Poslední vlak 🇨🇿

Upravená verze.

Proběhl jsem halou těšnovského nádraží, rozrazil dveře a ocitl se na peronu. V dálce jsem už jen viděl koncová červená světla posledního vagonu.
Zůstal jsem stát v předklonu, s rukama na kolenou a zlostně vydýchával nedoběhnutý vlak.
„Tak jsem v háji,“ proběhlo mi hlavou.
To byl dnes poslední vlak, který mne dělil od Prahy a mého domova. No, to je nadělení. Škola skončila pozdě odpoledne a posezení s partou pražských spolužáků u sklenice piva se trochu protáhlo. Odmítl jsem nabídku jednoho z nich, abych u něho přespal.
„V pohodě, určitě stihnu poslední vlak,“ ujistil jsem partu.

Šoural jsem se zpátky do prázdné nádražní haly a posadil se na lavičku. Prostorem se rozléhal v duté ozvěně hovor dvou opozdilců, kterým pravděpodobně taky ujel vlak.
Posadil jsem se na lavičku, bundu si přehodil přes hlavu, rozhodnut, že se tu vyspím než mi pojede první vlak domů.

Probudilo mě zaklepání čísi ruky na rameno.
„Mladý pane, tady nemůžete spát,“ oslovil mě muž v drážní uniformě. „Nádraží se v noci zamyká, musíte se vyspat někde jinde.“
„Nevíte kde?“ zeptal jsem se mezi zívnutími. Muž jen bezradně pokrčil rameny.
Noc bude dlouhá a studená.
Otevřel jsem těžké, vysoké dubové dveře nádražní budovy a vyšel do nočních pražských ulic. Ani zde nebylo široko, daleko vidět jediného člověka.

Vydal jsem se bezmyšlenkovitě, spoře osvětlenou ulicí, směrem k Poříčí. Přes křižovatku, na které poblikávala oranžová světla vypnutých semaforů, projela prázdná tramvaj. Řidič, snad na pozdrav osamělému chodci zacinkal a pomalu mizel k Náměstí Republiky.
Kráčel jsem středem ulice proto, že mi temné portály budov naháněly tak trochu strach a tady jsem se cítil bezpečněji.
Psala se šedesátá léta a Praha v tuto noční dobu byla tichá a prázdná, ale přesto obava byla na místě.

Prošel jsem pasáží „U Rozvařilů“ a podél dlouhé zdi došel až na nádraží Praha střed.
Usadil jsem se na lavičce rozhodnut, že odtud se už nehnu a strávím zde dnešní noc. Toto nádraží bylo přece jen frekventovanější a budilo dojem větší bezpečnosti. Co bylo ale důležité, že se kvůli nočním přijíždějícím vlakům nezavíralo.
Kolem mě občas prošel osamělý chodec.
Nádražní rozhlas několikrát ohlásil příjezd nočních vlaků.
„Praha, nádraží střed. Vystupte si prosím, vlak zde končí,“ ozvalo se vždy na konci hlášení, aby bylo všem jasné, že odtud dál vlaky nejedou.
Tu a tam bylo slyšet píšťalky posunovačů, kteří navigovali vlaky na odstavné koleje.

Z dřímoty mne probudil dívčí hlas.
„Můžu si přisednout?“ oslovila mne asi osmnáctiletá dívka ve svetříčku a letní silonové sukni se vzorem květů.
Mlčky jsem přikývl. Byl jsem rozhodnut nenavazovat s ní žádnou konverzaci. Přemáhala mě noční únava, a raději bych spal.
„Kam jedeš?“ vytrhla mě z polospánku.
„Nikam,“ zněla strohá odpověď.
„Taky nikam nejedu,“ odpověděla dívka. „Tak proč nejseš doma?“ pokračovala.
„Ujel mi poslední vlak,“ svěřil jsem se.
„Tak to mně neujelo nic, ale nemám kde spát,“ prozradila mi. Nejspíš čekala, že přijdu s řešením, kde přečkat noc.
Byl chvíli klid. Docela jsem to přivítal, neměl jsem si s ní o čem povídat.

„Dostala jsem nápad,“ náhle přerušila ticho.
„Jakej, prosím tě?“
„Vím, kde můžeme přespat.“
„Kde?“
„Neptej se a pojď,“ vzala mě za ruku a zvedla z lavičky.
„Nikam s tebou nejdu,“ bránil jsem se.
„Ty se mě štítíš, viď,“ ušklíbla se. „Neboj, myla jsem se před chvílí na holčičích záchodech.“
„Ne, to ne. Ale neznám tě,“ ohradil jsem se. „Třeba patříš k nějaké partě…?“ vzpomněl jsem si na několik případů nočních přepadení, právě partami pražských tuláků.
„Neboj, jsem sama,“ ujišťovala mě a táhla přes halu ven z nádraží kolem dlouhé zdi a otevřenými vraty zpět ke kolejím s odstavenými vlakovými soupravami.

„Tady, přece,“ ukázala na neosvětlené vagony a hned zkoušela, zda jsou některé dveře odemčeny.
„Co když nás tu někdo načape?“ měl jsem obavy.
„Neboj,“ ujistila mě, jako by tu spala denně.

