Pootevřené dveře 07 🇨🇿

Jsme na řeckém ostrově spolu s dívkou jménem Lenka, její mamkou a přítelem Pavlem. Mamčiným přítelem, to je pro příběh důležité. Lenka se večer trochu blíže seznámila s klukem jménem Patrik. Domluvili se, že dnes ráno spolu někam vyrazí.

Lenka se probudila docela brzy, jakmile slunce přešmátralo svými paprsky podlahu k posteli, pomalu vyšplhalo nahoru až k polštáři a pohladilo jí obličej. Zkoušela se schovat pod prostěradlo, ale bylo to už marné. Nahmátla mobil na stolku, sedm hodin, čekala na začátku šestku. Spokojeně se posadila a protáhla, už ji nepřekvapilo, že je pod prostěradlem nahá.
Nahá… Obrázky z minulého dne se začaly pomalu objevovat, jeden za druhým. Výlet na jachtě s rusovlasou cizinkou a její společnicí. A s kocourem, na toho nesmí zapomenout. Pak se něco stalo. No, a další část výletu byla už vůbec zvláštní, z nahého koupání se vyklubalo sledování milování oněch dvou zvláštních žen. A nakonec… Lenka si vzdychla, pokud si dobře pamatovala, na konci bylo další milování, kde už ale nebyla jen čumilem, ale hlavní aktérkou.

Přejela dlaní prsa, pomalu dolů až do klína. Ale všechno vypadalo normálně, všechna místa reagovala jako vždycky, jen možná… Možná trochu víc. Ale to je tím sluncem a mořem.
Znovu vzala do ruky mobil a přečetla poslední zprávu. Patrik, dnes ve tři čtvrtě na devět. Povzdychla si, co s tím mamánkem bude dělat. No, uvidíme.
Rychle si udělala rozvrh. Je dost času, ale musí už vstát. Mimoděk otevřela dveře a prošla na terasu, protáhla se. Najednou si uvědomila, že je nahá. Ale nikde nikdo. Rychle procvičí pár figur, nádhera.
‚A kdyby někde někdo byl, co by mu do toho bylo,‘ ušklíbla se sama pro sebe.

Našla čisté kalhotky, triko a šortky, půjde se proběhnout, koupí něco na snídani. Aha, našla v kufru peněženku, no, pěkné, za chvíli bude na suchu. Snad najde bankomat. Stočila si do kapsy ubohé dvě bankovky, našla ještě ručník, jen tak, pro jistotu, potichu zavřela dveře. Neměla nejmenší šanci si všimnout mamčina přítele Pavla, který ji dlouho pozoroval škvírkou ve dveřích. Šel jen na záchod a najednou… Najednou viděl mnohem víc, než včera doufal. A tentokrát měl naštěstí i mobil v ruce.

Zamířila doleva po cestě, nespěchala, zhluboka dýchala. Cesta ale brzy odbočovala doleva od pobřeží. Takže zpátky, spokojeně vyklusávala kolem pláže a taveren, pak rovně na pláž, kde byli první den.
Ještě kousek, za zatáčkou stála na malé pláži skryté útesem. Došla až k vodě, smočila si špičky prstů. Rozhlédla se, svlékla, složila pečlivě oblečení na kámen a vkročila do vody. Húúú, docela studená, ale to je jedno. Ponořila se až po krk a plavala dlouhými tempy rovnou k východu.

Tak, zpátky, má štěstí, nikdo se neobjevil. Honem se ještě osprchovala, má husí kůži a bradavky ji stojí jako… No jako včera na ostrově.
Trochu si oddychne, když je osušená a oblečená.
Představila si, co by jí asi řekla mamka, kdyby ji viděla nahou na pláži. No, je to už jedno, chlubit se nebude.
Svižně kráčela zpět, za chvíli potkala dvě ženy z letiště, ty, co bydlí někde nad nimi. Hezkou blondýnku, manželku onoho sportovce s japonským účesem a s ní i vážnou vyšší ženu. Ale ta už není vážná, vesele se baví s blondýnkou. Jen rychle mávnou na pozdrav. Minou ji a míří k malé pláži za útesem. No jasně, taky se chtějí vykoupat.

