Pootevřené dveře 04 🇨🇿

Řecký ostrov, naše hrdinka Lenka spolu s mamkou a jejím přítelem Pavlem. A s nimi i další účastníci zájezdu. A hlavně záhadná rusovlasá cizinka se svou společnicí. Minulý večer nabídla Lence výlet na jachtě. Takovou nabídku asi nejde odmítnout, jenže dívka tuší, že se za tím může skrývat trochu víc.

„Chceš jet na výlet na jachtě s nějakou cizí ženskou?“
„No jo, a s její kamarádkou.“
„A kam?“
„Vůbec nevím.“
„A to ses s ní domluvila jen tak?“
„To ne, potkáváme se už od prvního dne, pokaždý pokecáme. Je fajn.“

No, nevím, jestli fajn je to pravé slovo. Jenže mamce nemůžu říct skoro nic, žádné rozhýbané obrázky, žádné podivné představy, žádná stříbrná cesta na Měsíc.
Mamka se podívala na Pavla, ale ten jen kupodivu pokrčil rameny.
„Kdo by se nechtěl projet jachtou?“
„No jo, ale co když ji někam unesou? Nebo co já vím, co s ní můžou udělat.“
„No, se mnou by to vyhrály.“
„Dej pokoj.“
Lenka pokračovala potichu, skoro zoufale. „Řekla mi, kam můžete jít na pláž, tam co jsme byli včera, musíte jít ale až na konec, uvidíte cestičku, končí u pobřeží. A pak se budete jen kousek brodit kolem břehu.“
„A co tam je?“
„Úplně opuštěná pláž, viděla jsem ji z moře, žádné slunečníky a lehátka. Pláž jen pro vás. Můžete si vzít můj slunečník, jestli chcete.“
„Oli?“ Pavlovi se rozsvítily oči a podíval se významně na mamku. No jasně, sami na pláži, to je sen. Jenže Oli se opřela o lokty a zamračila se. Tohle Lenka znala moc dobře. Pavel ještě asi ne.

Asi za hodinu Lenka spěchala uličkou, zamračená, oči zabodnuté do zvlněného asfaltu. Nevnímala různé vůně i pachy, ani větřík, který po večerním vedru osvěžoval celé pobřeží, ani květiny nebo stromky podél cesty. Nic. Sice na jednu stranu uznávala, že to všechno kolem dvou žen a plavby vypadá prostě divně, ale na stranu druhou to byla její věc. Litovala, že nebyla s mamkou chvíli sama a nemohla jí vyprávět o včerejším zážitku, kdy měla pocit, že jedna její polovina odešla s tajemnými ženami kamsi na Měsíc. Ani o prapodivně oživlých kresbách. Jednou rukou svírala desky s papíry a druhou tašku s osuškou, vodou a dalšími proprietami, které tam narychlo naházela.

Ozvalo se zatroubení, rychle uskočila z cesty, kudrnatý mladík s tmavými brýlemi na malém skútru se prohnal kolem a přátelsky zamával. Jasně, to byl ten kluk z pláže, kterého nakreslila, jak nesl kávu ženě na lehátku, zatímco její dvě dcery… Lenka se na chvíli pro sebe usmála, ale pak zase upadla do smutku. Přemýšlela, co všechno pokazila a jak to napravit.

Byla už na pobřeží, ještě se stavila v obchůdku a koupila si něco k snídani a dvě lahve vody. Za chvilku odbočila na molo. Chvíli tam počká, když se nikdo neobjeví, prostě se otočí a vrátí se. Už teď viděla, jak se bude mamka tvářit vítězoslavně. ‚Já jsem to říkala.‘ Povzdechla si a konečně zvedla oči. Kráčela po molu, sama nevěřila, že se to děje. Už z dálky ale viděla světlé šaty a měděné vlasy povívající v mírném větříku.
Rusovláska seděla na své obvyklé lavičce a krmila kočky. Vzhlédla, když na ni Lenka zavolala, vypadala až neskutečně krásně, volné kalhoty nad kotníky, písková blůzka, vlasy lesklé ranním sluncem. Stáhla si je šátkem a vesele se dívala na Lenku. Vedle ní seděl samozřejmě velký rezavý kocour s bílými tlapkami a shovívavě pozoroval rejdění svých soukmenovců.

