Teprve pak požádal Majku, aby chviličku posečkala – než oběhne dům. Nehodí se přece, aby do svého budoucího domova v takový slavnostní den vstupovala jeho budoucí vládkyně zadním vchodem!

A vzápětí si blahopřál ke svému pro někoho snad směšnému chování. Pod zrcadlem odkládací stěny u předních vchodových dveří skutečně stála objemná nákupní kabela paní Vojtovičové – a její charakteristické avšak teprve jakoby nesměle začínající sténání zaznívalo z patra. Jenže vedle tašky ležící pár pánských ručně šitých polobotek Toma tak vyděsil, že se pouze v ponožkách okamžitě vydal po schodišti vzhůru. Pohled z balkónu oknem do ložnice jeho prakticky neuvěřitelnou předtuchu však už jen potvrdil.

Na široké manželské posteli tam s oběma rukama za zády už zběsile sténající paní Vojtovičová neméně zběsile cválala na svém viditelně velmi bujném oři, za jehož nepřehlédnutelný vzhůru čnící přímo kamenný pyj by se nemusel stydět žádný chovný hřebec. Na odiv vystavené mohutné ale pohledné cecky paní Vojtovičové při tom neustále se zrychlujícím cvalu lítaly zběsile nahoru a dolů – avšak zcela synchronně s až na balkon zřetelně slyšitelným čvachtáním. Tom po tomto pohledu zkameněl celý. Tím přičinlivě spolupracujícím ořem v cíli vítězně ječící statné jezdkyně nebyl totiž nikdo jiný než pan Jahoda!