Pootevřené dveře 09 🇨🇿

Léto, dovolená, řecký ostrov. Dívka Lenka leží sama na pláži. Tedy ležela, připojila se k ní Jitka, ta podivně vážná žena ze čtveřice kamarádů. Dívka nemá nic proti tomu, aspoň může myslet i na něco jiného než na mamku Olgu, a hlavně jejího přítele Pavla. Naposledy si je představovala ve velmi choulostivé situaci, kde navíc nebyla sama jen pozorovatelkou.

„Půjdeš do vody?“ vzbudí ji Jitčin tichý hlas.
„Jjjooo, jasně,“ Lenka se rozkouká, „navíc už na nás zase svítí sluníčko.“
U břehu se Lenka vymotá z osušky, Jitka ji chvíli rozpačitě pozoruje a přejíždí si prsty gumičku kalhotek.
„Tak jo, jdu do toho taky.“
„Donaha?“
„Jasně.“
Lenka kývne, jen mávne rukou.
„Vem si sem osušku, zabalíš se, hned jak vylezeš z vody. Je to… Já nevím, asi je to lepší.“

Jitka odběhne, za chviličku je zpátky, rozpačitě se rozhlédne, rozepne si podprsenku, nadechne se a rychle stáhne kalhotky.
„Honem do vody.“
Lenka zkoprněle sleduje Jitčin zadek a půvabně rozvlněná velká prsa. Má najednou chuť ji pohladit, obejmout, kolik jí může být, nebude ani o deset let starší.
A je fakt hezká, zvlášť nahá, vypadá docela silně, ale není vypracovaná z fitka, to vypadá jinak. Tohle je spíš každodenní tvrdá práce, zajímavé, kdo ví, co dělá. Kdybychom se k sobě přitulily, trochu pomazlily, určitě by mi to řekla. To bylo něco, hladit ty dlouhé nohy, obdivovat velká ňadra, pročesávat vlasy, a za chvíli i… Lenka zamrká a raději skočí do vln.

Plavou spolu, nic neříkají, užívají si vody a nahoty. Na břeh vyklopýtají úplně unavené, naštěstí nikde nikdo, zabalí se do osušek a lehnou si chvíli na slunce.
„To byla krása,“ vzdychne Jitka, „musím to zase zopakovat.“
„Jo, tady se dá najít osamělé místečko, doma je to těžší.“
„No právě. A kde máš vaše? Jsi tady myslím s rodiči?“
„S mamkou a jejím přítelem, docela novým. Takže jsou… No. Kousek odsud, úplně sami.“
„Áha,“ mrkne na ni Jitka, „nechceš je rušit.“
Dívka jen kývne a pokrčí rameny. Žena se na ni smutně podívá s přivřenými víčky.

Zase leží ve stínu, zaplavou si, teď už nějak samozřejmě hned nahé, podělí se o zásoby k svačině. Ale moc toho nenamluví, Lence to vyhovuje a Jitka asi není moc hovorná. Podívá se na mobil.
„Už budu muset jít.“
„Škoda, bylo to fajn.“
„To teda, super, ale…“ Jitka chvilku zaváhá, „nic mi do toho není, ale raději to nedělej, víš, sama nahá na pláži. Člověk neví.“
„Asi máš pravdu, jenže když to člověk jednou vyzkouší, už se těžko vrací k mokrým hadrům.“
„Jasně, jen říkám, člověk neví.“
„No jo, stejně si myslím, že už budu s mamkou a Pe… No, jejím přítelem.“
„A já zase s manželem a kamarády,“ zvedne Jitka legračně obočí. Oblékne si plavky a šaty, sbalí osušku a slunečník.
„Tak zase někdy.“
„Jasně, určitě se uvidíme.“
„Jo… A… No, zase něco namaluj, pak mi to ukážeš.“
„Jen pro tebe?“
„Jen pro mě,“ mrkne Jitka a pomalu jde bosá přes oblázky k cestě, boty drží v ruce.

Lenka se posadí pod slunečník a uvažuje, ještě si zaplave, teď se ale dívá víc kolem sebe. Nic zvláštního, turisté se vyvalují opodál na lehátkách. Už ví, jak Jitku namaluje, otevře desky a připraví si nový papír.