„Máme čas, Ariadné má zase zpoždění. Máš ráda kočky?“
Lenka přikývla, přidřepla si a hladila pestrobarevné kožíšky. Šelmičky se jí motaly kolem nohou.
„Ariadné, to je tvoje… kamarádka?“
„Kamarádka, společnice, setkali jsme se na Naxu a od té doby cestujeme spolu.“
Jakmile žena začala mluvit, všechny kočky otočily hlavy a nespustily z ní oči. Potřepala je po kožichu.
„No jo, kdo vás krmí, potvory.“
Jenže to nebylo jen o krmení, chlupáči byli ženou okouzlení. Stačilo, aby natáhla prsty, mávla rukou, cosi zašeptala, připomínalo to spíše pohanskou bohoslužbu, kde se žena změnila v kněžku a kočky v její vyznavačky.
„Posaď se ke mně,“ žena uvolnila místo, Lenka se usadila a kocour jí skočil na klín. Hladila ho, kocour zvedl hlavu a zadíval se na ní přimhouřenýma zelenýma očima.

Lenka úplně zapomněla na hádku s mamkou nebo zvláštní pocit z jejího přítele. V hlavě měla jen cizokrajnou vůni a šumění moře. Zátoka zůstala, ale molo bylo pryč, na břehu jen pár bílých domků. Námořníci skasali bílou plachtu dřevěné plachetnice s plochým dnem, pádly opatrně manévrovali ke břehu, konečně vyhodili kotvu. Na zádi stál vysoký bezvousý muž s tmavými vlasy a hlubokým hlasem vydával rozkazy. Lenka pootevřela ústa a zamrkala.
Po obrovské řece pluly lodě s trojúhelníkovou plachtou, rákosí šustilo, křik vodních ptáků byl až ohlušující, občas se ozval řev nějakého skrytého zvířete. Zápach řeky, bahna, rákosu, půdy a země byl dusivý a omamný. Lenka se otočila, daleko před ní leželo prapodivné město, vypadalo spíš jak včelí úl, nebýt několika obrovských chrámů vybudovaných z gigantických světlých kamenů.

Dívka zavřela oči a vydechla, točila se jí hlava, různé světy vířily kolem. Žena se na ni klidně dívala.
„Jak je ti?“
„Hrozně, vlastně úplně úžasně. To bylo… Co to vůbec bylo?“
„On je Klíčník.“
„Kocour?“ Lenka pohladila hebký kožich, žena pomalu přikývla a přivřela oči.
„Klíčník. Dokáže odemykat dveře.“
Lenka se nedůvěřivě podívala na ženu, ale ta se už věnovala malé hubené tříbarevné kočce. Sypala jí granule a chránila před ostatními dotírajícími šelmičkami. Kočka rychle polykala a občas se vděčně podívala na svého dobrodince.

Lenka zase zavřela oči, už se neobjevily žádné jiné světy, jen odpočívala, klid, líné pleskání vln, občas výkřik racka, úplný klid. Uslyšela tiché hlasy, zvedla víčka.

Před ní stála druhá žena, ta tmavovlasá, vesele si Lenku prohlížela a odlupovala kousky slaného koláče. Vypadala zase nádherně i v úplně jednoduchých světlých šatech s tmavým páskem, vlasy spletené do uzlu.
„Ahoj, jsem ráda, že jsi tady. Ty jsi Lenka, je to tak?“
Dívka mechanicky přikývla, oproti tmavovlasé krásce si připadala nudná, nevýrazná a nemotorná.
„A já jsem Ariadné. A tady naše přítelkyně, s tou je to vždycky těžké.“
Rusovláska jen zavrtěla hlavou.
„Nevím, na koho čekáme,“ vstala a uhladila si šaty. Omluvně mávla na kočičí smečku. „Zase zítra, chlupáči. Nebo možná večer, uvidíme.“
Lenka by se už vůbec nedivila, kdyby kočky pokývaly chápavě kulatými hlavami a spořádaně vyklidily molo. Ale i teď jen zírala. Šelmičky si jako na povel začaly olizovat tlapky a ukládat se ke spánku. Hostina skončila.

