Studentská výpomoc 01 🇨🇿

Dlouho jsem se nemohl vyrovnat se smrtí manželky. Nejenom, že jsem ji všude viděl, ale s přibývajícím časem jsem stále častěji zjišťoval, že mi chybí i pro normální každodenní život.

Důkazem toho bylo například neumyté nádobí, které se hromadilo v dřezu, někdy i s připáleným dnem, to když jsem neuhlídal pokusy o vytvoření nějakého pokrmu.
To už vůbec nemluvím o tom, že mi chybělo pohlazení, milé slovo a vůně ženy, ležící vedle mě v posteli.
Nebyl jsem zase tak starý, aby ve mně představa nahého ženského těla nevyvolávala určité reakce, které jsem krotil nad záchodovou mísou, nebo před rozevřeným pornografickým časopisem.

Nakonec vždy má rozjímání a vzpomínky skončily nad šálkem dobré kávy. To bylo jediné, co jsem opravdu uměl dobře. Vymýšlím si. Dokázal to kávovar. A tak káva završená hustou mléčnou pěnou, mě spolehlivě přivedla na jiné myšlenky.

Toho podvečera jsem opět seděl u šálku latté kávy a díval se na neutěšený stav bytu. Ne, že bych žil v úplném nepořádku, ale ledacos jsem pominul tvrzením, že to vydrží do zítřka, nebo že pohozené tričko na křesle si obléknu ráno, tak proč ho uklízet.
Opomenul jsem i již tři dny neutřený prach na nábytku. Zrak mi spočinul na okně v obývacím pokoji. Zacházející slunce do něho svítilo a zvýraznilo šmouhy na skle. Naposledy okno myla manželka. A nejen to. Určitě i ostatní okna v bytě, byla v žalostném stavu.
Jsou určité domácí práce, které nesnáším, jako je třeba mytí nádobí, žehlení. Mezi ně patří i mytí oken, i když jsem to prakticky ještě nezkoušel.
Není zbytí, vyhradím si na to jeden den, nejspíš sobotu, a pokusím se okna umýt.

Se svým problémem jsem se druhého dne svěřil svým kolegům v kanceláři.
„Nevím, proč z toho děláš takovou vědu?“ divil se kolega, sedící u stolu přede mnou. „Existuje přece úklidová služba, tak si tam zavolej a domluv se s nimi.“
„No to není vůbec špatný nápad,“ zareagoval jsem.
„Nám chodí uklízet jedna studentka,“ ozval se další kolega. „Manželka se s ní domluvila, pomáhá s úklidem i okna umyje. Je ráda, že si při studiu na vejšce přivydělá nějakou korunu. Navíc se při tom podívám na hezkou ženskou. Musím opatrně, abych neschytal nějakou od paní domu.“
Na chvíli se odmlčel, zřejmě si vzpomněl na dívčino tělo.
„Jestli chceš, zeptám se jí, až zase přijde, jestli by ti ty okna umyla.“
„No, to bych byl rád,“ kvitoval jsem jeho nabídku s povděkem. „Kdyby to bylo včera, tak už je pozdě,“ vzpomněl jsem si na špinavá okna.

„Nebo víš, co?“ozval se znovu kolega. „Co kdybych ti dal její telefonní číslo, že bys jí zavolal?“
Nečekal na můj souhlas, vytrhl z bloku papír a spěšně mi požadované číslo napsal.
„Tak proč jí nevoláš?“ ozval se po chvíli, když viděl, že jsem si papírek strčil do kapsy.
„Možná je zrovna ve škole a nevzala by to. Zavolám jí večer z domova,“ hledal jsem rychle výmluvu. Bylo mi hloupé volat jí před nimi.

Po příchodu z práce jsem zase ledabyle odhodil svršky oblečení na křeslo, usadil se na pohovce a na mobilu vymačkal číslo z papírku od kolegy.
Chvilku se ozývalo vyzvánění. Nic. Už jsem chtěl mobil položit, když se z něho ozval příjemný dívčí hlas.
„Koulová.“
„Tady je Koblížek. Kolega z práce mi na vás dal telefonní číslo, měl bych na vás prosbu,“ řekl jsem nesměle. Za tu dobu, co jsem byl sám, odnaučil jsem se nějak mluvit se ženami.
„Co jste potřeboval?“ zeptala se dívka.
„Cadrba… tak se jmenuje kolega… říkal, že jim pomáháte s úklidem. Víte já bych potřeboval… umýt okna.“
„Cadrbům pomáhám s úklidem, to máte pravdu. Jestli je to tak, nemám problém s tím pomoci i vám. Jak se můžeme domluvit?“

