Pootevřené dveře 10

Děj našeho příběhu byl zatím prosluněný jako modrá obloha na řeckém ostrově. Ale minule se objevily ošklivé mraky. Mezi Lenkou a mamčiným přítelem Pavlem se odehrála nepěkná scéna, která mohla dopadnout ještě hůř, nebýt prapodivného kouzla rusovlasé cizinky. Nakonec tedy Pavel místo zásunu skončil s alergickým záchvatem a promazaným mobilem, Lenka s přetrženým náramkem. Jenže to byl dárek od tajemné Ariadné.

Je večer, Lenka pomalu kráčela sama po nábřeží, bylo jí zvláštně. Myslela si, že z ní všechno spadne, jako když šla domů z maturity. Ale tak úplně to teď nebylo. Ještě ji čeká rozhovor s mamkou, vybavila si, jak podezřívavě přejela pohledem z ní na Pavla a zase zpět, kontrolovala šaty, hledala něco, co by naznačovalo cokoliv nepatřičného.

„Lenko,“ vytrhl ji něčí hlas z rozjímání.
Rozhlédla se. U stolu uviděla Patrika s rodiči, zuřivě ji přivolával k sobě. Dívka si vzdychla, to ještě chybělo.
Opatrně prošla mezi stolky, vyhnula se Řekovi balancujícímu obrovským tácem plným vonících talířů, rozpačitě došla k Patrikovi. Jeho táta jen na chvilku vzhlédl a pokračoval v cvakání na mobilu. Zato mamka si ji prohlížela s velkým zájmem a úsměvem na hezkém obličeji. Lence připadala najednou hrozně sympatická. Hned viděla, po kom se Patrik vyvedl, stejné oči, rty, no, a trochu kulatější postava. Ale k ženě se dokonale hodí.
Ukázala na volnou židli.
„Posaď se k nám, nebudeš tady stát.“
Dívka poděkovala a posadila se vedle Patrika. Ten úplně zářil a lehce do dívky šťouchl. „Dneska jsme o tobě mluvili.“
„No, pěkné.“
„Hele, zítra chceme jet kolem ostrova, pláže, větrné mlýny… Co ještě?“
„Klášter,“ dodala jeho mamka.
„Jasně, klášter. Možná bude po cestě i vodopád, ale nevím.“
„Tak to si užijte.“
„Ne, počkej. Kdybys chtěla, máme v autě místo.“
„To jako fakt?“
„No jasně.“

Lenka chtěla už už nadšeně souhlasit, ale…
„Musím se domluvit s mamkou, ona je…“ dívka se rozpačitě zarazila.
„Copak? Je nemocná?“ zeptala se žena starostlivě.
„Ne, to ne, spíš má starosti a tak.“
„Ale jsi tady s oběma rodiči, ne?“
„Ne tak úplně, oni se rozvedli, mamka má nového přítele.“
„Aha, promiň.“
„To nic.“
Lenka klepla prsty do stolu.
„Dám určitě vědět. Ještě dneska.“
„To nespěchá, my tak brzy ráno nepojedeme.“

„Tak jo,“ Lenka se chystala vstát, v tu chvíli se ale ke stolu prosmýkl urostlý mladý Řek a začal pokládat jeden talíř za druhým. „Tzatziki, choriatiki, suvlaki, stifado and pastitsio.“
Patrikova mamka zvedla při každém slovu obočí o kousek výš.
„Lenko, opovaž se odejít. Pane vrchní, prosím, ještě jeden talíř a příbor.“
„Počkejte…“
„Tohle sami nesníme. Patriku, nech toho. Nenakládej si toho na talíř tolik, vezmi si jen salát. Ach jo.“
Kluk sehrál dokonalou etudu na téma‚ jídlo se mi nějak úplně samo objevilo na talíři“. Lenka se musela začít smát. Zapomněla na všechno, co se dnes stalo, užívala si jídla, maminka se vyptávala, rýpala do Patrika, táta podle všeho vůbec nevěděl, co jí, Lenka se skvěle bavila.

„Máte all inclusive, ne?“
„No jo, ale je to čím dál tím stejné, chtěli jsme zajít i někam jinam.“
„Děláte dobře.“
„Jo, to je nám teď jasné, že ano, táto.“
„Uhmmm…“
„No vidíš.“
„Moc díky za jídlo, jsem vám dlužná.“
„To nic, a ozvi se, co zítra.“
„Slibuju. Zatím!“

Byla už tma, Lenka se procházela po nábřeží s lehkým srdcem a plným žaludkem. Ideální kombinace. Nazdařbůh odbočila do jedné uličky. Zastavila se před výlohou a chvíli mrkala. Vůbec netušila, že tady něco podobného je. Zlatnictví, za výlohou krásné šperky a uvnitř cosi kutí vousatý Řek v bílé košili a šedé vestě.