Lenka si vzpomněla na obrázek, který včera večer nakreslila, ta druhá žena milující se s blondýnčiným manželem, někde v zahradě u zdi. Asi by se měla zastydět, ale to ji ani nenapadne. Navíc to byla jen představa, obrázek byl nakonec docela nevinný, čtveřice přátel na pobřeží. Ano, i tak by se to dalo popsat.
Dívka obejde útes a je už na cestě podél pláže. A před sebou uvidí dvě jiné ženské postavy, už zdálky je jasné, kdo to je. Zastaví se, ucítí horkost na tvářích a… no skoro všude. Dvě ženy se spokojeně blíží, zdá se, že se o dívku vůbec nestarají. Ta vlevo je vyšší a černovlasá, atleticky štíhlá a pružná. Kolem druhé povlávají v raním větříku rezavé vlasy, legíny obepínají žensky oblé boky.

Obě dívku minou, snad si jí vůbec nevšimly. Lence pomalu ztuhnou nohy, udělá ještě pár kroků a pak se zastaví. Takže ten celý včerejšek byl jen nic, dvě ženské si pohrály, teď ji už ani nepozdraví. Cítí se hrozně podvedeně, úplně se jí třesou prsty. Ohlédne se, aby ty dvě doprovodila na jejich cestě třebas do pekel.

Jenže ženy stojí kousek za ní a usmívají se. Lenka nejistě vykročí, za chvíli už utíká a obě obejme.
„Kde máte kocoura,“ vypraví ze sebe.
„Po včerejšku vyspává,“ prohodí rusovláska a neskrývaně si dívku prohlíží. Utře jí slzičku z tváře a mrkne na svou společnici.
„Tak co ten tvůj problém?“
„Můj… No jo, s mamčiným přítelem? Nic nového.“
Ženy se na sebe podívají, rusovláska se za chvíli otočí k dívce. Je najednou vážná, oči rozšířené.
„Včera jsem ti řekla, že je to jenom na tobě. Ale… No, něco jsme spolu zažily, patříš k nám.“
„Takže?“
„Takže jsi pod naší ochranou,“ řekne pomalu Ariadné.
„To ale moc neznamená,“ ušklíbne se rusovláska na svou společnici, ta na ni vesele vyplázne jazyk.

Obě se už chystají pokračovat, ale rusovláska se otočí a najednou Lenku obejme a políbí. Dívka cítí, jak jí vláční ruce i nohy, nejraději by si pomalu lehla na ty bílé oblázky a nechala se svléknout a laskat. Ale teď se jen dívá do neuvěřitelně zelených očí.
„Tohle je jen takový nápad, vzpomněla jsem si, že jsi říkala…“ Žena mávne dlaní, ale ještě se otočí a sevře dívčiny dlaně.
„Jsi teď jedna z nás,“ zašeptá jí do ucha. Lenka ucítí tu zvláštní vůni. Rusovláska ji pohladí prsty po tváři, otočí se a spěchá za svou černovlasou společnicí. Na chvilku ji obejme paží a přitiskne k sobě. Pak Lence zamávají a pokračují dál.

Dívka stojí, ani nemrká. Sleduje dvě běžící ženy, které se každou chvíli dotýkají dlaněmi nebo pohladí. Co to zase bylo? Pod jakou ochranou? Jedna z nich? A co ten polibek? Měla při něm najednou pocit, že se v ní něco změnilo.
Ach jo, to jsou blbosti, jsou to prostě dvě prachaté lesby, co se rády baví a blbnou mladé holky. Ale jsou hrozně super. Nejraději by s nimi okamžitě odplula na té jachtě a bavila se.
Lenka si najednou uvědomí, že je to pitomost, navíc Ariadné je už napůl pryč, u krásného muže z prastaré lodi.

Dívka se podívá přímo do slunce, vnímá jeho horkost za zavřenými víčky. Co je to za další blbost, Ariadné je holka, co si hraje na nějakou hrdinku z bájí a ten chlap z lodi je prostě chlap z lodi. Konečně běží dál, potká ještě jednu mladou dvojici, ve sportovním s černými brýlemi na očích, pomalu klusají a nadechují se. Mechanicky se za nimi ohlédne, chlapík má krásně vysportovaný zadek, štíhlé boky a široká ramena. Sklouzne pohledem trochu doleva, na ženinu nádherně kulatou prdelku ve stříbrných legínách, zavrtí hlavou. No, jestli tohle znamená, že je ‚jedna z nich‘, tak pěkně děkuju. Za chvíli budu přemýšlet, jaké má ta holka kalhotky, jak jí má upravenou, jestli by si dala říct, jak to má asi ráda, klasiku, na koníčka, zezadu.

