Smírčí kámen

Kristýna se vracela z vesnické zábavy celá rozjařená a veselá. Že nemá doprovod ji trochu mrzelo, ale spíše s touhy po nějakém tom pošpásování, jinak se sama nebála. Už vícekrát se vracela domů v noci a nikdy se nic nestalo. Jen v smírčího kamene jí bylo trochu úzko. Zde se před lety udál krvavý zločin, prý snad nějakou holku tu někdo zamordoval…
Na cestu jí svítil měsíc v úplňku. Ještě kolem toho kamene na louku a už bude skoro v lese, na jehož okraji stála myslivna, její domov, kam nastoupila jako služka krátce po svých šestnáctých narozeninách. To bylo před deseti lety.

Náhle se zarazila a hrklo v ní úlekem. U kamene stála vysoká hubená postava nějakého muže. Ten se k ní otočil a Kristýna spatřila nezvykle bledou, ale celkem pohlednou mladou tvář. Mladík byl oděn v běžný šat, jež svědčil, že nejde o chudáka nebo tuláka.
„Nebojte se. Nijak vám neublížím,“ promluvil a usmál se.
„Kdo jste? Neznám vás,“ zaujala Kristýna obranný postoj, kdyby se na ní vrhl, ale mladík stál klidně a zvedl ruce na znamení míru.

„Opravdu jsem vás nechtěl vylekat. Nečekal jsem, že by tudy teď v noci někdo šel. Já se naopak v noci rád procházím… jmenuji se Vincek a jsem odtamtud,“ mávl rukou k vesnici.
„Znáte Semeráda, našeho starostu?“ přimhouřila Kristýna oči.
„Nikdo takový ve vsi nežije… to mě zkoušíte nebo co?“ ušklíbl se Vincek.„Sloužím u sedláka Wichterleho… a vy?“

Kristýna se na Wichterleho nemohla upamatovat. Neznala všechny místní sedláky, ale mladík vypadal, že nelže.
„Jsem Kristýna Coufalová, služebná u lesního Jáchyma, tamhle pod lesem. Jak to, že jsem vás ještě nikdy neviděla?“
„Je to trochu složitá historie. Ale o tom zas jindy. Jestli chcete, doprovodím vás, mám to domů jen pár kroků.“

Kristýna se podivila, vždyť poslední stavení minula už před drahnou dobou a poblíž je už jen hřbitov, ale nijak to nekomentovala. Byla sice stále ve střehu, ale mladík byl opravdu mírumilovný, hovořil s ní o všem možném, až náhle stanuli u plaňkového plotu zahrady lesovny.
„Uvidíme se ještě někdy?“ špitla Kristýna, kterou podivný mladík zaujal.
„Možná. Chodím ven za jasné noci. To je venku nejkrásněji. Jinak ne,“ odvětil Vincek.
„A co že nejste na zábavě a nehledáte nějaké svobodné děvče?“
„Jsem spíše samotář… ale vy se mi líbíte. Také vás rád zase uvidím. Dobrou noc,“ rozloučil se mladík a zmizel ve tmě, jako by se rozplynul.

Kristýnu to zahřálo u srdce a ještě chvíli stála a koukala se do noci zalité měsíčním světlem.

***

Druhý den běžela Kristýna do vsi a hledala sedláka Wichterleho.
„Děvenko, ten je už dávno na výminku u své dcery. Kdoví jestli ještě žije… neviděla jsem už dlouhé týdny,“ sdělila jí jedna babka u kostela.

Kristýna našla udaný dům a starého sedláka zastihla sice živého, leč zcela hluchého a apatického.
„Nepočítám, že dožije Vánoc,“ konstatovala jeho dcera, také již zralá žena. „Co tě zajímá, děvče?“
„Hledám sedláka Wichterleho…“
„Máš ho před sebou.“
„…který měl ve službě čeledína jménem Vincek,“ dokončila Kristýna otázku.
Žena si promnula bradu.
„Je to už řadu let. Otec měl, tuším, čeledíny tři. Josefa, Matese a ano, možná toho Vincka. Ale opravdu, je to dávno, byla jsem malá holka.“
„Váš otec již nehospodaří?“
„Už dlouho ne. Něco se mu pohnulo v makovici. Grunt prodal a šel na vejminek. Ještě, že ty peníze neprošustroval. Něco mi dal, abych si ho tu nechala, něco dostanu až po jeho smrti… ale… no nic… tak teda Vincek říkáš? Mám nápad,“ a přinesla z domu papír, tužkou napsala velké tiskací VINCEK a dala mu ho před oči.

