Štěstí přišlo z hor

Říkali nám v práci KAK.
Katka, Alois, Karel.

Byli jsme nerozluční kamarádi, schopni jakékoliv lumpárny. Karlovi a mně táhlo na třicítku, Katka nás o kousek předběhla. Všichni jsme milovali toulání po horách, jen tak s rancem na zádech. Také letos nastalo před dovolenou velké plánování, kam se vyrazí. Každý jsme měli na spaní malý stan, ale Katka na letošní výšlap koupila větší, pro tři, prý si nemá sama před spaním s kým vykládat.

Ale Karel nás zradil, najednou přišel s tím, že má koupenou dovolenou na Korfu a že si letos pojede vyvalovat pupík. Zřejmě ho lapila nějaká holka, usoudili jsme s Katkou a začali plánovat ve dvou. Musím podotknouti, že Katka byla holka jako lusk, štíhlá a ostatní míry akorát, ale zastávali jsme názor, že co je v domě, není pro mě. Nevím, jestli měla nějakého přítele, tak dalece jsme se druhému nesvěřovali. Začala dovolená, sbalili jsme s Katkou rance a vyrazili.

Počasí nám zatím přálo, a tak jsme šlapali, já fotil, Katka po mě házela šišky, prostě tak, jako to bylo vždycky. Navečer jsme se odsunuli kousek od pěšiny, k malému potůčku, postavili stan a Katka na primusu kuchtila večeři. Po jídle jsme se natáhli do mechu, kecali o všem možném, prostě lahoda. Setmělo se, tak jsme zalezli ve stanu do spacáků a kecali tak dlouho, než jsme usnuli. Ráno si Katka pochvalovala, jak je to fajn, když večer nemusí zavřít klapajznu, holt ženská. Uvařila čaj, snědli jsme poslední housky, sbalili se a vyrazili dál. Bylo v plánu dorazit do horské chaty, přespat tam, vykoupat se a doplnit zásoby. K chatě jsme dorazili zhruba okolo druhé odpoledne. S úlevou se svalili na židle v jídelně a baštili zase normální jídlo. Při placení zpovídali vrchního, jestli se najde místo na přespání.

„Nevím, zeptejte se na recepci, ale mám dojem, že je plno,“ řekl nám.

Na recepci byla taková starší paní, typická máma. Opravdu bylo vše obsazené, nebo zamluvené.
„Jedině,“ zaváhala, „možná by byla volná jedna chatička, tady ve svahu,“ zamyšleně řekla, „je zamluvená, ale nikdo zatím nepřišel. Počkejte do pěti a když se nikdo nepřihlásí, tak vám ji zablokuji. Ale nejde to na přespání, je léto, tak to musíte vzít do soboty.“

No ošívali jsme se, narušilo to naše plány, ale recepční namítla, že přece můžeme mít chatičku jako základnu a vyrážet na tůry paprskovitě. Tak jsme jí poděkovali a že počkáme, jak to dopadne. Sedli jsme si venku na lavičku, mapu před sebou a ukázalo se, že měla pravdu, že se dá odtud stihnout vše co jsme původně plánovali, až na to že se budeme muset vždy přesunout zpátky. Nakonec Katka rozhodla, že to není špatný nápad a že pokud to půjde, tak chatku vezmeme.

Padla pátá, vypravili jsme se do recepce a dostali ujištění, že chatka může být naše.
„Ale je to s polopenzí,“ řekla recepční, „přijde vás to levněji, než kdyby jste si jídlo platili sami.“
Zaplatili jsme, dostali klíč a šli se zabydlet.