Lenka automaticky odbočí na molo, svižně dojde až na konec a najednou se začne hrozně smát. Co si to pořád namlouvám, stačí pár vět od dvou ženských a bude ze mě najednou lesba? To je přeci blbost. Tak jo, vyzkoušela jsem si to, bylo to fajn, vlastně hodně fajn, vlastně… A sakra. No, bylo to super. No jo, jsem teď asi lesba. Lenka se na chvíli posadí na kámen, komíhá nohama a nastavuje tvář slunci. Napadne ji jednoduchá zkouška, vybavuje si asi nejhezčí milování s Tomášem, byla nahoře, trochu zakloněná a opřená o ruce, podařilo se jí najednou nalézt úplně přesně úhel i hloubku. Oči se jí skoro protáčely blahem, navíc jí kluk krásně hladil prsa, pak sjel prsty po břiše dolů a objel poštěváček… Úúúúch.
Lenka cítí tam dole teplo, má skoro chuť se někam schovat a udělat si to. Tak dobře, naprosto určitě z ní není najednou lesba, to je jisté. Rozhlédne se kolem, naštěstí se na ni nikdo nedíval. Zkontroluje čas a povzdychne si, spěchá zpět, už vůbec nestíhá. Honem do obchůdku pro pečivo, jo ještě pytlík krmení pro kočky. A zpátky do hotýlku.

Pavel s mamkou se už vyhřívali na terase. Pardon, jdu hrozně pozdě, zakecala jsem se, dám vodu na čaj. Už je hotový? Tak super. Tady mám chleba, koláčky a kousek pizzy, tak si vemte na pláž, budete mít svačinku.

Klidně snídají, Lenka se už uklidňuje, vnímá pohledy a doteky, které si vyměňují mamka s Pavlem. Natáhne si nohy na lenošku, ukusuje sýrový koláč a drží si pod bradou talíř. Hrozně to drobí. Mrkne na mobil. A jé, přijde pozdě. Ale co, holky chodí vždycky pozdě.
Dosnídá úplně v klidu, umyje nádobí a sbalí si batoh. Rychle se učísne, svlékne šortky a triko a natáhne krátké letní šaty.
A přesně v tu chvíli zachytí Pavlův pohled, jen koutkem oka.
Ne, nebyl to omyl. Je to ‚tam‘ pořád.
A bude se muset sama rozhodnout, co s tím udělá, připomene si slova zelenooké cizinky, když spěchá z kopce na nábřeží a k hotelu.
Jenže co s tím má dělat. Rozhlédne se. No jo, Patrik nikde, takže ho matinka nepustila nebo se rozmyslel. Ach jo.

Lenka se posadila na lavičku, uslyšela tiché zamňoukání. Na zídce se protahoval velký rezavý kocour s bílými tlapkami. Otevřela batoh a našla pytlík s granulemi. Odsypala mu trochu pod čumák. Nedůvěřivě si ji přeměřil zelenýma očima, ale pak se pustil do snídaně.
Za chvíli se Lence cosi měkkého chlupatého otřelo o lýtko, zírala na několik hladových šelmiček. Podělila je a řekla si, že musí koupit příště větší pytlík.
Zadívala se na zlatého kocoura.
„Tak co, chlupáči, zase mě někam přeneseš? Kam to asi bude? Umíš i do budoucnosti?“
Kocour jen zvedl kulatou hlavu a pokračoval v důkladné očistě pravé packy. Pak se pečlivě usadil a zadíval se na Lenku. Začalo ji brnět za krkem, vrátily se vidiny, obrovská řeka, šustící rákosí, skřeky ptáků a tajemných zvířat, těžký nehybný vzduch, obrovské slunce nad vyprahlými skalami…
Zamrkala a zavrtěla hlavou. Byla zpátky na pláži, kocour mhouřil oči. Podrbala ho za krkem. Přešlapoval a chystal se jí skočit na klín.

