Requiem

Marika se octla poprvé po čtyřech letech za branami ústavu.
Jistě, několikrát se jí podařilo během těch čtyř let utéct a jednou se dostala až do Ústí, ale tam ji chytli na nádraží policajti. Dnes to bylo poprvé, co byla svobodná. Tentokrát ji nikdo nahánět nebude.
Nadechla se zhluboka studeného podzimního vzduchu, jenž byl okořeněn o aroma tlejícího listí a zorané půdy. Tentokrát se vzdoušek choval přátelsky, ale zároveň ji připomněl i jeden z jejích nevydařených útěků, na podzim před dvěma lety. Tehdy utíkala na zimu zoranými poli. Pronásledovalo ji několik příslušníků VB a studený vzduch ji bolestivě škrábal v krku a rozedíral plíce.

Byl rok 1992 a Marice bylo čerstvých osmnáct let.. Úřednická byrokracie, která ji do ústavu z nepochopitelných důvodů dostala, si na ni v souvislosti s její blížící se plnoletostí opět vzpomněla.
Ústav v Měděnci dostal příkaz, aby dívka byla propuštěna, protože ústavní péče skončila. To bylo něco, v co už ani nedoufala. Myslela, že v tom blázinci s těmi gumovými ksichty a perverzními ošetřovatelkami zůstane nadobro. Pobyt v ústavu ji změnil. Poznala zde lesbický sex a začal se jí i líbit.
Ale co teď bude dělat? Jedinou blízkou osobou, kterou měla, byl ústavní údržbář Viki, s kterým se velice sblížila.

Doktorka Plevková dokonce mladým milencům umožňovala možnost schůzek, ovšem pod ošementnou podmínkou, že bude jejich setkání přihlížet. A tak se scházeli buď u ní v kanceláři, nebo dole ve sprchách.
Marika neví, zda ji Viki ještě miluje a jestli u něho bude moci bydlet. Viky se přestěhoval a v posledních měsících se moc nestýkali. A navíc, její propuštění přišlo tak náhle, že jej ani nestihla informovat. Měl zrovna dva dny volna.
No, každopádně to zkusí, protože to je její jediná šance, jak vést alespoň trochu normální život. Ale i kdyby to nevyšlo, raději bude spát na lavičce v parku, než aby přijala nabídku, kterou jí dala doktorka Plevková.
Stále jí zněly v hlavě její slova pronesená se slovenským přízvukem: „Však mužeš bydlet u mě. Nic by ti tam nescházelo.“
„Ne, to radši zemřít,“ pomyslí si Marika a odhodí zmačkaný papírek s doktorčinou adresou a číslem telefonu do škarpy u silnice.

Dívka jde po kraji pusté, opadanými stromy lemované silnice, která směřuje do Klášterce. Nejela autobusem protože to chtěla zvládnout vlastními silami. Chtěla se z Měděnce dostat po svých. Byla to jakási satisfakce za všechny její nevydařené útěky.
Nyní, kvůli značné zimě, začala pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Snad bude mít štěstí a chytne nějakého stopa.
Na promrzlou dívku se nakonec usměje štěstí v podobě zelené Škody 105.
Neváhá a začne ruku.

Za volantem sedí mile vypadající a mladík s brýlemi. Ten mi jistě zastaví, pomyslí si zkřehlá Marika. A opravdu. Žádný řidič, ani řidička, by neměl to srdce nepomoci opuštěné dívce zachumlané v šusťákové bundě. Řidič zevnitř otevřel dveře a Marika, celá šťastná, s vděčným pozdravem nastoupí. Uvnitř panuje příjemné teplo a z rádia se ozývá Lucie Bílá s písní Láska je láska.
„Prosím vás, kam jedete?“ zeptá se Marika a snaží se to říci co nejvíce mile.
„Do Chomutova…“
„Do Chomutova? Tak to je úplně skvělý,“ zaraduje se děvče a auto se rozjíždí.