Dívka se nadechla a vstoupila dovnitř, zvonek zacinkal trojím tónem. Majitel zvedl zvědavě hlavu.
„Dobrý den, já… Mohl byste mi prosím zkusit opravit náramek?“
Vousáč se smutně podíval na hrst kamínků, rozhrnul je prstem a pak zvedl oči.
„To máte z Kréty?“
„Vlastně nevím, je to dárek.“
„Dobrá.“

Řek otevřel zásuvku a chvíli v ní hledal, vytáhl stříbrnou niť, dovedně ji navlékl do malé jehly. Hbitými prsty rovnal kamínky na pultě.
„Podobné nosily krétské princezny z minojské doby, je to oblíbený suvenýr. A tenhle je docela pěkný.“
Najednou se zarazil, zase otevřel zásuvku a vytáhl lupu. Sehnul se a dlouze zkoumal každý kámen. Lenka měla pocit, že se jí ježí každý vlásek na krku.
Zlatník upustil lupu, ruka se mu třásla. Opřel se prsty o pult.

„Kolik byste za ten náramek chtěla?“
„Je to dárek, takže… Nic.“
Muž pomalu přikývl, zvedl prst, chvěl se tak, že stěží ukázal na jeden větší kamínek.
„Jak jsem říkal, tohle je velmi tradiční motiv. Hlavní jsou ty větší kameny se symboly, ostatní jsou jen doplněk.“
Zlatník vytáhl větší kameny stranou.
„Devět je prastaré řecké posvátné číslo, symbol nezdolnosti. A hlavně, devět bylo múz. A na každém kameni je symbol jedné múzy. Vidíte?“
Řek pokládal prst na jeden kámen za druhým.
„Kalliopé, epická poezie. Euterpé, hudba a lyrická poezie. Thaleia, komedie. Melpomené, tragédie. Terpsichoré, tanec. Kleió, historie. Úrania, astronomie a astrologie. Polyhimnia, zpěv,“ klepl muž na poslední kámen.

Lenka přejížděla očima z jednoho na druhý.
„Ale počkejte, je jich jen osm.“
Zlatník se postavil a založil ruce na prsou.
„Ano, jeden chybí, a to je obrovská škoda. Protože, milá mladá dámo, ten náramek je pravý. Úplně pravý. V životě jsem nic takového neviděl.“
„Pravý? Ale… Co to znamená? Kdyby byl kompletní?“
„Se všemi devíti kameny? To si asi nedovedu představit. Velká škoda. Škoda,“ rozhodil teatrálně dlaně.

Lenka přivřela oči, vybavila si přetržený náramek a kamínky rozprchlé na kamenité stezce. Musel se někam zakutálet, vrátí se nahoru a zkusí ještě všechno prohledat. Pavel, zatracený Pavel. Strčila vztekle dlaně do kapes. Levý ukazovák projel malou dírkou, ach jo, to je konečná, ztratila kamínek někde po cestě, nikdy ho už nenajde. Smutně si přitiskla dlaně na boky. A levou rukou cosi nahmatala, malého, tvrdého, asi zapadlého do podšívky. Dech se jí zastavil, zlatník na ni mlčky a strnule zíral a prsty se probíral růžencem.

Opatrně vyprostila malý kamínek ze šatů, modlila se, aby to byl jeden z těch devíti. Položila ho na pult. Nic, žádný symbol. Marná naděje.
Zlatník se usmál, přejel prsty svůj růženec. A pak obrátil kamínek lícem nahoru.
„Erató, milostná poezie.“ Slečno, máme tady všechny kamínky.
Prstem posunul kámen mezi ostatní, zdálo se, že mezi nimi cosi proběhlo, možná na chvíli zazářily, ale to se jí mohlo jen zdát.

Lenka vzrušeně sledovala, jak vousatý Řek opatrně navléká kameny na stříbrnou spletenou niť, doplnil malý zámeček. Kývl hlavou.
Nastavila předloktí, zlatník pečlivě náramek zapnul.
Pocit byl zpátky, náramek hřál, měla dojem, že vysílá energii až někam do duše. Na chvíli zavřela oči a soustředila se, chvíle s Ariadné a Královnou koček byly zase zpátky. A už také pochopila, co provedly Pavlovi. Musela se smát sama pro sebe.

Konečně otevřela oči. Zlatník se na ni uctivě díval.
„Nerozmyslela jste se?“
„Ne, ten nikdy neprodám. A je mi jedno, kolik nabídnete.“
Řek otevřel zásuvku a položil na pult zlatou navštívenku.
„Prosím, vezměte si ji. Kdybyste se rozmyslela, zavolejte.“
Lenka vážně přikývla.
Řek se lehce uklonil. „Dobrá, ale nedá mi to. Prosím, od koho ten šperk máte?“
Lenka se zase usmála a pohladila náramek prsty.
„Popravdě, od jedné úplně potrhlé krétské holky.“
Vyšla ze zlatnictví, starý majitel jí uctivě otevřel dveře. Držela si zápěstí druhou dlaní, myslela na tu píseň, kterou s Ariadné zpívaly, teď se jí zase vybavila, tiše si ji broukala.

