ve sprše

Promiň, brácho

Narodili jsme se jako dvojčata. Já jako Petr, on jako Pavel. Zkrátka klasika co se jmen týče. V jeden den jsme měli narozeniny i svátek, stejně tak jsme v jeden den začali chodit i do školy, a vůbec by se dala vyjmenovat řada dnů, které jsme měli společné. Byli jsme si i dost podobní, ale rozlišit nás šlo. To bylo dobře, i když na druhou stranu zase tak ne, protože jsme nemohli jeden druhého zaskakovat na rande.

Dělali jsme všechno společně, jen po základce jsme se rozešli každý svou cestou. Zatímco já se dal na ekonomiku, Pavel se upsal rybářům, přestože jsme jinak měli téměř všechny zájmy společné. Prostě to byla jen taková výjimka, která potvrzuje pravidlo. Další takovou výjimkou bylo, když jsme začali chodit s holkou, ovšem každý s jinou. Oba jsme jich pár vystřídali s rovným skóre, až jsme uvízli v tenatech těch posledních. Jako by se domluvily. Ne že bychom se museli ženit, ale dovedly si nás k oltáři a já i Pavel jsme se ocitli v chomoutu ve stejný den a dokonce i ve stejnou hodinu ani nevíme jak. Po čtvrtstoletí se naše bratrské soužití najednou rozdělilo. Já se svou Bárou jsem zůstal v domku po rodičích a Pavel se nastěhoval do paneláku ke své Olině.

I po dvou letech manželství jsme se všichni cítili spokojeně. S Bárou jsem si rozuměl po všech stránkách a ani Pavel si nijak nestěžoval. Občas jsme se sešli u nás na zahradě při grilovacích orgiích, pak už jen na Vánoce a jinak jsme se jeden druhému do života nepletli. Co se týče jakékoliv vzájemné pomoci, nebylo co řešit. To byla samozřejmost.

Jednu červencovou sobotu po obědě jsem Báře oznámil, že zaskočím za bráchou.
Co tak najednou?“ podivila se.
Sem s ním domluvenej.“
Hm a v kolik se vrátíš?“
To nevím, asi až navečer.“
Dobře.“ Pokývla hlavou a víc už se nevyptávala.

Šel jsem tedy za bráchou. Zazvonil jsem u dveří a čekal, až přijde otevřít. K mému překvapení je otevřela Olina, zabalená jen v osušce. Byla z toho stejně vykulená jako já.
Brácha je doma?“ zeptal jsem se.
Není, šel na ryby.“
Bože to je vůl. Dyť sme byli domluvený,“ nechápal jsem. „No jo no, tak zas pudu domů.“
Ale co bys chodil, po takový štrece. Chystám se zrovna do sprchy, tak si udělej zatím kafe a já s tebou pak ráda pokecám,“ přemlouvala mě.

Konečně, proč ne, pomyslel jsem si, přijal pozvání a vstoupil dovnitř. Zamířil jsem rovnou do kuchyně, a protože jsem se u nich vyznal jako doma, nebyl žádný problém si kávu uvařit. Sotva jsem si ji donesl do obýváku, zaslechl jsem, jak Olina cosi volá. Vyšel jsem na chodičku.
Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se.
Péťo, byl bys tak moc hodnej a moh mě umejt záda?“ ozvalo se z koupelny.
Nevím proč, ale přišlo mi to úplně stejné, jako když to říká Bára a v ten moment mi vůbec nedošlo, že je to Olina. Bez rozpaků jsem vlezl dovnitř. Stála ke mně zády a já úplně stejně jako doma jsem optal:
„Chceš to jen z jedný, nebo z vobou stran?“
Otočila ke mně hlavu a mně došlo, jak se věci mají. No tě prsk, to si to od ní schytám, prolétlo mi mozkovnou. Jenže jen řekla:
„Snad to bude stačit jen z jedný strany.“
Honem jsem se chopil houbičky, nastříkal na ni sprchový gel a začal ji drhnout záda. Tlačil jsem docela fest, ale pochvalovala si to. Hlavně na ramenou a kolem krku. Na druhou stranu jsem to zase až tolik nepřeháněl a ani to nechtěl přespříliš prodlužovat.
Hotovo,“ řekl jsem, pečlivě vymyl a vyždímal houbičku a odložil ji.
Možná to přece jen udělej i z druhý strany,“ ozvala se Olina.
Vážně?“
Jo.“
Tak jo, ale otoč se.“
Otočila se ke mně. Do očí mne uhodily pevné trojky a dole docela slušný záhon kudrlinek, zrzavých jako její vlasy. Nalil jsem si na ruce gel a pustil se do omývání. Počínaje břichem jsem zvolna postupoval nahoru až k prsům. Ošetřil jsem jedno po druhém a nakonec obě hnětl a masíroval, až bradavky nebezpečně ztuhly. Docílivše tohoto stavu, jsem se opatrně zeptal, jestli ji mám ta záda umýt i zespodu. Souhlasila. Natočil jsem ji k sobě bokem a jednou rukou zezadu a druhou zepředu, vymydlil prdelku i kundičku. Nakonec jsem ji opláchl sprchou a osušil velkou osuškou.
Krucinál, Peťko,“ ozvala se nadurděně když jsem skončil, „nemoh by ses už, sakra, svlíknout a konečně mě ho tam vrazit? Víš, jaks mě vybudil?“
Nó, to bych možná i moh,“ odtušil jsem, aniž bych se zabýval myšlenkou, jestli to náhodou nebude nevěra.
Tak makej, ať už to máš dole a mazej do ložnice. Já zatím seženu šprcky.“
V tu chvíli si musela připadat jako generál a já ji, skoro jako generála poslechl.