Turisté se vyvalují na lehátkách, kousek od nich si rozhodila deku hezká žena, hoví si na vyhřátých oblázcích, zakrytá jen osuškou. Pod osuškou nic nemá, někdo by mohl říct, že osuška zakrývá to nejnutnější, ale to by byla jen jedna část pravdy. Ta druhá část je jednoduchá. Jakmile uvidíme, co je skryté, už to přestane být tak dráždivé, ztratí to tajemství neznáma. A právě o to tady jde. Pokrčená dlouhá noha, nahý bok, kousek rýhy mezi stehnem a klínem. Ale oči si domýšlejí víc, možná tam je vidět aspoň kousíček klína, kdyby byl úplně do hlaďounka vyholený nebo aspoň na čárku. Stačilo by látku posunout o úplně malinký kousek, možná za chvilku zafouká vítr, osuška se pohne a pod ní…
Nahoře je to stejně hezké, látka zakrývá možná víc než kdejaké plavky, jenže tak hezky se vlní, když se žena zavrtí, občas se ukáže stín pod plným ňadrem, občas dokonce i ještě víc.

Jenže to ještě není všechno. Teď si žena hezky leží, ale jednou musí vstát, obléknout se nebo naopak osušku úplně odhodit. Ale i když se bude oblékat, musí nejprve něco s tou osuškou udělat. Možná si ji bude jednou rukou přidržovat a druhou vytáhne z tašky kalhotky. Jenže ty nejde obléknout jednou rukou, musela by tam směšně poskakovat a šátrat nohou v kalhotkách. Kdepak, udělá to nějak jinak, nejspíš si osušku uváže a navlékne kalhotky pod ní, uhladí je, přejede prsty. A pak sáhne pro šaty, převlékne si je přes hlavu a v pravou chvíli vytáhne osušku.
Ale taky to může být jinak, je spousta možností.

A na to „něco“ všichni na lehátkách čekají, nenápadně mrkají vedle, aby „tu“ chvíli nepropásli. Některé ženy pohoršeně a uraženě, jiné pobaveně, několik dokonce stejně vzrušeně jako skoro veškeré mužské osazenstvo. Pár z nich už raději leží na břiše s hlavou na stranu. Všichni mají sluneční brýle, ale je jasné, kam se dívají.

Žena si jich nevšímá, leží, tu a tam se zavrtí, podrbe nohu nebo pohladí nahou kůži, spolu s osuškou se zavlní i celá pláž. Žena se malinko usmívá, dobře ví, co dělá a těší ji to, možná i trochu vzrušuje. Určitě ji to vzrušuje, možná by si nejraději nenápadně zasunula dlaň pod osušku a povýšila provokaci na úplně jinou úroveň. Ale není to potřeba, stačí si představovat, že to může udělat nebo že na to myslí.

Lenka pomalu odloží tužku a přemýšlí, jestli je v obrázku všechno, na co teď myslela, to skryté vzrušení, které stále roste až k nesnesení, někdo něco musí udělat, ale vůbec není jasné, co to bude.
Není to dokonalé, ale Jitce by se to asi líbilo.

„Tady jsi,“ Lenka se překvapeně otočí, kousek od cesty stojí mamka s Pavlem, oblečení a sbalení. Mrkne na mobil, skoro pět, no, dnešek utekl nějak moc rychle. Uvědomila si, že je nahá a zabalená jen do osušky. Pavel také už nenápadně pozoruje plavky sušící se pod slunečníkem. Jasně, tady na pláži kabinky nejsou.

„Už jste to pro dnešek zabalili?“ prohodí Lenka nenápadně, i když jen popisuje, co je jasné.
„No jo, moc horka,“ odpoví mamka.
„A taky nám došla voda,“ doplní Pavel.
Oba postávají a Lenka neví, co teď dělat. Ale rozhodne se rázně. Najde v tašce kalhotky a navlékne si je pod osuškou. Postaví se čelem k moři a k Pavlovi zády, odhodí osušku a nechá na sebe sklouznout trochu pomačkané šaty. A otočí se.
Mamka má trochu zvednuté obočí a přísně sevřené rty, Pavel se tváří podle očekávání, navenek úplně klidně, ale oči má přivřené až moc nápadně.