Za chvilku narazila na Patrika, seděl na lavičce. Hned vyskočil, přitiskl si teatrálně dlaň na srdce.
„Konečně, už jsem nedoufal, že tě zase spatřím.“
Lenka se rozesmála, to jinak nešlo. Za chvíli odbočili na molo, došli až na konec a dívali se na Měsíc.
„Zítra nezapomeň na ten východ slunce,“ prohodila za chvíli.
„No jasně, super, A… Počkej, to je jako kdy?“
„Zítra, když bude vycházet slunce.“
„Aha. A v kolik hodin?“
„Máš mobil?“
„Á, pravda. Takže to je… Před půl sedmou.“
„Vida. Tak zítra nahoře u té zídky.“
„Cože? Ale to je… Moc nahoře a moc brzy.“
„No jo. Jak chceš, budu tam.“
Lenka klepla Patrika do ramene a svižně odešla, neohlédla se. Ani nemusela, věděla, kam kluk civí. Vůbec jí to nevadilo, jenže v tu chvíli jí došlo, co ji teď čeká.

V apartmánku ze všeho nejdřív pečlivě uložila náramek na stolek. Z terasy slyšela Pavla s mamkou, protáhla se dveřmi ven, zavřela je za sebou a posadila se do rohu.
„Čau, už jste něco jedli? Doufám, že jste na mě nečekali, psala jsem ti.“
„Jasně, díky, možná půjdeme ještě dolů, ale uvidíme. Jaké to bylo na tom hradě?“ prohodila nevinně mamka.

Lenka nenápadně pozorovala Pavla, ten zase ji. Rychle uvažovala, jestli něco mamce neřekl. Ale nejspíš ne, na to je moc velký zbabělec.
‚Víš, Olgo, chtěl jsem dnes konečně Lenku ošukat, ale nějak to nevyšlo. Ale určitě to chápeš, miláčku, ona mě pořád provokovala. Sama jsi to říkala. Nezlobíš se, viď?‘
Ne, tohle jí určitě neřekl. Teď se jen bojí, abych něco nevykecla. Vůbec to vypadá, že je mezi nimi něco divně.
„Musíš tam jít s námi, je tam fakt krásně, nádherný výhled.“
„No jo, ale pořád je horko.“
„Něco vymyslíme. A… No, vadilo by vám hodně, kdybych jela zítra s Patrikem a jeho rodiči na výlet?“
Oba se na sebe podívali, mamka trochu zvedla obočí.
„Jo, jasně, proč ne?“
Lenka ale není úplně klidná. Něco tady nesedí.

V noci se probudila, šla potichounku na záchod. Dveře do ložnice byly pootevřené, mrkla dovnitř. Mamka a Pavel leželi skoro na krajích postele, zády k sobě, každý zabalený do svého prostěradla. Dívka se chvíli dívala. Bude si muset s mamkou promluvit, ale o samotě. Jenže kdy.

Chvíli se snažila usnout, ale v hlavě se jí proháněly myšlenky ve zmatených křivkách. A k tomu Měsíc, už nebyl úplně kulatý, ale to mu nebránilo v tom, aby neomaleně necivěl rovnou do okna. Zkusila si přikrýt hlavu prostěradlem, zabořit tvář do polštáře, počítat ovečky. Ale bylo to ještě horší. Posadila se, celý pokoj modře zářil, jenže viníkem tentokrát nebyl věrný souputník Země, ale náramek odložený na stolku. Možná jen odrážel měsíční světlo ukradené Slunci, kdo ví. Mechanicky si ho navlékla na zápěstí, navlékla si kalhotky, obula sandály, vytáhla klíče ze zámku a tichounce zavřela dveře. Klíče schovala do velké puklé vázy.

Lehce přešla k ulici k pobřeží, netušila, kolik může být hodin. Odněkud ještě slyšela hudbu, kterou ale snadno přehlušovaly cikády. Bylo teplo, pod košilku jí občas zavál horký vítr. Na zídce pod velkým fíkovníkem seděla tmavá postava. Otočila se k ní a vstala, podivně svírala a rozevírala prsty, tak trochu jako Střihoruký Edward. Zvedla dlaně a nechápavě si je prohlédla, chystala se je otřít do kalhot.

