Poněkud perverzní komedie 17.

Ačkoli slušně vychovaný a velice sečtělý Tom, ten ve své podstatě cynicky poetický romantik s nechutnými sklony k filosofii, si tentokrát docela přesně uvědomoval, co oknem z balkónu do ložnice vidí, pro bezmezný úžas nebyl schopen žádné jiné akce. Zcela spontánně a podvědomě však komentoval dobře viditelné záškuby kořene mocného a mocně se zmítajícího penisu pana Jahody ve vstřícně a čvachtavě naléhající vagíně ječící paní Vojtovičové nahlas nevyřčeným výrokem: „Do prdele, to už je vrchol!“
Na jindy exaktně myslícího a všeobecně svým puntičkářstvím a systematičností známého mladíka se vyjádřil opravdu velice nepřesně, avšak také velice výstižně.

Čtenář schopný udržet ve své paměti význam přečteného alespoň nějakou tu sekundu ví, že během této poněkud netypické balkónové scény, za kterou by se však od reality milostných praktik vždy odtržený pisálek Shakespeare stydět nemusel, užaslým Tomem pozorovaný koitus se uskutečňoval k tomu určeným orgánem pana Jahody do věcně příslušného tělesného otvoru paní Vojtovičové a tudíž se o i nevzdělaným lidem odjakživa velmi oblíbený anální sex rozhodně nejednalo.

A ani ten vrchol nebyl z ploché krajiny všedních událostí náhle a mocně rašícím osamoceným solitérem. Byly totiž minimálně tři, byly sopečného původu a jako posvátná japonská sopka Fudži zdaleka viditelné. Ten třetí vrchol, jenž měl Tom na mysli, když současné a přímo magmaticky žhavé vyvrcholení paní Vojtovičové a pana Jahody ponecháme bez dalšího komentáře, byl však svým významem těm dvěma rovnocenný, neboť pohybu zatím neschopný Tom při něm mohutným bouřlivým výstřikem ejakuloval tíživě nahromaděné semeno svých myšlenek a pocitů takto:
„Ten prohnaný údajně impotentní syčák, co by chtěl být mým tchánem, mi milostivě přenechá svoji obézní manželku s podrobným návodem k použití, k tomu s klidem Angličana přihodí i nevinnost své jediné dcery a to vše jenom proto, aby mi mohl v mém domě a v mé vlastní posteli ojíždět moji skvělou milenku! Na takovýho hajzla si budu muset dávat zatracenýho majzla!!!“

Činil tak okamžitě, neboť ačkoliv se svým pyjem uskutečněného koitu aktivně neúčastnil – to pouze jeho nastávající tchán mu před očima důkladně vyjebal milenku a tím způsobem i jeho současně s ní – přesto v důsledku těžkého pasívního postkoitálního šoku jiné činnosti Tom zatím schopen nebyl.
Pouze fascinovaně zíral na skoro holé temeno hlavy svého skorotchána i na vzrušením rozehřátou paní Vojtovičovou, které její nádherně přebujelé avšak ještě dost tuhé prsy překážely v rozhledu, když při opatrném nadzvedávání pánve se snažila toho záviděníhodného a nyní z vagíny vysvobozovaného macka pana Jahody obalit kapesníkem tak dokonale, aby už ani kapka spermatu, deroucího se ven z nepochybně důkladně vykropené pochvy, nemohla dopadnout na dosud neposkvrněné prostěradlo.

Prvním lehkým příznakem návratu Tomova myšlení k normálu byla skutečnost, že při sledování nádherně kyprého těla paní Vojtovičové v tak dokonale intimní chvíli si povšiml i toho tolik očekávaného orchidejového damašku na peřinách, pečlivě urovnaných na křesle u toaletního stolku. A jen si stačil uvědomit, že na Magdin smysl pro pořádek a hygienu je vždy stoprocentní spolehnutí, dostavila se výčitka za vlastní selhání.

