Rehabilitace

Před časem jsem si poranil koleno. Následovala operace a teď mě čekala série rehabilitací. Něco, na co jsem se moc netěšil. Nepříjemné sestřičky, které jsou spíš mučitelky a trapičky než milosrdné sestry, k tomu třikrát týdně zabitá více než hodina.

Belhal jsem se na první rehabilitaci a netušil jsem, co mě čeká. Nikdo mi nic neřekl. Dostal jsem jen instrukce, kdy a kam se mám dostavit.
Uvítala mě postarší omšelá sestra s nadváhou. Vzala si mé papíry, sedla k počítači, něco tam ťukala a chvílemi se vyptávala. Ani hlas neměla moc příjemný. Začal jsem se pomalu smiřovat s tím, že rehabilitaci budu provádět s ní.
„Jak na to koukám, máte tady nějaké cvičení a hydromasáže,“ spustila zhurta až jsem se skoro lekl.
„Asi ano,“ odpověděl jsem tiše.
„To ani nevíte, co máte za rehabilitace?“ hartusila dál.
„Ne, nikdo mi nic neřekl.“
„Hmm, hmm. No tak pojďte,“ zvedla se od počítače, „co se loudáte, tady za těmi dveřmi vás čeká kolegyně, která s vámi bude cvičit.“

Oddechl jsem si a asi to bylo na mě i vidět.
„No no… ještě byste byl rád, kdybych tu rehabilitaci vedla já. Byl byste na to šup zdravý.“
„To se vsadím,“ šeptal jsem si pro sebe, „k vám nikdo dvakrát po sobě dobrovolně nejde… snad jedině masochisti.“
„Říkal jste něco?“ znovu ten nepříjemný tón.
„Ne, jen že děkuji za péči.“
„No proto.“

Prošel jsem dveřmi a začal se zvědavě rozhlížet a jen doufal, že už hůř být nemůže.
„Jen pojďte dál a nebojte se,“ ozval se docela příjemný hlas.
Představivost mi vykreslila k tomu hlasu i tělo. Sotva osmnáctka, drobnější postavy, menší prsa, dlouhé blond vlasy, dlouhé nohy a prdelka k nakousnutí, zkrátka takový mladý blonďatý andílek. Až jsem si říkal, jak se mnou bude asi cvičit.

Udělal jsem dva kroky dovnitř a pozdravil. Onu osobu jsem stále nikde nezahlédl.
„Za plentou si odložte, ať se na to podíváme,“ instruovala mě.
„Všechno?“ otázal jsem se s obavou v hlase.
„Do spodního prádla, samozřejmě.“
„Dobře.“

Zalezl jsem za plentu a s funěním si odložil vše nepotřebné. Naštěstí v místnosti bylo docela teplo.
Vyšel jsem zpoza plenty. Sestra už na mě čekala, seděla na židli u lůžka.
„Pojďte se sem, vyskočte si nahoru, ať se vám na to podívám.“

Došel jsem tedy k lůžku a vyškrábal se na něj.
„Vy jste všichni dobrý, prý vyskočte si… Stejné to bylo i na pohotovosti, kam jsem se sotva dopajdal.“
„No jo, to víte, to se tak říká…“
„To je hezké, ale když máte lehátko vysoko, k němu jeden schod a na nohu se sotva postavíte, tak to se skákáním není úplně nejveselejší.“
„Na tom něco bude.“

Trochu nervózně jsem se rozhlížel po místnosti a pohledem zkoumal vybavení.
„Nervózní? Nebo se mě snad bojíte?“
„To ne, promiňte, po setkání s vaší kolegyní se už asi nebojím ničeho,“ řekl jsem s úsměvem.
„To jsem ráda. Já jsem Beáta.“
„Těší mě.“
„Tak jdeme na to?“
„Klidně.“
Seděl jsem a prohlížel si ji, zatímco mi teplou ručkou prohmatávala koleno.