Dojdou tiše do první zatáčky, Lenka se otočí a zadívá se na pevnost vysoko nad pláží.
„Tam se musíme podívat.“
„Jak je to daleko?“ mrkne Pavel.
„Kupodivu to jde, je to teda trochu nahoru, ale podle mě už bude cesta ve stínu. Jde se.“
Mamka honem mávne rukou.
„Na mě zapomeň, jsem uvařená ve vlastní šťávě. Potřebuju stín, studenou vodu a klimatizaci.“
„Tak půjdeme sami,“ ozve se najednou Pavel, „ale nemáme vodu.“
„Mám ještě flašku, trochu teplá, ale ujde.“
Mamka je chvíli sleduje, oči bloudí zprava doleva, ale pak kývne.
„Tak si běžte, nech mi hlavně klíče.“

Lenka najde cestu a pomalu stoupají nahoru, stezka se klikatí, občas se musí zastavit a rozhlížet se. Za chvíli jsou ale ve stínu, jdou potichu, nemluví, nespěchají. Občas se zastaví na pěkné vyhlídce.
„Musím sem vytáhnout mamku,“ poznamená Lenka, oddychuje a dívá se ještě nahoru. Pevnost se blíží.
„Tak to si fandíš, možná tak brzy ráno.“
„Jo, to by bylo super, koukat nahoře na východ slunce, ale to asi nevyjde.“
„Taky myslím.“

Cesta je teď úzká, dívka jde první, Pavel kousek za ní. Procházejí zbytkem vyprahlého lesa, vyplaší stádo koz. Cvrkot cikád je snad stále silnější, k tomu ty vůně kolem. Lenka se nadechne a otočí se, Pavel rychle uhne pohledem. Aha…

Dívka si uvědomí, k čemu možná za chvíli dojde. Očekává to už vlastně dlouho a teď vůbec neví, co má dělat. Vybavuje si mamčiny pohledy, kterými je vyprovázela. Byly jen nejisté nebo už smířené, bude se jí pak vyptávat, vyčítat, že Pavla provokovala a svedla? Ale… K tomu je ještě daleko, vždyť jen jdou klidně lesem. Takže v tom bude pokračovat, ale… Co ty všechny kresby a představy? Ale na nich nikdy nebyla sama s Pavlem, jen všichni tři společně, dívala se, jak se mamka s Pavlem miluje a pak ji hladila. Kam by všechno došlo, kdyby nepřišla Jitka? Těžko říct, ale bylo to jen na papíře.

Lenka si oddychne, jasně, jen na papíře. Takže nemusí řešit, že už mamce hladila zadek a právě se chystala opatrně pohladit i…
Jen si to přiznej, holka, mamčin klín, kundičku, pičku. Zavrtí hlavou a čeká, že se jí Pavel zeptá, na co myslí.

Vlastně na nic, jen, jak ti mamka klečí mezi koleny a kouří tě a já jí pomalu hladím klín a druhou rukou si to dělám. Nic zajímavého.
Další zatáčka, už vidí mezi stromy kamenné zdi. Teď už pomalu stoupají a hledají, kam našlápnout. Tak, a konečně zbytky brány, za ní nádvoří, a dokonce i jednoduchá lavička. A najednou se vrátí i vítr, trochu Lence ochladí mokré čelo a cítí ho i pod šaty.

Dívka najednou uvidí těsně před sebou pavučinu a zarazí se, Pavel jde těsně za ní a nestačí zastavit, opře se o Lenku a zachytí ji dlaněmi. Ale nepustí ji, tiskne ji k sobě.
Lenka si vzdychne a v hlavě má uragán myšlenek. Vůbec neví, co má teď dělat.
Muž vnímá, že dívka neucukla ani se nijak nebrání, neotočila se, neozvala, jen se nějak žensky poddala. Takže měl pravdu, celou dobu ho trochu provokovala a jen čekala, až budou někde sami. A tam… Co asi.
Dívka cítí dvě paže a teď navíc mezi půlkami cosi stále většího a tvrdšího. Ví dobře, co to je. Polovina těla by se ráda podvolila, ale druhá chce bojovat. Tohle přeci není jen tak nějaký kluk, je to mamčin přítel. Dobře, to je jasné a víš, co s tím.
Ne, nevíš.
Mužovy dlaně tápají a pomalu neomylně nacházejí ňadra skrytá jen tenkou látkou šatů. Dívka si vzpomene na rusovlásku, co jí řekla, když ji požádala o pomoc?
Nic, vlastně nic. ‚Musíš se sama rozhodnout.‘
To je sice pravda, ale teď jí to moc nepomůže, protože neví, co má dělat.

