Studentská výpomoc 02 🇨🇿

Sobotní dopoledne ubíhalo nezvykle pomalu. V jiných rodinách již touto dobou manželky stály u plotny a připravovaly sobotní oběd, děti si hrály v pokojíčku, ty starší seděly u neodmyslitelných mobilů, notebooků, nebo tabletů.
Manželé, pohodlně rozloženi v křeslech četli noviny, nebo sledovali televizní pořady.

Ani u mě se trávení sobot zase tak moc nelišilo od ostatních. Jen studená plotna nevěstila nic dobrého a ticho v prázdném bytě bylo nesnesitelné.
Zprvu jsem bezmyšlenkovitě přecházel od okna k oknu, nakonec jsem doslova bez přemýšlení a mechanicky nastavil kávovar, vložil do něj kapsli, zaposlouchal se vrčení přístroje a pozoroval, jak do vloženého hrnku se syčením natéká vonící káva a na povrchu se tvoří hustá mléčná pěna latté kávy.

Odsunul jsem na stolku několik rozevřených časopisů, ve kterých jsem luštil křížovky, položil hrnek s kávou a chvíli jsem pod časopisy hledal televizní ovladač.
Rozhlížel jsem se po bytě a nahlas přemýšlel: „Je potřeba trochu poklidit, utřít prach, pustit pračku a hlavně vymyslet něco k obědu.“
Uvědomil jsem si, že jsem si v obchodě zapomněl koupit hotovku k ohřátí, a bezvýsledně jsem přemýšlel, co si uvařím.
Usrkával jsem kávu, zapnul televizor a bez zájmu jsem přepínal jednotlivé kanály. Jako obvykle mě nic nezaujalo.
Nakonec jsem došel k závěru, že úklid ještě chvíli vydrží. Při mé příslovečné lenosti zajít si na oběd do restaurace, mě napadlo, že bych se mohl odbýt něčím z lednice. Otevřel jsem ji a zíral na prázdné regály.
S prázdným žaludkem jsem si zase sedl do křesla a zadíval se do okna, kterým nakukovalo zvědavě do bytu sluníčko a lákalo k procházce městem.

A právě ten pohled do okna ve mně na chvíli vyvolal vzpomínky na Kateřinu. Zjevila se mi na hliníkových štafličkách, v krátké riflové sukni, s obnaženými stehny, jak se natahuje k hornímu okennímu rámu.
Po chvíli se mi i vybavila vzpomínka na to, jak ve svých prstech držela mé stojící přirození.
Zavřel jsem oči a ucítil jsem na něm její vlhké rty.

V tu chvíli se ve mně probudila neodolatelná touha se s ní opět setkat. Vždyť mi sama nabídla, abych se ozval, když mi bude smutno, nebo když budu potřebovat její pomoc.
Kam jsem si jen dal ten papírek, na kterém jsem měl napsané její telefonní číslo?
Nadzvedl jsem několik časopisů na stolku v naději, že bude někde pod nimi. Hledal jsem marně. Při svém příslovečném smyslu pro nepořádek jsem ho někde zahrabal, nebo dokonce vyhodil.
Proč jsem si její číslo nenapsal do seznamu v mobilu? To jsem celý já. Rezignovaně jsem se sesunul zpět do křesla a koukal na pohozený mobilní telefon.
Naděje, že zase někdy uslyším její příjemný hlas, se začala pomalu vytrácet.
Škoda. Vidina toho, že bych si s ní třeba vyšel i na procházku městem, že bychom si sedli někde do kavárny a všichni by mi záviděli její mladost a krásu, se nenávratně rozplývala.
Možná by ani se mnou nikam nešla, napadlo mě záhy, možná jsem pro ni starý a nestála by o mě.
Ale ne, vrátila se mi záhy naděje, vždyť se sama nabídla, že jí mohu zavolat.
Jenže všechno je marné, když nemám její telefonní číslo.

Pak mi hlavou blesklo řešení. Pod nějakou záminkou vylákám znovu její číslo od kolegy z práce.
„Zavolám mu hned,“ rozhodl jsem se a vzal jsem do ruky mobil.
Ještě než jsem začal volit jeho číslo, došlo mi, že bych měl mít v seznamu hovorů její číslo, když jsem jí poprvé volal.
Sám sobě jsem poděkoval za svou pohodlnost, kterou je to, že nemažu seznamy hovorů okamžitě. Jeden z momentů, kdy se lenost vyplatila.

Najít její domnělé číslo, bylo dílem několika okamžiků. Číslo, u kterého nebylo uvedeno jméno volanému, by mohlo být ono. Stačilo jen stisknout ikonku telefonního sluchátka.
Mám, nemám? Dech se mi zrychlil. Cítil jsem jsem jako mladý, nesmělý kluk, který volá své dívce. Rychle jsem přemýšlel, co jí řeknu, až to na druhé straně zvedne.
Nebo raději ne. Třeba bude mít již nějaký program? Říkala přeci, že chodí v sobotu s kamarádkami do vinárny. Může být někde na brigádě. Může mít kluka a je s ním na rande.
Položil jsem telefon zpět na stolek.
Chvíli jsem seděl a koukal bezcílně na obrazovku televizoru. Jakýsi muž tam otevíral ústa. Nevím, co říkal, měl jsem vypnutý zvuk.