„Máte doma kočky, Lenko?“ zeptala se za chvíli potichu rusovláska, snad nechtěla rušit podřimující smečku.
„Měli jsme kocoura, hezkého, šedého, ale museli jsme ho dát pryč.“
„Jak, pryč?“ zpozorněla žena.
„No, Pavel, teda mamčin přítel, je na kočky alergický. Ale babička si naštěstí kocoura vzala, je tam úplně šťastný, má zahradu, loví myši, užívá si kocouřího života. U nás byl jen zavřený.“
Žena spokojeně přikývla a zvedla hlavu.
„Tak honem na loď, vítr je příznivý.“

Lenka se snažila jen nepřekážet, vybrala si jedno místečko na palubě a sledovala dvojici sehraných žen. Za chvíli už Ariadné odvazovala lano.
„Honem, šup,“ vybídla kocoura tlapkajícího po molu sem a tam. Kocour se zatvářil uraženě, ale poslušně skočil na můstek a důstojně se usadil u Lenky. Tmavovláska skočila do lodi a stáhla malý můstek. Zabručely motory a jachta opustila přístav.

Rusovláska opatrně řídila loď ven ze zálivu. V pravou chvíli mávla na svou přítelkyni a rozvinuly hlavní plachtu. S plesknutím se naplnila větrem. Zavýskly radostí, vypnuly motor a loď uháněla podél pobřeží.

Lenka fascinovaně sledovala ženu za kormidlem, vlasy jí vlály a oči zářily radostí z plavby, halenka se třepetala. Notovala si jakousi prastarou písničku.
Lenka se posadila k Ariadné na lavičku kousek za můstek, černovláska ji objala a přidala se k nápěvu. Lence se najednou začala vybavovat melodie i slova, prastarý nápěv snad z doby fajáckých mořeplavců. Zpívaly už všechny tři, píseň o nekonečném moři, o zrádném větru, který umí být přívětivý i krutý, o přístavech na začátcích a koncích cest, o bozích, které je nutné uctívat, aby přinesli klidné moře a příznivé proudy, ochránili lodě před ostrými skalami i tajemnými obludami, zahnali prudké bouře a provázeli štíhlé lodě na dalekých plavbách. A hlavně o láskách, které nechávají za sebou a jen o nich sní. A o krásných dívkách, které potkávají na svých dobrodružných cestách.

Jachta prořezávala hladinu kousek od pobřeží, minula poslední vesničku, silnice lemovaná tamaryšky a oleandry, pláž s tavernou na malém kopečku. Pár domečků kolem, apartmány, domky Řeků z pevniny. Lenka si řekla, že se sem musí podívat. Další útes, jachta byla tak blízko, že dívka zatajila dech, ale Ariadné jí jen stiskla ruku. Vysoká skála a pod ní krásná pláž, vlny omývaly bílé oblázky.

Zahlédla známou čtveřici, mladý muž s japonským účesem a blonďatou manželkou a jejich dva přátelé. Blondýnka jen v titěrných kalhotkách vesele mávala mořeplavkyním. Lenka zvedla ruku, ale ze břehu ji nejspíš nemohli vidět. Usmála se sama pro sebe, ta nahá prsa na své kresbě docela trefila.
Ariadné šťouchla rozverně do Lenky.
„Ty dva jsi malovala, že ano?“
Dívka přikývla a začervenala se. Pamatovala se moc dobře, co se dělo na pohyblivém obrázku.
„No jo, oni jsou takový pěkný pár, veselí, to druzí jsou zvláštní.“
„No,“ protáhla se spokojeně Ariadné, „mám takový pocit, že je čeká všechny zajímavý příběh.“
„Myslíte? Teda myslíš?“
Černovláska na ni vesele mrkla. „Myslím, a hlavní roli bude mít ta nenápadná žena.“
„Ale ta je taková… Nevím, vážná, možná utrápená. Nesměje se, není jak ta blonďatá kočka. Vlastně vůbec nevím, nemluvila jsem s ní.“
„Tak to zkus, uvidíš. Zdání může hodně klamat. A připrav si papíry na malování.“
„Počkej, ty víš, co se stane?“
„Já? To ani náhodou, to bych tady nebyla. Že jo?“ zakřičela na kapitánku.
„Nevím, na co se ptáš, ale nemáš pravdu.“
Obě ženy se na sebe zadívaly. Lenka jen polkla a došlo jí, že je tady možná tak trochu navíc. Už už sahala pro desky, ale tady by stejně nemohla malovat.
„A kam vůbec plujeme?“
„Dobrá otázka. Hej, kapitáne, kam míříš?“
„Na Růžový ostrov.“