Stál jsem vedle postele u hromádky šatstva a odhadoval, jestli si to nakonec nerozmyslí. Nerozmyslela. Přihnala se jako vítr, hupsla na postel a roztáhla nohy.
„Tak už poď,“ řekla nedočkavě, svírajíc v ruce nachystanou šprcku, kterou mi pohotově nasadila, jakmile jsem se jen ocitl mezi jejími stehny. Nebylo proč zdržovat. Zaplul jsem dovnitř a jako parní stroj pohyboval pístem dopředu a dozadu, jak se slušelo a patřilo. Olina spustila árii vzdechů a hekání a poctivě se snažila přirážet proti, aby její vzrušení bylo větší. Jenže to, o co se snažila pro sebe, platilo i pro mne, a tak jsem po několika minutách latexový pytlík nezřízeně zašpinil.
Když jsme se, ležíc vedle sebe, dostatečně vyfuněli, prohlásila Olina, že to nebylo špatný a že si to rozdáme ještě jednou.
A co když příde Pavel?“ projevil jsem obavy.
Ale kde, dřív jak po pátý se neukáže. Času máme habakuk,“ ujišťovala mě.
Času máme co?“ nechápal jsem.
No, to je, že času je habaděj.“
Aha.“

Habakuka jsme vyplnili nesmyslným plácáním a vzájemným drážděním, až jsem konečně byl nachystán k dalším hrátkám. Olina prohlásila, že chce být nahoře a že pojedeme naostro.
„Ale jak to na tebe pude, natáhneš si gumu,“ upozornila mne, abych si snad nemyslel, že se můžu vybryndat do ní. To mě ale ani nenapadlo.
Tak jo. Položil jsem se na postel se vztyčenou žerdí, na kterou se Olina okamžitě nasunula a docela rychle začala přirážet. Hekala u toho až hrůza, ale očividně si to užívala. Občas sebou všelijak zavrtěla a zakroutila, což vždy vyvolalo hlasitější projevy prožívané rozkoše. Docela mi to vyhovovalo. Ležel jsem jako prkno a nechal ji řádit. Do přirážení jsem se zapojil, až když to na mě začalo jít. Když jsem si uvědomil, co vlastně dělám, rychle jsem přibrzdil.
Hele, už budu,“ vyřkl jsem varovné hlášení.
Ježíši, Petíku, to né!“ vyhrkla. „Ještě chvilku vydrž ať se můžu udělat.“
Nó, vydržet to můžu,“ opáčil jsem, „ale pak se do tebe nahrne milión čilejch dětiček a jedno určitě vyhraje,“ znovu jsem ji upozornil na možný důsledek mého pozdržení.

