V barvě khaki 01

Zapadá slunéčko za klenčanskou horu,
další den v prdeli, díky Pánu Bohu.
Další den v prdeli, na další čekáme,
snad se tě Civile, snad se tě dočkáme.

Psal se rok 1989 a sluníčko ten den už dávno zapadlo za Čerchov. Začínal nový školní rok a nikdo z vojáků v kasárnách netušil, co přinesou následující měsíce. Zatímco supráci doškrtávali sportku a nemohli se dočkat, až konečně naposledy projedou posádkovou branou na korbě tatrovky do vytouženého civilu, mazáci se celí natěšení chystali na stříhání metru. Půlročáci každým dnem očekávali přechod do stavu mazáckého a zobákům pomalu končila těžká doba nekonečných rajónů.

Po večerce na potemnělém pokoji svítila bopovka nade dveřmi a mrtvolně bledým světlem osvětlovala palandy. Služebně nejmladší ptáci na horních bidlech ani nedutali, aby snad náhodou nepřitáhli nežádoucí pozornost debatujících mazáků, rozvalených na dolních regálech. To půlročáci se už do hovoru často zapojovali.

„Ty vole, viděli jste dneska štábní gumy běhat kolem autoparku při testech?“ nadhodil nové téma Láďa.
„Se potili jako prasata, dobytkové vyžraný. Když sem viděl jak Skutr sípe a má vyvalený voči, tak jsem doufal, že ho klepne,“ přitakal Karel.

Vojenská služba záklaďákům moc povyražení nepřinášela, takže fyzické prověrky vojáků z povolání byly zajímavou změnou. Sledovat zoufalé grimasy ve tvářích nenáviděných lampasáků, jejich potácení se při dlouhém běhu a totální vyčerpání po doklopýtání do cíle bylo milým potěšením. Obzvláště někteří vypasenější důstojníci zápolili při plnění limitů nejen o své posudky, ale také o holý život.

„Mě teda spíš zaujala Raskenka. V těch teplákách ta její prdel vypadala celkem mrdatelně. Klidně bych si dal říct,“ přidal svůj postřeh Luboš.
„Sára a její velbloudi,“ zasnil se Láďa při vzpomínce na rozhoupané poprsí pod tričkem soudružky rotné.
„Mě by zajímalo, jestli má khaki i podprdu a spoďáry,“ ozval se z bidla jeden z půlročáků.
„Viděl si snad ve výstrojáku nějaký podprdy? Kdyby tam ňáký byly, tak je naftalín víc ve vatě, než jsou kanystři,“ setřel ho Luboš.
„To by byl frmol, když by si lampasandy přišly vyměnit bombarďáky a práskačky. To by bylo zájemců vo zápůjčku,“ rozchechtal se Láďa a naznačoval rukou honění péra.
„Vy jste normálně perverzní úchyláci,“ obořil se na ně Petr.
„Proč jako?“ nechápal Luboš.
„Ty kokot, radši bych si ho uškubnul, než mrdat s gumou,“ vyjádřil své opovržení Petr a svým nezamýšleným dvojsmyslem rozesmál ostatní.

Doposud mlčící a zasněně se tvářící Fero vstal z regálu. S rukou přitisknutou ke kapsičce na blůze pyžama beze slova svižně opustil pokoj.
„Ááááhhh!“ ulevil spálenému hrdlu Jožo, když třemi dlouhými loky dopil z láhve zbytek ostré domácí borovičky.
„Do piče, som smädný a chcem jebať,“ zaklel.
Jožo byl před pár dny přivelený z Litoměřic a domácí pálenka jeho otce uchvátila všechny, kterým poskytl doušek na sbratření.