Má fantazie se nějak netrefila. Sice jí mohlo být tak kolem dvaceti, možná pětadvaceti, ale rozhodně nebyla žádný štíhlý blonďatý andílek. Byla trochu prostorově výraznější. Hnědé vlasy jí volně splývaly na ramena a jak se skláněna nad mou nohou, každou chvíli si je musela upravovat. V oblasti hrudníku byla docela obdařená a díky předklonu a sesterské uniformě mi nabízela nádherný výhled.
„Teď se položte,“ řekla tím svým medovým hlasem, „trochu to promasíruju a pak budeme cvičit.“

Poslechl jsem. Beáta si nanesla do dlaní nějaký olej, stoupla vedle mne a začala s masáží. Její ruce klouzaly po mém koleni a v hlavě mi ihned vytanula představa, jak klouzají po něčem jiném. Pocítil jsem mírné pnutí v rozkroku. Musel jsem zavřít oči a myslet na jiné věci.
„Bolí?“ zeptala se a podívala se na mě.
„To ne, je to příjemné… možná až moc…“ přiznal jsem a ztratil se v jejích zlatohnědých očích.
„To je v pořádku… to se stává,“ řekla s úsměvem a pokračovala v masáži.
Hlavou se mi honila spousta představ a myšlenek, které jsem zaháněl jako neuskutečnitelné.
„Hotovo, už vás jen utřu a jdeme cvičit.“

To jsem u toho tak slintal nebo tekl, že mě musí utírat?

Jakmile jsem ucítil dotek papírového ubrousku na koleni, došlo mi, že myslela utřít olej z kolena.
Ubrousek skončil v koši a Beáta začala s vysvětlováním cviků. Snažil jsem se poslouchal a cvičit podle instrukcí. Někdy to šlo líp, někdy hůř. Když mi to nešlo, pomáhala mi. Uchopila mě za nohu a snažila se mě jemným tlakem navést do správné pozice.

S postupem času bylo čím dál obtížnější věnovat pozornost předváděným cvikům. Místo toho jsem přejížděl pohledem po jejím těle, zkoumal její obliny, křivky nohou i zadečku, no spíš zadku. Ale nikde nic nepřetékalo a všude bylo všeho akorát. Beáta byla holka krev a mlíko, na kterou je radost sáhnout a člověk se nemusí bát, že by jí někde ublížil, nebo se snad odřel, či popíchal o trčící kosti.
Jakmile myšlenky dospěly ke slovu píchání, v rozkroku mi trochu zacukalo a boxerky se opět vyboulily. Buď si nevšimla, nebo dělala, že to nevidí.

Určitě na to musela být zvyklá. Taková hezká holka…

Doteky na kotníku a koleni byly v pohodě, jakmile však posunula ručku na stehno, cuknul jsem sebou.
„Bolí?“ zeptala se starostlivě. „To bude dobré, uvidíte, jak tady za měsíc budete poskakovat.  Stačí cvičit pár minut každý den, za chvíli bude zase běhat.“
„Dobře,“ přitakal jsem.
„Tak se můžete obléknout. Pilně doma cvičte, teda jestli si z toho něco pamatujete, když jste mě tady svlékal pohledem, a uvidíme se pozítří, to vás čeká ta vířivka.“
„Vířivka?“ zeptal jsem překvapeně.
„No jistě. Co jste myslel, že je hydromasáž?“
„Aha, mě to nějak nedošlo. A mám si vzít něco s sebou?“
„Nemusíte.“
„Dobře a děkuju.“
Ze cvičení jsem si samozřejmě nic nepamatoval, ale i tak jsem se snažil. Hlavu jsem měl plnou Beáty a na noze jsem stále cítil dotek jejích hebkých teplých rukou.