Ten na něj chvíli zíral a pak pohnul kývavě hlavou.
„Vidíš? Ví o koho jde, ale víc s ním nesvedu. A proč ho vlastně sháníš? Vždyť ten Vincek bude o mnoho let starší než já.“
„Znám jednoho chlapce a on je asi jeho příbuzný. Jenže já myslela, že váš otec ještě hospodaří, takže to bude asi omyl. Tak na shledanou,“ Kristýna se rozloučila a s otazníky v hlavě se vrátila domů.

***

„To je dost, že jdeš!“ uvítal ji v sednici lesní Jáchym. „Žena dnes bělí rádlo u potoka a hrnce jsou studený. To mám žrát k obědu chleba a špek? Koukej rychle něco připravit! V kamnech už jsem zatopil.“
„Ano, hned, vzácný pane,“ kmitala Kristýna kolem plotny a spíže a rychle udělala vejce nakyselo.

Jáchym seděl nakvašeně u stolu v jídelně, ale s jídlem se mu vrátila dobrá nálada.
„Pojď se najíst se mnou,“ houkl a Kristýna rozpačitě usedla ke stolu.
Tohle služebné nedělaly a jejich místo bylo v kuchyni, ale nyní věděla, kam pán směřuje. Takhle ji Jáchym nepozval k sobě poprvé.
„Jsem spokojen… Jen mi pověz, kdes byla hned od rána? Nemyslím, že by tě žena pro něco poslala.“

Kristýna rychle hledala nějakou uvěřitelnou omluvu, ale Jáchyma to nezajímalo.
„To je vlastně jedno… Šlo o chlapce? Včera ze zábavy?“
Když zamítavě zavrtěla hlavou, usmál se a vstal.
„Správně. Jsi věrná svému pánu. Tak pojď,“ vedl ji za ruku do ložnice a Kristýna šla jak na porážku.

Tam se svlékla a skončila s Jáchymem v posteli, kde se jí zmocnil rázně a nepříliš láskyplně.
Nalehl na ni, více ji rozevřel nohy, vztyčený ocas nasadil na štěrbinu a prudkým přírazem do ní vnikl. A znova… a zas.
„Ah… pomaleji… ah… ah,“ vzdychla Kristýna bolestně, jak ji to nasucho bolelo, ale Jáchym ji neposlouchal a prudce přirážel, až v ní byl zaražený celý.
„Seš hezky úzká… he, he,“ zachrčel spokojeně, zůstal bez pohybu a zaobíral se jejími prsy, které prohmatával a mnul.

Pak se chvilku líbali, ale moc tomu nedal a začal zase přirážet. Tentokrát už snadněji. Vzepřel se na pažích a mrdal tělo pod sebou strojovými, stále zrychlujícími přírazy.
„Jo… už… budu… doroto… jedna… couro… mrcho,“ častoval ji nehodnými výrazy, pak přirazil naposled a plnil ji svou mízou.
Když byl ukojen, svezl se jí z těla a odvalil se stranou.
„Jo… dobrý… tak abych šel do lesa,“ po chvíli vstal a odešel z domu na obhlídku revíru.

Než se paní lesní vrátila domů, byly všechny stopy milování zahlazeny a Kristýna jen mohla doufat, že neobtěžkala. Jelikož se zatím tak nestalo a neotěhotněla dosud ani paní lesní, chyba byla možná v Jáchymovi a jeho možné neplodnosti.

***

V noci se Kristýna vytratila z domu a zamířila ke kamenu. Nikde ale Vincka nepotkala a rozmrzele se obrátila zpět. Náhle v křoví cosi zašustilo.
„Kdo je tam?“ křikla nebojácně.
Byl to Vincek.
„Promiň, že jdu pozdě,“ omlouval se.
„Máš mi toho dost co říct! Lžeš a vůbec… kdo skutečně jsi?“ byla Kristýna trochu naštvaná.
„Říkal jsem ti, že je to složitý. Pokud mi věříš, pojď,“ podal jí ruku.
Váhavě ji přijala a cítila, jak je celá chladná.

Vincek ji dovedl ke kamenu, obešli ho a sedli si za něj do trávy.
„Teď si lehni, zavři oči a nic nedělej,“ skoro zašeptal a Kristýnu obestřel podivný pocit, že mu má věřit a učinila tedy, jak chtěl. Náhle tvrdě usnula.
Vincek se k ní přesunul tak, že měla hlavu v jeho klíně, jak seděl se zkříženýma nohama, dlaně rukou jí přiložil na spánky a sám svěsil hlavu a zavřel oči.