„No ty vole, mi povídej! Já bych prcal, až bych brečel,“ přidal se naproti ležící Luboš.
„Kurva! Vypíčenci kokotský! Držte už tlamy vo šukání!“ ošil se Karel při představě nedobrovolného celibátu dalších pár týdnů do opušťáku. „Kam vůbec tak letěl ten šaleniak Fero?“
„Prišiel mu pakeľ od milej,“ ozval se Jožo, smutně si prohlížející prázdnou flašku.
„No a? Ptal jsem se, kam šel. Nebo ses v tom Liťáku nenaučil česky, ty čoboláku?“ popíchnul Karel slovenského spolubojovníka.
„Ale rozumel som dobre, Švéd,“ vrátil mu invektivu okamžitě Jožo. „Poslala mu zaľubený list a tiež gaťky.“
„No ty kokot! Takže má asi kód SSSR.“
„A to je čo? Toto nepoznám.“
„Ty pičo, co vás v tom Liťáku učili? Přece to je ‚Sex Se Svojí Rukou‘, rozumíš?“ vysvětlil Luboš a doprovodil gestem pro honění péra.
„Jaj, to je dobré. My hovoríme zväz, tak by sa to muselo voľajako upraviť.“
„Musím si dát cígo, kokoti. Prej kalhotky, kůůůůrva! To zase budou divoký sny. Snad si nestříknu do banánů,“ ukončil debatu Karel a hrabal se zpod spacáku. „Héééj, ptáci! Dlouhej kouř,“ zahulákal do prostoru pokoje.
„Mně krátkej, ptáci. Jdu s tebou,“ přidal se Luboš.

Než oba mazáci opustili místnost, držel v ruce Karel Spartu a Luboš Startku, které jim bleskově poskytli dva z mladých vojáků, do té doby se tvářící jako spící mrtvoly.

Pivo, víno, holky hezké
to jsou divy země české.
Bodák, opasek, kanady
tak to jsou divy armády.

Tou dobou se na svobodárně převalovala ve své posteli rotná Sára Raszková. Přezdívka Raskenka nevznikla zkomolením příjmení, ale podle seriálové postavy Idy Raskenové, která také nebyla z rodu oslnivých krasavic. Nemohla usnout, nejen protože z vedlejšího pokoje skrz slabou příčku doléhalo opilecké hulákání chlastajících rotmistrů, ale také proto, že už delší dobu trpěla sexuálním půstem.

Nesnášela opilce kvůli svým rodičům. Otec každý den po zaparkování jezeďáckého traktoru zamířil rovnou do hospody, kde chlastal až do zavíračky. Matka pila skrytě doma, snad ze žalu nad svým osudem, neschopná opustit ožraleckého tyrana.
Sára se rozhodla dát vale zapadlé vesničce za každou cenu. Od života chtěla víc, než jen otírat kravám vemena v místním kravíně. Bohužel naivně naletěla na lákavé řečičky vojenských naháněčů, co k nim přišli lovit na učiliště. Sice jim šlo primárně o kluky, ale na splnění kvóty se hodila jakákoliv dušička.
Otce se sice zbavila, ale zároveň pozdě prohlédla. Nyní před sebou měla ještě několik let závazku a zelený systém jí tvrdě ukazoval, zač je toho v armádě loket. Navíc časem zjistila, že splašit nezadaného a obstojného chlapa v takovém zapadákově, v jakém se po přidělení k útvaru v Klenčí pod Čerchovem ocitla, se jevilo jako zázrak.
Civilové nad vojandou v lepším případě ohrnovali nos, v tom horším ji rovnou nevybíravě uráželi. Jakožto svobodná byla v pořádníku na bytovku kdesi u dna a tak musela pravidelně poslouchat řev ochlastů. Ač jen rotmistři, přesto chlastali jako bájní carští důstojníci.

Další výbuch hlasitého řevu jí přetrhnul myšlenky. Uvědomila si, že má obě dlaně mezi sevřenými stehny a už nějakou dobu si nevědomky pohrává s nadrženou kundičkou. Vztekle skopla deku a nahá vstala z postele. Potmě šátrala v taštičce s toaletními potřebami, se kterou chodila do společné sprchy. Tiše sakrovala, dokud konečně nevylovila prázdnou zelenou tubu od březového šampónu.
Přešla chladným pokojem a pustila vodu do umyvadla. Netrpělivě ťukala nehty do studeného porcelánu a čekala, dokud nezačně z kohoutku proudit teplá. Naplnila prázdnou tubu, zašroubovala žlutý klobouček a otřela ručníkem, aby nenakapala na podlahu.

Rychle hupsla do vyhřáté postele, přikryla se dekou a rukama zamířila do rozkroku. Pokusila se tubu vtlačit do kundičky, ale šlo to ztuha. Vsunula tedy tubu do pusy, aby ji naslinila.
Umělá hmota chutnala hnusně, nehodlala však tubu žužlat a hned ji vrátila do klína. Nyní už vklouzla dovnitř snadněji. Sára s ní otáčela dokola a zároveň pomalu vnikala stále hlouběji. Horká voda v tubě příjemně hřála uvnitř vagíny. Nebylo to jako živý úd, ale přestože to bylo jiné a zvláštní, Sáře se to líbilo.