Povedlo se jí otevřít jeden z vagonů.
„Tak polez,“ vyzvala mě a už stála na prvním schůdku.
Rozhlédl jsem se na všechny strany, abych se přesvědčil, že nás nikdo nevidí a vylezl za ní.

Proházeli jsme chodbičkou rychlíkového vagonu a nahlíželi do jednotlivých kupé.
„Vyber si, které se ti bude líbit nejvíc,“ pobízela mě.
Nakonec jsme za sebou zavřeli dveře vyhlídnutého oddílu první třídy. Sedačky zde byly potaženy plyšem. Natáhl jsem se na volnou lavici, pevně rozhodnut, že se konečně uložím k spánku.
„To snad nemyslíš vážně?“ strčila do mě má společnice.
„Je mi zima. Uhni, natáhnu se vedle tebe a zahřeješ mě,“ přikázala, a vecpala se na úzký prostor sedaček.
„No, to se teda vyspíme,“ oponoval jsem a snažil jsem se ji odstrčit.
„Kdo ti říkal, že se bude spát,“ zvedla se nade mnou.
„Neblbni, já jsem fakt unavenej,“ chabě jsem odporoval.

„Dej mi pusu,“ přikázala. Na nic nečekala a přitiskla se k mým ústům.
Zalapal jsem po dechu.
„Nech toho,“ snažil jsem se ji odstrčit. „Co blbneš?“ bránil jsem se.
To už ale její ruka bloudila v mém rozkroku.
„Neříkej, že nemáš chuť,“ dýchala mi do obličeje a snažila se rozepnout mi kalhoty. „Tak si ho přece vyndej sám,“ ukončila marné snažení.
Vstala, sáhla si pod sukni a po chvíli odhodila stažené kalhotky na protější sedačku. Sukni si vyhrnula vysoko k pasu a s mírně rozkročenýma nohama stála v uličce mezi sedačkami.

To ve mně probudilo touhu a představa spánku šla stranou. Civěl jsem v šeru kupé na tmavý trojúhelník jejho pohlaví. Vzrušení se probudilo v plné síle a tvrdý úd za chvíli trčel z rozepnutých kalhot.
Lehla si na sedačku s vyhrnutou sukní. Pokrčila jednu nohu a druhou spustila dolů. Byla to trochu nepohodlná poloha, ale jinak se tam ležet nedalo.
Stál jsem bezradně nad ní a přemýšlel o nejvhodnější poloze, jak do ní vniknout. Nakonec jsem se vtěsnal mezi její rozevřené nohy.
Její vzrušení bylo silné. Zmítala sebou tak, že dostat se do ní bylo nemožné.
Několikrát jsem žalud zarazil do jejího břicha. Ne a ne se trefit.

„Co děláš?“ rozčilovala se.
Uchopil jsem ji za boky a přimáčkl do sedačky.
„Tak chvíli drž,“ přiložil jsem jí úd k rozevřené štěrbině a prudce do ní vnikl.
Opět sebou začala zmítat a já měl co dělat, abych z ní nevyklouzl.
„Ne, že se do mě vystříkáš,“ varovala mě.
„Neboj, dám si pozor,“ ujistil jsem ji.

Semeno jsem měl už na krajíčku, když jsem podle stahů a hlasitých výkřiků zjistil, že i ona se blíží k vyvrcholení.
V posledním okamžiku jsem ho stačil vytáhnout a několika stříkanci jí skropil břicho a stehna.
„Máš něco na utření?“ ozvala se po chvíli a šmátrala kolem sebe rukou.
„Stačí kapesník?“
„Jo,“ utírala si sperma s těla. „A teď mne nech spát,“ přelezla si na protější sedadla, stočila se do klubíčka a za chvíli usnula.

Ležel jsem na zádech a hleděl do stropu vagonu.
Teprve nyní mi docházelo, co se vlastně před chvílí odehrálo.
Vyspal jsem se s dívkou, kterou znám teprve hodinu. Nic o ní nevím. Ani jak se jmenuje, odkud je. Neměl jsem ochranu. Ani ona. Doufám, že není nakažená.

Konečně začalo svítat. Rozhodl jsem se, že nenápadně zmizím. Ona na protější straně spokojeně oddychovala.
Potichu jsem vstal a pomalu odsouval dveře, abych ji nevzbudil.
„Hej, kam jdeš?“ ozvalo se za mnou. Pozdě, nebylo kam utéci.

Vraceli jsme se zpět do nádražní budovy.
„Počkej tady na mě. Potřebuju čůrat a trochu se umeju,“ zastavila se u dámských záchodů v hale. „Ne, že utečeš. Dojdeme si někam do bufetu na polívku,“ zaslechl jsem ještě.
Poslušně jsem čekal opřen o zeď na protější straně. V té chvíli mne napadla spásná myšlenka. Podíval jsem se směrem k východu a zpět ke dveřím toalet.

Za několik okamžiků jsem již kráčel Hybernskou ulicí a za sebou jsem nechal nádraží i svou noční známost. Ještě několikrát jsem se obrátil zpět, abych se ujistil, že za mnou nejde. Nešla.
Ještě několik dní jsem žil v obavách, zda mé noční dobrodružství neskončilo s nějakými následky. Často jsem se prohlížel, ale bylo vše v pořádku.

Kolikrát, když jdou kolem nynějšího Masarykova nádraží, si na tuto epizodu vzpomenu.