Nadešel den další rehabilitace. Na místo jsem dorazil snad s půlhodinovým předstihem.
„Dobrý den, jste tady moc brzo, budete muset počkat,“ uvítala mě stará známá nepříjemná sestra.
„Dobrý den, to nevadí. Nevěděl jsem, jak to v tomhle počasí stihnu.“
„Hmm, hmm… tak se posaďte.“

Usadil jsem se do křesílka a vyčkával až na mě dojde řada. Konečně jsem mohl dovnitř.
„Koukám, že už běháte jako střelenej zajíc,“ komentovala můj spěch sestra.
„Jo, to díky zdejší péči,“ přisadil jsem si a nechal ji, ať si to přebere po svém.
„Tak vás tady vítám,“ řekla Beáta, „tentokráte tady vedle odložíte všechno a vlezete si do vířivky. Já za vámi hned přijdu.“

Najednou jsem se zastyděl, že se budu před ní svlékat, před tím mi to nějak nedošlo. Rychle jsem se vysvlékl, vklouzl do vody a stydlivě si zakrýval intimní partie. Beáta přišla během pár minut.
„Snad byste se nestyděl?“ zeptala se, když se nade mnou skláněla, aby nastavila na vířivce správný program.
Jako by si zapomněla zapnout horní knoflíček na uniformě. Výhled byl o něco lepší než minule. Všimla si, kam se dívám, jen se usmála a já rychle otočil hlavu jinam.
„Auuu!“ zaúpěl jsem, jak mi křuplo za krkem a já nemohl pohnout hlavou.
„To je tak, když se koukáte, kam nemáte,“ prohlásila Beáta.
„Když to nešlo, to byl reflex.“
„To známe.“

Nicméně si stoupla za mě a trochu mi promasírovala krk.
„Lepší?“
„Moc ne, ale i tak díky.“
„Moment, to nebylo vše.“
Položila mi ruce kolem krku, jako by mě chtěla uškrtit, a prsty uchopila zespoda hlavu. Pak mi s ní několikrát zakývala, a nakonec jedním pohybem dala vše do pořádku.

„Aahhh…“ vydechl jsem úlevně, „díky.“
„Není zač. A teď to koleno.“
Nastavila proud vody i bublinek a dala se do cvičení. Skláněla se nad vanou, div si v ní nemáčela prsa. Při pohledu na vystrčený zadek jsem přemýšlel, co se asi pod tou uniformou skrývá, jestli má kalhotky, nebo ne, jaký má asi sestřih… Odolával jsem nutkání to rukou zjistit.

„Vy jste moc necvičil, co?“ zeptala se Beáta a vytrhla mě z necudných myšlenek.
„Ale jo, já to zkoušel…“ bránil jsem se.
„To si dovedu představit,“ povzdechla si.
Tentokráte jí moje erekce neunikla. Hodnou chvíli se mi totiž dívala do rozkroku.
„Teda, teda…“
„Omlouvám se,“ začal jsem.
„Jo, to je reflex, že jo.“
„Když já si nemůžu pomoct.“
„Proč ne?“
„Když vy máte tak příjemné ruce, děsně sexy hlas a…“
„A?“
„Zkrátka jste ženská, jak má být.“
Sklopila zrak a trochu se začervenala.
„Promiňte, to určitě slyšíte pořád. Omlouvám se. Pozval bych vás na skleničku, ale nejspíš byste mě odmítla, to bych těžce nesl. Určitě nesmíte randit s pacienty,“ vychrlil jsem ze sebe.
„To máte pravdu, s pacienty se to moc nehodí…“ špitla.
Nebylo to ani ano ani ne, takže jsem měl stále naději.

Na každou rehabilitaci s ní jsem se těšil víc a víc a erekce toho byla pravidelnou součástí. A nejen to. Občas se o mě sama otřela, nenápadně a jako by omylem jí sjela ruka ke stojícímu péru. Aby toho nebylo málo všiml jsem si i změny v jejím oblékání, začínala nosit víc sexy prádlo pod uniformu, nechala mě nahlédnout i pod ní, když zvedala z podlahy spadlou propisku. Vystrčila na mě tak svůj zadek. Neměla tanga, jak jsem očekával, ale takové vkusné bílé krajkové kalhotky zakrývající polovinu zadečku.

