Sestřička Marie 02 🇨🇿

Upravená verze.

Tu noc se mi nespalo dobře. Stále jsem musel myslet na odpolední příhodu v koupelně. Nejraději bych nebyl.
Ještě, že Maruška měla následující den volno.

„Tak, dneska začneme se cvičením,“ oznámil mi lékař při dopolední vizitě. Netrvalo to ani hodinku, mezi dveřmi se objevila rehabilitační setra. V bílých přiléhavých kalhotách, v bílém slabém tričku, pod kterým prosvítala bílá podprsenka.
Rozhlédla se po pokoji.
„Tak, kterého z vás mám naučit chodit?“ zeptala se.
„Nejspíš to budu asi já,“ přiznal jsem se.
Začalo cvičení, nejprve nohou. Skrčení, natažení.
Stačil jsem si při tom všimnout toho, že kromě podprsenky jí též prosvítaly kalhotky.
Kalhotky, to bylo silné pojmenování. Jednalo se spíše o jakési šňůrky, které se jí zařezávaly do půlek zadečku, takže se zdálo, že žádné nemá.

Jindy by toto zjištění u mě vyvolalo reakci obdobnou té, která mne předchozího dne znemožnila v koupelně.
Snažil jsem se být učenlivým žákem, i když mě po chvíli cvičení začalo zmáhat.
„Pro dnešek to stačí,“ rozhodla nakonec sestra. „Zítra přijdu zase ve stejnou dobu,“ oznámila.
„Pěkná kočka, co?“ poznamenali spolupacienti, když se za ní zavřely dveře.
Možná jindy bych zareagoval úplně jinak. Dneska jsem byl rád, že všechno skončilo. Dal jsem si ruce za hlavu a bezcílně zíral do stropu.

Den ubíhal v nemocniční nudě. Střídal jsem koukání z okna s podřimováním a těšil se na jakoukoliv změnu.
Zítra požádám sestru, zda bychom mohli začít chodit.

Nemohl jsem se dočkat rána, kdy se otevřou dveře pokoje, mezi nimi se objeví sestra Maruška a s úsměvem nám rozdá teploměry.
„Dobré ráno,“ oznámilo nám sluníčko Maruška. Usmál jsem se na ni. Vrátila mi trochu nucený úsměv.
Snad už to bude lepší.

Po každodenní vizitě vstoupila Maruška do našeho pokoje, tentokrát s kelímkem nějakého krému v ruce.
„Kdo v tom horku chce namazat záda kafrem?“ zeptala se.
„Já,“ předběhl jsem všechny svým výkřikem.
„Kabátek dolů a na břicho,“ přikázala mi.
Poslušně jsem zaujal požadovanou polohu.
Maruška si sedla na kraj postele a začala mi záda potírat chladivou mastí.
„My chceme taky,“ žadonili oba kolegové.
„Vy se namažte mezi sebou,“ položila kelímek na noční stolek jednoho z nich. Opět půvabně vrtíc zadečkem nás opustila.
„Ty vole, ta snad po tobě jede,“ vydedukovali z jejího chování.

Nejela. Náš vztah po další dny zůstával stejný. V rehabilitaci jsem dělal pokroky, takže jsem si dlouhé chvíle krátil chozením po chodbě. Ošetřující lékař mi slíbil, že když vyjdu schody do dalšího poschodí a nepřijdou komplikace, že mne brzy pustí do domácího léčení.
Můj pobyt v nemocnici se blížil ke svému konci.
Tyto vyhlídky mi dodávaly stále lepší náladu.

Sobotní, červencový večer. Večer, který patřil k těm, kdy by se člověk raději procházel někde jinde, než po nemocniční chodbě. Nemohl jsem spát.
Na konci chodby byly dveře na terasu. Tady jsem občas sedával na lavičce, kterou si sem dal pravděpodobně personál a chodil sem kouřit.
Byl odtud krásný výhled do přírody. Nemocnice byla postavena na okraji města, kousek pod lesnatým vrchem. Na jeho úpatí se rozkládala zahrádkářská kolonie.
Mezi stromy prosvítal vycházející měsíc, ze zahrádek se ozývala tichá hudba z tranzistoráku a tu a tam plápolal ohýnek u chat.