„Patriku, nedělej to,“ řekla Lenka potichu, „upatláš se tak, že to nepůjde vyprat.“
„Ale jak víš…“
„Sedíš pod fíkovníkem, na něm jsou zralé fíky. Teda byly, ještě včera.“
„Jsou úplně skvělý, teda byly, ale počkej, támhle je ještě jeden.“
Mladík balancoval směšně na zídce a natahoval se k větvi. Chvilku se zdálo, že spadne po hlavě do zahrady, ale na poslední chvíli se mu podařilo utrhnout plod, rozloupl ho a podal Lence. Dívka mu jeden kousek vrátila a z druhého labužnicky vysála sladký střed.
„Díky, a teď mi řekni, co tady děláš.“
Patrik odhodil slupku a posadil se s roztaženými prsty.
„To sám nevím, takže, rozešli jsme se, tys šla zpátky do hotýlku a já zase do našeho.“
„Jo, to si pamatuju.“
Mladík vyčítavě zvedl obočí.
„No jo, ale nějak jsem nevěděl, co dělat, číst se mi nechtělo, zašel jsem ještě do jídelny, měli ještě otevřeno, dal jsem si něco malého k jídlu.
„Ale byli jsme na večeři, jestli si teda dobře pamatuju.“
„Jo, byli, ale to bylo už dávno. A navíc jsem si dal fakt je malinký kousíček takového grilovaného masíčka, bylo mi ho líto, jak tam smutně leží. No, a k němu už jen…“
„Takže druhá večeře?“
Patrik se chtěl podrbat, ale prst se mu přilepil k nosu. Rozpačitě si ho prohlížel.
„Tak bych to neřekl, jen malinkatý gáblíček před spaním.“

Pokrčil rameny a zadíval se na dívku, která se pružně vyhoupla na zídku a stáhla si triko na stehna.
„Jenže jsem stejně neusnul, tak mě napadlo, že si zahraju na Romea a Julii, teda vůbec nevím, proč. Ležím a něco mě prostě vytáhlo z postele. Představil jsem si, jak stojím pod balkónem, ty vyjdeš ven…“
„Patriku, kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že blábolíš z hladu.“
„Jenže mi došlo, že nevím, kde máš okno. A házet namátkou šutry se mi nechtělo. Tak jsem se vrátil a narazil na fíkovník. A pak ses najednou objevila, počkej, co tady vůbec děláš?“
„Nemusíš všechno vědět, a pojď se umýt.“

Patrik si pod sprchou opatrně myl dlaně a Lenka se marně pokoušela najít odpověď na otázku, co tady sama vůbec dělá. Voda utichla, kluk si legračně otřepával ruce, dívali se na sebe.
„Pojď se projít, v jídelně mají už beztak dávno zavřeno.“
„To určitě, ale… Nemám mobil, nevím, kolik je hodin.“
„Já taky ne.“
„To je divný. Naposledy jsem byl bez mobilu…“ Odpočítával na prstech, které mu ale nakonec došly.
„Tak prostě pojď.“

Šli pomalu doprava podél pobřeží, občas ještě zaslechli z barů řeckou hudbu, tiché hlasy a cinknutí skleničky. Nemluvili, jen kráčeli vedle sebe, až na malý útes mezi plážemi. Tam se Lenka zastavila a zadívala na Měsíc. Od jejich příjezdu ho už kus ubyl, stříbrná cesta mořem ale ještě lákala.
Najednou ztuhla. Na stříbřitém kotouči jasně uviděla velké jasně zelené oči. A jedno z nich zamrkalo. Dívka zavřela víčka, zase se jí vrátil ten divný pocit, když odcházela s rusovlasou Královnou koček k Měsíci. Ale teď už na pobřeží nikdo nezůstal, žádné opuštěné druhé já. Byla už jen jedna. Ta, která odešla k Měsíci.

„Pojď,“ zašeptala. Mladík se ale nehýbal, za chvíli zavrtěl hlavou. „Tohle je hrozně divný sen.“
Lenka jen zvedla hlavu.
„Ten Měsíc na mě najednou mrknul, viděl jsem to, úplně jasně, zeleně.“
Lenka ho beze slova vzala za ruku. Nebyla měkká a mokrá, jak napůl čekala. Držela pevnou horkou dlaň, příjemnou. Pokračovali dál podél pláže, až na konec cesty.
„Krása, je škoda, že se musíme vrátit.“
„Nemusíme,“ poznamenala Lenka a sundala si sandály z bosých nohou. Patrik si rozšněroval svoje Air Jordany a opatrně do nich sroloval ponožky. Zase ho vzala za ruku a vedla mořem. Nohy samy nacházely tajnou cestičku podél útesu. Za chvilku proklouzli kolem skály a uviděli…
„Žjóvá, to si musím vyfotit.“
„Nevyfotíš,“ poznamenala věcně Lenka.
„No jo, navíc je blbost něco ve snu fotit.“
„To máš úplně pravdu,“ zašeptala dívka možná spíš sama pro sebe a kráčela ke světlé skvrně přesně uprostřed pláže. Byla to obrovská osuška zatížená v rozích kameny ve tvaru kočičích hlav. A kousek vedle ní si hověl na pohodlném polštářku velký kocour. Bílé tlapky zářily i teď v šeru. Líně zvedl velkou kocouří hlavu a podíval se otráveně na příchozí s výrazem: ‚Docela dobrý, ne?‘