Srdce se mi rozplesalo radostí. Myslel jsem, že mě odmítne.
„V sobotu, tuhle sobotu, máte čas?“ zauvažoval jsem nahlas.
Chvíli bylo ticho.
„Jo, to se hodí. Řekněte mi, kam mám přijít. Když vám to nebude vadit, vzala bych i kamarádku. Věci na úklid mám, jediné o co bych vás požádala, jestli máte nějaké schůdky.“
„Nemusíte si nic brát. Mám hliníkové štafličky, a i nějaké ty prostředky na mytí, i hadry se najdou.“
„Tak to je fajn,“ ozvalo se na druhé straně. „Hlavně mi řekněte v kolik a kam.“
„No vidíte, jsem nějak roztržitý. Třeba v devět, ulice U hráze 444. Je to na sídlišti Skřivánek, kousek od rybníka. Budu se těšit.“
„Já taky,“ ozvalo se na druhé straně.
Připadal jsem si, jako bych ji zval na rande. Jen abych nebyl zklamaný.
„Co blbneš?“ řekl jsem si nakonec pro sebe. Vždyť ti jde jen umýt okna.

V sobotu, přesně v devět, zazvonil zvonek. Rychle jsem si prohrábl mírně prošedivělé vlasy a otevřel dveře.
Za nimi stála asi dvacetiletá štíhlá dívka, v krátké džínové sukni, s plavými delšími vlasy.
Usmála se a zdvořile se zeptala: Jsem dobře u Koblížků?“
„U Koblížka,“ opravil jsem ji.
„Promiňte, domnívala jsem se podle vizitky na dveřích, kde máte Jana a Josef Koblížkovi, že jste ženatý.“
„Manželka zemřela, jsem sám. Proto jsem vás taky požádal o tu službu.“
„Omlouvám se, to jsem netušila,“ zarděla se dívka. „Kateřina,“ představila se.
Otevřel jsem více dveře a pozval ji dovnitř.
„Kamarádka nemohla, tak jsem přišla sama,“ vysvětlovala mi, když se zouvala.
„To nemusíte.“
„V pořádku, přinesla jsem si sebou „pracovní obuv“, usmála se. „Tak, kde máte ty okna?“ rozhlédla se po bytě.
„Nedáte si kávu?“ zeptal jsem se zdvořile.
S omluvou ji odmítla. „Nejdřív práce a pak uvidíme.“

Donesl jsem jí z koupelny potřebné věci. „Sundal jsem vám záclony,“ hlásil jsem svoji připravenost.
„To jste nemusel, sundala bych si je sama.“

Pustila se do práce. Sedl jsem si na pohovku a tiše jsem ji pozoroval. Nechtěl jsem se motat po bytě, abych nepřekážel.
Práce jí šla od ruky, bylo vidět, že má v této činnosti už praxi. Utírala rámy a svůdně při tom vrtěla zadečkem. Občas, když se musela natáhnout výše, vyhrnula se jí už tak krátká sukně a obnažila dokonale tvarovaná stehna. Tu a tam jsem i na chvíli zahlédl bílé kalhotky.
Teprve nyní mi začalo docházet, že mi opravdu chybí žena, a to nejen pro starost o domácnost, ale taky pro takovýto pohled.
Doufám, že nebude potřebovat něco, pro co bych musel vstávat. Zjistil jsem totiž, že se mi probouzí touha v podobě ztopořeného penisu.

„To s tou kamarádkou, byla jen taková záminka,“ ozvala se Kateřina ze schůdků.
„Jak to?“ zeptal jsem se udiveně.
„Neznám vás, a kdo ví, co vás mohlo napadnout. Když jste mi pak řekl, že mě doporučují Cadrbovi, uklidnilo mě to. Vím, že jste určitě seriozní pán.“
„Co mi taky jiného zbývá,“ zažertoval jsem, a rukou si zakrýval bouli na kalhotách, aby si jí náhodou nevšimla.

Konverzace pokračovala tlacháním o všem možném a tak jsem se dozvěděl, na jaké vysoké škole studuje, a že si na studia přivydělává touto prací.
„Je mezi námi i pár holek, které se dostanou k penězům trochu jinak, ale já na to nemám povahu.“
„To je dobře,“ souhlasil jsem s ní. „K vám by se to ani nehodilo, vy jste taková, jak bych to řekl…“ hledal jsem slova, „taková křehká.“

„Takže máme hotovo,“ řekla po chvíli, a sundavala si gumové rukavice.
„Můžu vás tedy pozvat na tu kávu,“ chytil jsem se nastalé příležitosti. „Myslím, že kávu dělám dobrou, tedy umím dobře nastavit kávovar,“ dodal jsem a běžel jsem do kuchyně.
„Když jinak nedáte,“ odpověděla Kateřina a posadila se do volného křesla.