„Lenko? Á, tady jsi, promiň, promiň,“ Patrik se posadil na zídku a oddychoval, kocour se na něj znechuceně podíval.
„To nic, nikam nespěcháme,“ mávla Lenka rukou, „jo, ahoj.“
„Ahoj, ahoj,“ Patrik se legračně chytí za hlavu a pohladí kocoura. Podívá se na něj a zamžiká. Zdá se, že je najednou někde úplně jinde. Za chvíli se ale rozhlédne.
„Tak kam půjdeme?“
„Chtěla jsem vedle do městečka, pak se uvidí, pláž, mrknout se kolem.“
„To zní skvěle, jdeme.“

Lenka svižně vstane, podrbe naposledy kocoura, projde na silničku a urovná si krátké šaty. Patrik si hodí na rameno batoh, Lenka si ho přeměří od snapbacku přes raybany na očích až po air jordany na nohou. Povzdychne si pro sebe. ‚No, uvidíme, co s tebou bude.‘
„Musíme nahoru na hlavní silnici, tam něco stopnem.“
„Tam nahoru?“ ukáže Patrik jako by se před ním trčely Himaláje.
„Přesně tam, vezmeme to zkratkou, pojď.“
Vykročí, nikam nespěchá, Patrik srovná krok a módní brýle na nose.
„Tady vpravo bydlíme, u Janise,“ ukáže dívka asi v třetině kopce do uličky vpravo.
„Uff, no, asi pěkný výhled,“ oddychuje Patrik.
„Jde to, je tady hlavně klid,“ odtuší Lenka a znovu vykročí.
„Tak to vám závidím. U nás je pořád nějaký šrumec, lidi couraj sem a tam a pořvávají, večer nějaký program.“
„Myslela jsem, že se vám to líbí.“
„Našim asi jo, ale tohle je lepší, Děláš si, co chceš.“
„Ale to můžeš ty taky.“
„Hmm, tak to máš vlastně pravdu. Jenže když už máme zaplacené jídlo, je blbý se tam nenajíst.“

Lenka přikývne a pomalu kráčí dál, tady je kopec asi nejprudší, přemýšlí, kde bydlí ta zajímavá čtveřice, bloncka říkala, že nahoře. Hmmm, když nahoře tak nahoře, že by támhle, jak končí cesta?
Ohlédne se, Patrik je pár metrů za ní nebo spíš pod ní, honem sklopí oči a je podezřele červený a nebude to jenom kopcem. Áha, koukáš mi pod sukni, kamaráde. Tak koukej, kalhotky mám, přestavuj si, co chceš.
„Kam jdeš? Cesta vede támhle,“ vydechne chlapec.
„Jo jo, chci se mrknout támhle k tomu hotýlku, podle mě tam bydlí známí.“
„Aha, no, počkám tady a zkusím najít jazyk, někde mi po cestě vypadl.“

Lenka přikývne, projde po prašné cestě. Hotýlek má jen dvě patra, všeho všudy asi jen čtyři pokoje, krásné velké terasy a dole spousta květin, vzadu stojí malé bílé auto. Má dojem, že na terase vlevo dole zahlédla světlé vlasy. Jo, je to ono. Najednou zpozorní. Světlé vlasy se pohybují sem a tam, na zídce položená hezká dlaň s dlouhými prsty se uvolňuje a zatíná, občas se prsty křečovitě natáhnou… A už taky slyší…
Dívka se otočí a opatrně odchází pryč, potichu našlapuje. Otočí Patrika, který je teprve v zatáčce.
„Co? Tady nebydlí?“
„No, bydlí, ale teď jsme tady nevhod.“
Patrik zvedne obočí až nad obroučku raybanů.

Lenka se rozhodne věc dále nerozpitvávat, zastaví se za velkou opuncií a zahledí se na moře.
„Tady musí být krásný východ slunce.“
„To asi jo.“
„Musím sem někdy zajít, jestli se tedy vyhrabu z postele. Sluníčko mě vždycky vzbudí, a to je už pozdě.“
„To jsme na tom stejně. Ale zkusím se někdy vykopat.“
„Tak jo, dej vědět.“
Lenka se po Patrikovi překvapeně ohlédne, ale ten se jen klidně dívá na moře s jednou nohou na kamenné zídce. Roztáhne ruce a šklebí se.
„Copak? Hraješ si na racka?“
„No, rád bych. Cítit jen vzduch a vítr, zkus to taky.“
Lenka položí batoh na cestu, postaví se na zídku, zavře oči, roztáhne paže. S představou nemá problém, slunce září, vítr profukuje peřím, všude kolem je jen moře, zářivé, nekonečné. Jen letět dál…
„Tak už pojď,“ uslyší najednou Patrika, seskočí ze zídky a vyčítavě na něj mrkne.
„Už jsem skoro byla ten racek.“
„Jo, jasně, měl jsem tě držet a zpívat ti ‚you can fly‘“
Lenka si to představí a musí se začít smát.

