honění v obchodě

Reklamace – upravená verze

Ona ta práce v krajském projektovém ústavu (KPÚ), nebyla vůbec nudná.
Nejen, že bylo příjemné pozorovat kolegyně za rýsovacími prkny obzvlášť v létě, kdy chodily s provokativně rozepnutými plášti a odhalovaly tak svá krásná poprsí, nebo daly občas i nahlédnout tam, kde se dalo zjistit, jaké toho dne oblékly kalhotky.
Nezůstávalo jen u prohlížení spolupracovnic.
Naše práce obnášela i časté výjezdy do terénu a zde nebyla vůbec nouze o milostná dobrodružství.
Já měl navíc tu výhodu, že kromě několika více méně meloušků s projektováním garáží, jsem měl na starost zařizování interierů.
Kromě vybavování kulturních domů, kin a dalších společenských zařízení, projektovali jsme i zařízení kanceláří různých úřadů, ale občas jsme se pustili i občanské vybavenosti, zkrátka navrhovali jsme interiery bytů.
Vzpomněl jsem si na ty časy, zrovna ve chvíli, kdy tramvaj zastavila ve stanici, ve které se se kdysi nacházelo sídlo zmiňovaného KPÚ.

Ze vzpomínek mne vyrušilo zvukové a světelné znamení nad dveřmi, které oznámilo, že se za chvíli zavřou.
Tramvaj se rozjela.
Z reproduktorů, umístěných ve stropě, se ozvalo hlášení.
„Příští stanice, Zimní stadion.“
Tentokrát nikdo nepřistoupil.

Slunné letní dopoledne lákalo spíše do ulic a tramvaj byla poloprázdná.
Po chvíli vůz zastavil ve stanici. Otevřely se dveře.
„Zimní stadion“ ohlásil ženský hlas název zastávky.
Nastoupil pouze jeden cestující. Žena.
Ta ovšem zaujala moji pozornost. Prohlížel jsem si její postavu a okamžitě jsem si všiml jejího účesu. Bílé, nakrátko ostříhané vlasy. I když její věk se dal odhadnout, bylo jí možná tak kolem šedesáti, maximálně pětašedesáti let, musel jsem zároveň uznat, že o sebe velmi dbá.
Podívala se směrem ke mně a mírným pohybem hlavy naznačila něco jako pozdrav. Sedla si hned vedle dveří, zády ke mně.
Protože jsem její obličej zahlédl jen na chvíli, o to více mi lámalo hlavou to, odkud je mi povědomá. No, určitě se známe. Proč by mne jinak pozdravila pokynutím hlavy? Nebo jsme se oba zmýlili?
Dost možná. Jinak by se ke mně určitě hlásila.

Z úvah mne probudilo další hlášení: „První náměstí.“
Dveře se otevřely a ona vystoupila.
Ještě chvíli jsem se za ní díval, když jí tramvaj na refíži míjela, a v té chvíli mi docvaklo.
Konečně jsem si vzpomněl, ale na vystoupení bylo již pozdě.
V hlavě se mi začal odvíjet děj, jehož aktérem jsem byl skoro před třiceti roky. To jsem ještě pracoval u zmiňované firmy, zabývající se zařizováním interierů.

Jako každé ráno všedního dne, tak i tentokrát jsem přišel do práce mezi prvními.
Jako každý den, i dnes se odehrával pravidelný rituál. Kdosi z naší party přinesl do práce kávovar, který asi doma nepoužíval, a tak jsme měli vždy ráno připravenou konvici překapávané kávy.
Pozdravil jsem, nalil si šálek a sedl si ke svému rýsovacímu prknu, když se otevřely dveře, a v nich stál náš šéf.
„Josef, něco bych od tebe potřeboval,“ obrátil se na mne.
Vstal jsem a následoval ho k němu, do jeho kanceláře.
„Káťa nepřišla do práce. Volala mi, že je nemocná.“
Kateřina byla naše reklamační pracovnice.
„Dneska měla jít do bytu jedné zákaznice. Termín dohodla takhle, nedá se prý změnit, protože paní má problémy s uvolněním z práce. Napadlo mne, jestli bys tam nezašel ty. Ty máš dobrou vyřídilku, ale hlavně tomu rozumíš a budeš to umět posoudit,“ ukončil svou řeč a podal mi do ruky reklamační protokol s adresou zákaznice.
„Jsem tady tramvají,“ snažil jsem se ještě chabě oponovat.
„Není to zase tak daleko,“ podstrčil mi před oči její adresu.
A tak jsem se po chvíli ocitl na chodníku před naší firmou.