Mladý řidič Pavel je ze své krásné spolujezdkyně poněkud rozhozený, ale snaží se to nedávat najevo.
„Nevadí vám to rádio?“ zeptá se.
„Vůbec ne,“ odpovídá Marika.
Je šťastná, protože jí znovu dochází, že je venku a do ústavu se již nikdy nevrátí.
„Láska je láska…“ zpívá si potichu s Lucií Bílou.
„Zapněte si pás,“ vyzve nepřesvědčivým hlasem Pavel zpívající si dívku.
„Aha, promiňte.“
Píseň v rádiu končí a následuje nezáživné tlachání.
„Odkud jedete?“ zeptá se Pavel a hlas mu znovu přeskočí.
Nikdy nebyl dobrým řečníkem a to mu právě v jeho profesi dost škodilo.
„Můžeme si tykat,“ navrhne mu svobodou opojená dívka a podává řidiči stále ještě studenou ruku. Nejraději by si teď tykala s celým světem.
„Pavel.“
„Marika.“

Líbí se mu. Má krásný nevinný obličej, což je v přímém kontrastu s tím, jaké peklo si už za svůj krátký život prožila.
„Takže, kam směřuješ, Mariko?“
Při otázce na ni krátce pohlédl. Chtěl by se dívat déle, ale ostych mu to nedovolí.
„Do Ústí. Tam bydlím a chodím do školy,“ vymýšlí si děvče.
„No a proč nejedeš vlakem, nebo tak? podivuje se Pavel.
„Prostě ráda chodím pěšky a taky ráda stopuju.“
Pavla napadlo, že by se mohl Ještě zeptat se, co dělala tady v Měděnci, ale pak si pomyslel, že je to hloupá otázka a konec konců, nic mu do toho není.
Nakonec se vyhecoval a pokračoval v hovoru:
„Ale stopování je nebezpečné….“
Nestačil se divit. Vážně to řekl? Kde se to v něm vzalo?
„Já mám ale štěstí na lidi,“ odpovídá s úsměvem Marika. „A co děláte? Tedy pardon, co děláš?“
Téhle otázky se Pavel trochu obával ale zároveň byl rád, že hovor neutichl a dále probíhá.
„Řeknu ti to, když ty nejdřív řekneš mě, co studuješ.
Marika začala horečně přemýšlet. Jediné, co kdy studovala byla základní škola, kterou opustila v sedmé třídě.
„Já stu… du… ju vejšku.“
A začala se hihňat.

Pavlovi se to nějak nechtělo věřit. Možná je ta holka opravdu jenom střelená, ale stejně, na studentku vejšky moc nevypadá.
„A co studuješ? Jaký obor?“
Marika nevěděla. Už chtěla říct kadeřnice ale pak jí došlo, že to se asi na vejšce nestuduje.
„Knihy,“ vysoukala ze sebe, „literaturu.“
Tak tahle holka určitě na vysokou školu nechodí, pomyslel si s jistotou Pavel. Spíše vypadá jako někdo, kdo utekl z domova.
„A ty? Co děláš?,“ dožadovala se odpovědi Marika.
„Hádej,“ začal dělat drahoty, aby byl zajímavější.
„Hmm… brejle, pod bundou svetr, takovej uhlazenej… ty budeš vědec.“
Pavel se rozesměje (ale taky se ho to dotkne, protože sám sobě připadá jako debil) a Marika se přidá.
„Jsem učitel, učím v Chomutově na učňáku fyziku a matematiku.“

Něco se mezi nimi viselo ve vzduchu a oba to cítili. Ona chtěla jeho, on chtěl ji, akorát nevěděli, jak na to. Ač mu bylo už čtyřiadvacet let, byl Pavel stále panic. Dosud neměl na ženské štěstí a docela vážně uvažoval o tom, že by si zaplatil prostitutku.
A teď, šťastnou hrou náhody, narazí na tuhle osamělou zrzečku.
Auto jelo po silnici první třídy a neodvratně se blížilo k Chomutovu. Jestli chtěl něco udělat, musí to udělat teď, nebo se alespoň pokusit. Musí konečně překonat ten strach a ostych, který v něm zaseli jeho puritánští rodičové.
Uviděl informační tabuli, která odkazovala k nedalekému motorestu. Možná by ji tam mohl pozvat. Jestli opravdu utekla z domova, jak se domnívá, tak pozvání neodmítne.
„Ééém… nechtěla by ses tady stavit na něco? Zvu tě.“
Po tomto zajíkavém pozvání si Pavel v duchu vynadal do kreténů, který ani nedovede nonšalantně pozvat dívku k posezení a nervozně zatínal prsty do umělé kůže volantu.
K jeho radostnému překvapení však Marika neváhala ani chvilku a pozvání přijala.

Škodovka zastavila na parkovišti motorestu, které bylo skoro prázdné, vzhledem k pozdně odpolední hodině. Pár vystoupil, Pavel zamkl auto a vešli dovnitř.
Páchlo to tam cigaretami a spáleným omastkem. Typická restaurace třetí cenové kategorie. Naštěstí tu bylo opravdu prázdno, vlastně tu nebyla nikde v dohledu ani obsluha.
Pavel to přijal téměř s úlevou, protože by si s dívkou asi nedokázal povídat, kdyby okolo seděli desítky lidí.
Marika se posadila a on šel zatím hledat někoho, kdo je obslouží. Podařilo se mu dokonce zvýšit hlas (nebývalé, to se mu za běžných okolností téměř nedařilo).