Touha po setkání s Kateřinou se ozvala znovu, tentokrát silněji. Musím ji vidět, musím se s ní setkat.
Znovu jsem uchopil mobilní telefon, navolil seznam hovorů, nadechl se s odvážně klepl na na ikonku sluchátka.
Chvíli se ozýval vyzváněcí tón, a zdálo se, že účastník na druhé straně to nezvedne.
Už jsem byl pevně rozhodnut telefon vymáčknout, když se z přístroje ozval příjemný dívčí hlas.
„Koulová.“
Je to ona, poskočilo mi srdce. Okamžitě jsem ji poznal po hlase. Kéž by se představila ještě jednou.
„Koulová, kdo volá?“ ozvalo se znovu z mobilu.
„Koblížek,“ skoro potichu jsem odpověděl.
„Potřeboval jste něco, pane Koblížku?“ zazněl dotaz z druhé strany.

Ona snad zapomněla, napadlo mě v první chvíli. Opět mi hlavou proběhly vzpomínky na chvíle prožité s Kateřinou.
„Koblížek… Pepa. Myla jsi u mě okna, vzpomínáš?“ vychrlil jsem ze sebe.
„Aha,“ dostalo se mi chladné odpovědi. „Vzpomínám, potřebuješ je zase umýt?“
„Ne… to ne… ale rád bych se s tebou zase sešel,“ málem jsem koktal a cítil jsem, jak mi rudnou uši.
„To zní jako pozvánka na rande,“ zasmála se na druhé straně Kateřina. „Mám tomu tak rozumět?“
„Jo.“
„Řekni kdy a kde a já se pokusím přijít. Nebo mám přijít k tobě?“ zeptala se tónem, jako by se jednalo o pracovní schůzku a ne rande.

Chtěl jsem s Kateřinou napřed prožít hezký večer někde v restauraci nebo vinárně, než ji pozvu k sobě domů a okamžitě mě napadlo romantické místo na nábřeží řeky, ve vinárně s terasou a výhledem na kotviště loděk.
„Co takhle příští sobotu večer v osm ve vinárně U přístavu?“
Chvíli bylo ticho, asi přemýšlela, kde ta vinárna je, a pak souhlasně odpověděla: „Platí, tak v sobotu večer.“

Týden se neskutečně vlekl. Každá hodina se zdála být nekonečná, mnohdy probdělé noci nebraly konce.
Co se to se mnou děje. Zřejmě jsem se zamiloval. Ve svých představách jsem se s ní viděl na dlouhých procházkách, kdy se za námi kolemjdoucí otáčeli a prohlíželi si tuto atraktivní dívku.
„To je určitě jeho dcera,“ odhadovaly by ženy.
„Určitě ne,“ oponovali by muži. „To by se s ním nedržela za ruce a nedívala by se mu tak zamilovaně do očí.“
„Závidíte,“ říkal jsem si v duchu. „Jen záviďte. Nemůže mít každý takové štěstí, jako já.“

Nejpomaleji ubíhala samotná sobota. Byl jsem přesvědčen, že jsem vybral to nejromantičtější místo v celém městě.
Za dlouhých letních večerů, bylo posezení v této vinárně velice romantické. Terasa se slunečníky zasahovala přes břeh daleko do řečiště a při bujnější představě se zdálo, jakoby jste seděli přímo na hladině.
Ještě krásnější a romantičtější to bylo večer, kdy se osvětlení terasy odráželo ve vlnách řeky.
Kolonádu podél řeky lemovala řada laviček, na kterých za vlahých večerů sedávaly milenecké dvojice, hledící do stříbrných vln, ve kterých se odrážel svit měsíce.

Chvíli posedíme na terase, dáme si kávu nebo skleničku vína, dobrou večeři a zbytek večera strávíme u mě v bytě milováním, tak jsem zakončil úvahy před zrcadlem při posledních úpravách.
Ještě jsem na sebe stříkl pár kapek parfému Angry Beards a vyrazil jsem na schůzku s Kateřinou.

Čím více jsem se blížil ke vinárně U přístavu, tím více mi bušilo srdce.
Slunce se pomalu sklánělo nad obzorem, od vody vanul příjemný vánek, nasycený vůní řeky a před vinárnou postávala dívka.
Náramně mi připomínala Kateřinu, ale zmátlo mě její oblečení. Dívka měla na sobě krátkou červenou koženou sukni, na nohách síťované punčochy, a její rezavý účes působil trochu nepřirozeně, jakoby měla paruku.
Znejistěl jsem. Popošel jsem ještě několik kroků a dívku oslovil křestním jménem.
„Kateřino?“
Otočila se za hlasem. Zůstal jsem stát oněmělý. Byla to Kateřina.