Díval jsem se na oblohu, na které vycházely první hvězdy, když se za mnou ozvalo: „Kocháme se?“
Otočil jsem se. Za mnou stála Maruška.
„Taky sem ráda chodím. Tady přijde člověk na jiné myšlenky,“ řekla zasněně. „A taky na cigaretu,“ dodala a sáhla do kapsy pro krabičku.
„Vám to bude asi vadit,“ omlouvala se a cigarety zase schovala.
Sedla si vedle mě.
„Klidně si zakuřte,“ pobídl jsem ji.
„Nebudeme si kazit vzduch a hezký večer,“ odpověděla.

Seděli jsme mlčky a dívali se do zahrádek.
„Musím jít něco dělat,“ řekla po chvilce a položila mi ruku na koleno.
„Zůstaňte,“ požádal jsem ji a položil jí svou dlaň na ruku.
Neucukla.
„Máme zakázáno začínat si něco s pacienty,“ řekla najednou.
„Kdopak vám to zakázal?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Pan primář.“
Vyprostila ruku z mého sevření, vstala a pomalu odcházela dlouhou chodbou na sesternu.

Od lesa na chvíli zavanul studený vánek. Otřásl jsem se zimou. Vrátím se zpátky na pokoj.
Cestou jsem nakoukl pootevřenými dveřmi do sesterny. Maruška seděla u stolu a přerovnávala hromadu desek.
„Dobrou noc,“ řekl jsem potichu.
Maruška se ohlédla.
„Proč ještě nejste na pokoji?“
„Nemůžu spát,“ přiznal jsem se.

Stál jsem mezi dveřmi, ona otočena ke mně a mlčky jsme se dívali vzájemně do očí.
„Nechcete mi pomoci?“ zeptala se mě náhle a ukázala na volnou židli vedle ní.

Stál jsem za ní a nasával vůni jejího těla. Díval jsem se jí přes rameno a zblízka si prohlížel pramínky jejích světlých vlasů a zrak mi sklouzl do výstřihu jejího oblečení.
Žlábek mezi jejími prsy a hebká kůže jejího těla ve mně začala bezděky probouzet touhu.
Krev se začala hrnout do mužství a neposedný úd vyletěl z ničeho nechráněným poklopcem pyžama ven.
„Je potřeba to roztřídit a seřadit podle abecedy,“ obrátila se ke mně s instrukcí, co mám dělat.
V tu chvíli ho zahlédla. Nestačil jsem ho zastrčit do kalhot.
„To snad ne? Už zase? Vy jste nenapravitelný. Víte, co? Jděte si lehnout,“ ukázala výhružně na dveře.
„Omlouvám se. Já za to opravdu nemůžu. Vzrušujete mne,“ ospravedlňoval jsem se mezi dveřmi.

„Počkej, vrať se,“ změnila najednou své chování. Vstala a přistoupila těsně ke mně.
Dlouho se mi dívala do očí, náhle mne objala a dlouze políbila.
„Tady ne, prosím,“ vzala mě za ruku a táhla ven ze sesterny. „Tady by nás mohl někdo vidět. Okamžik, vezmu si jen klíče.“
Rozhlédla se po chodbě, zda nás někdo nevidí a odvedla mne ke dveřím vyšetřovny na druhé straně chodby.
Odemkla, opět se podívala po prázdné chodbě a strčila mě do dveří.

Stáli jsme v tmavé místnosti, spoře osvětlené jen šerem z venku. Otočila klíčem v zámku a opět se ke mně přitiskla.
„Buď na mě něžný,“ zaprosila.
Naše ústa se opět spojila v dlouhém polibku. Nenechavé prsty se snažily rozepnout jí knoflíky halenky.
„Do naha ne,“ žadonila. „Co kdyby volal někdo s pacientů.“