Ale pak si najednou vybaví, jak ji Pavel šmíroval pootevřenými dveřmi, vzpomene si na jeho mobil v ruce. Sakra, a teď by tady podvedla mamku, jasně, podvedla, tohle je přece něco úplně jiného než se s nimi milovat společně, a je jedno, jestli na obrázku nebo ve skutečnosti. Jo, asi by to bylo úplně ujeté, šílené, úchylné, ale taky možná skvělé pro všechny tři. Ale tohle…

Lenka sevře Pavlovy dlaně a snaží se je odtáhnout z prsů. Ale nejde to, muž ji tiskne o to víc, to tvrdé vzadu má už pod šaty a mezi stehny.
„Tak už pojď, támhle je lavička, konečně se můžeme pomazlit.“
Lenka na chvíli ztuhne, muž si to asi vyloží špatně a sjede dlaní na nahé stehno a pod okraj šatů.
Dívka si uvědomí, jakou udělala chybu. Pavla provokovala a teď za to zaplatí. Možná bude nejlepší, když se nebude bránit, dokonce si to zkusí užít, není to nakonec nějaký cizí chlap, ale mamčin přítel. A sama si představovala, že s ním…

Ne, nepředstavovala.

Zkusí se otočit, ale muž ji drží za paži, prsty se svezou po předloktí a zachytí se o náramek. Ten povolí a modré kamínky se rozletí na kameny.
Dívka klesne na kolena a zvedne hlavu. Muž je úplně zmatený, co všechno mu dívčiny oči říkají. Smutek, zoufalství, překvapení, vzrušení…
Jasně, je tam i vzrušení, snaží se ho potlačovat, ale je tam…

Jenže oči se zalesknou.
‚Jsi jedna z nás.‘
‚Jsi pod naší ochranou.“
‚Jenže co to vlastně znamená.‘
Dívčiny oči se zvětšují a rozpijí se jako za mokrým sklem.

Muž kýchne a otírá si oči, tečou mu z nich proudy slz. Těžce popadá dech, opře se o sloup a snaží se nadechnout. Jde to těžko, zatraceně, tohle je nejhorší alergická reakce, jakou kdy zažil, do prdele, právě teď, už ji skoro měl, konečně, užil by si s ní, jen by ji položil břichem na lavičku a stáhl malinké kalhotky, čurák by hladce zajel mezi ty nádherné půlky a stiskla by ho mladá nadržená kundička… Ale to až za hodnou chvíli, nejdřív by ještě povyhrnul krátké šaty a mazlil by se se zadečkem, hrál si s kalhotkami, vytahoval by je nebo stahoval, shrnoval mezi půlky, zařezával do kundičky, až by se ukázala brázdička. Možná by si je sama stáhla na půl žerdi, aby ho víc dráždila.

Je to tak, aby ho sama dráždila, dělá to už od té chvíle, co přijeli, už jen jak tam na pláži zahodila podprsenku a předváděla mu kozičky. Teď je konečně vezme do ruky, zmáčkne je, ucítí v dlani tvrdé bradavky. Odhrne jí kalhotky z klína a celou si ji prohlédne, tu její mlsnou kundičku, kterou mu už chce dávno ukázat a nabídnout. Bude vzlykat chtíčem, vrtět zadkem, sama hledat jeho péro, aby se na něj napíchla. Ale to si bude muset zasloužit, nejdřív pěkně na chvíli do pusy, hluboko, až jí potečou z očí slzy, ale sama se bude snažit ho dostat ještě o kousek dál. Bude ji držet za vlasy a přirážet, dusit ji, pak ji zase nechá nadechnout.
Nejspíš je submisivní jako její máma, tohle se jí bude líbit, možná trochu propleskne ty kulaté pevné půlky, které mu teď cestou předváděla. Jen trochu, aby hezky zčervenaly, určitě roztáhne nohy a ukáže mu konečně to, co ještě neviděl. Ale teď už uvidí a užije si to. Tak to má ráda i Olga, trošku drsně, akorát, úplně jí přitom teče. A nakonec… To se ještě uvidí, asi nic nebere, to by Olga řekla, takže asi do pusy, jasně, ještě ulepený od jejích šťáv, bude se ošklíbat, ale jen jí to vzruší. A možná taky polyká, možná jí to máma sama naučila. Nebo měla naučit.

