Šmírák

Před sebou měl nejtěžší úsek, dva a půl metru asi dvacet centimetrů široké římsy. Kdyby se dalo něčeho chytit, tak by to nestálo za řeč, jenže nedalo.
Musel se hrudí nalepit na zeď a tři metry nad zemí se po tmě a „na špičkách“ posunovat úkroky…
Římsa končila ve výklenku (asi pro sochu) odkud Bronislav pozoroval sprchující se ženy, kterým skončila směna. Vzpomínal při tom na svoje koupání, při němž seděl ve vaně a užíval si očistných pohybů maminčiny ruky navlečené do žínky.
Jenže před rokem umřela a třiatřicetiletému Bróňovi, chyběla čím dál víc.

Tohle šmírovací místo objevil ve fabrice během léta náhodou. Dělal nádvorníka a při úklidu expediční rampy si všiml, že z výklenku protější budovy visí kus igelitky. Vydal se pro ni. Vystoupal schody ke dveřím vedoucího provozu zakončené malým odpočívadlem. Přelezl zábradlí, stoupl si na římsu a dostal se k igelitce. Zvedl ji a zjistil, že jsou v ní tři popsané papíry.
A zrovna tolik oken bylo otevřeno v budově naproti. V jednom z nich se něco pohnulo. V koupelně touhle dobou neměl nikdo být, ale paní Hana šla dnes z práce dřív.
Bronislav se na ni podíval a zkoprněl. V okně viděl maminku. Nerozuměl tomu. Jeho maminka je přece v nebíčku.
Mohla za to skoro dvacetimetrová vzdálenost mezi budovami, přítmí v koupelně a tělesná podobnost paní Hany s jeho rodičkou. Byla totiž ve stejných letech i kilech, s podobným rysy obličeje.
Vzpomněl si na koupání a vzrušil se.
(Tady je potřeba vysvětlit, že budova s výklenkem, neměla na této straně žádná okna, neboť šlo o výrobní halu.)
Paní Hana se podívala ven a spatřila mladého muže, který na ni zíral. Vykřikla a utekla.
Bronislav se vydal na zpáteční cestu.
Tašku s papíry zanesl do kanceláře vedoucího provozu.
„Kdes to našel, Bróňo?“
„Tam v tom výklenku,“ naznačil Bronislav rukou směr.
„To si děláš prdel? Ty vole, dyť ses moh zabít!“
„Jo?“
„Už tam nikdy nelez!“
„Jo.“

Bróňa chtěl zase spatřit maminku.
Druhá polovina srpna začala být k němu milosrdná, protože kolem desáté večerní už začínala být tma, a tak se rozhodl, že se půjde na paní Hanu podívat.
Do výklenku zapadl deset minut před desátou. V koupelně se osprchovalo dost žen, ale paní Hana mezi nimi nebyla.
Usoudil tedy, že na této směně nedělá.
Pozítří, řekl si, to bude mít odpolední další směna.
Opět se nedočkal. Ani ve třetí směně neuspěl.
Stál ve výklenku a čekal. Poslední možnost.
V koupelně se rozsvítilo. Přišla první, pak druhá, třetí… „maminka“ nikde. Jak to? Kam zmizela?
Rozhodl se, že bude paní Hanu vyhlížet každý den.
Dočkal se.
Pracovala ve dvojce, jenže měla zrovna dovolenou, když tuhle směnu šmíroval. Ostatní ženy nevnímal, protože kdyby jste se Bronislava zeptali, jak vypadá ta nebo ona, nevěděl by.
Jedině paní Hanu dokázal popsat – maminka.

