Sestřička Marie 01 🇨🇿

Nově upraveno.

„Váš zdravotní stav se zlepšil natolik, že vás necháme převézt na oddělení,“ sdělil mi lékař při velké vizitě.

Ležel jsem přes týden na oddělení ARO, kam mne přivezli po zjištění, že jsem prodělal infarkt myokardu.
Napojený sondami na přístroje jsem tu přes týden ležel v pozici, ve které jsem se nemohl prakticky ani hýbat, natož vstát, protáhnout se, projít se a dojít si na záchod.
Lepší náladu mi nepřidaly ani sestřičky, které se nade mnou občas sklonily s dotazem, zda něco nepotřebuji a v mnoha případech mi nabídly k pohledu svá bujná poprsí, sevřená v krajkových podprsenkách.
To, že se můj zdravotní stav zlepšuje, jsem zjistil teprve, když si ke mně na okraj postele sedla mladá lékařka a odhrnula pod pláštěm vysoko své hladké stehno. V tu chvíli se ozval můj úd a při pohledu na kus nahého ženského těla začal tvrdnout. Stačil jsem se ještě podívat na slabou nemocniční přikrývku, zda mé vzrušení není příliš viditelné. Nebylo.
Začala se mi vracet chuť do života.
O druhé postavení se postarala uklízečka, která při každém ohnutí ke kbelíku ukázala vysoko svá stehna. Občas jsem zahlédl i okraj bílých kalhotek. Od té chvíle mi bylo jasné, že to se mnou nebude zase tak špatné, ale to jsem ještě netušil, že mě budou čekat hezké chvíle, a že se octnu v situaci, že se mi nebude chtít z nemocnice domů.

Počítal jsem nedočkavě hodiny, kdy pro mě přijde zřízenec a odvede mě na oddělení interny. Prožil jsem na ARO poslední noc v polospánku, rušen občasnými akutními příjmy a šepotem dvou sestřiček, které si sdělovaly dojmy z uplynulého dne.
Konečně přišel okamžik, kdy u mého lůžka stál zřízenec s nemocničním vozíkem. V jedné ruce držel desky s výslednou zprávou pro oddělení, druhou mne uchopil v podpaždí.
„Pomalu si přesedněte na vozík,“ vyzval mě. „Na nohou se ještě neudržíte,“ vysvětloval své jednání.
„Tak se tu mějte krásně,“ obrátil jsem se naposled k sestřičkám. „Bude se mi po vás stýskat,“ přiznal jsem popravdě.
„Kdybyste necintal,“ zamávala mi jedna z nich na rozloučenou. „Doufám, že tady se už nepotkáme,“ slyšel jsem ještě za zavírajícími se lítačkami.

Po nekonečně dlouhé jízdě různými chodbami a výtahy, jsme nakonec zastavili před sesternou interního oddělení.
Zřízenec na chvíli zmizel za dveřmi. Rozhlížel jsem se po svém novém dočasném bydlišti. Po chodbě kolem mě přecházeli pacienti a někteří si mě zvědavě prohlédli, aby zjistili, cože to mají za nový přírůstek.

Konečně ze dveří vyšel můj přepravovatel, společně s jednou ze sester.
„Tak vás u nás vítám,“ pozdravila mě. “ Kam si vás uložíme?“ přemýšlela. „Nejspíš na čtyrku. Tam jsou dva mladší chlapi. Nedám vás přeci mezi dědky, co pořád jen hekají.“
Začala mě být sympatická, i když nebyla tak hezká, jako ty sestřičky na ARO.

„Tak vám vezu kolegu na pokec,“ zahalekala na dva muže, kteří se očividně nudili na postelích. Se zřízencem mě přeložili na lůžko.
„Ne aby vás napadlo vstávat,“ zahrozila mi ještě prstem. „Když budete něco potřebovat, zazvoňte, nebo si řekněte tady chlapům. Jste ještě slabý a nemuselo by to dobře dopadnout,“ zavřela za sebou dveře.
Následovalo seznámení s oběma pacienty a jejich příslib případné pomoci.

Byla to opravdu velká změna ve srovnání s přísným režimem oddělení ARO. Vidina snadnějšího pohybu mi dodala odvahu. Trochu tomu přispěla i nutnost vykonat malou potřebu. Posadil jsem se, odhodlán dojít si na záchod sám.
„Co děláš?“ zpozorněl kolega na protějším lůžku.
„Jdu čůrat,“ odpověděl jsem mu, přesvědčen, že těch několik metrů hravě zvládnu.
„Nemám ti zavolat sestru?“ stačil se ještě dotázat, když jsem se v té chvíli snažil postavit na nohy.
Slabé svalstvo nevydrželo váhu těla a já se sesunul na zem. Ještě, že oba pacienti okamžitě zareagovali a vyzvedli mě zpět na lůžko.
„Kluci, prosím, neříkejte to sestrám,“ zaprosil jsem. Kývnutím hlavy potvrdili souhlas.

Ten den mě ještě čekalo jedno vyšetření lékařem, který mě přijímal na oddělení, naměření EKG a stručné vyprávění o tom, proč tu jsem. Občas do pokoje nahlédly sestřičky s dotazem, zda něco nepotřebujeme.
Potřeboval jsem, ale styděl jsem se to říci. Nutnost navštívit WC se hlásila stále více.
Nakonec jsem požádál sestru.
„Vyřešíme to jako na áru,“ rozhodla a přinesla mi bažanta.