Chatka byla jednoduše, ale pěkně zařízená. Jedno dvojlůžko, ustlané, pak na boku patrová postel, bez povlečení. Hodil jsem si ruksak na patrovou postel a poprosil Katku, aby mi to přestlala z té dvojpostele.
„Proč,“ udiveně se zeptala, „najednou ti vadí že budeš spát vedle mě. Ve stanu ti to nevadilo.“

Nemělo cenu se s ní dohadovat. Katka zmizela v koupelně, celá šťastná, že se může vykoupat, cejprala se tak dlouho, že vypustila celý bojler. Pak chtěla zahnat do koupelny mě, ale odmítl jsem se koupat ve studené vodě. Kupodivu, uznala tento argument. Najednou Katka vyprskla: „Ta recepční si asi myslela, že jsme manželé. Proto ta postel pro dva.“

No, a tak jsme se sbalili a loudavě šli na večeři. Chvíli jsme tam po jídle ještě zůstali, objednali si dvě deci vínečka, klábosili a plánovali zítřejší tůru. Setmělo se, vrátili jsme se do naší chatičky, usadili se na verandě na lavičku. Byl krásný teplý večer, dole pod námi svítila světýlka z nějaké osady a nám se nechtělo spát. Katka se opřela o moje rameno a koukala zasněně do údolí. Potom jsme se přesunuli dovnitř, převlékli a zalezli do postele. Ta ženská potvůrka se najednou přesunula hlavou k mojí, hladila mi ruku a prý: „Poslouchej Lojzo, máš nějakou kočku?“
„Nemám, a ty?“ otázal jsem se, Katka vyprskla: „To si buď jistý, že mám, jsem snad ženská.“ Přisunula se ještě blíž ke mně a zalezla pod moji deku.
„Na co čekáš,“ vyjela podrážděně, „polib mě, nebo jsi to ještě nedělal?“
„Co je v domě, není pro mě,“ zadeklamoval jsem jí.
„Ty jsi v práci? To snad není možné,“ zasmála se.

No a já poznal, že si vzala do hlavy, že mě svede. Já proti tomu nic neměl, vždycky se mi líbila, a tak jsem si ji k sobě přitáhl a přisál se na ústa. Objímala mě, hladila vlasy, celým tělem se tiskla a cítil jsem, jak se vzrušením chvěje. Mazlil jsem se s obličejem, tiskl se na tváře a šeptal jí, že se mi vždycky líbila, ale neměl jsem odvahu jí to říci.
„Ty potvoro,“ řekla uličnicky, „víš kolik času jsme ztratili?“
„Neboj,“ uklidnil jsem ji, „však to doženeme.“
Po chvíli jsme se spolu již milovali, líbali se a mačkal jsem ji v náruči.

Trhaně vzdychala a z očí jí stékaly pramínky slz. Posléze jsme se pomalu uklidňovali, přitisknutí k sobě, já prováděl očistu mokré tvářičky a Katka se snažila rozcuchat moje vlasy ještě více než byly.

„Jdi se osprchovat, voda už bude teplá,“ navrhoval jsem jí, odmítla, prý je ji tak dobře. Zahnala do koupelny moji maličkost a když jsem se vrátil, Katka spala, odkopaná, na zádech, nohy roztažené přes obě lůžka. Tak jsem jí je dal na její půlku, přikryl a stulil jsem se vedle ní.

Ráno jsme se probudili do krásného, slunečného jitra. Upravili jsme se, Katka ustlala naši zvalchovanou postel a šli se nasnídat. Po snídaní se sbalili a vyrazili na tůru. Jen nalehko, nemuseli jsme vše tahat s sebou. Vrátili se okolo čtvrté, osprchovali, tentokrát už mě Katka nechala trochu teplé vody a sedli si na verandu. Katka se stulila do náruče, zavřela oči a prý „něco hezkého mi povídej.“

Co jsem mohl dělat, tak jsem blábolil, jak je mi s ní dobře, jak ji miluji a jak se těším na večer. Zvedla hlavu, podívala se na mě šelmovsky prý: „Myslíš to vážně?“
„Naprosto,“ ujistil jsem ji a vrazil pusu.

Po večeři mě hnala Katka do chatky, jako by hořelo. Sotva jsme vešli, shodila mě na postel a skočila na mě. Začala lechtat, kousat, dusila mě polibky tak dlouho, až jsem ji chytil za ruce, převrátil na záda a držel ji, aby se nemohla pohnout. I tak se kroutila, zkoušela, jestli mě nemůže kousnout, prostě byla v tak rozverné náladě, že jsem musel zakročit a začal jsem jí vyhrožovat, že takovou ďáblici si nikdy nevezmu.

„Já už budu hodná,“ zakňourala.