Dvojice seděla osamoceně u stolku pokrytého nepříliš čistým ubrusem už několik minut a popíjela kávu. Pavel se stále neměl k nějakému razantnějšímu výpadu. Jakoby svým přivoláním obsluhy a objednáním čokoládového dezertu vyčerpal všechnu svou rozhodnost.
Marice bylo jasné, o co jde, ale samozřejmě předpokládala, že iniciativa by měla přijít z Pavlovy strany. Je to přece muž. Žena by měla jen vysílat signály a to ona viditelně dělala.
Teď například rozkošnicky olizovala třešničku, která zdobila její, nyní již snědený dezert.
„No tak, dělej něco,přece snad vidíš, že to chci!

Pavel se ale stále neměl k činu a uhýbal očima. Celé roky o takovémhle scénáři snil a teď, když má příležitost, tak to takhle podělá.
Marice náhle bylo jasné, že iniciativu musí převzít sama.
Nesmělý mládenec se leknutím až otřásl, když se dívčina noha začala otírat o jeho lýtka.
,,Promiň…“ řekl o pár chvil později a chvatně odešel od stolu na záchod.
Tam se opřel o umyvadlo a znechuceně na sebe pohlédl do zrcadla.
Viděl hloupý obličej neschopáka, který bydlí s rodiči a ve škole je pro smích žákům i kolegům! Však ani nedokáže ošukat mladou holku, která si o to vyloženě říká!
Vztekle uhodil pěstí do umyvadla a rukou mu projela silná bolest. Co teď bude dělat? Bude zase za pitomce, jako dosud vždycky?

Uprostřed těchto neradostných myšlenek se náhle otevřely dveře a v nich Marika. Rázně k němu přistoupí, beze slova si sundá svůj šedivý rolák, pod kterým již nic dalšího nemá a odhodí ho na umyvadlo.
Pavel jako ve snách se konečně odhodlá a klepajícíma rukama se začne dotýkat malých prsíček, na kterých trčí vystouplé růžové bradavky. Silně připomínají třešničky na jejich, před chvílí snědených čokoládových dezertech.
Je to vůbec poprvé, co se Pavel takhle nějaké ženy dotýká. Bere ty vystouplé hrbolky do úst a poté se lačně a nezkušeně přisaje na dívčiny rty.
Tady má jasně navrch Marika, která má s líbáním bohaté zkušenosti z ústavu. S Vikim, ale hlavně s lesbickou doktorkou Plevkovou si vzájemně vyměňovali sliny a proplétali jazýčky, i několik desítek minut v jednom kuse.
Při líbání začala Marika zkušenou rukou zkoumat i Pavlův rozkrok, ale byla poněkud zklamaná.

Poklekla tedy a pokoušela se chybu odstranit.
„Jéžiš, ne, počkej, co kdyby sem někdo přišel,“ pokusil se Pavel zastavit dívčino počínání, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Marice, která se právě pokoušela cucáním a kouřením ochablého ptáčka postavit, to bylo naprosto jedno. Ať si sem třeba někdo přijde.
Pavel, opírající jednou rukou o umyvadlo a druhou o kabinku záchodu, se začal pod náporem Maričiny pusinky a šikovného jazýčku zbavovat ostychu a napětí. Jeho penis se konečně vztyčil a přestože nebyl Bůh ví jak velký.
Marika se v té chvíli chovala podle zásady, že co je doma, to se počítá.
„Tak co, chceš mě ošukat, Jo? Intelektuále posranej, ošukej mi díru!“ řekla tvrdě a opřela se o umyvadlo.
Pavel je tak nadržený, že ho opouští i jeho vrozený strach z toho, že penisem tu zmiňovanou díru nenajde.
Stáhne Marice bílé vzorované kalhotky a ona si rukama roztáhne půlky. Párkrát neznámou, chloupky porostlou krajinu přejede fialovým žaludem a pak konečně zasune.