Jdou dál, najednou si jsou trochu blíž. Už to není daleko, cestička se vine olivovým sadem, všechno zvláštně voní, je ticho, sucho, horko. Konečně silnice.
„Hele, jak často tady někdo jezdí?“
„No… Občas asi musí,“ prohodila Lenka myslíc na něco úplně jiného, „pomalu půjdeme a někdo se objeví.“
„A když ne?“
„Tak tam dojdeme pěšky.“
„Áha, no, tak to nevím.“
„Uvidíme, když něco pojede, drž se za mnou.“
„No jo, máš kratší sukni.“
„Přesně.“

Kousek jdou, ve stínu, je to vlastně hrozně zajímavé, ale horka je čím dál víc.
Uslyší motor, Lenka se elegantně postaví a zvedne palec. Starý japonský pickup s nádrží na korbě přibrzdí, vousatý šlachovitý řidič stáhne okno a cosi řekne.
„English please? Den milao ellenika.“
Řidič cosi říká a ukazuje dopředu.
„Eh… Platia Amos?“
Odpovědí je vztyčený palec, nahážou batohy na korbu a vtěsnají se do kabiny. Řidič stále něco povídá, ale nerozumí mu ani slovo.
„Ach jo, musím se naučit řecky, víš, jak by to bylo super s ním pokecat,“ šťouchne Lenka do Patrika. Ani moc nemusí, jsou namáčknutí na sobě, aby Řek mohl vůbec řadit.

Nejedou nijak dlouho, ale řidič ukazuje tam nebo onam, na bílou kapličku nebo pěknou vilku, která se objevila za zatáčkou. Serpentiny dolů, až k úzké cestě lemované kvetoucími oleandry, tu si Lenka pamatovala z jachty, když pluly kolem. Řidič zastaví a ukazuje na polní cestu. Tam asi míří. Oba vystoupí a vezmou z korby batohy.
„Efcharisto polí,“ najde Lenka aspoň poděkování, řidič se zazubí, mávne rukou a jeho rezavý pekáč vjede na rozbitou cestu.
Hodí si batohy na ramena a pomalu jdou kvetoucí cestou k zálivu, vlevo ve svahu se už objevují bílé domky. Lenka je spokojená, ohlédne se po Patrikovi.
„Jak se ti to líbí?“
„No, je to vlastně zase jen vesnička a pláž.“
„Jenže zase jiná.“
„Nevím, je to všechno na jedno brdo.“
Lenka zavrtí hlavou.
„Hele, ty jsi asi špatně spal. No jo vlastně, co komáři?“
„No jo, musím ti poděkovat, nic. Spalo se pěkně, ale bylo horko. Teda buď bylo horko nebo hučela klimatizace.“
„Asi horko nemáš rád, co?“ řekne Lenka, ale už myslí jen na záliv, který se před nimi otvírá, vpravo ohraničený pěknými skalami a vlevo vesničkou.
„No, vypadám na to, že bych ho miloval?“
„Určitě, vypadáš jako typický milovník jižního slunce a plážový povaleč.“

Lenka se usadí na zídku pod tamaryškem a spokojeně si prohlíží záliv. Nejsou tady žádné lehátka, nehraje hudba, jen pár lidí, vlevo starší dvojice, vpravo pod dalším tamaryškem dvojice věku asi její mamky. On si čte nějaký časopis, ona se maže krémem, nenuceně si stáhne podprsenku a důkladně si maže velká prsa.
„To jsou určitě Němci,“ prohodí najednou Patrik.
„Protože je nahoře bez?“ mrkne na něj Lenka.
„To taky, ale hlavně támhle mají bydlíka.“
„Aha, to je super.“
„To teda.“
Vstanou a šourají se k otevřenému karavanu.
„Můžou jet, kam chtěj. Dneska jsou tady, zítra počkaj na trajekt a budou zase na úplně jiném ostrově, objedou ho a zase dál.“
„Hmmm… Ale všude je stejně horko.“
Patrikovi bude teď horko ještě víc, paní si přišla do karavanu pro klobouk, mrkne na naši dvojici, oblečená jen v pareu kolem boků. Kdo ví, jestli vůbec má něco pod ním.
Pozdraví se, Lenka prohodí pár slov, rychle najdou společnou řeč, za chvíli si mávnou a žena odchází na pláž.