Tentokrát jsem zase já vyprávěl o sobě, co dělám a jak se potýkám s životem chlapa samotáře.
„Jste příjemný a sympaťák,“ vysekla mi Kateřina poklonu. „Když budete potřebovat uklidit, nebo zase umýt okna, klidně zavolejte. Hezky se s vámi povídalo, ale já budu muset běžet. I když je sobota, ještě něco mám.“
„Rande?“ zažertoval jsem.
„Ne,“ ujistila mě. „Jdeme si holkama někam sednout.“

„Neutíkejte,“ zarazil jsem ji, když se chystala vstát k odchodu. „Taky se musíme spolu vyrovnat. Co dlužím?“
„Já nevím, to záleží na vás,“ odpověděla rozpačitě. „Pětistovku?“ navrhla.
Odešel jsem do kuchyně pro peníze.
„To je v pořádku?“ vložil jsem jí do dlaně dvoutisícovku.
Otevřela dlaň a udiveně zírala na bankovku.
„Ne, to nemůžu vzít,“ bránila se. „To je strašně moc.“
Uchopil jsem ji za ruku a dlaň jí zavřel. „Tak je to i se zálohou napříště,“ snažil jsem se jí vysvětlit.
„Opravdu nemáte drobnější? Já nemám zpátky,“ bránila se. „Leda, že by?!“

Jak jsme proti sobě stáli, položila mi náhle obě ruce na ramena a stlačila mě do křesla. Poklekla přede mnou, položila mi dlaně na kolena a pomalu je sunula po stehnech nahoru.
Dívala se mi při tom do očí, až mě tím doslova hypnotizovala. V tu chvíli jsem postřehl, jak její štíhlé prsty uchopily zip kalhot a začaly ho pomalu rozepínat.

Hleděl jsem upřeně na její prsty, jak zápasily s jezdcem zipu. Kalhoty se pomalu rozevíraly.
Kateřina vložila ruku dovnitř a snažila se odhrnutím gumičky uchopit už poměrně tvrdý úd a vysvobodit ho ze zajetí slipů.
„To nemůžete…“ snažil jsem se jí zabránit v jejím počínaní, ale hlas mě zradil. Zmohl jsem se jen na hlasité vzdechnutí.

Nemohl jsem uvěřit náhlému zvratu v jejím chování. Zvedla ke mně pomněnkově modré oči s omluvou.
„Nezlob se na mě, asi to moc neumím, ale chci ti nějak poděkovat za ty peníze. Moc je potřebuju, musím zaplatit obědy v menze.“
Chtěl jsem jí říci, že je všechno v pořádku, že si peníze zasloužila, ale místo jsem jen mlčky sledoval, jak nade mnou sklonila hlavu a napnutý fialový žalud obemknula rty.

Jen na chvíli mi proběhla hlavou vzpomínka na manželku. Ta mi to nikdy neudělala a já se jí bál říci, že by se mi to líbilo.
Konečně se mi přání vyplnilo. A nejen to. Je to navíc umocněno tím, že mi to dělá krásná, dvacetiletá dívka a navíc nezkušená.

Ta dívka, kterou jsem dnes viděl poprvé, rozevřela rty a nechala ho vniknout hlouběji do úst. Volnýma rukama nahmatala přezku opasku a po chvíli zápasení, se jí ho povedlo rozepnout.
Mírně jsem se na křesle nadzvedl a Kateřina mi stáhla kalhoty i se slipy ke kolenům.

Pro nezasvěceného diváka by to musel být zajisté šok. Stárnoucí muž, s již mírně prošedivělými vlasy, se staženými kalhotami a před ním klečící mladá dívka, navíc s jeho penisem v ústech.
Já jsem se ale v té chvíli cítil jako mladý kluk. Uchopil jsem Kateřinu za hlavu a pomáhal jí v pohybech a snažil se jí vsunout úd hlouběji do úst.
Začala se dávit a rychle ho vytáhla z pusy.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ omlouval jsem se a pohladil ji po vlasech.
Nyní byla již opatrnější. Několikrát mě na něj políbila, hlavu sklonila ještě níže a jazykem se laskala s varlaty.
„Mně se to předtím líbilo víc,“ zaprosil jsem.
„Dobře, ale já sama, nenuť mě.“

Olízla žalud a opatrně si ho vsunula opět do úst. Raději jsem ji jen hladil po vlasech a vychutnával si teplo jejích rtů a jazyka.
Vydržel bych takhle celou věčnost, ale pohled na její rytmicky se pohybující hlavu, hlavně dlouhý půst, to všechno způsobilo to, že ten známý pocit vyvrcholení a exploze se neodvratně blížil.
Stačil jsem jen vykřiknout „už“, rychle sáhnout po papírových ubrouscích na konferenčním stolku, vytáhnout z jejích úst penis a celou dávku do nich vystříkat.

Ještě dlouho jsem doslova ležel v křesle, s rukama rozhozenýma na opěrkách a vydýchával se. Hlava se mi ze všeho točila a já stále nemohl uvěřit tomu, co se před chvílí odehrálo.
Kateřina stála nade mnou a čekala, až se opět vrátím do reality.
„Bylo to krásné, ale už budu muset jít,“ slyšel jsem jako z dálky její příjemný hlas. „Zavolej, já zase ráda přijdu. Jsem ještě stále dlužnicí.“