Kristýna měla zvláštní sen, který ji v hlavě běžel jako biograf…

***

V úvoze známé cesty, kde ale žádný smírčí kámen nebyl, proti sobě stála mladá holčina a podsaditý chasník. Nijak se k sobě neměli, jen si přátelsky povídali.
Náhle z křoví vyskočil nějaký mladík s klackem v ruce. Chlapce praštil po hlavě a když se zhroutil, vrhnul se na dívku. Ta křičela, bránila se, ale neměla šanci. Mladík ji povalil na zem, vyhrnul suknici, roztrhl plátěnou košilku… zkrátka svlékl ji a zneužil. Aby se nemohla bránit rukama ji svíral kolem krku.
Když byl hotov, vstal a zaraženě hleděl na její nehybné tělo. Pak omráčeného mladíka odvlékl ke stromu, přes větev přehodil provaz, který měl v kapse a na této oprátce ho oběsil.

Rychle se ztratil, ale Kristýna ho ve snu poznala. Byl to statkář Drulák, ovšem zde ještě v mladém věku. To on provedl ten čin… Vše zmizelo a Kristýna se zvolna probouzela.

Otevřela oři a polekaně se zvedla.
„Já… já… jsem usnula, promiň. Měla jsem ale hrozný sen,“ omlouvala se.
„Teď už víš, jak to bylo,“ řekl Vincek smutně.
„Jak víš, co se mi zdálo… kdo opravdu jsi?“ byla teď Kristýna trochu vyděšená.
„Říkal jsem ti, že je všechno složitý. Nemůžu ti říci všechno najednou… jsou jisté věci, které bys nepochopila. Ale věř mi. To jediné od tebe požaduju. Pak najdu klid i já,“ dodal tiše.

Kristýna mlčela, vzala Vincka za ruku a zdálo se jí, že jeho chladný dotek je teplejší a bledá kůže mu růžoví.
Rozloučili se polibkem. Kristýna byla ta odvážnější, ale Vincek ji nakonec pevně sevřel v náručí a polibek opětoval daleko vášnivěji.

***

Po nedělní ranní bohoslužbě požádala Kristýna faráře o krátký rozhovor. Byl to starý muž, zkušený, vzdělaný a ke svým ovečkám vstřícný a ochotný jim naslouchat.
U dotazu na smírčí kámen se zachmuřil.
„Vím o tom dost, ale nevím, zda je určené i pro tvé mladé uši, Kristýno. Proč se o tu starou událost zajímáš?“
„Chodím kolem toho kamene skoro denně. Prostě mě napadlo vědět, co se tam vlastně stalo a mám-li se taky třeba bát.“
Kněz se pousmál.
„Myslím, že žádné nebezpečí ti tam nehrozí. Ale budiž, povím ti, co o tom vím. Mnoho toho vlastně není. Je to už skoro padesát let, kdy tam našli mrtvou Anastázii, dceru sedláka Krušiny. O kus dál byl na stromě oběšený Antonín Mikulík, syn domkáře. Událost byla uzavřena s tím, že Mikulík přepadl to děvče, zhanobil a pak neunesl tíži svého skutku a oběsil se. O tom, že Antonín o tu dívku usiloval, svědčil Karel Drulák. Bylo to překvapení, neboť celá ves měla za to, že naopak on tu dívku chtěl a ona ho odmítala. No, a na paměť toho mordu tam byl vztyčen smírčí kámen a kameník Petr měl tam vytesat datum a kříž, ale už se k tomu nedostal… nevím. To je vše. Spokojena?“
„Ano,“ kývla hlavou Kristýna. „Ještě mě zajímá jistý Vincek, čeledín u sedláka Wichterleho, znal jste ho?“

„Holka, holka…od kdy ty se zajímáš o mordy?“divil se farář. „To je další nevyřešená událost nedlouho po těch úmrtích v úvozu. Vincek Eichler byl sirotek. Matka mu zemřela krátce po narození, ale Wichterle si dítě ponechal u sebe. Možná že to on jeho matku obtěžkal… Zkrátka Vincek u něj sloužil. Byl to normální chlapec. Jen se nesměl zakoukat do jeho dcery. Do té starší, Marie, bohužel již nežije. Sedlák mu vyhrožoval, že ho vyžene nebo ještě něco horšího… zkrátka jednoho dne Vincka našli mrtvého na louce. Kdosi ho probodl nožem. Wichterle se zapřísahal, že on by jen Vincka vyhnal, proč by ho zabíjel a kdosi pak řekl, že v době vraždy zahlédl v okolí nějakého tuláka. A tak byla vražda přisouzena jemu a tím to bylo uzavřeno.“
„A ten Vincek má hrob?“
„No jistě. Na hřbitově vedle své matky. Ale nikdo se o něj nestará. A odteď už se věnuj bohabojnějším myšlenkám a skutkům,“ uzavřel farář vyprávění. „A nyní, dcero, učiníš něco pro mě. Ale ne tady, pojď se mnou na faru.“

Tam se farář v pracovně pohodlně usadil do křesla a zpod sutany vytáhl ocas.
„Nyní mě uspokoj ručně či ústy, Kristýno, a dostaneš rozhřešení za své temné myšlenky.“
Kristýna mlčela, ale autorita pana faráře ji přiměla učinit, co po ní žádal.
Poklekla u jeho nohou a rukou mu ho začala honit a ocas hned reagoval, mohutněl a tuhnul.
Bože, jak byl velký a tlustý!
„Ohh… dcero… ještě… rychleji,“ vzdychal farář s přivřenýma očima a Kristýna po něm kmitala rukou co nejrychleji.