Jak mohl při hodnocení svého budoucího tchána nepřihlédnout ke skutečnosti, že tento zdánlivě pořádkumilovný a až přehnaně mravný suchar už několik posledních let každý pracovní den ráno ve vlaku, cestou do své kanceláře na krajském ředitelství, s železnou pravidelností a vždy dokonale obehrává v tarocích všechny své spolucestující?! Navíc, když o tomto všemi mastmi mazaném a uznávaném karbaníkovi je známo, že na podniku funguje jako velice fundovaný a úspěšný hasič vzpurných vášní vždy, když se nějaká skupina pracujících dožaduje vyšší mzdy nebo prémií. Od člověka s takovým morálním profilem lez očekávat jen to, co je vlastní jeho přirozenosti mzdového referenta, tedy jen samé rafinované úskoky, šalbu, zradu a klam!

„Příliš jsem se nechal unést faktem, že na šachovnici jej kdykoliv roznesu na kopytech svých koní“, stěžoval si sám sobě Tom. „Jenže na šachovnici platí známé pravidlo šáhneš, táhneš a každý tah se často pro jistotu ještě zapíše. Úskok, šalba i klam je na šachovnici legální a tedy čestný prostředek boje, jenž se však vede vždy přesně podle pravidel, podle nichž každý hraje zásadně sám za sebe, takže zrady se, na rozdíl od šachovnice života, dopustit nelze. Vůbec bych se ale nedivil, kdyby tento protřelý had se svojí údajně impotentní hadicí se mnou prohrával schválně!“

Tomův rychlý tok pochmurných analytických myšlenek přerušil skrze pootevřené okno slyšitelný a docela krátký dialog: „Malinký moment, brouku, skočím se do koupelky přečváchnout,“ oznámila Tomovi důvěrně známým způsobem paní Vojtovičová již uvolněně ležícímu panu Jahodovi a ten mírně požádal: „Ale nenech mne dlouho čekat, Magdi.“

Tomovi se z toho prudce zvedla hladina adrenalinu v krvi a zároveň jej zamrazilo, neboť si navíc připadal jako nyní zcela odepsaná veličina. Jako ze života vysvobozená duše, která už jen zpovzdálí pozoruje své mrtvé pozemské tělo, než se vydá někam do věčného zatracení. Ještě nikdy se Tom necítil tak vygumovaně. Vždyť stejně jako Magda svůj, tak i tento úřednický had dnes opakoval v jeho posteli, jeho milence, Tomův čtvrteční monolog! Beze změny a dokonce i se stejnou intonací! Tomu je třeba učinit okamžitou přítrž!!!
Tom neváhal již ani okamžik. Nanejvýš rozhořčen a znepokojen se velmi ostražitě vydal přes svůj pokoj dlouhou chodbou místo do věčného zatracení do koupelny za paní Vojtovičovou.

Stála tam za zurčení sprchy k Tomem tiše zamknutým dveřím otočená zády, vystrkovala na ně svoji velkolepou zadnici, protože si v mírném předklonu mezi pootevřenými statnými stehny mydlila svůj chlupatý magnet tak rázně, až její rozhoupané mocné prsy s výrazně tmavými bradavkami bujně vyskakovaly a objevovaly se po stranách zad. Ta fenomenální, tedy skutečně neobyčejným zjevem vynikající zadnice byla nepochybně výsledkem mimořádně úspěšného křížení genů. Po ruské mamince byla slovansky štědře a velice esteticky vyvinutá kolem všech tří os a po tatínkovi, Rumunovi z maďarské pusty, měla nádherně tmavě snědou na té pustě jistě slunci často vystavovanou pokožku. Taková pokožka od doby, kdy Tom na jeden zátah přečetl od brazilského spisovatele Jorge Amada jeho „Mulatku Gabrielu“, byla schopna k prasknutí napnout Tomovu předkožku.

Magda – Gabriela středního věku – si do zurčení sprchy tiše ale velice spokojeně prozpěvovala čistým unylým hláskem šestnáctileté klášterní schovanky něco, co Tomovi znělo velice zbožně, exoticky a poeticky. Náš ve své podstatě cynicky poetický romantik se díky své přirozenosti zarazil a se vzrušením prokrvovaným přirozením se snažil ten poetický text zbožné písně pochopit. Naštěstí to nebylo portugalsky, ale i tak si při nejlepší vůli dokázal zapamatovat pouze úvodní výrazy těch v němém úžasu vyslechnutých několika málo slok: „Ó, Istenem, ó, Istenem, ez nagy fasz, ez kemény farok, az én pinám kicsi van…“ Po každém celkově nesrozumitelném textu sloky vždy zazníval, nejspíš v upomínku na nedávno prožitou sexuální slast, až do vzrušeného vášnivého sípotu přecházející a zřejmě pro naprosté vysílení jen jakoby docela tiše recitovaný refrém: „Ach, baszikni az a legjobb és a jó baszik én vagyok…“