Lenka si klekla ke kocourovi a podrbala ho za ušima. „Klíčníku, nemám pro tebe ani nic na zub.“
Kocour otráveně natáhl tlapky a zapíchl drápky do polštáře.
„Ty to zvíře znáš?“
„No jasně, to je Klíčník.“
„A co tady dělá?“
„Přivedl nás sem.“
„Áááha, tak teď už tomu konečně rozumím. Ten kocour se mi snad zdá.“
„Přesně tak,“ dívka vstala a obrátila se k mladíkovi, kolena lehce od sebe, tričko vyhrnuté jen kousek pod boky, „nebo možná my se zdáme jemu.“
Kluk zamžoural, chtěl něco říct, ale jen naprázdno otevřel pusu. Zíral na dívku před sebou, do jejich rozevřených očí, na bradavky, které se snažily protlačit tenkou látkou, dlouhá svůdná stehna, která se sbíhala v dráždivé temnotě.

Pohladila mu klidně tvář.
„Pojď se vykoupat.“
„Ddddoo…dobře, tak běž první, přijdu za tebou. Jako tam na pláži, poprvé.“
Lenka zvedla oči a pomalu zavrtěla hlavou.
„Ne, teď už ne,“ pomalu si přetáhla tričko přes hlavu, po holčičím způsobu, s překříženýma rukama.
„No jo, ty jsi moc hezká, tobě tohle tak nevadí, teda myslím, ale já… No… Fakt nechceš jít první?“
Lenka si mimoděk přejela prsty tvrdé bradavky a zavrtěla hlavou.
„Nech těch řečí, nemůžeš se pořád schovávat.“
„Tak ať na mě tak neciví,“ ukázal Patrik na kocoura.
„Klíčníku, nekoukej.“
Kocour přešlápl, loupl očima po Patrikovi a stočil se do klubíčka.

Mladík si váhavě přetáhl triko přes hlavu, podíval se rozpačitě na Lenku, ale ta se tvářila pořád stejně, snad jen oči měla ještě větší. Klidně si stáhla kalhotky, odhodila je na osušku.
Patrik zíral na nahou dívku.
„Ale teď už vůbec nemůžu.“
„Ale?“
„No, protože, tento… Tamto.“
„Aha, ale to je dobře, ne?“ lehce mu pohladila rostoucí stan na kraťasech.
„Ale říkala jsi koupat a teď…“
„A s tím se nedá plavat?“
Na to Patrik kupodivu nenašel odpověď. Vzdychl, stáhl si kraťasy i slipy a vše pečlivě složil na tenisky.
„Úúúuu….“ vzdychla Lenka, když uviděla, co oděv skrýval. Pak honem vzala mladíka za ruku a vběhli do přívětivých mírných vln.

Patrik se vynořil nad hladinu, vyprskl vodu a rozhlížel se. Nikde nikdo, ale za chvilku ho zezadu sevřely ruce a obmotaly dlouhé nohy. Za další chvilku už byly zase pryč. Honili se ve vodě, na hladině i pod ní, hladili se. Konečně se podařilo Patrikovi dívku chytit.
„Co bylo to ‚Uuúúú‘?“ kluk až podezřele přesně napodobil dlouhý toužebný vzdech.
„Kdepak, bylo to ‚Úúúuu‘ , taková podvědomá reakce na zrakový vjem. Takový hodně výrazný zrakový vjem.“
„Aha, ale…“
„Pššt.“
Lenka ho objala a položila mu hlavu na rameno, přitiskla se, jak mohla nejvíc. Prsty ji trochu nemotorně hladily, konečně sjely dolů a stiskly zadek.
„Úúúúúú…“
„To je jiné ‚Úúúúúú‘?“
„Jak se to vezme, pojď na pláž.“