Konečně přišla první noc, kdy se snad v klidu vyspím. Kolega otevřel okno a nechal proudit do pokoje vlahý letní vzduch.
Večer jsem usínal, jako bych snad ani nebyl v nemocnici. Tak mi bylo dobře.
Tu noc se mi snad i zdály sny.

„Tak mládenci, teploměry,“ probudilo mě oznámení sestřičky.
Otevřel jsem oči. Nade mnou se sklánělo něco, co mi na chvíli vyrazilo dech. Usměvavá sestřička s krásnými bílými zuby. Pod sesterským čepcem jí vykukovaly pramínky světlých vlasů. Dívala se na mě upřeně pomněnkově modrýma očima. Drobné, neskutečné zjevení.
„Vy jste tu nový, co?“ zeptala se. „Pepa,“ podívala se na tabulku zavěšenou v nohách na posteli a odkráčela vrtíc půvabně zadečkem.

„Tebe to nějak vzalo,“ okomentoval můj údiv kolega na protějším lůžku.
„Ty vole, to je kus,“ zmohl jsem se na odpověď.
„Maruška,“ znalecky pokýval hlavou soused.
Teď teprve se mi tu začalo líbit.

„Docela rád bych se osprchoval,“ napadlo mě. Po více jak týdnu, kdy jsem se mohl jen otřít a navíc v červencovém vedru, cítil jsem potřebu spláchnout pot.
„Řekni si Marušce,“ radili mi kolegové. „Víš, že sám nikam nemůžeš, a navíc si myslíme, že bys to ani nezvládl.“
A tak když sestra Maruška přišla opět na pokoj, zeptal jsem se.
„Musíte počkat. Odpoledne bude trochu času a tak vás osprchuju.“

Nemohl jsem se dočkat, až po obědě přijde.
Přijela s kolečkovou židlí a vybídla mě, abych si nasedl. Bylo mi trapně, že se nechám vozit, ale touha po teplé vodě byla silná.
Omlouval jsem se za svou nemohoucnost.
„To je v pořádku, od toho jsem tady,“ vysvětlovala mi Maruška.

V koupelně pustila vodu, namixovala správnou teplotu.
„Tak pyžámko dolů a jdeme na to,“ vyzvala mě.
Otálel jsem se svlékáním.
„Tak šup, šup. Snad se nestydíte?“
Sundal jsem si kabátek pyžama.
„Co ty kalhoty? No tak.“
Ostýchavě jsem si stáhl kalhoty. Seděl jsem před Maruškou nahý a z ničeho nic jsem se začal stydět.
Snad nehodnotí velikost mého přirození. Určitě jich ve své praxi viděla dost. Ten můj nepatří zrovna k těm výstavním. Alespoň si to myslím.
Maruška to s profesionálním přehledem přešla.

„Zkusíme vstát a chytíme se tady toho madla,“ pomohla mi do sprchy.
Proud teplé vody mi stékal po těle a stud před Maruškou mne opouštěl.
„Dokážete se sám namydlit?“ zeptala se, když viděla mou bezradnost.
„Zkusím to,“ dodal jsem si odvahu a snažil se vstát a podržet se madla, zatímco druhou rukou jsem sahal po mýdle. Opět mě zradily slabé nohy a já těžce dosedl na židličku ve sprše.
„Tak je to na mně,“ vzdychla Maruška a začala mi mýdlovou pěnu roztírat po těle.
„A co intimní hygiena?“ zeptala se náhle.
Pokrčil jsem rameny.
„Sám?“ zeptala se.
Bylo mi trapně, ale to asi taky nezvládnu, nebo se mi spíš nechtělo, ale styděl jsem si jí to říci.

Nečekala na mou odpověď a s profesionální jistotou ho vzala do ruky, přehrnula kůžičku přes žalud a pustila na něj spršku teplé vody. Zatnul jsem zuby a snažil se myslet na něco jiného, jen aby se mi nepostavil. Marně.
Úd v Maruščině ruce se začal topořit. Ta, jakmile zjistila, že se jeho objem zvětšuje, okamžitě ho pustila.
„Tak špatné to s vámi zase není. Umyjte si ho sám.“
„Promiňte, omlouval jsem se. „Přišlo to samo.“
Jak by ne. Bylo to už skoro dva týdny, co se mi to stalo, krevní oběh byl zase v pořádku, byla to známka toho, že budu zase brzy zdravý.
„A na pokoj si dojeďte taky sám,“ pohodila hlavou mezi dveřmi koupelny.

„Co je?“ ptali se chlapi, když jsem se sám dostrkal k posteli.
„Nic, dobrý,“ sekl jsem sebou na lůžko a stačil ještě kopnout do kolečkového křesla, až popojelo doprostřed pokoje.
To jsem nechtěl. Mrzelo mě, jak to všechno dopadlo. Budu se muset Marušce pořádně omluvit.

Celé odpoledne se nikdo ze zdravotnického personálu na pokoji neobjevil. Teprve před střídáním služeb přijela Maruška se stolkem, na kterém rozvážela léky.
Tvářila se, jakoby se toho dne odpoledne nic nestalo. Nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat. Mlčky jsem si nechal vysázet léky na dlaň.
„Nashledanou zítra.“