Pustil jsem její ruce, které mě okamžitě objaly, přitiskly ke Katce a ta mě začala pro změnu dusit líbáním. Její jazýček se ani na vteřinu nezastavil. Když jsem ho neměl v ústech, lechtal za uchem, nebo na nose. Tak jsem jí to začal oplácet a ona, když poznala že mě dostala do té správné nálady, se uklidnila a začala se mazlit.

Milovali jsme se křečovitě, vzdychali štěstím, cítili jeden druhého a jenom jsme si v duchu přáli, aby to ještě neskončilo. Stulená v mojí náruči, zhluboka dýchala a já musel opět nastoupit jako vrchní odstraňovač ženských slziček. Přisála se potom na ústa dlouhým polibkem a odkutálela se do koupelny. Vrátila se, přitiskla ke mně a prý trochu teplé vody mi nechala. Tiskla se, pokoušela jak se dalo, tak jsem ji jemně plácl na zadeček a odešel se osprchovat. Vrátil jsem ke své milované Kačence, přitiskli se k sobě a usnuli.

Potom míjely dny jeden za druhým, až přišla sobota, rozloučili jsme se a odcestovali spolu domů. Katka se nastěhovala do mojí garsonky, prý abych jí nevzal roha.

Její sousedé, starší pár s dospělou dcerou, hledali výměnu svého bytu za dva menší, tak jsme se domluvili, oni si vzali naše garsonky, doplatili jsme rozdíl a najednou měli pěkný třípokojový byt.

V práci se nic netušící Karel vyptával, jaké to bylo na horách a Katka mu básnila, že to byla nejkrásnější tůra, na jaké byla.

Pak Karlovi mile oznámila: „Abych nezapomněla, nachystej si kvádro, jdeš Lojzovi za svědka.“
„On se žení?“ zůstal jako tvrdý Karel, „koho si bere?“
A Katka na něj: „Ty jsi jako malej kluk, přece mě.“
Zůstal z toho tak zpitomělý, že si sedl na židli, chvíli přemýšlel a pak si vzdychl: „Vás nechat chvíli bez dozoru.“

Další dny a týdny míjely v rychlém sledu a Katka se vrhla do dirigování, jak zařídit náš nový byt. Kmital jsem mezi řemeslníky, dohadoval se s prodavačkou v nábytku, protože Katka chtěla ten odstín obýváku, který nebyl skladem, ale ona ho chtěla hned. Posléze se vše chýlilo ke konci, řemeslníci nás už opustili, Kačenka si dala říct s barvou nábytku v obýváku a lákala mě do ložnice, prý se musí nová postel zaběhnout.

Stihli jsme v tom kalupu i svatbu, malou, jenom s rodiči a svědky a konečně se dostával náš život do normálních kolejí. Katka ráda vařila, hlavně podle kuchařky a pečlivě sledovala, jestli to dělá přesně, jak je to napsané.

Moji maličkost do kuchyně pouštěla nerada, prý je vždycky po mě moc uklízení. Až jednou, Katka si donesla z práce nějakou zakázku, kterou musela rychle dodělat a já jsem se odsunul jako by nic do kuchyně, zavřel dveře a dal se do vaření. Když jsem byl sám, rád jsem si udělal nějakou minutku, ale zásadně dle své fantazie, kuchařku jsem nepoužíval. Naklepal jsem plátky masa, potřel sojovou omáčkou, nechal odležet a nachystal si fritovací hrnec. Potom jsem maso opekl na pánvičce, dal do tepla a fritoval jsem hranolky. Na talíře jsem nachystal fritované hranolky, na ně plátek masa potřený hořčicí a posypaný jemně nakrájenou cibulkou. Ozdobil jsem to rajčátky, okurkou a paprikou, naaranžoval na stůl a zavolal Kačenku k obědu. Šla s nedůvěrou, už viděla horu špinavého nádobí, když její nosánek nasál vůni masa. Došla ke stolu, nevěřícně se na mě dívala a prý, kde je ten recept v kuchařce, že ho neviděla. Tak jsem si poklepal na čelo a že tady jsou moje recepty, ne na papíře. Vrhla se na jídlo, bylo vidět, jak jí chutnalo a po jídle spokojeně prohlásila: „Tímto ti dovoluji vstup do kuchyně, můžeš vařit častěji.“