Zastavili se ještě u břehu, kotníky jim olizovaly pomalé vlnky. Zkusmo se políbili, skoro jako sourozenci, ale za chvíli jim to už šlo líp. Kluk ji držel jednou rukou v pase a druhou za zadek. Učil se rychle. Otírala se opatrně břichem o tvrdnoucí úd, nejraději by ho hned…
Pospíchali k velké osušce, ale tam se do nich dala zima, Lenka si třela ramena, toužebně se podívala na kocoura.
„Prosím, Klíčníku, prosím.“
Kocour se protáhl, zvedl hlavu, obloha zablikala. Byl horký rudnoucí podvečer v neznámé době. Krásné, ale moc světla.
„Prosím, prosím, noc.“
Zrzavý kocour uraženě mňoukl a zatočil se na polštáři. Byla tma, divná tma, Měsíc byl snad dvakrát větší a podivně rudý. Ale vál od něj horký vítr, který je okamžitě osušil. Měli pocit, že proniká až do nich a rozehřívá je až k horečce. Přinášel vůni přírody, pomalého konce, světa, který se už dávno rozpadl.
Pomalu si lehli vedle sebe, Lenka zaklonila hlavu a s mírným úsměvem si nechala líbat prsa. Čechrala klukovi vlasy, dívala se na fantastický Měsíc. Už ten pohled ji vzrušoval, podvědomě lehce rozevřela kolena. Ucítila dlaň klesající po břichu dolů, hladila jí stehna, boky, ňadra. Nečekala, jak moc se jí to bude líbit, říkala si, že to spolu nějak zkusí, možná k něčemu dokonce dojde, ale teď… Stiskla si jemně prsty bradavku, kdyby už teď chtěl konečně…
Přesně v tu chvilku jí klínem přejela špička prstu, od spodu, zajela kousíček dovnitř a brnkla o poštěváček. Jak se to ten kluk naučil, do pytle?

Přes rudý měsíční kotouč přeletělo loudavě cosi obrovského se čtyřmi křídly. Tady bylo asi možné všechno, například z oplácaného nesmělého kluka se mohl stát skvělý milenec. Raději zavřela oři a užívala si, levou rukou nahmátla slibně rostoucí kolík a lehce ho hladila. Užívat si laskání a těšit se na to další, ideální. Prst nebo možná dva už měla v sobě, jeden nejspíš přímo na géčku, k tomu ještě jí něco dráždilo rafinovaně poštěváček, trochu zpomalit, je to krásný, ale moc rychlý, pomaleji, pomaleji, ale možná ne, teď už nepřestávat, zatraceně, jóóó…

Úúúúúúú….

Za slastnou chvíli se líně protáhla a přitiskla Patrika k sobě.
„Tohle bylo to nejhezčí ‚Úúúúúúú‘, co umím. To jen tak, kdybys to chtěl vědět.“
Zatlačila ho zády na osušku, usmála se na něj temnýma očima a sjížděla dolů, slízávala slanou chuť z tvrdého penisu, opatrně hladila varlata. Zase zvedla hlavu, jako by chtěla říct: ‚To by už mohlo stačit.‘
Pomalu nasedla, přejížděla klínem připravený mladíkův nástroj, ne, lubrikáč opravdu nebude potřebovat, sklonila se, políbila až podezřele klidně ležícího Patrika, ucítila na zadku jeho všetečné dlaně. Zavrtěla boky a pomalu se posouvala níž, přímo proti připravenému žaludu, pomalu ji rozevíral, tahle chvilka se nedala uspěchat, je jen jednou, kousek po kousku se pohupovat, po každé kousek hlouběji, teď zase skoro až ven, zarazit se, užít si ten pocit, a zase dovnitř, konečně protáhnout celou svrbící kundičku, tak pomalu, jak to vůbec jde.

Čekala, že kluk vystříkne nejpozději hned po zásunu, ale kdepak. Vlastně ji teď jen nechával, aby se na něm projížděla podle sebe. Tak jo, jedeme. Konečně začal i on přirážel proti ní, vzal do dlaní ňadra a trochu je stiskl. Zpomalit, zrychlit, zpomalit, sakra, musím si ho hlídat, nechci… ‚Zapomeň na to a užívej si‘. Královno koček, tys mi tady ještě chyběla. Zrychlit, on už taky zrychluje, tak, krása, teď jsme to sladili, ještě, ještě, húúúúú… a teď rychle ven, už ho jen dodělat, hotovo. Patrikovo břicho ozdobily dlouhé cákance.

Zaplavali si, mazlili se ve vodě, zase se uvelebili na osušce. Za chvilku jí Patrik zašimral na břichu.
„Já bych…“
„Povídej. Ale rychle, než usnu, nebo spíš, než se probudím.“
„Chtěl bych to zkusit zezadu.“
„Ale?“ Lenka se líně přetočila a roztáhla kolena. Ucítila v sobě mlsný jazyk, skoro se zakousla do ruky, když do ní po chvíli dráždění konečně vjel. Jo, i tohle mu šlo, Úúúúúúúú….

Ráno ji vzbudilo tiché pípání mobilu, ospale mžourala do nezvyklého šera. Bylo jí krásně, uvolněně, svěží hlava. Jako… Jako po… No jasně, jako po skvělém sexu. Rychle se přejela dlaněmi, ale nic podezřelého nenašla, jen… Jo, měla ji podezřele citlivou, no jo, když se jednomu zdají takové sny. Posadila se a zkřížila nohy, dlaně na nepatřičně špinavých chodidlech.