Váleček tlačený prsty zajížděl hluboko dovnitř až po uzávěr. Poševními svaly ho Sára mačkala a vytlačovala zase ven. Prsty zatlačit a kroužit s ním dokola, kundičkou vytlačit. Potřebný rytmus se ustálil bez toho, aby na něj Sára musela myslet. Spokojeně se pochválila za skvělý nápad s vypotřebovanou tubou šampónu a hned přesměrovala myšlenky na virtuálního milence. Nedokázala však udržet obraz jednoho muže. Míchaly se jí tváře a postavy více chlapů dohromady. Úplně ji rozpálila představa, že se jí věnuje víc milenců najednou.

Horko už nevycházelo jen ze šampónové tuby, ale sálalo ze vzrušené vagíny. Jedna ruka stále poháněla umělou náhražku a druhá si pohrávala s nalitými bradavkami na prsou. Citlivé dvorce masírovala bříšky prstů a za tuhé bradavky se tahala, až slastí tiše kňourala.
Vzrušení raketově stoupalo a Sára přesunula ruku z prsou na poštěváček. Prsty pronikla hustým černým drnem chlupů a rychlým brnkáním ze strany na stranu, něžným pleskáním prsty a mačkáním palcem ještě vygradovala své opojení.
V poslední chvíli se překulila na bok a zabořila tvář do polštáře. Ztlumila tím milostné sténání, které jí nekontrolovatelně unikalo z otevřených úst. Srdce jí tepalo jako po ranním prověrkovém běhu a celá se třásla v orgasmickém vyvrcholení. Na okamžik ztratila povědomí, kde je a co se děje. Každou částečkou těla si užívala slastnou odměnu za svoji snahu.

Ještě omámená se s obavou zaposlouchala do hulákání z vedlejšího pokoje, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by rotmistři cokoliv zaslechli.
Když se konečně trošku zklidnilo divoké oddechování a pulzování rozkoše, uvědomila si Sára nepříjemnou vlhkost na stehnech a prostěradle pod zadkem. Naštvaně si pomyslela, že tuba nevydržela nebo se uvolnilo víčko. Nahmátla tubu a zjistila, že tubou to není. Zmáčené chlupy svědčily o tom, že si to udělala naprosto dokonale. Dnes bude muset spát bez prostěradla a příště si připravit preventivné osušku. Přes tuto nepříjemnost to ale stoprocentně stálo za to.

Stříhat metr je fajn, lepší je škrtat sportku,
ale nejkrásnější je, prcat hezkou holku.

Luboš vyrazil za velitelem roty a málem se srazil s podporučíkem, před pár dny povýšeným četařem absolventem, který z kanceláře velitele vyletěl jako čertík z krabičky.
„Kurva špagi! Jebe ti? Co se děje?“
„Hovno!“ zazněla vzteklá odpověď.
Oslovený bez vysvětlení oddusal po chodbě a nechal Luboše nechápavě zírat.

Když o pár minut později Luboš přesvědčoval podivně nasupeného velitele roty, aby schválil prodlouženou vycházku vojáků za účelem návštěvy kina v Domažlicích, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dál,“ štěknul nadporučík.
„Soudruhu nadporučíku…“ spustila rotná Raszková v ukázkovém pozoru.
„Sedněte se si a přestaňte sakra blbnout, když jsme tu sami,“ přerušil ji nadporučík.
Když viděl, jak přeskočila pohledem na Luboše, jen mávnul rukou. „Tady svobodník nás určitě nebude kázeňsky popotahovat. Nemám pravdu?“
„Jasan, náčelníku. Napíšete nám to, aby to stihlo vyjít v rozkaze?“
„Velitel vozu bude kdo?“
„Špagi. Teda četař abso… podporučík Horák.“
„V žádným případě! Ten u mě skončil. Jak to říkáte vy? To ÚPP…“ brunátněl náčelník vzteky.
„ÚPPDKV. Úplně po pi… do konce vojny,“ vypustil ožehavé slůvko Luboš při pohledu na rotnou.
„Jo, přesně tak. Ten špagát zasranej má úplně po piči,“ nebral si náčelník servítky.
„Co se stalo, náčelníku?“
„Ten zmetek intelektuálskej, to nemakačenko vysokoškolský, si začal s mojí dcerou. To se stalo!“
„Nešlo by udělat pro dnešek výjimku, náčelníku. Naposledy. Tak nahonem těžko seženeme velitele vozu,“ škemral Luboš.
„Ne! Ten z kasáren vyleze teprve až půjde do civilu. O to se mu postarám!“