Ariadné zavýskla radostí.
„Tam se ti bude líbit.“
„Je to daleko?“
„No, jak se to vezme. Vlastně není.“
Lenka si připadala jak ve snu. Sama na palubě s nejpodivnějšími ženami, které kdy potkala, a navíc s kocourem, který umí… Umí vyvolávat sny? To by možná hodně vysvětlovalo. A k tomu ta tajemná černovlasá krasavice, ze které je najednou úplně fajn veselá holka.
Černovlasá krasavice šťouchla do dívky.
„Za chvíli se to stane,“ ukázala očima na kocoura. Zvíře přešlapovalo na nejpohodlnějším místě na palubě a zvedlo hlavu. Zadívalo se na jeden bod na obloze. Lenka ho automaticky sledovala.

Bod zablikal, zvětšil se a překryl celou oblohu, chvíli pulzoval a zase zmizel tak rychle, jak se objevil. Ale byli někde úplně jinde. Kocour se unaveně stočil do klubíčka. Těžko říct, co bylo jinak, vlastně úplně všechno kromě jachty a její posádky. Po dříve bezoblačné obloze se honily malé mráčky, vlny byly trochu větší, barva moře jiná a vzduch… Ten byl fantastický, průzračný, po prvním nadechnutí dívku téměř zalkl. Změnil se směr větru, musely upravit natočení plachty a lehce křižovat.
„Loď na obzoru!“ Zavolala kapitánka od kormidla.
Ariadné vzala Lenku za ruku a pospíchaly k přednímu zábradlí. Jachta se táhle houpala, Lenka se bála, jestli nedostane mořskou nemoc, ale zatím jí bylo skvěle.
„Támhle,“ ukázala černovlasá Řekyně. Vlasy jí vlály ve větru a šaty třepotaly.

Loď se rychle blížila, byla to zvláštní loď, nízká, spíš bachratá, s jednoduchou čtvercovou kdysi bílou plachtou, teď zašlou a záplatovanou. Plula docela svižně v příznivém větru.
Rusovlasá kapitánka řídila jachtu vpravo od podivné plachetnice.

Lenka už viděla námořníky, vousaté divousy v krátkých chalátech, nechápavě zírající na jejich jachtu. Jen velitel vzadu na vyvýšené palubě, krásný bezvousý muž s dlouhými vlasy ostře sledoval neznámou loď. Jeho bílý chitón se zlatými ozdobami jen podtrhoval jeho vznešenou tvář. Usmál se a mávnul na pozdrav. Obě ženy opětovaly zdravici, Lenka se automaticky přidala.

Muž najednou zpozorněl a sám skočil k zábradlí. Pevně ho uchopil oběma rukama a zadíval se na ženy.
Lenka měla dojem, že ji jeho pohled pohlcuje a spaluje. V tu chvíli ale ucítila, že se Ariadné chvěje, dlaně držící zábradlí zbělaly. Dívka si konečně uvědomila, na koho ten záhadný bohu podobný člověk upírá pohled. Ona sama to rozhodně nebyla.
Zahlédla ještě palubu zarovnanou velkými amforami a balíky. Pevně zavřela oči a zase je otevřela. Loď ale nezmizela, ještě viděla těžké jednoduché kormidlo ovládané mohutným mužem.

„Je krásný, co?“ vzdychla zastřeným hlasem Ariadné.
Lenka z posledních sil přikývla, zatočila se jí hlava a klesla na palubu.

„Promiň, bylo toho moc najednou.“ Seděly v růžovém písku na pláži nádherného ostrůvku a pozorovaly Ariadné. Nejspíš se rozhodla nalovit ryby na oběd.
Lenka zvedla oči. Toho „najednou“ bylo opravdu hodně.

Teď například sledovaly černovlásku, která si chystala rybářské náčiní. Protáhla se, zvedla ruce a rozvázala si tkaničku vzadu na krku. Šaty se svezly na palubu. Stála proti slunci jen v kraťounké bederní roušce, ruce sepjaté v klíně.

„To jsou ty Kréťanky,“ vzdychla si rudovlasá žena, „musejí se předvádět.“
„Aaaa…“ Lenka fascinovaně sledovala ženiny dlouhé nohy, štíhlé boky a nahá oblá ňadra.
„Prosí bohy o přízeň při lovu,“ dodala kapitánka.