„Fajn ženská, co jsi takový zaražený.“
„No, nejsem, ale musel jsem pořád zírat na ty…“ Patrik ukáže nenápadně dlaněmi dvě velká prsa.
„Jo, ty jsou parádní,“ dodá nevinně Lenka a vezme si batoh.
„My ještě někam jdeme?“
„Jo jo, za vesnicí je ještě jedna pláž, kousek.“
„A čím se tak liší? Oblázky, moře, skály, sluníčko. Hodně vody a hodně sluníčka.“
Lenka zvedne obočí.
„To je hodně zvláštní pláž. Například na ní nepotřebuješ plavky.“
Patrik je dlouho potichu, Lenka se usmívá sama pro sebe.
„Počkej, to je jako nuda pláž?“
„To zas ne, tak nějak podle chuti, teda myslím.“
Kluk zase mlčí, dívá se do země, pak se zastaví a nesměle zvedne oči.
„Hele, já… Nevím, jestli tam chci jít.“
Lence je v duchu kluka líto, ale je jí jasné, že to nemůže dát najevo.
„Kouknem tam a vypadneme, když ti to bude vadit.“

Patrik přemýšlí, rovná si brýle, ale pak něco zabručí a jde.
Lenka ho chvíli nechá trpět a pak do něj šťouchne loktem.
„Kecám, je to normální pláž, ale vypadala dobře.“
Patrik si teatrálně vydechne a předstírá srdeční záchvat. Dívka se musí zase začít smát.

Projdou kolem malé taverny nad pláží, sem si možná pak zajdou, vypadá fajn. Pak mezi bílými domečky, nad molo a najdou pěšinku kolem pobřeží. Za chvíli stojí nad útesem, před nimi se vine cesta, vlevo vyprahlá skaliska a polštáře žlutých květů, vpravo moře. Před nimi vykukuje vršek majáku.
Patrik se zastaví a rozhlíží se.
„To je nádhera, jako nějaká 4K animace, počkej,“ vytáhne mobil a pečlivě všechno fotí, „to bude super pozadí v kompu.“
Lenka by si nejraději vzala hlavu do dlaní.

Jdou dál, cestička se klikatí, vpravo příboj doráží na skály. Projdou mezi skalami, cesta se vlní dolů, zleva se připojuje prašná silnice, která tady končí malým prázdným parkovištěm. Z něj pokračují dál, a za další zatáčkou konečně uvidí…
„Žjóva,“ vydechne Patrik a zase fotí.
„Další pozadí do Windows?“
„Budu mít na výběr, to je krása.“
Moře má z výšky tyrkysovou barvu, omývá bílou nekonečnou pláž ohraničenou vysokými skalami. Ještě chvíli se dívají a pak opatrně sestupují dolů, pod botami konečně chrupou oblázky, zují se a jdou dál bosí.

„Kam až půjdeme?“
„Nevím, jsem tady prvně.“ Lenka se rozhlédne a podívá se na slunce, ukáže pod skálu, už teď je tam kus stínu.
„Ten se bude jen prodlužovat, bude se nám hodit, jinak se za chvíli upečeme jak vajíčka na šutru.“
Sundají si batohy a odhodí boty, Lenka vyndá lahev vody, napije se a nabídne Patrikovi.
„Tak, a teď do vody.“
Kluk zase zaváhá a ztuhne, sklopí hlavu. Lenka dělá, že si ničeho nevšimla.
„Škoda, nepřevlékla jsem se na pláži, tam byly kabinky. Ale co…“

Vytáhne z batohu osušku a dva malinké kousky oblečení, popojde až k vodě, vše pečlivě složí a zatíží kamenem. Neohlíží se, rozepne si šaty, přidá je k osušce, Protáhne se, nahmátne na zádech zámeček a rozepne podprsenku, drží ji v ruce a palcem nohy zkouší vodu. Svlékne si kalhotky, strčí prádlo do osušky a nahá vstoupí do vody. Tváře jí hoří, bradavky brní, ale nechce se ohlížet, tím by všechno zkazila.