Z dob vojenské služby svého otce na jižní Moravě, kde na hranicích sloužila spousta Maďarů z jižního Slovenska, a především díky nesmírné ochotě jistého Fera ze Štúrova, vedeného při svém vyučování ušlechtilou snahou usnadnit etnografická bádání teprve šestiletému synovi svého velitele, si Tom uměl přeložit pouze několik pro studium maďarského etnika základních a proto nezapomenutelných výrazů vojenské mluvy, pro které se ti hbití a nádherně snědí hoši rádi bili na nože.
„Pina“ byla tehdy piča, „fasz“ čurák, „farok“ ocas a bazicky nejzákladnější výraz maďarské vojenské mluvy zněl „baszik“, tedy kurva a od něj „baszikni“ kurvení ve smyslu mrdání. Proto Tom dívčí zpěv paní Vojtovičové chápal sice neúplně, ale to srozumitelné z něho mu znělo takto:
„Ó můj Bože, ó můj Bože, to je velký čurák, to je tvrdý ocas a má piča malá je…“, k čemuž na konci každé sloky zněla ta až bolestné slasti plná recitace refrému: „Ach, kurvení to je to nejlepší a já dobrá kurva jsem…“
A každé to refrémové „jó“ – tedy dobré – v podání paní Vojtovičové silně působilo na jako kámen tvrdého („kemény“ čti [keméň]) Toma tím svým blaženě zasněným přitakáním upřímné a čisté dívčí duše dobrým záměrům přírody. Právě ty srozumitelné a údajně vulgární výrazy jej přesvědčily, že se nic nestalo, vše je OK, ze strany jeho poněkud vulgárně poetické milenky vlastně k ničemu špatnému nedošlo, už mu nic nevadí, vždyť ten refrém končí slovem „vagyok“ = jsem, což se sice čte [vaďok], ale to konečné OK tam je. Proto nejlepší bude, když si při nejbližší vhodné příležitosti tu poetickou píseň pečlivě zapíše celou a pak si ji nechá Magdou přesně přeložit. Byl by přece blbcem non plus ultra, kdyby na tak nadanou, všestranně užitečnou a nádherně kozatou ženu zanevřel pro takovou opravdu doslovnou prkotinu.

Už proto, že tenkrát na té jižní Moravě, když se některá z koz začala prčit, odvedla ji babička okamžitě k capovi s tím, že proti přírodě není obrany a není správné nechat kozu, když za to prčení opravdu nemůže, aby se zbytečně trápila. Tom se už tehdy divil, proč stejnou ohleduplnost – jako k té němé tváři, nemají muži ke svým ženám. A ti snědí obzvlášť.

Nyní však, ač zcela světlé pleti, s ohledem na před domem čekající a k capovi ponejprv vedené prdelaté kůzlátko, musel sám jednat poněkud bezohledně k již ukojeně si prozpěvující paní Vojtovičové. S upřímnou lítostí, že má tak málo času a nemůže tedy víc, plácl tu lyrickou a stále ještě zády přivrácenou zpěvačku po její vystavované a skutečně výstavně vyklenuté sedínce.
Nepřehlédnutelná potěcha nesmírně poetické Tomovy duše sice podle Tomova očekávání zareagovala vždy velmi obdivovanými tlumenými kmity, ale její nositelky se to jakoby ani netýkalo. Nevzrušeně postoupila o krok kupředu do proudu sprchy, odkud vzápětí zaznělo: „Ještě chviličku, Mirku, a už tě sem pustím.“