Marika zasténá a sklopí hlavu do umyvadla. Rázem se oba ocitají v jiném světě. Pavel neví, jak dlouho vydrží, než se udělá, ale ví, že to nebude dlouho trvat.
A skutečně, po pár přírazech musí z mladé, těsné kundičky vyjet ven. Marika se na něho vyčítavě podívá, ale pak si uvědomí, že je to i pro její dobro. A navíc si takhle užije více rozkoše.
„Pojď mě vylízat,“ navrhuje roztoužená rusovláska a zvedá nohu na umyvadlo, aby měl její záchodový milenec dobrý přístup.
Pavel neváhá, pokleká na špinavou, dlaždičkovanou podlahu a začíná tekoucí vagínu vylizovat. Svého penisu se radši ani nedotýká a nechává jej odpočinout a připravit na pokračování.

Marika si se zavřenýma očima vybavovala některé lízačky s ošetřovatelkami ústavu. A také černé vlasy doktorky Plevkové, ve svém klíně při vynikající ližbě. V tu chvíli se její rozkoš zintenzivnila, neboť ji Pavel kromě lízání klitorisu vsunul do dírky i jeden prst. Každý, kdo by teď procházel kolem toalet, musel by její hlasité hekání a sténání slyšet.

Erekce mladého učitele a začínajícího prcíře dosáhla maxima a on usoudil, že musí znovu zasunout. Chvatně otevřel prostřední ze tří kabinek a posadil se na sklopené prkýnko. Marika jej znovu důrazně upozornila, že se do ní nesmí udělat a musí ji včas říci, až to na něj půjde, aby stačila slézt.
Pavel souhlasí. V tuto chvíli by jí odsouhlasil úplně všechno.
Marika se za jeho hlavou chytí rukama za nádržku s vodou a zlehka dosedá na penis, který se do ní pomalu zanořuje. Veškeré pohyby jsou nyní na ní.
Pavel má zakloněnou hlavu a užívá si ten nový skvělý pocit, který mu teplá a měkká vagina dopřává.

Jenom to hloupé houpající se splachovadlo tu překáží. Marika do něj vždycky, když jde nahoru narazí a ono se rozhoupe. Nakonec ji už tak štve, že za něho zlostně zatáhne, až jej málem urve. Ozve se zvuk spláchnutí a zapůsobí dost rušivě. A ta houpající blbost dál jen otravuje. Mariku to tak irituje, že ač nerada, energicky vstává a přehazuje šňúru splachovadla přes jednu z trubek, které se vinou po zdi. Ani netuší, že vstala v pravý čas.
Nutkání nezkušeného prvošukatéra bylo v tu chvíli tak silné, že kdyby nesesedla, Pavel by se do ní jednoduše udělal. Tolik sebekázně v sobě neměl, aby se zmohl na včasné vytažení.
Teprve teď, kdy dráždění přestalo a do hlavy se mu vrátila trocha racionality, si Pavel uvědomil riziko, kterému právě unikl. Vstal, zatím co Marika se hbitě nad mísou úslužně rozkročí, opře se o zeď a nastaví mu rozkošně tvarovanou, malou, ale krásně pevnou prdelku. Pavel na nic nečeká a znova zasune. Drží si pevně hekající mládě za boky a zběsile přiráží. Marika by ho asi ráda znovu varovala, aby se do ni nevystříkal, ale kvůli přívalu rozkoše, není schopná promluvit.

A pak to na něj přijde. Několik prudkých zásunů co nejhlouběji, ale vzápětí a v pravý čas rychlé vytažení, aby mohl ejakulovat do záchodové mísy, kde jeho malé pulce rychle zlikviduje čistič Domestos. Zatímco Pavel pomalu končí samoobsluhou, Marika se dodělává rukou a dosahuje plnohodnotného orgasmu.

Teprve poté, co se za odcházející dvojicí zaklaply vstupní dveře, vykoukl z krajní kabinky obézní a upocený chlápek. Zkontroloval, zda je už zase sám a začal si odmotaným toaletním papírem utírat z otylých stehen pomalu stékající semeno.

Autor

4.7 41 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
dan

👍 👍 👍 ale v ty době asi domestos jeste nebyl 🤔🤦‍♂️, asi Savo 😆, ne?

Juli

Tak Savo, detailnosti😧

shock

Hezký. Jen tak nějak bez konce, dle mého názoru. Asi po zašukání šli si každý po svém….

Junior

Zajímavý příběh, jen škoda že je z archivu.

Trysky

Že je z archivu nevadí, jen by to chtělo pokračování 😀

dedek.Jeff

Připraven je ještě jeden díl.

Trysky

Super, jen si to říká o nějaké zakončení.

Denis86

Moc rád jsem si přečetl tuhle povídku .
Povídky z dob po revoluci rád čtu ale jejich jen málo .

Tomas

Uplne si to viem predstavit. Super poviedka s nevadi ze z archivu… necital som ju predtym

9
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x