Starcova zpověď

Stál jsem před zrcadlem v koupelně a zatímco jsem napouštěl vanu teplou vodou, pozoroval jsem své stařecké tělo. No, stařecké. Pokud se věk necelých sedmdesát čtyři, dá považovat za stáří.
Je pravda, že svá nejlepší léta mám za sebou, a nemá cenu si namlouvat, že to není pravda.
Jen při pohledu na provislé kožní váčky pod očima musím uznat, že někdejší šarm, kterým jsem kdysi přitahoval ženy, je ten tam.
Knoflík po knoflíku jsem rozepínal košili. Kdysi celkem vypracované tělo, vzalo věkem taky za své. Trochu scvrklá kůže na krku a ochlupení na hrudníku, kde tu a tam prosvítaly bílé chloupky, už taky asi ženy moc neoslní.
Prohrábl jsem si rukou neoholené strniště a sklopil zrak. Což teprve dole, jak tam to asi vypadá?
I když jsem věděl, co mne tam čeká, začal jsem pomalu stahovat slipy.
Již jsem se delší dobu nedíval pořádně do těchto míst a tak jsem s povděkem uvítal to, že chomáč chlupů nad mým pohlavím, byl stále hustý a tmavý.
Tak zde se stáří ještě neprojevilo, kvitoval jsem s povděkem.

Horší to bylo s tím, co se nalézalo o něco níže.
Doslova scvrklý váleček bezvládně visel dolů a potvrzoval tak vliv zemské přitažlivosti.
„Nemám ho nějak malý?“ napadlo mne v první chvíli. Z velké části ho totiž kryl tukový převis podbřišku.
Teprve, když jsem ho nadzvedl, objevil se můj nástroj ve své správné životní velikosti.
Ale i tak mne napadlo, jak jsem tímhle mohl kdysi oblažovat tolik žen.

Možná by to chtělo mu trochu pomoci ke zvětšení, napadlo mne.
Přetáhl jsem si kůžičku přes povadlý žalud. Několik pohybů rukou sem a tam, ho přece jen probudilo z letargie, ale očekávaný efekt se nedostavil.
Nevím proč, vzpomněl jsem si na tchyni, kterou jsem, ještě když žila, nečekaně překvapil nahou v koupelně.

Stála tam tehdy taky před zrcadlem, rozkročena a masírovala si žínkou místo mezi stehny.
Při představě, že jen stačilo ji ohnout přes umyvadlo a vnořit ho do ní zezadu, mi vehnalo do doposud povadlého údu, dostatečné množství krve, tak, aby se postavil o trochu více.
Přetahoval jsem si kůžičku o něco rychleji a při tom jsem myslel na to, jak ho tlačím mezi zduřelé pysky tchynina pohlaví.
Byl jsem rozhodnut, že toho nenechám, dokud se nevystříkám do umyvadla.

„Proboha, co tam tak dlouho děláš?“ ozvalo se z obývacího pokoje. „Vždyť ti musí už přetékat vana,“ měla starosti manželka.
Á, manželka.
Tato, kdysi tak krásná žena, ostatně proto jsem si jí taky vzal, byla už pár let za zenitem. Její tělesná krása trochu povadla. Prsa jí změkla a mírně poklesla, a kdysi krásná, hladká stehna změnila konzistenci, připomínající pomerančovou kůru.
Což to by se dalo přehlédnout, já už taky nejsem žádný krasavec s počínající druhou bradou, ale žena začala o sex jevit pramalý zájem, neřku-li, žádný.
„Nepřetéká,“ ujistil jsem manželku, zanechal jsem dráždění svého kolíku a ponořil se do čepice pěny, která se ve vaně utvořila.

Pomalu se mi začínaly zavírat oči, když jsem zaregistroval zvuk zvonku.
„Jdi otevřít,“ ozval se příkaz z obýváku, „někdo zvoní.“
„Nevíš jak?“ oponoval jsem z koupelny. „Jsem ve vaně.“
„No, jo,“ pochopila žena a šla otevřít.
„To je Šárka,“ oznamovala po chvíli směrem ke koupelně. „Přišla na návštěvu.“
Šárka, to je naše sousedka, která bydlí o dvě patra výše. Vdaná, čtyřiapadesátiletá žena, šťastně vdaná, alespoň já si to myslím.
Trochu oplácanější, stále usměvavá s výrazem věčné koketerie. Zkrátka ženská, po které se ještě leckterý muž se zájmem ohlédne.

Původně plánované, alespoň půlhodinové čachtání ve vaně, jsem z důvodu její návštěvy zkrátil.
Oděn pouze v županu, který jsem přehodil přes nahé tělo, jsem se objevil v obýváku.
„Copak tě k nám přivádí, Šárko?“ zahalekal jsem mezi dveřmi.
Naše pohledy se na chvíli setkaly. Šárka měla oči plné slz.
„Co se stalo?“ zvážněl jsem.
„Ani se neptej,“ zavzlykala Šárka. „Ona ti to Jana poví.“
„Pavel je jí nevěrný,“ pokrčila Jana rameny, snad proto, že v té chvíli toho taky moc nevěděla.