Tom pochopil, že musí přitvrdit a jako nejvhodnější se mu jevila jediná souvislá maďarská věta, kterou ještě uměl zpaměti: „Ha nincs otton a macska, cincognak az egerek!“ a která nebyla sprostá.
Výsledek běžného českého rčení: Když není kocour doma, myši mají pré! – byl nečekaně dobrý, i když maďarské myši si v tom rčení klidně pískají. Ta věta zapůsobila důrazněji než rána pěstí a dobře osmdesátikilové tělo paní Vojtovičové v mžiku otočila o sto osmdesát stupňů: „Tome, kde se tu bereš?!!! Tys rozuměl tomu, co jsem si zpívala?!!“
Toma velmi zamrzelo, že by byl nepochybně rychle usvědčen ze lži, kdyby odpověděl tím, co se mu samo přímo dralo na jazyk: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem! Navíc takový pokus o podvod by svojí primitivností byl velice neslušný i vůči dámě, která našla zalíbení v neslušnostech.

„Za to, čemu rozumím, si jistý Fero ze Štúrova odseděl čtrnáct dní po službě a já jsem měl ve svých šesti letech strávit noc v kozím chlívku, abych na to zapomněl. Když mne však ale otec uviděl, jak v tom kozím kriminále chodím dokolečka s rukama za zády a k tomu si nahlas recituju: „Baszik, pina, fasz a ten farok, nezapomenu to ani za rok!“, dal mi sice po hubě, ale pustil mne okamžitě ven.“

Nesluší se sice také, aby se docela oblečený mladík vysmíval vyděšené a zcela nahaté dámě s hrůzou rozšířenýma očima, ale Tom se už nedokázal ovládat. Vždyť tato nádherně macatá žena, na jejímž těle důvěrně znal nejen každou oblinu, ale i ty nejskrývanější záhyby, se najednou pokoušela holýma rukama ukrývat své poklady. Ta marná snaha byla skutečně směšná, stejně jako třetí věta této nejspíš brzy již operně obézní pěvkyně: „Já se hanbou propadnu!“

Ohromně se bavící Tom se v odpověď beze slova sehnul až k chodidlům a mezi palec a ukazováček levé ruky nastavil průměr otvorů v mosazné mřížce kanálové vpusti. Pak se pokusil do vzniklé mezery zasunout nejméně dvakrát větší temnou bradavku snědého prsu paní Vojtovičové a s posměšným úsměvem je němě zakroutil hlavou. Teprve až následující zjevně jen řečnická otázka, u níž se na konkrétní odpověď ani nečeká: „Co si teď o mně pomyslíš?“ Tomovo veselí vystupňovala k provokativní odpovědi. Na tu však měl tentokrát nepochybně nárok: „To není vůbec důležité. Důležitější je, co si pomyslí chuďátko – víš, to moje před domem čekající prdelaté kůzlátko – až v orchideovém damašku mé postele najde svého tak moc milovaného, tebou právě pomilovaného a docela nahatého tatínka.“
„To jsem to, já kráva, zase jednou pěkně pohnojila!!!“ zvolala nedostudovaná paní učitelka a nejspíš proto reagovala na učitelku neobyčejně prakticky a konstruktivně, jako svým bouřlivým životem dobře proškolená záletnice.
„Víš co, Tome? Řekni Majce, že jsem zapomněla v zámku klíč a že zrovna v ložnici uklízím. Vem ji do Splitu na šlehačkový pohár a já to dám zatím všechno do pořádku. Jo, a až budete odcházet, tak zazvoň. Ještě že z ložnice není ke vchodu vidět! Já Mirkovi nakukám, že mi přišla naše Iva říct, že se Lešek vrátil z fotbalu, protože se mu udělalo tak špatně, že dnes odešel ještě před koncem a i obvyklou hospodu Na střelnici raději minul. Tohle by mohlo docela dobře vyjít.“

Tím si Tom byl jistý, ale netušil, jestli dokáže okamžitě překonat rostoucí smyslnou touhu po Magdině kyprém a divokou souloží rozehřátém těle. Fakt, že do něj před okamžikem vysemenil jeho budoucí tchán, tomu tělu totiž dodával zvláštní pikantní příchuť svojí amorálností, čímž Tomovo vzrušení násobil a koitální touhu dokonce spolehlivě umocňoval.