Je tady rychle hloubka, takže žádné elegantní a dráždivé brouzdání vlnami. Nadechne se a zajede pod hladinu. Voda pohladí nahé tělo a je jí zase skvěle. Potopí se, vyplave, smývá ze sebe prach z cesty, dívá se do slunce.
Uslyší vedle sebe vyprsknutí a uvidí černou čupřinu.
„Tak to je super.“
„No jo, protože jsme si to zasloužili.“
„Já myslím plavání bez plavek.“
Lenka se trochu napije vody a rozkašle se.
„No, když ty, tak jsem taky musel.“
Dívka se vzpamatuje.
„Nemusel jsi.“
„Nemusel, ale je to skvělý. Plavem.“

Plavou, nedotýkají se, jsou kousek od sebe, jen tak, na natažení ruky nebo dvou, vědí o sobě. I to je fajn.
Lenka jde na břeh zase první, zabalí se do osušky a pomalinku jde k jejich koutku, aby dala Patrikovi dost času. Za chvíli je tady, ve svých dlouhých úplně suchých plavkách. Vypadá to, že by si je nejraději vytáhl až někam k bradavkám. Nejistě těká očima na dívku, ta si ho ale okázale nevšímá, klidně si lehne na sluníčko a rozbalí osušku. Za sebou uslyší tiché polknutí.

„Ehmm… Lenko?“
„Copak?“
„Tobě to… No, nevadí?“
„Být nahá?“
„No… Pokud dobře vidím.“
„Tak nekoukej. Ale to je jedno. Vadilo mi to, do včerejška.“
„A co se včera stalo?“
„Vlastně nevím, mám chuť zkoušet něco nového, co bych nikdy dřív neudělala. Například ležet nahá na pláži s klukem, kterého skoro neznám.“
Patrik je ticho, jeho kradmé pohledy šimrají Lenku po těle, šimrají a… Přikryje si ňadra dlaněmi. Stejně bude muset do stínu.

„Teda, je jasný, že tobě nemusí vadit bejt tady nahatá,“ vysouká ze sebe rádoby odvážně Patrik.
„Hmmm?“
„No, když někdo vypadá jako ty, fakt mu to nemusí vadit.“
„Ale nech toho, v tom to fakt není,“ protáhne Lenka spokojeně.
„To se ti říká, když… Bacha,“ zašeptá Patrik, „přijelo auto.“
„Díky, ach jo,“ Lenka se přizvedne na loktech a mrkne doprava. Na parkoviště přijelo malé bílé autíčko. Chvíli váhá, nakonec si oblékne plavky a přemístí se do stínu.
Za chvilku projdou kolem starší manželé, tedy starší pro naše dva mladé hrdiny, může jim být kolem padesáti.
„Salut!“ mávnou a pokračují kamsi daleko doleva až za velké balvany. Tam se za chvíli objeví oranžový plážový stan.
„Už jsou taky nahatí,“ poznamená Patrik.
„Co se týče mně, mohli klidně zůstat na půl cesty. Vidím jen oranžový flek.“
„Nosíš brýle?“
„No jo, ale… Jen když musím.“
Patrik chce něco říct, ale jen kývne.

„Tam u vás v hotelu,“ napadne Lenku, „jak vám funguje internet?“
„No, nic moc. Občas jo, ale je to tak na přečtení zpráv.“
„U nás skoro vůbec, ale nevadí mi to. Jen Pavel se vzteká.“
„Pavel… Jo, přítel tvý mamky.“
„Přesně tak. A řekni mi, co jste měli úžasného k snídani,“ pokračuje Lenka.
„Je to pořád stejný, ten jejich bílý chleba nebo takový toustový, vajíčka, slanina, sýr, šunka, rajčata, jogurt, med. Ale nakonec přinesli čerstvý pekáč, smažené kuličky s medovým sirupem.“
„Loukomades, mňam.“
„No to teda, už jsi je tady jedla?“
„Ne, ale chtěla bych.“
„To je skvělý, krásně křupnou a ta chuť se rozpustí po jazyku. Sežral bych celý pekáč. No…“ kluk se zarazí.

„Řekni mi, kde ses naučil tak skvěle plavat?“ naváže rychle Lenka.
„To je jednoduchý, mamka byla naštvaná, že pořád sedím u kompu. Chtěla mi ho vypínat, no, nakonec jsme se domluvili, že budu trochu sportovat. To ji uklidnilo. Kousek máme bazén, šéf je známý, dělal jsem mu webovky a tak. Takže tam chodím chvíli před zavíračkou, když už je volno. Je tam jen pár známých, on, jeho kočka a kámoši. Je to super a úplný klid. No, a něco mě naučili, teda ta kočka, ta plave úplně nádherně.“
„To zní skvěle.“
„Jo, je to fajn, a hlavně ve vodě… No, ve vodě mi je taky fajn. Kdybys chtěla… No, mohla bys tam určitě taky přijít,“ poslední slova lezou z kluka jak z chlupaté deky.
Lenka jen zvedla hlavu, nevěděla, co říct. Nakonec jen natáhla paži a podrbala klukovi ruku.