Ruce mi bloudily po jejím těle, zatímco naše ústa se stále nechtěla od sebe odtrhnout.
Vyhrnul jsem jí vysoko sukni a hladil ji po vnitřní straně hebkých stehen.
„Počkej,“ odsunula mi jemně ruku. „Sundám si kalhotky.“
Titěrně malé kalhotky padly na zem, a má ruka opět bloudila v mezeře Maruščiných nohou, až nahmatala jemně ochmýřenou mušličku. Prstem jsem hledal škvíru, až jsem mezi vlhkými závojíčky nahmatal ten správný otvor a začal do něho vsouvat ukazováček.
Maruška silně vzdychala a couvala k vyšetřovacímu lůžku, až jsme na něj oba padli.
Vyhrnul jsem jí vysoko šaty a jemně roztáhl nohy. V šeru místnosti zasvítila bělobou její stehna. Škoda, že tu není více světla.
Stál jsem mezi jejími rozevřenýma nohama, s údem, trčícím z kalhot pyžama a pomalu se přibližoval k něžnému hrbolku pohlaví, této křehké krásky.
Cítil jsem na napnuté kůži žaludu vlhké ústí jejího vchodu a začal do ní pomalu vnikat.
Pevné stěny její vaginy obepínaly úd a při každém dalším vniknutí ho v milostné křeči více a více sevřely, jakoby ho chtěly rozmačkat, tak silné bylo její vzrušení.
Chvílemi jsem musel ustat v pohybech, abych nevyvrcholil.

Více jak čtrnáctidenní půst, i přes závažnost nemoci, dělal své.
Zrychlující stahy Maruščiny vagíny naznačovaly, že se blíží k vrcholu i ona.
Už to nevydržím. Prudce jsem se k ní přitiskl. V tu chvíli se všechny svaly uvolnily.
Gejzíry semene v několika silných výstřicích plnily její pochvu.
„Promiň, já už to dýl nemohl vydržet,“ omlouval jsem se po chvíli, když se nám začal uklidňovat dech.
Pohladila mne po tváři. „V pořádku, já jsem taky hotová.“
Sehnula se pro kalhotky a utřela si ze stehen stékající sperma.
„Musíme zpátky,“ rozhodla po chvíli.
„Jdi už spát,“ vystrčila mne z vyšetřovny a na cestu mě lehce políbila.
„Hezké sny, miláčku,“ slyšel jsem ještě za sebou.

Toho večera jsem nemohl dlouho usnout. Bylo mi krásně. Teď teprve se mi pobyt v nemocnici začal líbit a přál jsem si tu zůstat co nejdéle.
Nemohl jsem se dočkat pondělního rána, kdy měla Maruška zase sloužit.

Pondělní ráno.
Otevřely se dveře a vešla sestřička, jako tradičně se sadou teploměrů v ruce.
„Kde je Maruška?“ vylétlo ze mě zklamaně.
„Budete si muset vystačit se mnou. Maruška má ode dneška dovolenou.“
V tu chvíli se všechno zhroutilo.

Ještě že jsem následujícího dne opouštěl nemocnici s propouštěcí zprávou v ruce.
Smutně jsem se ohlédl naposled za budovou, kde jsem prožil tři týdny dovršené krásnými vzpomínkami na křehkou krásu jedné zdravotní sestry, jménem Maruška.
Stále mi to nedalo. Musím ji znovu vidět.

Obden jsem se vracel k nemocnici a vysedával na lavičce u vchodu pro zaměstnance a čekal, zda ji neuvidím.
Nakonec mi to nedalo a jako návštěva pacienta jsem přišel na oddělení.
„Hledáte někoho?“ oslovila mne sestřička, když viděla, jak bezcílně bloumám po chodbě.
„Neslouží náhodou dneska Maruška?“ zeptal jsem se.
„Maruška, Maruška,“ pátrala sestra v paměti. „Nevíte, jak se jmenuje dál?“
„Ne,“ odpověděl jsem zklamaně.
„Nemyslíte náhodou takovou drobnou blondýnku?“ vzpomněla si najednou.
„Jo.“ Doslova jsem povyskočil radostí.
„Tak ta se nechala přeložit na jiné oddělení. Ale neřeknu vám kam. Kdybyste mne zabil, nevím.“
„Tak vám děkuju,“ sklopil jsem hlavu. Chvíli jsem zmateně hledal cestu ven.

Dívala se za mnou, jak odcházím dlouhou chodbou k východu a nechápavě kroutila hlavou.