Když přece jen zanedlouho po letmém polibku, při němž si další plácnutí Magdina fascinujícího zadku nedokázal odepřít, se měl k odchodu, nebylo mu to dovoleno. A on nejen tím příčestím skutečně trpěl. Obě Magdiny ruce mu  při cti trpět přirozením, jež se topořilo v marné naději na ofenzivní akci, dopřály trpět také svými dlaněmi při dotyku s výrazně vztyčenými dlouhými temnými bradavkami obou těžkých prsů. Byl navíc bezohledně napínán na žebříku své touhy, když výslech dle práva útrpného zahájila jeho mučitelka pravdy dychtivým pohledem do očí a docela nevinnou otázkou: „Zlobíš se na mne, Tome?“
Tom se nejdříve zhluboka nadechl, ten dychtivý pohled do očí s úsměvem oplatil a teprve pak odpověděl nejdříve otázkou: „Jak bych mohl, Magdi? I když je pravda, že mne ten můj budoucí tchán dneska pěkně nasral! Poslední dobu si zdařile hraje na impotenta, až je mi ho opravdu líto, a najednou se z něj vyklube takový kňour! Na druhou stranu je moc dobře, že mu dáváš příležitost. Majka jej má totiž moc ráda a tak nám alespoň, jako každý dobrý skokan, dýl vydrží.“

Tomova odměna následovala v podobě žhavého polibku okamžitě a poté, když mu paní Vojtovičová projela prsty jeho pravé ruky svojí už opět medovou brázdou, uslyšel něco, co pro něj bylo mnohem cennější, než devizový příslib na cestu do Jugoslávie:
“Ani nevíš, jak jsem ráda! To je moc dobře, že se na to díváš už tak rozumně. Až budeš mít někdy chvilku volnou, třeba zítra před půlnocí, případné nejasnosti ti s Ivou obě dvě rády přijdeme vysvětlit.“

Je tedy logické, že tímto příslibem spokojený a konkrétní představou toho vysvětlování opět vzrušený Tom se raději okamžitě vydal na cestu do Splitu. Vyšel před domovní vchod, rychle odnesl cestovní tašku i orchidej až do kuchyně a teprve potom udiveně hledící Majce již nevzrušeným hlasem oznámil vymyšlenou příčinu čekání i cíl další společné cesty. Na přání paní Vojtovičové také zazvonil.

Majka se však v tom okamžiku na něj jen tázavě podívala a pak se zachmuřila. Tomova neblahá předtucha se vyplnila velice rychle.
„Můžeš mi říct, proč zvoníš? A moc ráda bych věděla, proč jsi tam byl tak dlouho. Taky bys mi mohl povědět, proč ta maminčina kamarádka, ta paní Vojtovičová, co k nám chodí pravidelně pro příspěvky Červenému kříži, při úklidu tak strašlivě ječí a vyje. Vždyť to bylo slyšet zpoza rohu až k domovním dveří. Tady něco nehraje! Měl by sis, Tome, dobře pamatovat, že nenávidím každého, kdo ze mne dělá malou blbou holku!“

Tomovi po tom zdrcujícím zásahu hlavou problesklo, zda by v tak beznadějné situaci nebylo nejlepší kvůli tomu nedomyšlenému zvonění všechno po pravdě pěkně vyzvonit. Okamžitě si však uvědomil následky. S takovou by určitě zcela spolehlivě znemožnil své jedné dosud neznámé pohlavním buňce, jednou v příhodný čas, oplodnit zatím neuzrálé Majčino vajíčko, protože nejen dnes, ale nejspíš ani jindy, pro zjevenou pravdu a výsledné averze by se se svým pyjem svému prdelatému kůzlátku k jejímu poševnímu vchodu už nikdy nedostal. Osud poslů špatných zpráv jen málokdy bývá šťastný a kdo ví, co všechno by se pak Majka na Toma ještě dověděla?! Díky další horečnaté funkci svých údajně šedých a bezocasých buněk také pochopil, že nyní vše záleží právě a výhradně na jejich další úspěšné činnosti.