A taky si musí udělat pár pěkných fotek, detaily, kozy, zadek. A hlavně celou, nejlíp po mrdání, ještě napůl slepou, bude jí všechno jedno.
Pavel hmatá napůl poslepu kolem sebe a snaží se dívku chytit a přitisknout k sobě. Začne kašlat a mnout si oči. Bylo to snad ještě horší, jako kdyby mu někdo mnul obličej živou kočkou. No jasně, kočka, tady jich musí být někde spousty a on se o něco otřel, sakra, sakra. Doklopýtá až k lavičce a sesune se na ni. Konečně může aspoň dýchat, pomalu se uklidňuje. Utře si obličej tričkem, zhluboka se nadechuje. Rozhlédne se.

Dívka zoufale hledá mezi kameny zbytky náramku, zase zvedne oči.
„Nechoď ke mně.“
Muž vstane, udělá dva kroky… A zase zavrávorá a zhroutí se na lavičku.
„Říkala jsem ti to. Nechoď ke mně.“

Pavel si konečně uvědomuje absurdnost situace, položí si hlavu do dlaní a rozesměje se, zoufale. Sedí, směje se, z očí mu tečou proudy slz.
„Není to směšný? Pořád mě provokuješ, a teď konečně, když už konečně můžeme, chytnu tuhle pitomou alergii.“
„Provokuju?“
„No jasně, neříkej, že to tak není. Nejsem blbý ani slepý.“
Dívka mlčí, Pavel spokojeně kývá.
„Představovala jsem si leccos,“ řekne potichu, „ale takhle ne.“
„A jak? Řekni mi to, jak by se ti to líbilo.“
„To je už pryč,“ řekne dívka pomalu, „rozhodla jsem se, nic.“
Pavel zvedne hlavu a promne si oči.
„A co teda mělo být. Možná to ještě můžu…“
„Ne, už ne. Já… Omlouvám se, že jsem tě provokovala.“
Pavel zase ucítí zbytek vzrušení, jasně, je to tady zpátky. Teď hlavně neuhnout.
„To je v pohodě, nezlobím se na tebe. Je to mezi náma, jsem rád, že jsme si to vyříkali.“

Chvíli je ticho.
„Ne,“ řekne Lenka.
„Cože.“
„Nejsme v pohodě. Dej sem mobil.“
„Jak… Co?“
„Dej sem mobil.“
Pavel si uvědomí, že dívka nesmlouvá, nežadoní, sama rozkazuje. A nejhorší je, že má navrch. Ale houby, přeci to nevzdá.
„Počkej, Lenko, asi mi chceš slíbit, že to neřekneš mamce.“
„Tak.“
„Ale to je blbost, holka. Ona o tom ví, dneska jsme o tom mluvili, jak se přede mnou nakrucuješ, polonahá, dovolila mi to, nikdy bych sám…“
„Cože?“
„Rozumíš dobře, dala mi svolení.“
„Dala ti co?“
„Řekla mi, že s tebou můžu…“
„Šukat?“
„Tak to neřekla, ale jo. Můžu se s tebou vyspat.“
„Mamka ti řekla, že mě můžeš ošukat?“
„Jo, jestli budeš chtít. Je to v rodině.“

Je docela dlouho ticho. Zdá se, že alergie konečně ustupuje. Pavel si oddychne a podívá se na dívku. Ta klečí na zemi, ruce v klíně, dívá se do země.
„Je to pravda?“ zašeptá za chvíli.
„Je. Ale neříkej jí to, nemusí všechno vědět, už tak toho má dost. Bude to jen mezi námi.“
Dívka pomalu přikývne.
„Máš pravdu, jen mezi námi.“
Pavel se chystá vstát, teď už to jen dotáhnout do konce. Asi to nebude takové, jak si představoval, ale to je už jedno. I když mu ho teď jen vykouří, bude to stačit. A příště bude víc.
Dívka zvedne oči. Ale nejsou nijak pokorné a odevzdané.
„Jen mezi námi. Naval mobil.“
„Se mnou si nebudeš…“