Na další rehabilitaci vypadala poněkud posmutněle.
„Co se stalo? Vždycky s takovým nádherným úsměvem a dneska tak smutně?“ zeptal jsem se.
„To nic, jen mám dneska den blbec.“
„Aha, to je mi líto. A copak se stalo?“
„A vážně to chcete vědět?“
Přikývl jsem.
„Ale jestli nechcete, tak o tom mluvit nemusíme.“
„To ne. Klidně vám to řeknu. Hned ráno se mi povedlo zaspat a přišla jsem pozdě.“
„To se stane,“ uklidňoval jsem ji.
„To jo. Jen jak jsem přišla pozdě, tak mi hned první pacient vynadal, kde se courám, že tady už čeká takovou dobu.“
„Hmm, tak to vám nezávidím, to není moc příjemný začátek dne.“
„To není. K tomu se přidala ještě utržená hadice od masážní hlavice.“

Jak se nade mnou skláněla, všiml jsem si, že nemá podprsenku. A asi jsem tam pohledem zůstal trochu dýl.
„Jo, to mám od toho,“ řekla trochu zklamaně a naštvaně a pokračovala dál. „Tak se taky koukněte, stejně mi je tady všichni dneska očumují“
Uchopila si horní část uniformy, jedním pohybem ji rozepla a ven se vyvalily její poklady.
„Počkejte, to ne…“ protestoval jsem a snažil se jí blůzku zase zapnout a urovnat.
„Proč ne, stejně mi tam furt čumíte? Nebo se vám snad nelíbí?“
„Omlouvám se. Z toho, co jsem viděl, tak jsou nádherný a vydržel bych se na ně koukat celý den… ale ne takhle… to… to není… správné… Vás by to pak mrzelo a styděla byste se… A to já nechci.“
„Co? Cože?“
„Prostě tohle není správné… jen kvůli naštvaní… měla by to být ze zájmu, z touhy, chtíče nebo lásky, ale ne kvůli naštvání.“
„Aha.“
„A co takhle večer zajít na skleničku?“
„Já nevím…“
„Ale no tak… Nebo snad na večeři? Třeba vám to spraví náladu…“ snažil jsem se ji zlomit. „Odpočinete si, dáte si něco dobrého a přijdete na jiné myšlenky.“
„Tak jo,“ souhlasila.
Domluvili jsme se, že se potkáme rovnou v restauraci.

Doma jsem se snažil vyšvihnout, abych zapůsobil. Netrpělivě jsem pozoroval hodiny a do restaurace vyrazil s velkým předstihem, co kdyby náhodou byl velký provoz nebo ucpané silnice. Deset minut jsem stepoval před restaurací, než jsem vešel. I tak do schůzky zbývala ještě téměř půlhodina. Usadil jsem se tedy na baru a čekal. Sedět tam jen tak na suchu bylo trochu divné, ale dát si pivo jsem si netroufal a lít do sebe nealko, by bylo také zvláštní. Nakonec jsem si nechal nalít dvojku vína.

„Můžu se přidat?“ ozval se za mnou nějaký ženský hlas.
„Bohužel, já tady na někoho čekám,“ odpověděl jsem, aniž bych se otočil.
„Vážně? Tak to je škoda… tak to zase půjdu pryč.“

Hlas mi byl povědomý, tak jsem se pro jistotu otočil, abych se alespoň podíval, kdo to je. A zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.
Dlouhé přiléhavé šaty s velkým, ale decentním výstřihem, zdůrazňovaly její přednosti. Vlasy, které jsem poslední dobou vídával jen sepnuté, byly rozpuštěné a ve vlnách spadaly na ramena jako jiskřící vodopád. Přes zadek obtažené tak, že pod ně mohla schovat opravdu jen miniaturní kalhotky.

„Tohle by chtělo zavřít,“ řekla, prsty mě jemně uchopila za bradu a zavřela mi pusu, „nerada bych, aby tady někdo uklouznul.“
Nic jsem neříkal, vlastně jsem se ani nepohnul.
„Ještě by to chtělo zatlačit oči zpátky do důlků,“ podotkla a já jen poslušně zamrkal, stále neschopen slova.
„Až se probereš, tak bys mi mohl říct, kde máme stůl,“ přešla automaticky do tykání.