Zápas o šťastnou budoucnost tedy zahájil klasickou hrou o těm svým mozkovým buňkám tolik potřebný čas: „Víš co, Majko? Ty se přestaneš zbytečně zlobit a já ti tu trapnou záležitost cestou do Splitu vysvětlím.“

Už během prvních kroků vstříc té šťastné budoucnosti Tom pochopil, že mu nezbývá, než všechny nepodstatné podružnosti vylíčit zcela pravdivě, aby to nejdůležitější pro šťastnou budoucnost, vždy nezbytná lež, zněla co nejvěrohodněji. A když si uvědomil, že v dané situaci je nejdůležitější pouze to, aby Majka nevěděla jak nevěrného má ve skutečnosti otce, vše bylo neuvěřitelně jednoduché. Celkově trapnou záležitost lze přece snadno vysvětlit právě komediální trapností a náhodnou sousledností všech možných a mnohdy i pravdivých podružností. S tím by neměly být problémy. Vždyť taková docela malinkatá milosrdná lež ani nemůže být nemravná.

Tom tedy ve své verzi skutečnosti, jež se právě odehrála, nahradil pana Jahodu velice ostýchavým panem Vojtovičem, jenž se na popud své manželky rozhodl, že by jednou mohl využít vzácné příležitosti a vyhovět nejen trapným, ale i oprávněným stížnostem svých sousedů, kteří jim doma často bouchají na panel. Proto odešel se svojí pověstně hlučnou manželkou po obědě skotačit někam, kde nebudou při svých sexuálních hrátkách nikomu na obtíž.
No a protože byl pan Vojtovič přistižen, sice s vlastní manželkou, avšak nepozván v cizím domě a v cizí posteli, styděl se setkat v takové trapné situaci u domovních dveří s kýmkoliv dalším. Ohleduplná a milující manželka paní Vojtovičová tedy požádala Toma, aby raději při odchodu ještě zazvonil.

„A máme elegantně vymalováno,“ pomyslel si svým výkonem spokojený Tom ve chvíli, kdy se už usmívající se prdelaté kůzlátko aktivně připojilo k jeho umělecké stylizaci stále svěže zeleného stromu života:
„Promiň, že jsem se na tebe tak obořila. Teď už tomu ale perfektně rozumím! Víš, Tome, minulý měsíc Sylva Vojkůvková – oni bydlí zrovna nad Vojtovičovýma – nám po hodině literatury o Bezručovi řekla, že ona jednu Maryčku zná a ta, jestli kdy někam skočila, tak jedině na svého manžela, protože pokaždé u toho tak šíleně ryčí, že tomu jejímu u nich v paneláku říkají starý Magdon, protože je horník a ona se jmenuje Magda.
Strašně mě to rozesmálo, ale moc sem se musela přemáhat, abych holkám neprozradila, že ji znám, že ta Maryčka je maminčina kamarádka a že s ní a i s tím starým Magdonem naši byli o minulém Silvestru na zábavě, pořádané Červeným křížem. Taťkovi se tam tak líbilo – a to už je co říct – že od té doby spolu chodí na každý ples. Jenže holky ve třídě by si myslely, že se dělám důležitou.“

Až doposud byl Tom přesvědčen, přestože jeho nynější bydliště za první republiky patřilo mezi její čtyři hlavní města, že je to to nejhnusnější maloměsto. Daleko hnusnější než třeba pětitisícový Mikulov. A nyní se prakticky přesvědčil, že ty hnusné poměry toho největšího maloměsta, jaké kdy poznal, mohou být přemýšlivému posluchači zdrojem poučení a zábavy. To praxí ověřené přesvědčení se však bleskurychle vypařilo během následující úvahy jeho vyvolené:
„Víš, Tome, ale když tak o té paní Vojtovičové přemýšlím, tak si říkám, jestli by nebylo nejlepší takovým nedorozuměním předcházet a vzít jí ten klíč. Vždyť co by tomu řekli lidi, kdyby se to ryčení z vaší ložnice ozývalo častěji? Dnes to muselo být slyšet až na ulici.“

Po tomto druhém „Víš, Tome,“ Tom bezpečně věděl jen to, že to jeho nádherně paličaté a ještě nádherněji prdelaté kůzlátko je ve skutečnosti hadem, jejž si ve své povýšené bláhovosti nejen hřeje na svých prsou, ale kterého si hodlá na trvalo nastěhovat do své postele. Takovým nedorozuměním je skutečně nejlepší předcházet, pochopitelně ještě spíš, než se ten had v posteli ponejprv zabydlí, aby pak člověku dělal ze života očistec na zemi.