Okamžitě si uvědomila, že nemluvím naplano a zdvihla kostru. Zároveň mi podala připravenou gumu a lehla si na záda vedle mě.
„A bleskem,“ nařídila mi, abych se neloudal a vystřelila nohy do praku.
Vyhověl jsem ji, jak jen to šlo nejrychleji, a zapíchnul se mezi stehna. Neprodleně přirazila. Naštěstí i ta kratičká pauzička (spolu s nasazenou gumou) stačila k tomu, abych vydržel o nějakou tu minutku déle. Jak to zařídila nevím, ale udělala se přesně v okamžiku, kdy jsem začal stříkat.

Zatímco Olina spokojeností jen předla, zašel jsem vynést odpad a trochu si opláchnout vercajk. Když jsem se vrátil, ležela na posteli celá rozplacatělá a bezostyšně vystavovala na odiv své vnady. Byl to moc pěkný pohled, jen to vyfotit nebo namalovat. Takový obraz bych si hned pověsil nad postel.
I Olina si mě prohlížela, jak tam stojím a vejrám na ni. Najednou se posadila a řekla:
„Víš, že máš stejně velkýho ptáka jako má Pavel?“
Dyť jsme taky dvojčata, ne?“ zasmál jsem se.
No to jo, ale na rozdíl od něj ho máš veselejšího.“
To jako, že se na tebe usmívá?“ vykulil jsem oči.
To ne, ale když ho do mě šoupneš, je úplně cejtit, s jakou radostí tam leze.“
Si ze mě děláš prdel,“ řekl jsem uraženě, protože co jiného bych si o tom měl myslet.
Ale né, vážně to je cejtit,“ přesvědčovala mě s opravdovou vážností. „Myslím, že by se dalo stihnout, aby mě svou přítomností ještě jednou potěšil,“ lákala mě k dalším radovánkám.
To bych sice rád, ale kdyby si Bára večer chtěla štrejchnout, tak už bych to nedokázal,“ přiznal jsem bez mučení, že dalším číslem nechci riskovat svou případnou neschopnost uspokojit ženu. „Ráno jsem vojel ji, teď dvakrát tebe, a víc už to fakt nejde,“ odůvodnil jsem pro jistotu své odmítnutí.
No jo, co se dá dělat. Jedno kafe si ale ještě dáš, ne?“ Nabídkou se snažila skrýt své zklamání.
Ani ti ne, spíš už bych měl jít raděj domů,“ přemýšlel jsem nahlas.
Ale co bys nemoh. Dycky říkáš, že kafe nepiješ po čtvrý hodině a je teprve třičtvrtě na čtyři. Prostě ti ho udělám a ještě pokecáme,“ řekla rezolutně, snažíc se mě co nejdéle pozdržet. Snad v naději, že si přece jenom dám říct. Abych ji neurazil, podvolil jsem se a na to kafe počkal.

Když jsem po páté odcházel domů, honily se mi hlavou všelijaké myšlenky. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně byl Báře nevěrný. Poprvé, co jsme spolu. A taky že jsem podvedl bráchu. Krucinál, promiň, brácho! Ale můžeš si za to ty. Ty sám! Kdybys místo hození na ryby vyjebal nadrženou Olinu, nemusel jsem to za tebe udělat já. Já bych si to sám nedovolil, ale ona to chtěla. Jo, chtěla to ona! Bože, jestli se Bára bude vyptávat, určitě ji všechno vyklopím. Ona to se mnou umí, vyptávat se, a já neumím lhát. Krucifix, to je ale situace!

Do obývacího pokoje, kde se Bára koukala na televizi, jsem vstoupil poněkud nervózně.
Tak co brácha, co povídal?“ zeptala se nevinně, jakoby si ničeho nevšimla. No, možná ne.
Nic,“ odpověděl jsem stručně.
Jak to, nic?“
Nebyl doma.“
A kdes teda byl?“ začala projevovat zájem.
No, u nich.“
Jako s Olinou? To určitě zase něco chtěla, co?“
Jo. Jen pár drobností. Jako vždycky, když jsme u nich.“ Nechtělo se mi to dál rozvádět, ale Bára se nedala.
A co teda chtěla tentokrát,“ vyptávala se dál.
Chtěla umejt záda,“ řekl jsem popravdě.
Tak záda. Hmm,“ pokývala hlavou. „A tos jí je umyl z jedný strany nebo z vobou?“
No, nejdřív jen z jedný, ale pak chtěla i z druhý, že prej to umím.“
Jo, to já vím, že to umíš. A taky, že seš pečlivka. Tos jí je určitě umyl i zespodu jako mně, že jo?“
Zmohl jsem se jenom na přikývnutí.
A co ještě chtěla?“ pokračovala ve vyslýchání.
Vymýst komín.“
Na to, že bys vymet jejich komín od krbu, seš až moc čistej. Ty ji zkrátka vojel.“
Řekla to sice klidně, skoro jako pouhé konstatování, ale já v tom slyšel skrytou hrozbu. To už jsem se neudržel.

