Příběh z večerky 🇨🇿

Pomalu se stmívalo. Rozhodl jsem se, že si udělám krátkou procházku. Když jsem míjel výlohu večerky v našem domě, neopomenul jsem se podívat, která z prodavaček dneska slouží.
Za pultem stála malá blondýnka, kterou jsme všichni znali pod jménem Věrka. Žena tak ve věku kolem pětatřiceti let, vždy usměvavá, vždy příjemná. Nejednou jsem se tam zastavil a koupil věci, které jsem vůbec nepotřeboval, jen proto, abych ji viděl a promluvil s ní.
I ona mne zahlédla a pokynula mi rukou na pozdrav.
Proti mně kráčela skupinka tří mladíků. Byl jich plný chodník. Měl jsem co dělat, abych se jim vyhnul. Obrátil jsem se, abych jim vysvětlil něco o slušném chování, ale mládenci zmizeli ve dveřích večerky.
Ti kluci se mi nelíbili. Udělal jsem ještě několik kroků, ale něco mi radilo, vrať se.
Zamířil jsem zpět k večerce… a asi právě včas.

Zatímco dva stáli u dveří, třetí z nich se nakláněl přes pult a snažil se Věrku stáhnout k sobě.
Jen okamžik jsem zaváhal. Vědom si toho, že můžu nějakou schytat, otevřel jsem prudce dveře prodejny.
„To je dobře, že jdeš. A kde si nechal děti?“ vyslala ke mně Věra pohled o záchranu.
„Padáme, volové,“ vyzval jeden z mladíků ostatní a všichni tři zmizeli venku.
„Děkuju, zachránil jste mne,“ vzpamatovala se Věra z šoku.“Nebýt vás, nevím.“
„Co chtěli?“
„Sama nevím, možná peníze. Vyrušil jste je včas.“
„To je dobrý. Vy jste se zachovala duchapřítomně, když jste mne vydávala za manžela. Fakt dobrý. Tak já jdu.“
„Počkejte!“ vyslala ke mně opět prosebný pohled. „Co když se vrátí? Zůstaňte tady se mnou.“
„Počkám, ale s jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Že mi budete zase tykat, jako když jsem přišel.“
„Platí. Já jsem Věra.“
„Vím, mně říkají Honza.“

„Počkej na mne vzadu, za chvíli budu zavírat,“ vedla mne za závěs, kde měla stolek a křesílko.
„Nepospícháš?“
„Ne.“
Pak už jenom odešlo několik zpozdilých zákazníků, Věra udělala peníze, schovala je v trezůrku a za chvíli jsme stáli venku.
„Že mě doprovodíš k domu?“
„Samozřejmě.“

Šli jsme tichou ulicí, povídali si, a mně bylo dobře. I na Věře bylo znát, že je jí má přítomnost příjemná, a že by naší schůzku co nejvíce prodloužila.
Cesta rychle utekla a stáli jsme před vchodem jejího domu.
„Pojď se mnou až nahoru. Co kdyby tam čekali,“ prosila.
„Hm.“
Doprovodil jsem ji až bytu.

„Mockrát děkuju,“ naklonila se ke mně a políbila.
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Dveře se pomalu zavíraly, a já stál a čekal, až klapne zámek.
Tu se ale dveře začaly opět otevírat a mezi nimi stála Věra.
„Nechceš jít na kafe?“ zeptala se a ustoupila.
„Chci,“ kývl jsem na souhlas a vstoupil dovnitř.
„Tak pojď dál,“ vedla mne do obývacího pokoje.
„Kde máš muže a děti?“ rozhlížel jsem se po pokoji.
„Jsou všichni u babičky. Jsem doma sama,“ zmizela v kuchyni.
Cestou si ještě stačila odkopnout střevíčky do kouta chodby.

„Udělej si pohodlíčko, jako doma,“ ozývalo se z kuchyně.
Usadil jsem se pohodlně do křesílka a pokukoval po bytě.
„Nech kafe kafem a pojď si ke mně sednout.“
„Už jdu,“ zněla odpověď z vedlejší místnosti a Věra nesla dvě vonící kávy.

Místo toho, aby si sedla vedle mne, nebo do křesla naproti, klekla vedle mých nohou na koberec. Položila mi hlavu do klína.
„Ty jsi takový můj hrdina. Nebýt tebe, kdoví co by se stalo.“
„Prosím tě, nech toho.“
„To víš, že jo,“ a začala mne hladit po noze. Přiznám se, že mi to dělalo velice dobře.
Její ruka se sunula stále výše a výše, až se přes látku kalhot dotkla mého údu. Věra ke mně zvedla pohled, jako by čekala na můj souhlas. Usmál jsem se na ni.