V polovině října ji potkal na dvoře, kde právě uklízel: „Ahoj!“ pozdravil ji.
Paní Hana se zarazila a zeptala se: „My se známe?“
„Jo. Jsi moje maminka.“
„Já nejsem tvoje maminka.“
„Jsi jako ona.“
„A kde je?“
„Odešla do nebíčka.“
„Tobě se po ní stýská, viď?“
„Hm.“
U paní Hany kombinace radosti z toho, že ji vidí, a smutku probudily mateřské city. „Chtěl bys, abych přišla na návštěvu?“
„Jo.“
„Můžu přijít už dnes. Chceš?“
„Jo.“
„Dobře. Když mi řekneš, kde bydlíš, tak přijdu ve čtyři hodiny.“

Paní Hana se usadila do sedačky z osmdesátých let. I ostatní nábytek byl z té doby. Musela uznat, že je velice mile překvapená, protože čekala, že uvidí pěkný svinčík, ale byt byl jako ze škatulky.
Popíjeli kávu a přikusovali koupenou bábovku.
„Máš to tady hezký… synáčku… Jak se vlastně jmenuješ?“
„Bronislav, ale maminka mi říkala Bróňo.“
„A co děláš, Bróňo, když nejsi zrovna v práci?“
„Uklízím, a když jsem hotov, tak slepuju hrady.“
„A kde je máš? Žádné nevidím.“
„Když nějaký slepím, tak ho odnesu do muzea.“
„Počkej… ta výstava… tos lepil všechno ty?“
„Hm.“
„Jsi velký šikula… A jak jsi na tom s děvčaty?“
„S Jakými děvčaty?“
Paní Hana se pousmála: „No, nějaká nevěsta…“
„Nechci nevěstu! Já chci maminku!“
„Dobře, dobře,“ přisedla si k němu, „tak víš co… od téhle chvíle mi můžeš říkat maminko.“

To, co následovalo, paní Hanu překvapilo. Bronislav ji položil hlavu na prsa a objal kolem boků: „Já jsem tak rád, že ses vrátila.“
Paní Hana hladila Bróňu po vlasech, když si uvědomila, že jí „synáčkova“ ruka jezdí po stehně.
„To se mamince nedělá,“ dala si jeho ruku zpátky na bok.
„Maminka to měla ráda!“
„A co ještě měla maminka ráda?“
„Ráda mě koupala. Mně se to taky líbilo… Vykoupeš mě?“
Panečku, to jsou věci, podivila se, ale čtyři roky samoty rozhodly za ni.
„Jak tě koupala?“
„Napustil jsem vanu. Vlezl do ní a čekal, až maminka přijde.“
„Dobře. Běž napustit vanu a až v ní budeš, tak zavolej!“

Srdce paní Hany zvýšilo tepovou frekvenci. Pane Bože, jak je to dlouho, co jsem naposled viděla nahatého chlapa? Dva roky?
(To se nechala přefiknout starým Voříškem. Holedbal se „jakej je samec“, jenže se zmohl na jedno odfláknuté číslo a bylo vymalováno… Než tohle, to raději celibát, řekla si tenkrát.)
„Už jsem ve vaně,“ ukončil Bronislav její úvahy.
Vešla do koupelny.
„Máma mě chodila koupat jen v kalhotkách a podprsence.“
To je síla, projelo ji hlavou, a odešla si odložit.
„Ty kalhotky byly průsvitný a podprsenka menší!“ šokoval Bronislav paní Hanu hned mezi dveřmi.
„To jsem nevěděla. Nevadí, že tě umeju v tom, co mám?“
„Vadí!“
„Když to vadí, tak tě nemůžu vykoupat!“
„Můžeš! V ložnici je taková skříň se šuplíkama. Tam najdeš, maminko, svoje průsvitný kalhotky a podprsenku.“

To si mám oblíct prádlo po nějaký ženský? Vždyť mi to nemusí být… Pro odchod do ložnice „se přimluvilo“ ve vodě spatřené, mírně vzrušené, mužství. Ve druhém šuplíku, hned na vrchu, našla hledaný úbor. Dobrý, sedí mi, jen ta šňůra v zadku nic moc… Podprsenka dostála svému pojmenování, protože košíčky končily paní Haně pod bradavkami. Vypadám v tom, jak laciná děvka, konstatovala při pohledu do zrcadla. No a co… Vidí to někdo? Nevidí!