Krucinál, Báro, Já to nechtěl. To vona byla jak podivočená. Nadržená jak sopka před vejbuchem. Byla chtivá jak strejček Skrblík a lačná jako kuna po vejcích. Já za to nemůžu, že brácha šel na ryby a na ni se vybod. Co sem moh dělat, he?“
To je přeci jasný. To, cos musel,“ řekla podivuhodně smířlivě. „Von taky Pavel nebyl na rybách, ale tady,“ dodala nevinně.
Jak… jak byl tady?“
Moje nechápavost ji málem rozesmála a měla co dělat, aby zůstala vážná.
No, prostě přišel, vybalil prut, nahodil udici a začal lovit.“
Jak lovit, co lovit? Dyť tady není ani louže, natož rybník,“ stále jsem nechápal.
Božínku, a v kterýmpak rybníčku lovíš ty?“ zeptala se s neposkvrněností anděla. V tu chvíli mi to došlo.
Takže von tě… tys mu… vy ste…“
Ani jsem nemohl domyslet.
Jó, přesně tak. A nebudu tě tahat za fusekli, nebylo to poprvý.“
Zalapal jsem po dechu podruhé.
„Že to nebylo po… popr…?“
Ne. Poprvý to bylo před měsícem, když jsi byl na nějaký pitomý montáži a Pavel se za tebou náhodou stavil, protože to nevěděl. A já za těch pár dní byla tak nadržená, že mu prostě nezbylo, tak jako dneska tobě, nic jinýho, než mě vyhovět.“

Barča se na moment odmlčela. Já měl rudo před očima a v duchu si nadával, že jsem se celou cestu domů bráchovi omlouval: „Promiň, brácho!“ Promiň brácho, jó?! To ani náhodou, ty hajzlíku! Žádný promiň, tohleto ti pěkně osladím, sliboval jsem sám sobě. To jsem ovšem netušil, co se ještě od Báry dozvím.
No, podruhý,“ začala mě Bára seznamovat s dalším průběhem událostí, „podruhý to bylo před dvěma tejdny. To sme se už ale domluvili a oba si vzali dopoledne volno, když tys byl v práci. Jenže když Pavel přišel, byl ňákej divnej. Vrzli sme si jen jednou a von se hned vymluvil, že mu je ňák blbě a zdrhnul domů, kde to ještě zatepla vyslepičil Olině. Ta mě okamžitě volala a řekla, že když tě nenechám abys ji vojel, tak mě příde rozbít hubu. Tak sem, hned jak si vytáh paty z domu Olině zavolala že už jdeš, vona vypakovala Pavla a nachystala se na tebe. A to už je všechno.“

Viděl jsem ještě ruději než před chvílí, skoro bych řekl, že se mi před očima mihly srp a kladivo a já nevěděl, co mám honem popadnout.
„Tak vy ste mě takhle podrazily, jó?,“ zařval jsem. „Vy ste to na mně narafičily a myslíte si, že si to nechám líbit. Já…“
Jo, ještě něco.“
Bára mě honem přerušila, když viděla můj narůstající vztek.
„Než jsi k bráchovi došel, tak jsme se s Olinou domluvily, že každou sudou sobotu ty budeš chodit k bráchovi a ten zase na ryby. Aspoň budem vědět kdo kde jsme, zůstane to v rodině a nikdo nás nebude moct pomlouvat. To je přece fér, ne?“
Zůstal jsem stát s otevřenou hubou.

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
bigbiz

Super, to bych taky takhle chtěl. Jinak jsem se i pořádně nasmál. Strejda Skrblík, atd. to bylo super.

Martin

😀 Dobře napsané . Nejdříve jsem nechápal proč se mu manželka přiznává , ale ten konec mě dostal . Když se ženský na něčem domluví , pak je odpor těžký .

Šmajda

Líbí, závěr mě taky dostal ;-).

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x