Po slabé půlhodince jsem zazvonil u dveří zákaznice.
Otevřela mi paní, v lehkých letních propínacích šatech. Představil jsem se jí a sdělil účel své návštěvy.
„Čekala jsem vaší kolegyni,“ hleděla na mne pomněnkovýma očima. Nakrátko ostříhané bílé vlasy a dokonale upravená pleť jí dělaly velice atraktivní.

„Omlouvám se, ale kolegyně onemocněla,“ vysvětloval jsem. „ Leda, že byste počkala, až se uzdraví.“
„Ne, jen pojďte dál. Mám problémy s tím, aby mne pustili z práce a byla bych taky ráda, aby se to vyřešilo co nejdříve,“ zvala mne do bytu.
Zavedla mne do obývacího pokoje.
„Tak to je ono,“ ukázala na obývací stěnu. „Jedná se o tyhle spodní skříňky. Podívejte se sám. Každá ta deska má jinou barvu a úplně jinou tu kresbu, nebo jak tomu říkáte.“

Klekl jsem si ke stěně, abych si jí prohlédl zblízka. Žena stála nade mnou a pozorovala mne.
„Nedáte si kávu?“
Otočil jsem se, abych jí odpověděl. Dva poslední nezapnuté knoflíky šatů, rozevíraly látku, a nedalo se nevšimnout si hebké kůže jejích stehen.
„Ne, děkuji. Měl jsem jí hned ráno v práci,“ odmítl jsem nabídku, a znovu jsem se věnoval prohlídce povrchu skříněk.
„A co takhle něco tvrdšího,“ zeptala se a palcem a ukazováčkem ukázala výšku štamprlete.
Znovu jsem se ohlédl, abych svůj zrak stočil do míst rozevřených šatů.
Taková nabídka se neodmítá.
„Leda, že byste si dala se mnou.“
„To nejde. Jednak ještě musím do práce, a pak mi to leze rychle do hlavy,“ odmítla moji nabídku.
„Škoda. Nezlobte se, ale sám pít nebudu.“
„No snad jednu,“ nakonec připustila.
To už se otočila ke sklopným dvířkům likérníku a vyndala z něho láhev a dvě skleničky a odnesla je ke stolku. Když se nad ním skláněla, ukázala pro změnu své krásné nohy zezadu.

Celou tu dobu jsem jí zálibně pozoroval, polosedíc na koberci.
„Tak co? Dá se s tím něco dělat?“ sklonila se nade mnou a pro změnu ukázala hluboký žlábek mezi prsy.
„No, víte paní. Nejspíš vám moc nepomůžu,“ začal jsem jí vysvětlovat.
Zvedl jsem se od nábytku a posadil do křesla.
„Dřevo je přírodní materiál. Pokud je každá skříňka z jiného kusu, liší se od sebe jak barvou, tak i kresbou. S tím toho moc neuděláme,“
„To mi neříkejte ani ve srandě,“ zareagovala na mé zdůvodnění a nalila dvě skleničky.
„Tak na to, ať to jde nějak udělat,“ ťukla svou sklenkou o moji.
Obrátil jsem její obsah do sebe na jedno loknutí. Příjemně to zahřálo v krku.
I ona trochu upila.
„No tak, celou,“ povzbudil jsem jí. “Nebo já taky nebudu.“

Nejspíš pochopila, že to bude dobré pro kladné vyřízení reklamace a skleničku do sebe obrátila.
„Ta hřeje,“ zhodnotila její obsah.
„Ještě?“ zeptala se, aniž čekala na mou odpověď, nalévala znovu.
„Vy taky,“ pohrozil jsem jí prstem.