Ariadné už asi získala kladnou odpověď, kývla hlavou a rozstříkla dlaní trochu vody po palubě. Za chvilku rychle vyskočila a nahodila návnady. Lenka se závistí sledovala pružné pohyby, vlající vlasy, štíhlé a pevné svaly, přitom tak krásně ženské.
„Taky to nechápu,“ dodala sousedka. Dívka k ní obrátila tvář. Nechápala nic.
„Nechápu, že ji milenec opustil, a dokonce vysadil na jednom ostrově. Přitom mu zachránila život. No, a tam jsme se setkaly.“
„Aha.“
„Ano, přesně tak. Trošku zatrpkla na mužskou společnost, musím říct.“
„Počkejte, přeci to není…“
Rusovláska si protáhla záda, dlaně sepnuté za krkem. Mrkla na dívku.
„Nevykej mi.“
„Dobře, a jak se vlastně jmenujete, tedy jmenuješ?“
„Nevím, musíš mi dát jméno sama, tak to chodí.“
„Ale…“
„Pojď do vody. Tam se přemýšlí líp.“

Bezejmenná rusovláska si pomalu rozepla halenku. Odhodila ji, podprsenku neměla. Lenku víc, než její hezké trochu pihovaté prsy překvapila samozřejmost, s jakou to udělala. Ale nebylo to jako někde v ženské šatně, byla v tom i trocha koketnosti. Zahlédla, že se i Ariadné dívá. Aha, tak proto.

Žena si toho asi také všimla, usmála se a trochu prohnula v zádech. Pohladila si ňadra a obkroužila významně prsty bradavky. Lenka by se nejraději zahrabala do písku, ale místo toho jen zírala.

Ariadné pružně přešla ke kraji jachty, založila paže na prsa, trochu roztáhla nohy a naklonila vyzývavě hlavu na stranu. S její kraťounkou bederní rouškou a nekonečnýma nohama to vypadalo k zbláznění rajcovně.

Rusovláska a Ariadné se spojily pohledy, Lence připadalo, že vzduch mezi nimi začíná světélkovat. Zrzka si objela prsa dlaněmi a stiskla je k sobě. Naklonila hlavu, její dlaně sjížděly dolů na oblé břicho, obkroužily ho a pokračovaly do klína. Významně se pohladila. Pak pomaloučku rozvázala tkalounek kalhot.
Ariadné zářily oči, zakrývala si dlaněmi ňadra, ještě se trochu rozkročila. Uličnicky se usmála a na chviličku posunula dlaně trošku níž, vytvořila z nich jakousi podprsenku. Podepírala si vnady, hladila je, brnkala si palci o stojící bradavky. Trochu se předklonila a sjela dlaněmi přes boky na stehna, hladila si je prsty. Objela spodní okraj své bederní roušky, rozverně za něj zatahala. Sevřela ho do dlaní a narovnala se. A začala si okraj zvedat, dokud neukázala druhé ženě svůj klín, úplně hladký. Olízla si prst a rajcovně si jím projela brázdičku. Rusovláska se zasněně usmívala, pohrávala si s uzlíkem, konečně kalhoty měkce dopadly do růžového písku. Stála tam v malinkých kalhotkách, kotníky trochu od sebe. Byla to velmi ženská postava, štíhlý pas dráždivě přecházel v docela široké boky a nádherně kulatý zadek.

Ariadné zvedla hlavu a rozvázala si svou bederní roušku, odhodila jí kousek od kocoura, který to ocenil otráveným zvednutím hlavy. Zamotal se na druhou stranu a spal dál.

Lenka černovlásku sledovala absolutně okouzleně, na pružném opáleném těle nebyl ani náznak obrysů plavek, jen hebká a jemná pleť. Ploché bříško přecházelo ve výrazný Venušin pahrbek, teď už rozpuklý a žádostivý. Přejela si ho dlaní a ukázala prsty rusovlásce. Ta si stáhla kalhotky, možná ji spadly ke kotníkům samy, prostě tam najednou stála úplně nahá, s levou dlaní v klíně a s pravou na ňadrech. Ariadné zasvítily vítězně oči.