„Nemám udělal kafe?“ zeptal jsem se v té chvíli trochu nejapně.
„Už jsem měla dvě,“ odpověděla Šárka. „Posaď se, měla bych na tebe prosbu.“
Než jí však vyslovila, dala se do vyprávění příběhu, který končil tím, že Pavla vyhodila z bytu.
Poslouchal jsem a zároveň soustředil pohled na její tričko v určitém místě. Neměla totiž podprsenku a hrubá struktura textilu jí podráždila bradavky natolik, že jí jako špunty vyčnívaly zpoza látky.
„V čem já ti můžu pomoci?“ zeptal jsem se hloupě, protože jsem v tu chvíli netušil, co po mně chce.
„Uměl bys vyměnit zámek?“ zeptala se.
Pokýval jsem hlavou.
Nedávno jsem měnil vložku ve vstupních dveřích a neviděl jsem proto žádný problém v tom, že by se mi to u Šárky nepovedlo.
„Dojdi si jí koupit,“ poradil jsem jí, „a já ti jí rád vyměním.“
„Už jsem jí koupila,“ sáhla Šárka do kapsy. Podívej se na to, jestli je to ta správná,“ a podala mi do ruky krabičku.
Ujistil jsem jí, že vložku koupila správně.
„Já se obléknu a půjdeme to udělat hned.“
„Na co se budeš oblékat,“ zastavila mne manželka. „Jdeš snad do divadla? Vyběhni takhle v županu. Nebudeš tam snad věčnost.“
„Jana má pravdu,“ potvrdila to Šárka. „Navíc je potřeba to vyměnit hned. Co kdyby přišel Pavel.“
Musel jsem uznat, že mají obě dvě pravdu. Vzal jsem si křížový šroubovák do kapsy a následoval Šárku.

Bylo otázkou několika minut, povolit šroub, držící fabkovou vložku a vyjmout jí ze dveří. Novou vložku jsem usadil během několika okamžiků. Teď ještě vyzkoušet její funkčnost.
„Jsi hrozně šikovný kluk,“ pochválila mne Šárka. „Ani nevím, jak ti poděkovat?“
„To nestálo ani za řeč,“ odbyl jsem její pochvalu.
Šárka mi přesto skočila kolem krku a vlepila mi pusu. V tu chvíli se celým svým tělem přitiskla k mému.
Ucítil jsem na hrudi, ta její pěkná, velká prsa s tuhými kolíky bradavek. Musím uznat, že to bylo velice příjemné.
Tyhle bochánky byly příčinou toho, že můj krevní oběh nasměroval patřičné množství krve tam, kde způsobil ztopoření toho, v poslední době, zlenivělého údu.
Vydržel bych v jejím objetí věčnost.
Dotyk jejích ňader ve mně probudil tak dlouho potlačovanou sexuální touhu. Nemyslel jsem na nic jiného, než že se musím těch krásných polokoulí dotknout a zmáčknout je.

Počáteční ostych opadal.
I přesto, co se Šárce přihodilo, potřebovala určitě kontakt s mužským tělem, jinak by se ke mně tak netiskla. Možná také dala průchod svým touhám. Třeba se jí líbím, a nyní má možnost mne o tom přesvědčit? Proč by se jinak ke mně tak tiskla?
Tyto a jiné myšlenky se mi v tuto chvíli honily hlavou. Nejdůležitější ale bylo, že jsem stále cítil ty její prsy.
Pak přišel ten zlomový okamžik.
Ruce, kterými jsem jí doposud držel v pase, jsem pomalu sunul po jejím těle, až jsem jimi nakonec uchopil oba prsy zespoda a stiskl.
Šárka zprvu sebou cukla, ale mé dlaně na nich nechala přitisknuté. I když tento manévr zřejmě nečekala, dělalo jí to dobře.

Stáli jsme chvíli proti sobě, já s rukama na jejích ňadrech a dívali se do očí.
Náhle Šárka udělala něco, co bych od ní v ten okamžik nečekal. Její volná pravá ruka začala šmátrat v mírně rozevřeném županu, zatím co ona se přisála k mým ústům.
Netrvalo dlouho a stiskla můj úd.
„Ty jsi pod tím nahý!“ vylétlo jí z úst.
Tohle určitě nečekala, ale úd držela dál.
Nechtělo se mi ani věřit, co s ním cizí ženská ruka v mém věku dokáže udělat.
Ten lenoch, kterého v poslední době nedokázalo nic ztopořit, mi teď stál, tvrdý jako kost.
Držel jsem jak beran a čekal, kdy mi ho Šárka alespoň pohoní. Ona nic, jen ho svírala ve své dlani.

„Ne, ne, ne, to nejde,“ prohlásila po dlouhé chvíli a pustila ho.
„Proč?“
„Prosím tě, jdi domů. Janě to už musí být divné, co tady tak dlouho děláš,“ tlačila mne Šárka ke dveřím.
„Ale proč?“ položil jsem jí znovu tu hloupou otázku.
„Péťo, prosím,“ zažadonila Šárka. „Nevidíme se naposled a určitě se najde zase nějaká příležitost,“ a vyšoupla mne na chodbu.

Stál jsem za dveřmi v rozhaleném županu a nemohl jsem se stále vzpamatovat z toho, co se před chvílí odehrálo.
Úd mi pomalu měkl a vracel se do své obvyklé polohy.
„No, co, alespoň mi dala naději,“ řekl jsem si nakonec a vydal jsem se po chodech o dvě patra níže.

Teprve doma jsem si uvědomil, že jsem u Šárky zapomněl šroubovák. Alespoň bude důvod, jí znovu navštívit.