Nával alergie ho skoro zadusí, padne na kolena a lapá aspoň po doušku vzduchu, který by ho přivedl k životu. Ještě zvedne hlavu, nejspíš už má halucinace, jasně, nedostatek vzduchu.
Před ním stojí Lenka, paže hrdě zkřížené, nohy lehce rozkročené, hlavu nahoru. A vedle ní nádherná rusovláska a na druhé straně ještě hezčí tmavovlasá dívka s útlými boky a nahými ňadry. A před nimi…
Obrovský rezavý kocour s bílými tlapkami, měří si ho zelenýma očima a chystá se na něj skočit.
Alergie je pryč. Ale vidí pořád to samé.

„Dej mi mobil,“ natáhne Lenka ruku. Ale je to najednou jiná Lenka, starší, možná o deset let, vlasy se zkrátily, trochu se zaoblila, ale úplně nádherně, plná prsa vzdouvají tenkou látku, brýle jsou pryč.
Pavel chvíli váhá, vytáhne z kapsy mobil a podá ho té druhé Lence. Ta se na něj podívá.
„Odemkni ho.“
„Co to po mě…“
„Odemkni ho,“ řekne důrazně, obě ženy zvednou hlavy a kocour zasyčí.

Pavel má dojem, že mu něco zvedlo ruku, natáhlo palec a přimáčklo ho na mobil. Displej se rozsvítí.
Dívka spokojeně přikývne a ťuká na displej, přejíždí asi jednu fotku po druhé. Občas se zamračí a něco stiskne. Pavel ani nemusí hádat, co to je. Ale to je jedno, ta blbka neví, že ty fotky jsou už dávno… Kurva!
„Copak, je ti zase špatně?“
„Kurva.“
„Aha, nefunguje internet, že jo? Takže ani zálohování. Cokoliv teď smažu, bude prostě pryč, úplně nenávratně,“ Lenka vysloví poslední dvě slova pomalu a mazlivě, zavlní prsty ve vzduchu.
Pavel fascinovaně zírá na mobil, až teď mu došlo, co se vlastně děje.
Lenka dál klouže prsty po displeji zprava doleva.
„Prosím,“ řekne Pavel.
Dívka se zarazí a zvedne oči.
„Nech mi tam tu jednu, tvou mamku. Víš, jakou myslím.“
„A věděla, že ji tak fotíš?“
„No jasně…“ Pavel zahlédl, jak se dívka zamračila, hrdlo se mu zase sevřelo.
Lenka pokrčila rameny.
„Zeptám se mamky, jestli jí to nevadí. To je fér.“
‚Ne, to kurva není,‘ chce řvát Pavel, ale nejde to.
„Je to na tobě,“ řekne klidně dívka a zvedne prst, „řeknu mamce, že jsem měla vybitý mobil, půjčil jsi mi svůj a prohlížela jsem si tvoje fotky. A narazila jsem na tuhle. To je myslím fér, ne?“

Pavel tupě přikývne. Zrovna tuhle by si moc chtěl nechat, jediná fotka úplně nahé Olgy, i s obličejem a vším… No vším kolem.
Lenčina ruka klesne, klidně mu podá mobil.
„Domluveno.“
Už zase stojí sama, štíhlá docela hezká holka, která za pár let bude ještě mnohem mnohem hezčí.

Opírají se o hradby a dívají se na moře. Pavlovi to všechno připadá jako zlý sen, dýchá se mu krásně, občas mrkne na Lenku. Ale ta se tváří úplně klidně, jako kdyby vyřešila něco, co ji už dlouho trápilo. Za chvíli se otočí.
„Pojď, bude se stmívat, mamka bude mít starosti.“
Zvedne ruku a natáhne ji k Pavlovi. Ten chce něco říct, ale Lenka zavrtí hlavou.
„Už jsme se domluvili, ne?“

Pavel přikývne a stiskne nabízenou dlaň. Uvažuje, oč všechno teď vlastně přišel. Dívka se klidně otočí a pomalu odchází k průchodu mezi hradbami, opatrně našlapuje na kameny, zadeček se pod kratičkými šaty hezky vlní.

Ne, ty malá potvoro, ještě rozhodně není konec.

Konec devátého dílu