Pak si vzpomněla, co jednou udělala lesnímu Jáchymovi a on se hned udělal. Otevřela ústa a úd přijala do pusy, sevřela rty a rytmicky pohybovala hlavou. Farář ji chytil za hlavu a přirážel jí do úst. To Kristýnu dráždilo na mandlích a farářovu ruku z hlavy odstrčila.
Ten dál opojeně vzdychal a blížil se ke svému vrcholu.
„Ach… dítě… já… již… obdařím tě… ooáááááhh,“ chroptěl a trhavé záškuby ocasu značily uvolnění semene.

Kristýna celou dávku přijala do úst a vše spolkla. Nechutnalo jí to, ale ani nevadilo. Hlavně, že už je chlap odbaven a ona to má za sebou.
Uspokojený farář jí dal slíbené rozhřešení a Kristýna z fary zamířila na hřbitov.
Hrob Anastázie Krušinové našla brzy. Její jméno bylo vytesané na rodinné hrobce, zato hroby Antonína Mikulíka ani Vincka Eichlera nenašla. Ne každý hrob tu byl označen jménem, někde byl jen prostý kříž, jinde ani ten ne, jen navršená hlína. Prostě dle zámožnosti pozůstalých. A navíc, bylo to už skoro 50 let.

***

Po sérii bezměsíčných nocí nastal zase úplněk a Kristýna se vypravila na hřbitov. Věděla, že tady najde Vincka rychleji.
„Čekáš tu na mě, má milá?“ ozvalo se náhle těsně za ní.
Rychle se otočila a koukala na podivně se tvářícího Vincka, dokonce jako by z něj vyzařovalo zlo.
„Čekám… tu na… tebe,“ pohnula rty, připravena dát se na útěk. Nějak ji dnes Vincek děsil.
„A víš ty vůbec, že tady máme velkou moc a ty žádnou? Nechceš-li skončit na kousky od mých kamarádů, radím ti, rychle odsud uteč. Aspoň za zeď. Já za tebou přijdu. Běž!!“ křikl Vincek a sám se musel silou držet, aby se na ni nevrhl.
O úplňku zde opravdu převažovalo čiré zlo.
Kristýna na nic nečekala, dala se na útěk a pak seděla za zdí, sotva dechu popadala.

Vincek se objevil za chvíli. Tvářil se normálně a dokonce se na ni usmál.
„Už to nikdy nedělej, o úplňku jít na hřbitov! Ztratila si rozum? Zde dnes vládnou jiné síly a ani já nejsem výjimkou. Jen touha po dosažení věčného klidu mě udržela se na tebe nevrhnout.“
„Ty bys mě… tento?“
„No, rozsápal. Hřbitov dnes patří neživým. Nejen já jsem nedosáhl věčné blaženosti, dokud můj vrah žije nepotrestán.“
„A kdo je tvůj vrah?“
„Pojď jinam. I tady za zdí nemám dobrý pocit a kdyby něco, neubránil bych tě,“ odváděl ji Vincek pryč.

***

„Tady za tím kamenem, který tu tehdy nebyl, se to všechno odehrálo,“ řekl Vincek, když spolu usedli do trávy na místě dávné tragédie.
„Takže ty jsi duch? A jak to že jsi… hmotný… nevlaješ vzduchem,“ otázala se Kristýna.
„Nevím. Prostě to tak je. Mé pravé tělo tlí v hrobě vedle matky a já přesto nespím spánkem věčným… až dokonám svou pomstu za pomoci lidské bytosti, zmizím navěky. Víc ti neřeknu,“ řekl Vincek.
„A kdo tě tedy zabil a proč?“ vrátila se Kristýna zpět k případu.
„Karel Drulák,“ řekl tiše Vincek. „Já viděl celou tu vraždu, znásilnění, oběšení… A on si mě nějak všiml, což jsem nevěděl. Byl jsem nepohodlný svědek a přesto, že jsem mlčel, jednou mě zaskočil na louce a zabil. A tak já nedojdu klidu a trojnásobný vrah je nejbohatším statkářem na vsi.“

Kristýna zjihla a u srdce ji bodlo.
„Pomůžu ti, co budu moct, ale teď… vezmi si mě… třeba to bude naposledy, než se rozplyneš… nebo odejdeš,“ lehla si na záda, vyhrnula sukni a rozepínala knoflíky košilky.