Její prsty uvolňovaly přesku pásku a rozepínaly knoflík po knoflíku. Za chvíli obnažený neposeda trčel z kalhot. Přitom rituálu stačil pěkně ztvrdnout.
Věra jej uchopila do prstů a velice jemně začala přetahovat kůžičku.
„Už dlouho jsem si tuhle chvíli představovala. Líbíš se mi. Ani nevíš, kolikrát jsem se ve svých myšlenkách s tebou milovala,“ stále se mi dívala do očí.
„Proč si mi to nikdy neřekla?“
„To se přeci neříká. To jsi musel poznat.“
„Nepoznal. To jsem hlupák.“
„Pst,“ položila mi volnou rukou prst na ústa, zatím co druhou mi stále stále obratně masírovala mého nejlepšího kamaráda.

Tak takový konec procházky jsem si opravdu nepředstavoval. Ale to nejkrásnější mne teprve čekalo.
Věra se nade mnou opět sklonila a něžně mi jej objala rty. Místností se ozývaly mlaskavé zvuky, to jak ho Věrka vášnivě sála. Chvíli krouživými pohyby jazyka objížděla žalud, aby si opětovně vsála úd hluboko do úst.
Zavřel jsem oči a plně se oddával rozkoši.
„Vydrž, za chvíli jsem zpátky,“ vytrhla mne z milostného opojení. Zůstal jsem sedět v křesle s obnaženým údem, vlhkým od jejích slin.

Zmizela na chvíli v koupelně, aby se po několika minutách objevila mezi dveřmi v bleděmodrém župánku. Pomalu ke mně kráčela. Těsně u mých nohou se zastavila a župánek nechala spadnout na zem. Zíral jsem na její krásné tělo, které vůbec nevypadalo na to, že porodilo dvě děti a ani jsem nedýchal.
Rozkročená si na mne nasedla, vzala do ruky mého nedočkavce a hledíc mi do očí, si ho zavedla na kraj tunýlku lásky. Pomalu, pomalu si ho nechala vnikat do svého těla. Začala mi rozepínat košili, až mi ji nakonec svlékla a hodila na zem vedle županu. Přitiskla se ňadry na holou kůži mé hrudi a do ucha mi zašeptala: “Líbí se ti to?“
„Líbí a moc,“ a úd mi do ní vnikal hlouběji, až narazil na ústí děložního čípku.

Začala se na mně zvedat, jakoby chtěla opustit naše spojení, ale v zápětí prudce nasedla a silně vzdychla.
Jen na malou chvíli jsme se od sebe odloučili, to abych svlékl zbytek svého oblečení, a opět jsme klesli na pohovku. Intenzita pohybů se zvyšovala, nepřemýšleli jsme v té chvíli, že bychom změnili polohu našeho milování. Věře zřejmě vyhovovalo, že může být tou dominantní osobou a já si vychutnával pevné sevření a zároveň si prohlížel její tělo, ňadra, i výraz obličeje, což jen zvyšovalo intenzitu mého vzrušení.
„Můžu to v tobě nechat?“
„Jsem vdaná, samozřejmě, že můžeš. Ty už budeš?“ zeptala se.

Místo odpovědi jen ucítila můj silný příraz. Hráze napětí se uvolnily a já se v několika proudech vyprázdnil do jejího těla. Touha, síla prvního spojení a zvláštnost celé situace byla příčinou toho, že jsem tak brzy ejakuloval. Zůstali jsme ještě dlouho spojeni.

Za okny byla již opravdová tma a my stále nazí leželi na pohovce a povídali si.
„Přijdeš mi zítra naproti?“ zeptala se. „Víš, mám strach, aby se ti kluci zase neobjevili.“
Bylo jasné, že je to jen záminka a o to víc mě to potěšilo.
„Budu tam čekat,“ zněl slib.
Odcházel jsem a na stolku zůstaly dvě studené, nevypité kávy.

Ještě několik večerů jsem čekal před jejím obchodem, ještě několik večerů jsem prožíval kouzlo jejího milování, než se její manžel vrátil s dětmi od babičky. Ale i pak jsme si mnohokrát našli příležitost k vzájemnému pomazlení.