Obsah druhé skleničky již začal lehce stoupat do hlavy.
„Možná, že by se našlo řešení,“ napadlo mne a položil jsem jí ruku na obnažené koleno.
„Co jste vymyslel?“ zeptala se se zájmem a dělala, jako že o mé ruce neví.
„Musel bych se osobně angažovat. Podívám se do skladu, jestli by se nenašly skříňky s podobným vzorkem, aby k sobě alespoň trochu pasovaly.“
„To není vůbec špatný nápad. Na to se určitě musíme napít.“

Odsunula jemně mou ruku z kolena, aby mohla nalít další sklenku.
„Na sebe nesmíte zapomenout,“ musel jsem jí připomenout, že sám pít nebudu.
„Začíná se mi pěkně motat hlava,“ konstatovala poté, co do sebe obrátila skleničku a prudce si sedla, či spíše upadla do rohu pohovky. Přitom si vyhrnula šaty dost vysoko. Pod vlivem vypitého alkoholu si toho snad ani nevšimla. Nebo si je nechala vyhrnuté vědomě?
Moje reakce byla skoro okamžitá.

Při pohledu na obnažená stehna této ženy se ve mně začaly probouzet touhy, které se u většiny mužů projevují zvětšováním jistého orgánu. Ani u mne tomu nebylo jinak.
Od té chvíle jsem nemyslel již na nic jiného, než na to, jak se jí dostat mezi nohy.
Přisedl jsem si k ní co nejblíže a ruku jí položil na obnažené stehno.
„Kdy se podíváte na ty skříňky?“ svedla hovor opět na téma, kvůli kterému jsem přišel.
„Ještě dneska,“ slíbil jsem jí a sunul ruku výše po hladké kůži její nohy.

Sledovala jí až do okamžiku, kdy bych se již pomalu dotýkal jejích kalhotek.
„Prosím, ne,“ zastavila jí rázně. „Dál ne.“
Respektoval jsem její přání. Možná, že na to jdu příliš rychle.
Alkohol i probouzející se touha dělaly své. Nenechavé prsty začaly rozepínat její šaty nahoře.

Po třetím knoflíčku se objevila krajka podprsenky, červené a skoro průhledné.
To je divné, nahoře jí to nevadí.
Další knoflíček a pod slabou látkou trčely ostré hroty bradavek, ztvrdlé vzrušením.
To samé jsem mohl říci o svém mužství, kterému v té chvíli byly malé těsné slipy.
„Nedáme si ještě skleničku?“ snažila se zastavit mé dobývání k svým prsům.
„Až za chvíli.“

To už má ruka mizela za krajkovým lemem a nahmatala hebkou kůži tvrdého ňadra.
Volnou rukou jsem povolil zip kalhot a vysvobodil své mužství.
Její tělo se otřáslo rozkoší, když jsem jí stiskl bradavku.
Snažil jsem se jí vyhrnout šaty a dostat se k okraji kalhotek.
„Ne, prosím, ne.“ Snažila se mi odtáhnout ruku a omylem stiskla můj úd.
„Dovnitř ne. Nejde to.“

Vyhrnula si vysoko šaty.
„Včera jsem to dostala.“
Opravdu. Pod látkou průhledných červených kalhotek jsem uviděl bílý proužek menstruační vložky. Mé mužství ale nepustila.
Naopak. Svými prstíky spustila hotový koncert dokonalé masáže a doháněla mne k naprostému šílenství.
Obnažil jsem jí ňadra, a sál obě bradavky. Svíjela se v milostné křeči a střídavě mi je nabízela.
Byl jsem pevně rozhodnut ukončit tento akt v jejích ústech.
Vzrušení bylo ale tak silné, že jsem neudržel svou vášeň.
Prudký záškub a semeno v několika silných výstřicích skončilo v její dlani a na stehnech.

Ještě dlouho jsme leželi na pohovce. Sperma jí stékalo po noze a po kapkách se vsávalo do potahu gauče.

To bylo poprvé a naposled, kdy jsme se viděli. Katka se po krátké nemoci vrátila do práce a reklamaci vyřídila.
V mé paměti tahle zákaznice zůstala s přezdívkou Andílek. Nevím proč. Snad proto, že se jmenovala Anděla.
Potkal jsem jí až dnes. V tramvaji.

Autor

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Bob Romil

Anděla Nebeská 🙂 To je ale pecháček, když to zrovna dostala. To by si taky zasloužlilo reklamaci 🙂

Martin

Vzpomínka , která je protkána poezii . Krásné reklamační řízení , které si ovšem zasluhovalo druhou návštěvu .

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x