„Bere ti ryba,“ zavolala rusovláska klidně. Ariadné zatřásla hlavou.
„Ryba,“ ukázala druhá žena.
Lence připadalo, jako by někdo probudil spící šelmu. Ariadné se najednou protáhla, od kotníků až po krk, prohnula a rychle otočila. Skokem byla u prutů a zasekla. Na háčku se třepotala velká stříbrná ryba.
„Tsipura, mňam,“ dodala druhá žena a obrátila se k Lence. Ta stála úplně zkoprněle, v podbřišku ji brnělo, oči jí bloudily od vztyčených růžových bradavek až po rezavými chloupky porostlý klín.
„Pojď do vody, honem.“
„Já… Dojdu si pro plavky.“

Žena si pohladila ňadra a naklonila hlavu.
„Už máš pro mě jméno?“
„Co… Teď… Doris… Můžeš být Doris?“
Žena pomalu přikývla, zadívala se na dívku a elegantně třemi kroky smazala prostor mezi nimi. Najednou stála u ní, cítila její teplo a zvláštní vůni. Zvedla ruce a položila je dívce na ramena. Rozepnula jí knoflíčky a stáhla ramínka dolů. Pak ji pomalu políbila.
„Budu pro tebe Doris.“
Rozverně si prohlížela zaskočenou dívku. Znovu ji políbila, tentokrát mezi prsy. Lenka zahlédla koutkem oka veselý Ariadnin úsměšek.
„Mu… Musím se namazat, jinak se spálím.“
„Nemusíš, tady se nespálíš.“
„Počkej…“
„A plavky tady taky nefungují,“ dodala klidně rusovláska a přejela Lence prsty kolem gumičky kalhotek.
„Ccooo…“
„Prostě ještě nebyly vynalezeny. Hup do vody.“

Lenka už nechápala vůbec nic. Podívala se rozpačitě na svoje plavky v tašce a na nahou potměšile se tvářící ženu. Rozepla si podprsenku a položila ji na šaty. Položila palce na kalhotky, najednou ji všechno připadalo naprosto absurdní. Rusovláska nyní jménem Doris jí pohladila tvář a odešla k moři. Lenka civěla na její boky, při každém kroku se malinko zhouply. Znovu zachytila Ariadnin výraz, nebyl ale ani výsměšný ani ironický. Najednou jí připadal posmutnělý.
Stáhla si kalhotky, napůl, stála tam s palci za gumičkou a snažila se pochopit, co se to vlastně děje. V romantických románech bych se nejspíš sesula k zemi v mdlobách, napadlo ji a zase se vrátila do reality. Rozhodně posunula jediný kousek svého oblečení až na kotníky a odkopla ho do písku. Okamžik stála a pomalu jí docházelo, co právě udělala. Pokrčila v duchu rameny a spěchala za Doris. Ta na ni počkala u příboje, vzala za ruku, počkala na pravou chvilku a vtáhla ji do vln.

I voda byla nějak jiná, teplejší, mazlivá, proudila kolem dvou nahých těl a hladila je. Lenka se potopila a plavala chvíli pod vodou se zavřenýma očima. Měla podivný pocit, že ji pramínky vody zvláštně vzrušují, dva malé víry krouží kolem bradavek, už tak trochu citlivých. A co se dělo v klíně, hu… Vyplavala na hladinu a protřela si oči. Rudovláska byla jen kousek od ní, tváře zarůžovělé. Že by i ona… Zajímavé. Žena ukázala prstem k lodi.
Ariadné pružně přešla palubu a chvíli se na ně dívala. Sehnula se a opřela dlaně o nalakované dřevo. Elegantně zvedla nohy do dokonalé svíčky, stála na rukách, dráždivě roztáhla nohy až skoro do provazu a pak je zase stiskla k sobě. Vůbec nezakolísala. Pak se prohnula v zádech a skočila zase na nohy, prudce se odrazila, přeskočila zábradlí a vnikla do vody jako vystřelený šíp. Vynořila se až kus od lodě, rozhlédla se kolem, mávla na svoje spolucestující a několika tempy byla u nich.