Dva kulaté prsy vypadly ven a bradavky se hned napřímily.
Vincek si stáhl nohavice a pohonil v ruce tvrdý žilnatý úd. Byl docela dlouhý, jak ho Kristýna pohledem zhodnotila.
Chvíli se líbali, až Kristýna vsála jeho ocas do pusy a jemně ho začala olizovat a sát.
Vincek začal slastně sténat a jak byl jeho ocas opravdu velký a tuhnul, sála a cumlala mu brzy jen nalitý žalud. Rukou mu ho svírala u kořene, druhou mu mnula koule a a pohybovala rytmicky hlavou.

Když se odtáhl v obavě, že by se brzy udělal, Kristýna roztáhla co nejvíc nohy, aby se na ni mohl porovnat a proniknout do ní co nejhlouběji. Šlo to celkem snadno a přes svou délku v ní byl zaražený až po kořen. Ocas jí zcela vyplnil pochvu a každý pohyb vyvolával silné tření a vlny slasti pro oba.
Vincek, vzepřený na loktech, jí hleděl do očí a prudkými přírazy ji mrdal.
Kristýna se zavřenýma očima cítila jeho neutuchající přírazy a byla zcela zaplněna rozkoší.

Vincek jí i mnul a laskal prsa, přirážel stále rychleji, až zavyl jak zvíře.
„Áááh… jooooo.“
Kristýna nepocítila žádný výron semene v pochvě, přesto se udělala a rytmickým stahy v sobě mačkala jeho měknoucí a vadnoucí péro, dokud z ní samovolně nevyjel.
To ale ještě neznamenalo konec.

Nyní se Vincek sklonil mezi její nohy a začal ji jazykem olizovat krví nalité, rozevřené pysky a klitoris. Kristýna sebou trhla, protože to pro ni bylo něco nového a neznámého, ale pak jen táhle vzdychla a poddala se laskajícím dotekům. Zažívala neskutečnou nepoznanou rozkoš a tekla jak řeka, což Vincek dával najevo zrychlením sáním uvolněných šťáv.
Když se dostatečně nabažil klína, nastavil si ji do kleku. Kristýna hned vyšpulila zadek a věděla, co přijde. Proniknutí dlouhého ocasu zezadu bylo slastné a přírazy taktéž.
„Mlask… mlask… flop,“ mlaskavé zvuky se nesly noční temnotou a doplňovalo je sténání a vzdychání obou milenců.
Vincek jí zespoda podebral visící prsa, hrál si s nimi, mnul je v dlaních, mačkal a mezi prsty drtil tvrdé hroty bradavek.
Kristýna měla za sebou již několikátý vrchol a byla hotová, leč přírazy tvrdé klády neustávaly. Vincek si dával načas. Hrál si s Kristýnou jak s hadrovou panenkou, až skončila na zádech s nohama zapřenýma o jeho ramena a v této poddané pozici zažívala opravdu hluboké proniky až do konce, kdy ale opět necítila žádný výron semene, ač Vincek ztuhl a zaúpěl ve svém vyvrcholení.
Asi jako z „neživého“ z něj nic nemohlo vyjít.

Kristýna hned hluboce usnula a když se probrala, byl bílý den a zválená tráva dokazovala, že co se tu v noci dělo byla skutečnost a ne jen slastný sen. Ležela tu i květina, kterou si pamatovala z jednoho neoznačeného hrobu na hřbitově.
Hned tam zašla a nyní věděla, kde skončil nešťastný Vincek, bloudící mezi světem mrtvých a živých.
„Pomohu ti,“ řekla pevně a zdálo se jí, jakoby se květiny kývavě rozhýbaly do stran, ač bylo bezvětří.

***

S Vinckem se setkala ještě několikrát, aby probrali plán pomsty. Nebylo to tak jednoduché a svou moudrostí musel vypomoci pan farář. Nebylo to však zadarmo.
„Tvoje úsilí je obdivuhodné, dcero,“ kýval hlavou, když mu Kristýna naznačila co a jak.
Sice jí nevěřil, ale protože sám svět mrtvých nepovažoval za neexistující, rozhodl se jí pomoci.