Za chvilku už svižně kráčela a odbočila doprava nahoru do stráně. Rozhlédla se, Patrik nikde. Nevadí, ani nečekala, že by se pohodlný mladík objevil.

K zídce pod posledními apartmány dorazila trochu udýchaná, usadila se a přitáhla kolena k tělu. Ještě mrkla doprava, na terasu, kde posledně uviděla rytmicky se pohybující blonďatou hlavu. Copak se tam asi tehdy dělo, Lenka si to už už začíná představovat, ale zavrtí hlavou. Chce si užít východ slunce. Má štěstí, obloha je bez mraků, začíná se pomalu barvit úsvitem. Zatím je ale moře temné, to se ale brzy změní. Dívka si vůbec nevšimla, kdy k tomu došlo. Prostě se najednou změnilo v olovo, nebe nachovělo. Ale i barvy se měnily, spousta se jich vystřídalo, než se objevila modř. A nad tím vším nesmírným olovem kolem se objevil zářící bod, připadla ji, že kdyby mrkla, promeškala by to. A pak už jen rostl a rostl.

Z přístavu vyjela rybářská bárka, z dálky slyšela hluboké ‚puf puf puf puf puf‘. Pomalu plula přímo proti slunci náhle temně modrými vlnami.
Lenka si podepírala bradu, občas si utřela oči. Mrzelo ji jen, že je tady úplně sama a nikdo jiný to neviděl. Měla vzít s sebou mamku, zítra to zkusí. A možná zase Patrika, ale tam to asi nemá smysl. Ten se ještě převaluje v postýlce a sní o vydatné all inclusive snídani. Sní… O čem sní? Nebo spíš snil?

„To byla krása,“ ozvalo se za ní.
Ohlédla se, na terase zahlédla obrys hlavy s dlouhými vlasy, obličej byl ještě ve stínu, ale nepotřebovala ho vidět, hlas dobře poznala.
„Dobré ráno, Jitko.“
„Dobré i tobě, Lenko.“
Pak bylo ticho, nemělo smysl rozebírat, co právě viděly.
Lenka vstala a popošla k hotýlku.
„Koukáš každý den?“
„Včera poprvé, dneska jsem chtěla vzbudit manžílka, ale neuspěla jsem,“ řekla Jitka potichu, „ale včera byly trochu mraky, takže to nebylo ono. Teď jsem z toho úplně naměkko.“
„To já taky,“ přiznala Lenka.
„Zase půjdeš tam na pláž?“
„Asi ne, pojedu se známými, mají místo v autě, chci něco z ostrova vidět.“
„Jasně, my pojedeme asi zase na sever.“
„Fakt? Tam jsme byli, stopem. Tam… No, tam taky nejsou potřeba plavky.“
„Ne, to nejsou,“ odpověděla Jitka pomalu a potichu, „už si to taky myslím.“

Lenka se na ni podívala, zaznělo to trochu smutně, vybavila si hezkou vysokou úplně nahatou ženu, jak opatrně našlapovala do příboje, na chvilku zavrávorala a opřela se dlaní, ale i tak vypadala elegantně a moc žensky, v tu chvilku měla chuť jí podepřít, vzít kolem pasu, spolu s ní vklouznout do vln a trochu se mazlit ve vodě. Dotýkat se dlaněmi, konečky prstů, držet se a houpat spolu ve vlnách, přitom se dívat do očí a hladit se, nenápadně, aby nikdo nepoznal, co ty dvě tam spolu dělají.

Dívka zamžikala. Kdepak, tohle je pryč, stejně jako moje vypečené kamarádky. Ty už možná pozorují východ slunce z jachty nebo z pobřeží úplně jiného ostrova. Anebo lenoší v posteli, objímají se, hladí, významně se na sebe usmívají. A těší se, až se pomalu a rozespale pomazlí. Ariadné se probírá rusými vlasy zelenooké cizinky, ta ji něžně hladí štíhlé boky.

Ale možná je to jinak, Ariadné už bude někde s bohu podobným cizincem, možná dokonce samotným bohem. Vždyť to byl Dionýsos, který si krétskou princeznu vybral za manželku, když ji Théseus tak podivně zradil a ponechal samotnou na ostrově Naxos. A k tomu ještě zrůdný Mínotaurus. Bylo to snad pomsta boha moří Poseidóna, když se ho král Mínós pokusil podvést. A tak se stalo, že se Ariadnina matka královna do býka zamilovala, asi víc, než by bylo vhodné. No, a za devět měsíců byl na světě nevlastní bratříček, nestvůrný, neskutečně krvelačný, a navíc i skutečně perverzní. Je štěstí, že pověsti o mnoha detailech mlčely. Nu, nebýt Ariadné, hrdinský Théseus by nikdy nenašel cestu ven z labyrintu.