Místo mě se toho ujala obsluha.
„Tudy prosím,“ řekl číšník a už ji odváděl ke stolu.
Rychle jsem seskočil z barové stoličky, a s pohledem upřeným na její pohupující se pozadí, je jako pejsek následoval.

Z večeře si toho moc nepamatuji, jen její nádherný zvonivý smích a výstřih, do kterého jsem celou dobu nestydatě koukal. A jakmile jsem ucítil, jak se její nožka dotkla mé pod stolem, nastal úplný výpadek paměti. Zbytek večera mám jako v mlze.

Stáli jsme přede dveřmi a Beáta se snažila odemknout. Se mnou za zády jí to moc nešlo, nemohl jsem se udržet, abych ji neosahával.
Konečně se dveře otevřely a my vpadli dovnitř ve vášnivém objetí. Nožkou strčila do dveří a klíče bouchly o botník. Sundat boty a už jsme se potáceli do potemnělého bytu.
Najednou jsme stáli v ložnici a za námi, jako cesta z drobečků, bylo poházené oblečení. Mně zůstaly nadouvající se boxerky a ona měla na sobě jen titěrné kalhotky. Než jsme padli na postel, stihla ještě rozsvítit malou lampičku.

Tlumené osvětlení lahodilo jejím křivkám. Nemohl jsem se nabažit jejího těla. Ležela na posteli na zádech a ji musel všude hladit a líbat. I přes všechno, co se odehrávalo, si stydlivě tiskla ruce na prsa.
„Proč?“ zeptal jsem se, „vždyť jsou naprosto boží.“
Abych jí dokázal pravdivost svých slov, zabořil jsem mezi ně obličej, oběma rukama je hnětl, pohrával si s bradavkami, ožužlával je a okusoval až vrněla blahem a tiskla tam mou hlavu.
Sunul jsem ruku dál po jejím těle. A nejen ruku. Klečel jsem mezi jejími stehny a zálibně si prohlížel nic nezakrývající důmyslnou sestavu několika šňůrek. Pár okamžiků jsem přemýšlel, jestli jí je sundat, nebo nechat.
Omamná vůně vzrušené kundičky mne ovládla a já se přisál k tomu prameni. Jazykem jsem prozkoumal každý kout, kam jsem jen dosáhl. Zběsile jako smyslů zbavený jsem rejdil a dováděl v jejím klínu. Nevnímal jsem její sténání.

„Aaahhh… dooo… oohhhh… sstt… prooo… oooh… síííím,“ volala mezi vzdechy a snažila se odtlačil mou hlavu.
„Copak?“ položil jsem trochu nemístnou otázku, když jsem měl prázdnou pusu.
„Jen tě musím mít v sobě…“ pronesla.

Než jsem se nadál už jsem ležel na zádech, boxerky se válely kdesi v koutě a Beáta nade mnou. Zmizel jsem v jejím těle. Nadzvedávala se a spouštěla v pravidelném rytmu až se její ňadra divoce pohupovala. Raději jsem se jich chopil, aby si náhodou neublížila. Naše slastné sténání se neslo tichým bytem.
„Beo, už budu…“ snažil jsem se ji varovat.
Jedinou odezvou bylo to, že ještě přidala ve svém úsilí.
„Aahh…“ vyhekl jsem.
V koulích mi zacukalo, v ocase zaškubalo a semeno se v mohutných cákancích přesouvalo z jednoho těla do druhého.
„Promiň, to se nedalo vydržet. Jsi fakt úžasná,“ omlouval jsem své rychlé vyvrcholení.
„Díky. Tu rychlost beru jako pochvalu, jen doufám, že to nebylo všechno. Když už se do něčeho dám, tak to dělám pořádně.“
„Neboj. I kdyby bylo, tak se o tebe postarám. Mám pusu,“ řekl jsem a na důkaz se přisál na její bradavky. „A taky šikovné prsty,“ poznamenal jsem a zamířil jimi do právě vykropené štěrbinky.