„Nechápu sice tvůj důvod zabývat se uzavřenou záležitostí starou desítky let, ale budiž… jak tvrdíš, jsi ve styku s kýmsi z minulosti a já to nehodlám rozporovat. Temné síly jsou skutečné, stejně jako je Bůh na nebi. Tedy poslouchej.
Je nutno, aby došlo k osobnímu setkání viníka s tou… ehm… bytostí. Chápej, on ho nemůže jen tak chodit strašit. Záhrobní bytosti mají své teritorium a to nemohou překročit. V tomto případě se jedná přibližně o kruh kolem spojnice hřbitov – smírčí kámen. Jen tam mají temné síly svou moc. Je s podivem, že tě ten… duch… nenapadl. Vesměs nemají živé rádi. Tento musí být velmi potřebný dokonání své pomsty a protože tě potřebuje, ušetřil tě. Nějakým způsobem je nutno Druláka vylákat ke kamenu.
Zde máš pro svou ochranu lahvičku svěcené vody, Až se ti dva setkají, udělej z ní kolem sebe kruh a neopouštěj ho za žádnou cenu, až do prvního ranního paprsku! To si pamatuj, nyní vykonej modlitbu, přidej dva otčenáše a večer tě čekám na faře.“

Kristýna kývla. Stejně neměla jinou možnost a v duchu s tím počítala. Důstojný pan farář je holt chlípný muž, jako každý druhý a dodržování celibátu je výmysl neschopných impotentů z dávné minulosti.

***

Večer na faře farář zase usedl ve své pracovně do křesla, dívka poklekla a vytažený ocas vzala do pusy. Cumlala naběhlý žalud, tepala jazykem uzdičku a olizovala ho po celé délce.
„Uh… uuh… ááááh,“ dočkala se brzy heknutí a výstřiku semene do sajících úst. Opět vše spolkla, ale farář jí nedovolil vstát.
„Pokračuj, dcero,“ řekl a zakýval povadlým ocasem, který držel v ruce.
Kristýna tedy rukou mnula ocas, ale ten nehodlal vstát pro druhé číslo.
„Dej mi chvilku čas,“ huhlal farář a Kristýna jen vzdychla.
Doma má plno práce a ne tady oživovat mrtvýho čuráka nadrženýmu faráři.

Po nekonečném honění se podařilo dostat ptáka do bojového postavení.
„Teď si lehni na stůl,“ vstal muž z křesla, Kristýna si vyhrnula sukni nad pas, ulehla na záda a roztáhla nohy.
„Áááách,“ zasténala, jak jí tlustý ocas roztáhl pysky. Pochva se jen pomalu otevírala velkému ptáku. Jakmile dosáhl dna, zůstal chvíli bez hnutí.
„Jste… velkej… prosím… pomalu,“ prosila, jak byla zcela vyplněná s pocitem rozpolcenosti.
Takovýho čuráka v sobě ještě neměla! Farář začal pozvolna přirážet a Kristýna vzdychala a sténala a postupně se uvolňovala, jak jí přes košilku osahával a mačkal prsa a přidával na tempu přírazů.

Po nějaké době z ní vyjel a otočil na břicho. Kristýna se rozkročila a vyšpulila zadek. Ocas do ní pronikl zezadu a z nového směru tření měla slastí mžitky před očima.
„Ánoooo… jee… júúúúúj,“ vyluzovala a cítila blížící se vrchol.
Farář přidával na důrazu a mrdal ji opravdu hluboko. Pak přirazil naposled a Kristýna cítila horkost uvolňovaného semene.

Zpocený muž vydýchával svoje uspokojení a plácl ji po zadku.
„Nyní jdi s pokojem, dcero.“
Kristýna se dala do pořádku a pajdavým krokem zamířila k domovu.

***

„Ty tvoje noční procházky končí, to ti povídám!“ uvítal ji doma lesní Jáchym.
Jeho manželka Marie mlčela a jen výrazem tváře ji naznačila, že neví, co se děje.
„Proč, pane? Své povinnosti přece zastanu a dnes mám volno…“ ohradila se Kristýna.
Jáchym něco zabručel a Kristýna zaútočila.
„Všechnu práci zastanu… i tu za kterou mě neplatíte!“

Teď se na ni se zájmem zahleděla paní lesní.
„Jak to myslíš, Kristýno?!“ zeptala se přísně.
Dívce došlo, že se nechala unést a rychle hledala nějakou výmluvu.
„Ona myslí minulý týden. Poslal jsem ji do Rychnovské lesovny se zprávou… Měl jsem tam zajít osobně, ale nechtělo se mi. Pršelo. A taky za mě přijala dříví „U zmrzlého.“ Sakra, nemůžu být všude. Už se to ale nestane,“ ozval se Jáchym. „Ale s těmi procházkami končíš, pro své vlastní dobro.“
Kristýna si oddechla, neboť manželovo lhaní Marie přijala jako pravdu a nepídila se dál po podrobnostech. Jen ji hnětl ten noční zákaz.
„A smím vědět proč?“
„Jo. Viděl jsem hejkala. Na své vlastní oči!“ děl Jáchym vážně.
„Nikdy jsem žádného nepotkala,“ opáčila Kristýna udiveně i Marie se tvářila nechápavě.
„Co to meleš? Kdy tu kdo viděl nějakýho hejkala? Přebral si asi jalovcové, ne?“
„Na vlastní oči jsem ho viděl! Svítil měsíc jak ve dne. Je celej bílej, dlouhej a kvílí… něco jako „tinóóóó… kikinóóó.“ Moc jsem mu nerozuměl. Pak se vydal směrem ke hřbitovu.“

Kristýně svitlo, že Vincek se zjevně trápí a už se ukazuje veřejně víc, než bylo nutné. Musí to nějak uspíšit. A to návštěvou statkáře Druláka.