Náhle vážný Tom využil příchodu do restaurace jako vítané příležitosti k získání oddychového času a u úslužného číšníka úkladně objednal dva šlehačkové poháry s ananasem a s dvojitým vaječným koňakem, o němž z Majčina vyprávění věděl, že jí sice velmi rychle „leze do hlavy“, ale z jistých intimních důvodů jej nikdy neodmítne. Vždyť v boji o přežití je každý úskok dobrý a pořád je lepší, když má v posteli usalašená nahatá holka v hlavě alkohol místo těch nemravně mravných nápadů. Ostatně alkohol – co celkové anestetikum – při tom drobném chirurgickém zákroku v rozkroku, který ji za chvíli čeká, také není na závadu.

Na otázku proč je najednou tak zamlklý docela pravdivě odvětil, že přemýšlí, protože ta záležitost s klíčem paní Vojtovičové není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Klíčovou otázkou této klíčové záležitosti je totiž velice složitá otázka oprávněnosti takového činu. Na důkaz té složitosti se znovu odmlčel a soustředil se na odsávání vaječného koňaku brčkem. A tu se znovu Tomovi potvrdilo, že nic nedělat je často ten nejlepší způsob, jak obtížný problém vyřešit. Obzvlášť, když má člověk na to řešení samostatné úvahy schopnou a inteligentní společnici.
„Chápu, jak ti teď je a co si o mně asi teď myslíš, když paní Vojtovičová pomáhala tvojí mamince v době její nemoci a i teď ti ráda navaří a vypere velké prádlo. A já po tobě chci, a jen co se u vás ponejprv postavím k domovním dveřím, abys jí klíč od toho domu vzal. To by opravdu nebylo slušné a ani moudré. Co když ji někdy budeme potřebovat my dva!“

Ta kombinace slušnosti a vypočítavé moudrosti Toma nadzvedla, ale rozhodl se to přejít mlčením a jít stejně vypočítavě za svým cílem všemi dostupnými prostředky.
„Bylo by to horší, než si umíš představit. Paní Vojtovičová si za všechnu tu práci nikdy nevzala ani korunu a proto mne maminka v dopise na rozloučenou žádá, abych splácel ten dluh stejným způsobem. Abych hleděl paní Vojtovičové ve všem a vždy bezplatně pomáhat, tak jak jsem to dělal dosud. I ten klíč od domu jí mám nechat tak dlouho, dokud se neožením a nezačne to vadit.
Maminka s paní Vojtovičovou si totiž vyprávěly i o svých nejintimnějších problémech a potížích, včetně těch s věčně si stěžujícími panelákovými sousedy. Paní Vojtovičová jednou u kávy prohlásila, že si nejvíc cení právě toho, že jsme jí nechali udělat vlastní klíč od našeho domu. Když ji ti sousedi namíchnou, může se sebrat a kdykoliv přijít k nám jako domů za svojí starší sestrou. Byly opravdu jako dvě sestry a paní Vojtovičová svůj slib mé mamince, že na mne dohlédne, bere opravdu vážně.“

Tom se pod dojmem z tohoto vlastního monologu odhodlal k bilancování svého nejbouřlivějšího životního období. Pohlédl na poslední kopeček šlehačky uždibující Majku, dlouhou dobu byl stále zadumaně vážný, dokonce měl opět po dlouhé době dojem, že po té vzpomínce na maminku vidí tak nějak rozmazaně, ale v skrytu duše jásal. Vždyť ani jednou zbytečně nezalhal! Pouze vybíral ta fakta, která mu byla k užitku. Například dnes je řadil tak, aby ani v nejmenším nenaznačil, jak neobvykle komplexní ta vzájemná sousedská výpomoc mezi ním a paní Vojtovičovou už je.
Ale nestyděl se za ni, jak za tu výpomoc, tak i za prostořekou Magdu, stejně jako se nestyděl, že tak nestydatě útočí na city své vyvolené, že se stylizuje do podoby zodpovědného muže, jenž kudy chodí, tudy dobré skutky plodí. Proč by se měl stydět za to, že tak smysluplným a smyslným způsobem konejší smysly žen, jež se cítí zanedbávány a neukojeny? Vždyť to, jak se cítí je pro ně vždy mnohem důležitější, než skutečnost.