„Vy Kréťanky se musíte předvádět,“ pronesla mazlivě Doris. Asi to říkala často, protože černovlasá Kréťanka se jen pousmála přivřenýma očima.
„Copak, nelíbilo se ti to?“

Rusovláska se na ni zadívala, stříkla po ní vodu a zajela pod hladinu, Lenka zahlédla jen zadek. Vlastně dva, protože Ariadné ji ihned následovala. Dívka se rozhlédla po osiřelé hladině, nadechla se a zmizela pod hladinou. Zjistila, že ji voda kupodivu nepálí v očích a zamířila za dvěma nahými ženskými těly.
To, co následovalo, bylo určitě to nejvzrušivější, co kdy dívka zažila. Všechny tři zapomněly na úplně všechno, byla jen teplá voda, vlny a občas i slunce a vzduch. Na ten by nejraději zapomněly, ale čas od času se musely nadýchnout, držely se na hladině kolem ramen, zhluboka oddychovaly, pak na sebe zase mrkly a zmizely pod vodou.

Lenka nevěděla, čí dlaň jí teď přejela zadek nebo ňadro, teď dokonce ucítila pohlazení v klíně. Sama se dotýkala ostatních, až podivně citlivými špičkami prstů, občas dokonce celou dlaní, bylo zvláštní v nich pocítit měkkost ňadra, oblé boky, nohy, zadečky. Všechno se míhalo, to, co jeden okamžik hladila, bylo najednou pryč a sama za zachvěla, když ji náhle něčí prsty rafinovaně stiskly zadek.

Na pláž sotva vyklopýtaly, snad jen Ariadné byla stále stejně pružná, roztřepala si vlasy, roztáhla ruce a nastavila tvář slunci.
Lenka našla šaty a uvelebila se na ně do růžového písku vedle rusovlásky. Ta klidně seděla se zkříženýma nohama opřená o paže za zády a sledovala tmavovlasou společnici. Dívka vytáhla z tašky mobil a zamračila se.
„Žádný signál.“
Rusovlasá žena k ní překvapeně otočila tvář.
„No jistě, co bys čekala.“
„Ale co když mě budou shánět?“
„Nebudou,“ protáhla žena a mrkla na Ariadné.
„Jak jsi na tom s rybami?“
„Teď myslíš na ryby, proradná královno koček?“
„Na co jiného?“
„Co například…“ Ariadné elegantně přešla přes písek vlníc boky. Klekla si před rusovlásku a položila ji dlaně na kolena. Ženy se na sebe zadívaly, propojily se pohledy.

Lenka se najednou cítila úplně divně, vždyť se nejspíš chystají spolu… Pomazlit? Pomilovat? To spíš, už teď Ariadniny prsty rafinovaně přejížděly hezká oblá stehna a mířily stále výš, tedy teď níž. Sevřely boky a trochu stiskly jemnou kůži. I tváře obou žen se k sobě blížily, ani jedna z nich neuhnula očima, Ariadné se malinko usmívala, strašně svůdně.

Lenka si najednou uvědomila, že kdyby se černovláska podívala takhle na ni, asi by… No asi by přestala být vyhraněná hetero. Chtěla uhnout pohledem, vstát a odejít kousek stranou, nebo se vrátit na jachtu a schovat se v kajutě, udělat cokoliv, aby ty dvě nerušila a neseděla kousek od nich jako naprostý trapák. A přesně v tu chvíli se na ni černovláska přesně tak podívala a mrkla.

Lenka se probrala z oblouznění, vstala a našla svoje desky, naštěstí se jí je podařilo dostat spolu s taškou na břeh, i když se jí ty dvě mrchy pošklebovaly, když táhla malý gumový člun s nákladem. Zabalila se do osušky, zavřela oči a soustředila se.

První obrázek, ostrov, pláž, kotvící jachta. O ničem nepřemýšlet, soustředit se na pocit a snažit se ho nakreslit. Bílá pěna vln syčící po dopadu na kamínky, jediný zvuk, který tady slyší. Zvláštní slunce, které by mělo být stejné, ale není. Jachta se pohupuje kousek od břehu, elegantní křivky, skasaná plachta. Hotovo. Nemá smysl se snažit o víc.

Další papír. Neznámá podivná loď s krásným cizincem. Drží se dřevěného zábradlí a provrtává pohledem pozorovatele. Dlouhá zvednutá vesla, jednoduchá plachta plná větru, lodníci, amfory, nic z toho není výrazné. Jen ten muž září mezi tím vším.

Lenka je spokojená, ale povzdechne si. Ví, co teď musí nakreslit, jedna její polovina to nechce udělat, ale ta druhá po tom touží. Ta polovina, která odešla s rusovláskou na Měsíc. Soustředí se, už vidí jen stříbrnou záři, ruku jí tiskne horká malá dlaň.

Konec čtvrtého dílu.