Blbost, žádný bůh, holky se možná rozhádaly, Kréťanka loví oběti někde na jednom z nespočtu ostrovů a rusovláska sama brázdí vody Středozemního moře na své krásné jachtě. Představila si ji, jak stojí za kormidlem v bílé halence a volných světlých kalhotách, zrzavé vlasy jí vlají ve větru a zelené oči upírá kamsi do dáli.

Jisté je jedno, jsou pryč. Prázdné místo, které nemá čím zaplnit. Lenka si stiskla dlaní modrý náramek, Ariadnin poslední dárek. Zavřela oči a cítila, jak do ní proudí ranní sluníčko a svěží vzduch. Možná i to je návod, najít cestu ven z labyrintu, ve kterém teď právě je.
Začal nový den.

Ohlédla se po Jitce, žena si opřela bradu do dlaní a spokojeně se vyhřívala, jemně se usmívala, vypadala najednou krásně, ta strohost nebo smutek byly pryč. Zamávala ji, Lenka zavlnila prsty na pozdrav a zamířila dolů.

Patrika potkala v půli kopce, opřel se o dřevěný sloup a odfukoval.
„Promiň, promiň, utíkám úplně odzdola, ale slunce mě dostihlo. To víš, rychlost světla, mrcha, dělal jsem, co jsem mohl, ale ty mizerné fotony mi utekly.“
Kluk vypadal jak psík, který udělal u dveří loužičku a tváří se, že už tam dávno byla a nemohl s tím vůbec nic dělat. Lenka se na něj nemohla zlobit.
Šťouchla ho do ramena. „Prostě jsi zaspal, nezapírej.“
„No, ale chtěl jsem vstát, jen jsem se na chvilku otočil. A stálo to vůbec za to?“
„No, slunce vyšlo a tak.“
„A nemáš to nahrané na mobilu? Jaký máš vlastně mobil? Umí 4K video?“
Lenka se musela smát, jako pokaždé s tímhle líným rozmazleným klukem. Vždycky jí dokázal rozesmát.
„Tak co, pojedeš s námi?“
„No jasně,“ řekla Lenka, „jestli vám teda nepolezu na nervy.“
„To ne, když tak tě někde vysadíme, zpátky trefíš nebo chytíš stopa.“
Lenka se snažila zatvářit přísně, ale nešlo jí to.
Patrik si ji dlouho prohlížel, občas se zdálo, že už něco řekne, ale jen se podrbal v čupřině.
‚Copak, taky jsi měl divný sen, ty líný Patriku? A copak se ti zdálo? Nebylo tam něco o milování na pláži? Řekneš mi o tom něco? Asi ne, ale to nevadí. Oba to víme.‘

„Jo, stálo za to si přivstat,“ dodala klidně, když šli vedle sebe dolů, „občas se to vyplatí. Protože nikdy nevíš, jestli zítra bude tak hezky jako dnes. Nebo jako v noci.“
Patrik se na ni překvapeně podíval, ale zase nic neřekl, dívka se tvářila příliš vážně.

Zašli na molo, posadili se, odněkud se objevila pestrobarevná chlupatá smečka vedená zrzavým kocourem s bílými tlapkami.
„Něco ti dlužím, chlupáči,“ Lenka vytáhla z batohu pytlík granulí a snažila se spravedlivě podělit hladové kočky. Bylo to složité. Příliš mnoho hladových tlamiček a šátrajících pacek.

„Koukej, už vezou chleba,“ ukázala Lenka na omlácenou bílou dodávku zastavující u jejich malého obchůdku.
„Tobě ten jejich chutná?“ vzdychl Patrik, „když si vzpomenu, kousek od nás je malé pekařství, tam, když člověk otevře dveře, musí jen stát a nasávat vůni pečiva. A vidíš ty krásné veky s tmavými hřbety a světlými zamoučenými bříšky. Necháš si jednu zabalit do papíru a celou cestu domů bojuješ s pokušením aspoň kousek si utrhnout. A doma si namažeš patku máslem nebo medem a konečně se do ní zakousneš, vypečená kůrka krásně křupne a na jazyku ucítíš chuť té vláčné střídky, žvýkáš a blahem zavíráš oči.“

Kluk zmlkl a zasnil se. Lenka ho ironicky pozorovala. Nikdy by neřekla, jak dokáže být lyrický. Když se tedy jedná o jídlo.
„Ten jejich si zase můžeš namočit do olivového oleje a přikusovat ho k fetě nebo rajčeti. A med mají taky skvělý.“
Patrik opovržlivě mávl rukou, tady asi byla diskuse zbytečná.

Lenka si vzdychla sama pro sebe. Ten kluk je prostě marný. A možná sny lžou, kdo ví. To si ještě musí ověřit.