„Málem jsem tě nepoznal,“ vysoukal jsem ze sebe.
„Nic ve zlém,“ řekl jsem si pro sebe. Vypadá jako děvka. Mé celotýdenní očekávání náhle nabralo jiný směr.
„Děje se něco?“ otázala se Kateřina.
„Ne, nic,“ zalhal jsem.
„Nepůjdeme si sednout?“ přerušila Katka nepřirozenou pauzu.
„Promiň,“ vrátil jsem se do reality.

Usadili jsme se na terase, objednali si večeři, láhev vína a Kateřina se pustila do vyprávění.
„Víš, už si nepřivydělávám úklidem a mytím oken. Když jsem viděla, jak spolužačky získávají celkem slušné peníze tím, že dělají společnice, řekla jsem si, že to taky zkusím, ale ve vší slušnosti.“
Moc jsem jejímu tvrzení nevěřil. Mé představy o tom, jak se s ní budu chlubit svému okolí, se pomalu vytrácely.
„Ty jsi Pepo výjimka,“ položila svou ruku na mou. „S tebou je to úplně jiné. Tobě ty okna ráda umyji a pak se s tebou pomiluju.“
Říká to schválně, aby zachránila večer, nebo to myslí vážně? Hezky se to poslouchalo, ale stejně jsem ji podezíral z toho, že nemluví pravdu.

Během večera došla řeč i na splacení dluhu.
„Když jsme se u tebe spolu loučili, řekla jsem ti, že jsem stále tvou dlužnicí,“ připomněla Katka i svůj slib, že musí dluh splatit.
„Zaplať a půjdeme k tobě,“ tajuplně se usmála a přehodila si nohu přes nohu a na krátkou chvíli ukázala černé kalhotky. Snad to jsou kalhotky. Na chvíli jsem zapochyboval. Pak jsem si uvědomil, že z její poslední návštěvy mám v paměti zafixováno, že je blondýna a to všude.

Když jsme konečně přišli ke mně domů, usadil jsem Kateřinu na pohodlné pohovce a odešel jsem do kuchyně, uvařit kávu.
„Pojď už ke mně,“ slyšel jsem z pokoje její lákavý hlas.
„Hned,“ odpověděl jsem. „Jen co uvařím kávu.“
Když jsem vstoupil do obývacího pokoje, málem jsem upustil šálky.
Katka seděla pohodlně na pohovce, sukni vysoko vyhrnutou, halenku rozepnutou tak, že jí látka sotva zakrývala bradavky ňader.
„Hodně se změnila od své poslední návštěvy. Z nezkušené dívčiny se stala rázem, dá se říci děvka,“ proběhlo mi myslí.
Katka si na pohovce poposedla, aby mi uvolnila místo vedle sebe.

Seděl jsem vedle ní a v tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Trochu mě to její chování zaskočilo.
Ještě, že se Katka chopila iniciativy sama. Oběma rukama mi uchopila hlavu a políbila mě. Nečekal jsem to a málem jsem se zakuckal.
„Co je s tebou?“ podržela mi hlavu od sebe, „tebe to nevzrušuje?“
Aby si potvrdila svůj dotaz, její ruka sklouzla mezi mé nohy.
Prsty, které uchopily přes látku doposud měkký úd, stiskly a má chlouba začal tvrdnout.
„Vzrušuje,“ prohlásila vítězoslavně a už se dobývala k zipu kalhot a po chvíli úd vysvobodila. To už byl v plné síle.
Katka se k němu sklonila a já ucítil vlhkost jejích rtů.

Postupně jsme se zbavovali šatů, až jsme konečně, oba nazí splynuli v jedno tělo. Mlaskavé zvuky zpocených těl a vzrušené vzdechy se zrychlovaly, až v jednom okamžiku dosáhly vrcholu.
Následovalo dlouhé vydýchávání.

Po každém milování na mě přichází nutnost čurání. Ani tentokrát jsem neučinil vyjímku. Když jsem se vracel z toalety, zastihl jsem Kateřinu se zavřenýma očima. Snad na chvíli usnula. Sedl jsem si do křesla naproti a prohlížel si její nahé tělo.
„Je pořád krásná,“ říkal jsem si, „ale proč se takhle změnila? Možná ji k tomu donutila finanční situace, možná ji přesvědčily kolegyně, že je to jedna z možností, jak si bezpracně přivydělat ke studiu.

Už ani nevím, proč jsem to udělal. Vstal jsem, vytáhl jsem peněženku a na stolek jsem položil tisícikorunovou bankovku.
Vrátil jsem se do koupelny a dával jsem se před zrcadlem do pořádku.

„Je moc pozdě, budu už muset jít,“ ozvalo se za mnou. Kateřina stála mezi dveřmi již oblečená a chystala se k odchodu. „Když budeš zase chtít, zavolej. Telefonní číslo máš. Vyprovázet mě nemusíš, zabouchnu dveře.“
Když jsem se otočil, byla už pryč. Slyšel jsem jen cvaknutí zámku vchodových dveří.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje a tvrdě dosedl na pohovku. Pohledem jsem zabloudil ke konferenčnímu stolku. Tisícovka tam už nebyla.