Tak plynuly dny, týdny, občas se zastavil Karel se svou cestovatelkou z Korfu, poseděli jsme, pokecali, prostě pohoda. Pak se jednoho dne Kačenka ke mně přitulila a zjihlým hláskem šeptala: „Asi budeš tatínkem, už druhý měsíc jsem nic nedostala.“

Políbil jsem ji a nařídil, ať se objedná u doktora, že to chci vidět černý na bílým. Bylo to tak, vrátila se hrdě s knížečkou a hned: „Tatínku, čas letí, budeš makat. Dokud můžu, budu pomáhat, ale než se to narodí, musí být vše v naprostém pořádku.“
A tak jsem opět musel kmitat, vše se stěhovalo, aby se to potom vrátilo na své místo, no prostě moje Kačenka byla mistr světa ve vznášení pohrom do naší domácnosti. Asi po týdnu, když zjistila, že se ze vším už hnulo a že už neví co stěhovat, tak se uklidnila. Vzhledem k tomu, že jsem obstál v kuchyni, musel jsem vařit a Katka si libovala, jak jí chutná. Jednou prohlásila, že jídlo bylo tak dobré, že to chutnalo i našemu děťátku. Prostě s těhotenstvím ji chytila i mlsnota.

Dny a měsíce ubíhaly, Kačence se kulatilo bříško a já musel pod jejím bedlivým pohledem kontrolovat jak malé kope. Kupodivu snášela těhotenství pohodově, spíš jak se blížila její doba, tak jsem začal být já nervózní.

„Prosím tě, co se čílíš,“ smála se, „budeš rodit ty nebo já?“
Tak jsem jí zoufale řekl, že už si cvičím porodní bolesti. Jednou k večeru, to už jsme leželi na lůžku, do mě šťouchla a že ať jdu zavolat sanitku. Vylítl jsem, papuče nechal u postele a hnal se k telefonu, kde jsem si pěticentimetrovými písmeny napsal číslo, na které mám volat. Zavolal jsem a nějaká dáma mě uklidňovala, že už vyjíždějí, ať pomůžu své paní s oblečením a s taškou. Tak jsem zase letěl do ložnice, Kačenka klidná se na mě usmívala, oblečená, tašku u nohou a prý se mám také obléct, nebo s ní půjdu k sanitce v pyžamu?
Přijela sanitka, naložili Katku do vozu, podal jsem jí tašku, inkasoval políbení a odjeli. Věřte, nevěřte, mě vám chytly takové střevní bolesti, že jsem se nejméně hodinu kroutil na záchodě. Pak prý mužský nemá porodní bolesti. Ležel jsem na lůžku, klepal jsem se strachem, aby všechno dobře dopadlo, nakonec Katka už nebyla nejmladší, a pomalu usínal.

Bylo kolem čtvrté hodiny zrána, když se ozval telefon. Vystřelil jsem k němu, ohlásil jsem se a nějaký anonymní ženský hlas mi oznámil: „Tatínku, máte kluka, vše proběhlo bez komplikací, váží tři kila šedesát, měří padesát tři centimetry. Maminka vás pozdravuje a máte se za nimi dnes odpoledne stavit a donést jí zubní kartáček a pastu, prý to zapomněla.“
Roztřeseně jsem poděkoval, dopotácel se k posteli a pomalu se vzpamatovával.

Ráno jsem zavolal Karlovi, ať mě v práci omluví, že mám porodní bolesti.