***

Dostat se k samotnému statkáři nebylo tak jednoduché. Kristýna musela překonat několik bariér v podobě jeho syna a služebných nohsledů, včetně několika děveček, konkubín.

Kristýna se vytasila osobním dopisem určených jen do jeho rukou a děvečkám jasně naznačila, že není a nehodlá být jejich postelovou konkurentkou. Překousla i nechutné omaky a poplácání po zadních partiích od jeho syna, statného čtyřicátníka, až se dostala do samotné blízkosti Karla Druláka.
Byl to již sedmdesátník, ale v jeho případě to bylo je číslo. Stále pevně držel otěže svého hospodářství a na výminek se rozhodně nechystal.
Jeho urostlá až hřmotná postava právem budila autoritu a jeho povaha také nebyla příkladem nějakého lidumilství. Jak jinak by se také dopracoval k takovému majetku?

„Kdo seš a co tu chceš?“ znělo jeho přivítání a zvedl oči od nějakých lejster rozložených na stole.
„Jsem Kristýna Coufalová, služebná u lesního Jáchyma a nesu vám osobní dopis od… od… no… v listu to poznáte,“ špitla a podala mu zalepený list.
Pochopitelně obsah znala, sama ho psala, teď se však tvářila jen jako posel.
„Hmm… a co tu ještě chceš?“ převzal list se zabručením a loupl po ní pohledem. „Seš hezká… nechceš u mě nastoupit za služebnou? Hermína je už stará…“
„Mám počkat na odpověď. Stačí ústně,“ odvětila a na nabídku služby nereagovala.

Drulák očima přejel text a trochu se zarazil.
„Vůbec netuším, kdo to psal. O co jde?“
„I staré rány bývají nezhojené a je třeba je ošetřit. Já jsem jenom posel. Jestli ale chcete, půjdu tam s vámi jako důkaz, že nejde o žádný úklad či něco podobného. Ani já pisatele neznám jménem. Potkala jsem ho a on mě požádal o tuto službu.“

Statkář chvíli přemítal, ale pak souhlasil.
„Dobrá. Půjdeš se mnou. Sejdeme se u hospody o půl dvanácté… ať se tedy dozvím, o co jde. Ale běda ti, jestli jde o nějakou levotu!“

Kristýna vyšla ven a spokojeně se smála. Úplněk bude za týden, kdy se snad konečně všechno vyřeší.

***

Úplněk byl nádherný. Celý kraj byl zalitý bílým světlem, že by se i dalo venku pracovat. Drulákova hromotlucká postava se vynořila zpoza hospody a zamířila k postávající Kristýně. Muž si byl v šenku svlažit hrdlo několika korbeli piva a šenkýř se mu neodvážil byť jen naznačit, že by už rád zavřel a šel spát.
„Tak jdem,“ vyrazil Drulák na cestu a dívce zatajil, že na místo setkání již dříve vyslal dva čeledíny, aby čekali v záloze, kdyby něco.

Cesta se vlekla a muž stále zálibněji pohlížel na štíhlou siluetu Kristýny a tělem mu projela vlna chtíče. Takovou panenku by si dal jako zákusek. Kdo mu v tom může zabránit? Ona? To těžko.

Kristýna nestačila ani vykřiknout, když ji muž povalil do trávy mimo cestu. Jeho tělo ji zavalilo a hned cítila ruku deroucí se jí pod sukni.
„Nechte mě!“ lapala po dechu, ale muž jí sukni vyhrnoval nahoru a vklínil se jí mezi kopající nohy.
„Jen se braň, holčičko, uvidíš, ještě se ti to bude líbit,“ drmolil a hravě překonával její odpor.

Když jí odhalil prsa, zálibně zamlaskal a hned je svýma hrubýma rukama zmáčkl.
„Máš je hezký. Tak akorát pevný… jooo… a co pusu… umíš mi ho pěkně sát?“ tahal si z nohavic napružený ocas a chystal se jí ho zasunout do pusy.