„Fajn. Ale já raději ten správný orgán…“
„Nepochybuju, že ty bys mě znovu nepřivedla do stavu naprosté připravenosti… Už jen ten pohled na tebe, jak to z tebe teče…“
„Jo? No uvidíme. Nedáš si něco k pití?“
„Jasně.“
„Fajn, tak tu počkej a já jsem hned zpátky.“

Během chvilky přiběhla a podávala mi skleničku.
Ani jsem se nezeptal, co to je, a obrátil to do sebe na jeden zátah. Lehla si zpátky vedle mě do postele. Zíral jsem na její poprsí. Byl jsem těmi poklady naprosto fascinovaný. Rukama jsem neustále musel hníst ty balóny a pohrávat si s tvrdými bradavkami.
Najednou jsem pocítil, že se v mém rozkroku opět něco tyčí. Přesunul jsem ruce z ňader na pozadí a laškovně ho hladil.

Beáta sklouzla pohledem k trčícímu klacku a s úsměvem se na mě podívala.
„Otoč se, chci tě zezadu,“ požádal jsem ji.
Ochotně si klekla a vyšpulila na mě prdelku. Chytil jsem ji za půlky a zanořil ocas do roztouženého otvůrku. Dával jsem si záležet, abych ji pořádně protahoval. Evidentně byla spokojená, protože ještě víc vyšpulila patřičné partie. S každým přírazem se jí tvrdé bradavky třely o postel.
Začínala znovu tiše sténat. Zrychloval jsem přírazy. S každým prudkým výpadem pleskly moje koule o její klitoris. Nešetřil jsem ji a divoce přirážel. Ruce ji neunesly a skončila s hlavou opřenou o polštář, do kterého vyhekávala prožívanou rozkoš. Nepochyboval jsem o tom, že se právě vezla na vlně orgasmu, který jsem více než ochotně přiživoval dalším drážděním. Jen já se ještě ani zdaleka neblížil k výstřiku, přestože tohle byla jedna z mých oblíbených poloh, které mě vzrušovaly.

Otočil jsem Beátu na záda a znovu do ní vnikl. Její nohy jsem si dal na rameno a rozjel další pokračování. Změna pozice, úhlu i sevření měly úspěch. Bea se propracovávala k další dávce rozkoše a já pomalu spěl ke konci také. Prsa se jí divoce vlnila a poskakovala, až si je musela rukama přidržovat. Při pohledu na ně jsem si uvědomil, že mám konečně milenku dostatečně obdařenou na to, abych vyzkoušel sex mezi kozy. Ta představa mě vzrušila ještě víc a já najednou cítil, že už dlouho nevydržím. Chytil jsem ji za stehna a nohy pěkně do široka roztáhl. Nasadil jsem ještě zběsilejší tempo. Neartikulované výkřiky rozkoše se rozléhaly potemnělým bytem.

Posledních několik přírazů. Dostával jsem se k bodu, odkud není návratu. Vzrušení sílilo, vnímal jsem tlak v koulích, ocas mohutněl… pak sebou zacukal a vychrlil další záplavu bílých pulců.

Padl jsem vysílením vedle Beaty. Oba jsme oddychovali a snažili se nabrat nějaké síly.
„To byla jízda…“
„To teda…“
„A mně pořád ještě stojí.“
„Hmm… asi ještě nemá dost… to ostatně ani já.“
„Kde se to v tobě bere?“
„No co, když už někomu podlehnu, tak si to chci pořádně užít. Jsem vášnivá a náruživá…“
„Fajn. Nemám nic proti.“
„To jsem ráda.“
„Jen prosím už žádné další pití… nerad bych, aby mi takhle stál až do rána… i když… být ušukán k smrti… to se hned tak někomu nepodaří.“
„To máš pravdu…“ rozesmála se Bea.
„A co teď?“ zeptal jsem se.
„Co bys rád?“
„Chci to zkusit mezi kozy.“
„To jsem si mohla myslet, když mi na ně tak obdivně čumíš…“