Hlasitě vydechla a odhodlaně vyrazila do koupelny.
„Maminko, ty jsi krásná!“
Něco takového už hodně dlouho neslyšela. Usmála se a pohladila Bróňu po vlasech: „Jak tě maminka koupala?“
„Vzala si tady tu žínku, mýdlo a celého mě umyla.“
První přišla na řadu záda. Když byla čistá, umyla synáčkovu hruď a dočkala se druhého odpoledního překvapení.
Bróňa se postavil a nalajnoval další postup: „A teď nohy, prdelku a pindíska!“
Na řadě byl zadek.
Ještě předtím, než ho ohodnotila jako pěkný, namasírovala jej žínkou.
„Taky mezi půlkama!“
Poslechla a využila příležitost. Přitlačila prst na konečník.
Fungovalo to jako kouzelný proutek. Zatlačila, zvětšil se. Tahle hra začínala paní Hanu (odteď ji pojďme definitivně říkat maminka a Bróňovi synáček) bavit.
To už nebyl pindísek. Stal se z něho řádný těšitel ženské touhy.
Maminka přijala s povděkem, že je průměrného vzrůstu s nadváhou… Jeho ztopoření ji inspirovalo k označení „Otesánek“ doufajíc tak, že bude vaginálně nenasytný.

Synáček se otočil čelem k ní. Namydlenou žínkou sevřela mladé masíčko a pomalu po něm jezdila. Cítila, že vlhne. Tahle hra na maminku se ji líbila. Žínkou mydlila „Otesánka“, v druhé ruce svírala koule..
Synáček jí začal mezi prsty mnout vzrušené bradavky.
Zavřela oči, o něco silněji sevřela „Otesánka“, a v duchu se modlila .
Ó, Bože, dopusť, abych tohle cítila v sobě! Synovi prsty opustily bradavky, aby se věnovaly klínu. V mírném předklonu ji hladil „čárku“ přes kalhotky. Když ho to přestavilo bavit, zajel do nich. Chvíli se probíral houštinou a pak ukazováček povýšil na jeskyňáře.
Slova: „Osuš mě!“ označila jako brutální, ale poslechla.
Nejprve opláchla „Otesánka“ od mýdla a teprve pak nechala synka vylézt z vany, aby ho mohla osušit.
„Mami, ty si ho dneska do pusy nevemeš?“

Až sem to bylo hodně nezvyklé, ale kouřit vlastního syna…?
Jenže o starší ženskou se chlapi zrovna neperou, a když má doma něco takového, proč se honit za něčím jiným, pochopila maminka myšlenkové pochody Bróňovi rodičky.
Klekla si, pravačkou chňapla po „Otesánkovi“, vrazila si ho do pusy a znovu se stala mladou holkou, kterou přezdívali Kuřajda…
Z úvah, zda si po letech připomene chuť semene, ji vytrhl synáčkův příkaz: „Mami, postav se!“
Vstala a šup… Tanga měla dole. Vystoupila z nich.
Synáček zkušeně rozepnul podprsenku a hodil ji na zem.
„Teď se, mami, ohni a chytni se vany!“
Poslechla.
Jupííí… „Otesánek“ se bez problémů cpal do otvoru, kde byl netrpělivě očekáván. Pane Bože, to je boží… Děkuju ti, žes vyslyšel mé prosby…

Synáček, chytil maminku za boky a nasadil strojové tempo. Ona hekala. On funěl. Kdyby jí včera někdo řekl, že tohle dnes zažije, tak si významně zaťuká na čelo a sdělí mu, že se zbláznil…
Nezbláznil! Ono se to dějééé…!
Tělem jí projel silný orgasmus. Synáčka to nezastavilo. Vrátila se zpět a dál vyhekávala své vzrušení. To snad není možný… Ta výdrž… Já už budu… Jsééém…
Při druhém návratu se do ní udělal, což několikrát doprovodil písmenem: „h…“
Dopad semene na děložní čípek odpálil třetí orgasmus.
Synáčkovi ruce ji přidržovaly, aby neupadla. Děkuju, pane Bože, děkuju. Já musela být hodná, když jsi mě takhle odměnil. (Kdyby věděla, že to byl teprve předkrm…)

Maminčina návštěva se protáhla až do rána. Dočkala se šesti dalších výstřiků. Do práce odcházela ruku v ruce se synáčkem a jako malá holka se těšila na odpolední koupání…