„Tak to stačí, Druláku!“ ozval se náhle silný hlas.
Ten z dívky rychle odskočil a zíral na vysokého bledého mladíka, který tam stál a netvářil se zrovna přátelsky.
„Kdo jsi?“ zmohl se Drulák na otázku.
„Tvý zlý svědomí… což mě nepoznáváš?!“ vyštěkl mladík. „Je to skoro padesát let, o kus dále, kde je smírčí kámen, tam se to stalo! Už si vzpomínáš?“

Kristýna chvatně z kapsy pod sukní vytáhla lahvičku se svěcenou vodou a lila ji kolem sebe do kruhu.

Drulák zkoprněle hleděl na postavu, která mu připomínala tu dávnou událost.
„Vincek?“ hlesl nakonec.
„Tvá třetí oběť,“ přikývl mladík. „Tolik let nedocházím věčného klidu, až nyní!“
„Ale… ty jsi mrtvý! Nemůžeš mě zabít! Nikdy! Táhni zpátky do pekel…“ křikl Drulák.
„Že nemůžu?! Chachááá,“ mladík se zasmál řeřavým smíchem, pak následoval záblesk a nato vše zahalila bílá mlha.

Kristýna ležela na zemi a hrůzou celá paralyzovaná se stále dokola křižovala.
Mlha se rozplývala a na zemi leželo mrtvé tělo statkáře Druláka, jinak bylo všude ticho.

Pamatujíce slov faráře, vytrvala Kristýna na místě do prvních ranních paprsků, než se odvážila vyjít z kruhu ven. Nato rychle chvátala k domovu.
U smírčího kamene vykřikla hrůzou. Na cestě leželi dva mrtví statkářovi pacholci. Oči doslova vypoulené čirou hrůzou, jinak bez viditelného zranění.
Kristýna pokračovala v děsivém úprku, až doma se uklidnila a dělala jakoby nic.

***

Vesnicí hýbala děsivá událost, když na cestě byli nalezeni statkář Drulák a jeho čeledíni, mrtví, ale bez viditelného zranění.
Ranhojič byl bezradný, těla obhlédl i farář, ale i on mlčel. O temných silách se s nikým bavit nehodlal, stejně by mu nikdo nevěřil. Vyšetřování vyšlo do ztracena.

***

Pomalu přecházel čas.
Farář kráčel mezi hroby, až náhle překvapeně uviděl Kristýnu, jak urovnává povrch jednoho neoznačeného hrobu a sází tam květiny.
„Tady je?“ zeptal se prostě. „Sám už jsem to zapomněl.“
„Ano. Jeho duše konečně našla klid. Už jsem ho nepotkala. A to byl předevčírem již druhý úplněk,“ odvětila Kristýna, aniž se otočila od práce.
„Jestli chceš, nechám tu osadit alespoň dřevěný kříž se jmény. Ona byla, tuším, Milada, on Vincek, tak tedy Vincenc,“ řekl farář.
„Nechme tam Vincek, je to hezčí,“ a jak na něj pohlédla, oči měla zalité slzami.
Farář strnul překvapením. Ta dívka ho skutečně milovala a jako starý a zkušený muž poznal, že jejich láska došla i naplnění.
„Již nikdy nikoho nebudu tak milovat,“ řekla tiše.
„Děvče, vzpamatuj se. Tento svět je určen živým a on byl ze druhého břehu. Všichni se tam jednou setkáme, někdy dříve, někdo za dlouhý čas… nyní ale jsi tady. Rozumíš mi?“
„Já vím, důstojný pane faráři, ale je to ve mně. Potřebuju čas, abych na vše zapomněla.“

Farář přikývl.
„To udělej, zapomeň na vše, to bude nejlepší… Víš co? Nabídnu ti místo hospodyně na faře. Budeme dlít v modlitbách za jeho duši a já už se postarám i o blaho tvé duše.“
Kristýna se v duchu usmála. Dovedla si představit tu starost. Neustále by ji šukal… to je jeho zájem. Hospodyně Marta je hodná, spolehlivá a šikovná, jen je už stará.

„Promyslím vaši nabídku,“ odpověděla nakonec vyhýbavě.
Farář se rozloučil, protože opodál spatřil mladou vdovu Kropáčkovou a napadlo ho, že truchlící žena by mohla potřebovat rozhřešení při večerním posezení na faře… Musí jí ho jít nabídnout.
Kristýna se pak pousmála, když viděla, jak do ní hučí naučené fráze a vdova posléze přikyvuje, že ráda přijde.

Když byl hrob upraven k její spokojenosti, Kristýna ho zalila vodou a jako pokaždé polohlasem Vinckovi přála hodně štěstí na věčnosti.

***

Večer, znavena prací, konečně vešla do svého pokojíku. Rychle se svlékla a než ulehla, šla si otevřít na noc okno.
Otevřela ho a na parapetu spatřila malý věneček z bílých polních květů, přesně takových, které rostly na Vinckově hrobě.