Ve svých dvacíti letech měl už zkušenosti nejen své, nýbrž úspěšně čerpal i ze zkušeností své maminky a babičky. A vyvodil si z nich pro praktický život užitečné závěry. Proto věděl, že když i Majka je příslušnicí té citověji založené části lidstva, je lepší než na vynikající inteligenci i u tohoto svého prdelatého kůzlátka spoléhat raději právě na ty jeho poněkud zbytnělé city, což je však nejúčinnější při zbytnělém poštěváčku.
A věděl také, že přes všechnu emancipaci žena obvykle prahne po muži, který jí může být a bude po všechny časy a za všech okolností oporou. Ty zkušené totiž brzy vypozorovaly, že ve dvou se to mnohem lépe táhne a bez pořádné opory se jen velmi špatně souloží. Ta pravidelná soulož – ačkoliv to málokterá přizná – je velice důležitý předpokladem jejich spokojenosti a dokonce pocitu bezpečí. Podle sebe soudí tebe a proto z ochoty a celkové intenzity souloživosti vyvozují míru tvého zájmu. Při pouhém narušení obvyklé pravidelnosti začínají větřit nějaké spokojenému životu nebezpečné okolnosti, které však přicházejí někdy naprosto nečekaně .

„Chuďátko, prdelaté kůzlátko!“ pomyslel si dumající Tom. „Takové okolnosti mu nastaly právě v den, kdy je šťastné a plné vzrušeného očekávání, pro poněkud marnivou zálibu svého otce v paní Vojtovičové. Naštěstí má pan Jahoda neméně marnivou zálibu v ručně šitých polobotkách z pravé kůže a jeho dcera vždy ostražitého a cynického ochránce, jenž se v boji o štěstí své vyvolené a o štěstí své neštítí ničeho!“

Poslední kapka sladkého koňaku zůstávala ještě na dně poháru, když si Tom uvědomil, jak často bude muset o společné štěstí bojovat a jak krátkodobá ta jednotlivá vítězství budou. Nešťastné manželství vlastní maminky jej v tom přesvědčení utvrzovalo. Pozoroval to neštěstí s poučným babiččiným komentářem dlouho a velmi zblízka, až nečekaně zjistil, že konec neštěstí může být ještě nešťastnější, než jeho zdánlivě dlouhodobé trvání.
Že tentokrát u Majky zvítězil dlouhodoběji, poznal Tom velice snadno ještě spíš, než ta poslední sladká kapka ze dna poháru v něm zmizela a než se k tomu jeho vítězství Majka sama doznala. Na jejích i tím nepatrným množstvím alkoholu rudě hořících tvářích se totiž objevil provinilý úsměv malé bezelstné holčičky.

„Už jsi měl, Tome, někdy takový divný pocit, že ses od samého rána z něčeho šíleně radoval, těšil se na to a současně ses toho i strašlivě bál? Pojďme rychle zpátky, protože ten pocit právě zmizel a já si myslím, že i ti dva jsou už taky pryč! Strach už mám jedině z toho, že i já u toho budu ječet jako paní Vojtovičová.“
Ta upřímná vysvětlivka Toma potěšila. Při oblékání svrchníku svému nyní velice sytě růžolícímu a především stále rozkošněji prdelatému kůzlátku se na ně usmál. Tak, jak po svém zadumání nejlépe uměl. Je přece velice pravděpodobné, že ani ten doživotní očistec v posteli s takovýmto hadem nemusí být jen utrpením. Tyto nadějné vyhlídky formuloval tentokrát hlasitě a jako obvykle po svém.

„Ten strach je opravdu zbytečný. Troufám si tvrdit, že když mne poslechneš, tak budeš ječet beze strachu a bez bolesti. Pouze z radosti, jak nádherně nesnesitelná může být skutečná rozkoš. O ní někteří vědečtí impotenti tvrdí, že je to jen taková plytká komedie hormonů.
Nemíváš, Majko, někdy dost divný a u mne dnes velice neodbytný pocit, že právě proto je i celý náš život jenom taková někdy skutečně jen docela krátká, ale zato vždy poněkud perverzní komedie?“