Chechtal se a prý ví, co ze mě vyleze.
„Sprosťáku,“ napomenul jsem ho, „tak se mluví s novopečeným tatínkem?“
„Neblbni,“ vykřikl, „už je to? Tak jak to dopadlo?“
„Vše v pořádku, je to kluk, má padesát tři kilo a měří tři celé šest centimetrů.“
„Nějak ti dnes ty míry nefungují,“ řehtal se.
„Však počkej,“ vyhrožoval jsem mu, „tebe to ještě čeká.“

A tak jsem odpoledne zabrousil do květinářství, nechal si doporučit kytku, jaká se prý maminkám nosí do porodnice, i když jsem prodavačku podezíral, že do kytice dala vše, co bylo nejdražší a nemohla se toho zbavit. S kytkou a sáčkem s pastou a kartáčkem jsem důstojně vešel do porodnice, sestra mě zavedla k velkému oknu a ukázala bílý uzlíček a pak zavedla na pokoj. Katka právě seděla na posteli a do sebe ládovala banán a když mě uviděla, tak se málem udusila. Padla mě s pláčem kolem krku, líbala jako by mě měsíc neviděla a já jí v rozrušení cpal místo kytice do ruky sáček s kartáčkem. Sestra mi jemně vytáhla z ruky kytku, prohlásila že je krásná a že musela stát peněz, což měla pravdu, a dala ji do vázy. „Máme krásného kluka, že?“ dychtivě mě zpovídala Kačenka.

Co jsem jí měl říct, že jsem viděl jenom bílý uzlíček?

Tak jsem jí kluka pochválil, že je celý po ní, ale oponovala, že ne že je celý po mě. Tak jsme se dohadovali, až ustoupila s tím, že alespoň malý kousíček má po mně, když je to kluk. „Jaké mu dáme jméno,“ zeptal jsem se.
„Vidíš, já zapomněla, ptali se mě a já jsem si na žádné klukovské jméno najednou nemohla vzpomenout, tak se jmenuje po tobě.“
A rozverně dodala: „Co jsi si vyrobil, to máš.“

Za pár dnů jsem měl doma Katku s následníkem trůnu a začalo pro mě období, kdy jsem byl honěn hned pro plínky, hned mě učila přebalovat a já se zalykal zápachem, no prostě ženské sekýrování. Ale konečně jsem viděl svého následníka v plné parádě. Opravdu nelhali, byl to kluk. Dny ubíhaly a já uhoněný z práce přišel domů a byl znovu honěn svou milovanou ženuškou. Jídlo prý v porodnici za moc nestálo, a tak jsem musel stále držet službu v kuchyni, aby se mlsný Kačenčin jazýček měl čím laskat. Stále jsem jen slyšel „to do jídla nedávej, to nemůžu, Lojzíkovi to nechutná“. No, jsem povahou spíš kliďas, tak jsem dělal co chce a ona se šťastně usmívala, jak má hodného manžílka.

Postupně, jak čas ubíhal, začínal se mojí ženušce zdvíhat další apetit. Jednou večer se stále na mě tulila, líbala, kousala, až jsem ji napomenul, že vzbudí malého.
Zvedla se, pátravě se zahleděla do postýlky a prohlásila: „Ten spí, dostal nabumbat a teď dá pár hodin pokoj.“
A znovu se na mě vrhla, tiskla se mazlila se, hladila po celém těle, že jsem se zeptal: „To už zase můžeme?“
„No jasně, já ti to neřekla?“ divila se.
Tak jsem ji objal, přitiskl k sobě a mazlili jsme se, milovali až nemohla popadnout dech a potom celá uslzená, přitiskla se ke mně mokrou tvářičkou a zašeptala: „Po tom se mi strašně stýskalo.“

Tak tady končím vážení, dál by to bylo stále dokola a vy kteří máte děti, mi určitě dáte za pravdu.

J.R.

Autor

5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Šmajda

Překvapilo mě, že nebyl otec u porodu a že mohl do porodnice přinést kytici ;-). Dnes je to spíš opačně. Otec „musí být“ u porodu a kytky jsou zakázané :-D.

Šmajda

Já taky, ale jsou to tři měsíce :-D.
PS: oprav si u sebe „Josífkovi“. Otec je Alois a ne Pepa ;-).

reniem

Tak snad skonci období sucha;-)A gratuluji:-)

Šmajda

😀 a děkuji.

Martin

Moc hezké povídání .

Denis86

Moc pěkné

Junior

Krásná povídka. O co člověk může přijít když se drží zásad. S tím otcem u porodu má pravdu ono se to dost měnilo. Já jen ženu odvezl do porodnice a ještě byl čas i když podle doktorů přenášela a tak jsem moc šancí být u porodu neměl. Díky za tuto povídku.

9
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x