„Tak co dělají ti dva vedle? Nečumí na nás?“ prohodí Lenka za chvíli. Neušlo jí, kam kluk nápadně pokukuje.
„Zaplavali si, slunili se, pak… No, trochu se mazlili a teď zmizeli ve stanu.“
„Vida, copak se tam asi děje.“
„Čtou si pohádky. Francouzské.“
„Pravda, to salut. Ale francouzsky se dá dělat leccos.“

Chvíli je ticho.
„Ale nepředstavuj si to,“ řekne dívka hravě.
„Pozdě. Musím do vody, ale asi není dost studená.“
„Copak?“
„No… Hele, kousek od tebe si to někdo rozdává, s tebou to nic nedělá?“
„Asi nemám takovou představivost. Navíc po včerejšku…“
„Co… Co bylo včera?“
„Včerejšek, hlavně si nic nepředstavuj,“ mrkne na něj Lenka.
„Teď už fakt musím do vody.“
„Tak jo, zase jako předtím?“ dívka vstane a přejede si prsty okraj kalhotek. Jen tak, aby si měl kluk co představovat.
„No jasně.“
Plavou zase bez plavek, zase je jim fajn. Hodně fajn. Hrají si, zapomenou, že jsou nazí a měli by se stydět.

„Tak jak bylo?“ zeptala se večer na terase mamka, jako by ledabyle, ale Lenka ji znala už moc dlouho, přes osmnáct let.
„Kupodivu dobrý, byli jsme kousek na severu,“ Lenka mávla rukou, „je tam fajn pláž a klid. Co vy?“
Mamka sice poznala, že dcera otáčí hovor, ale klidně popisovala, jak zase byli sami na pláži, zašli si na oběd, pak zpátky, prospali se, a tak vůbec.
A tak vůbec, mamka se slastně protáhla, nemusí vůbec popisovat, co se všechno dělo. Pavlovi jen trochu blýskly oči. „A co ten tlustej kluk?“ zeptal se.
Lenka se už už chtěla naštvat, ale pak jí došlo, že je to nejspíš provokace. Ale proč? No jasně, ale to… To je blbost. Vlastně není.
Pavel prostě podle všeho žárlí.

Lenka si zkříží nohy a trochu vypne prsíčka, ne moc, aby to nebylo nápadné, dívá se na moře a koutkem oka sleduje Pavla. No jasně, sjíždí ji pohledem přes prsa až do klína.
Mobil pípne, přečte si zprávu.
„Sorry, zitra nemuzu, mame uz auto a naší chteji jet nekam na jih.“
Za chvíli přišla druhá.
„Je mi to moc lito.“
„Copak je?“ zeptá se mamka.
„Zítra mám volno, Patrikovi jedou na výlet.“
„Hmm, tak to se mají.“
Lenka zase zachytí Pavlův rychlý pohled.

V noci bylo teplo, ale Lenka si nechtěla zapínat klimatizaci, začínala si zvykat. Usnula nahá. Pavel si ji fotil, ve světle Měsíce, jak ležela trochu na boku, nahá ňadra, prostěradlo stisknuté mezi stehny. Zase bojoval s pokušením si k ní lehnout, přitisknout k sobě, hladit ji, až by se ta štíhlá stehna sama rozevřela, nemusel by ji ani moc nutit. A pak pomalu vytahovat to prostěradlo, úplně pomalu, aby ji každý pohyb podráždil klín. Konečně poslední kousek, ten nejpomaleji, a pak vzít do dlaně horké dívčí pohlaví, pohrát si s ním, dokud nebude připravené, možná ještě chvilku déle, a pak už…

Odolal. Navíc po těch dvou skvělých číslech dnes na pláži by už taky nemusel úplně uspět. Zkusil si ho trochu pohonit, ťuknul, takže by to asi šlo, ale…
Udělá ještě pár fotek a zmizí tiše v ložnici. Olga spí, na břiše, nahá záda. Uvažuje, jestli jí nevzbudit, jen do polospánku, pomalu ji tak ošukat.
Vybaví si vedle v pokoji spící dívku, lehne si a kupodivu rychle usne. Ve snech se mu míhají podivné zelené oči, něco se mu někdo snaží říct, ale nezbude z toho skoro nic, jen nejasné útržky, které ráno spláchne slunce.

Konec sedmého dílu.