„Třeba bych mohla jet já,“ nabídla se rotná.
„Vy? S tou bandou zvěře?“
„Jsem holka ze vsi, zvířat se nebojím. A v kině jsem nebyla ani nepamatuju.“
„Dobrá, když myslíte, tak teda jo. Jaký auto napíšeme?“ otočil se náčelník zpět k Lubošovi.
„Mysleli jsme, že linkovou vejtřasku, venku je docela kosa.“
„To nepůjde. Štábák starýho a nula pětka jsou na téovéčku v opravě, sedmdesátosma jede ráno na Zbiroh a padesát trojka linku na Čerchov. Nebudu riskovat, že se vysere další mašina. Koukám, že desátník Procházka je tu na seznamu, tak vám napíšu jeho ZIL a bude řídit.“
„To bude průvan v nádrži, Karlovo Máňa žere sto na sto. Jen chlapi na korbě asi vymrznou,“ mudroval Luboš.
„Voják má být otužilý, tak s tím můžete začít,“ uchechtnul se škodolibě náčelník.

Vojna je krásná, řekl civil,
když jí poznal, tak se divil.

Velitelovým rozhodnutím pochopitelně nebyl Karel Procházka nadšený, protože to znamenalo, že výlet do kina bude muset absolvovat střízlivý, čímž přijde o půlku zábavy. Nechat se chytit s alkoholem v krvi by znamenalo nejen přijít o řidičák, ale taky basu. Volné místo ve vyhřáté kabině přes protesty ostatních si uzmul pro sebe Luboš, jakožto hlavní organizátor.
Během cesty rychle našli Karel s Lubošem společnou řeč se Sárou. Přestože byla o pár let starší a navíc zelená guma, zjistili, že je to kupodivu fajn holka a dá se s ní normálně pokecat bez ohledu na vojenské řády a formality.

Zaparkovali a ještě než začal film, zvládli všichni kromě řidiče a velitelky vozy nějaké to rychlé pivo v nedaleké hospodě. Snad až na okamžik, kdy se jeden z přiopilých vojáků hlasitým řevem: „Detail, detail, kurvááá!“ dožadoval bližšího záběru na odhalenou herečku, proběhl film v klidu.
Po skončení promítání pokuřovali u auta a nadšeně probírali film. Padaly nově slyšené hlášky, ale komentáře se motaly hlavně okolo nahých scén. Evička tričko bude na nějaký čas určitě noční múzou ve vlhkých snech vojáků.

„Tak nasedat, ať jedeme. Kouřit můžete i na korbě,“ zavelela rotná Raszková.
„Zalez do nory, ty stará vydro,“ zamumlal tiše jednu z nových hlášek připitý četař Fiala, ale dostatečně nahlas, aby ho rotná zaslechla.
„Co jste to řekl, soudruhu četaři?“ vyjela na něj.
„Já?“ rozhlédl se Fiala teatrálně kolem, vědom si pozornosti ostatních. „Já tady jenom čekám, až mi dovezou sníh z Krkonoš,“ rozchechtal přihlížející.
„Nastupte si nahoru,“ ucedila ledově.

Byl to přesně ten typ arogantního frajírka, které Sára nesnášela. Až moc jí připomínal otce, včetně úlisného uzoučkého knírku. Fiala se kymácel a vyzývavým pohledem ji provokoval. Mlčky svírala ruce v pěst a přemýšlela, jak z prekérní situace vybruslit bez dalšího stupňování napětí.

Náhle četař udělal dva vrávoravé kroky vpřed a natáhl rukce směrem k poprsí rotné.
„Evičko, alespoň šáhnout,“ vypustil další hlášku z filmu a sápal se na prsa.
Jako blesk vystřelila Sářina pravačka a tvrdá facka dopadla na prasečí ksicht četaře, až mu z hlavy uletělo elpíčko. Ten jakoby rázem vystřízlivěl a zařadil zpátečku.
Mezi vojáky to jen zahučelo ohromením.

„Klídek vole, hlavně klídek,“ drmolil četař.
Sebral spadlou čepici a sápal se do zdánlivého bezpečí na korbu ZILu.
„Bacha, lítačka!“ varoval ostatní jeden z vojáků.
Všichni bleskově naskákali na korbu, jako při bojovém poplachu a než se lítačka stihla přiblížit dlouhou ulicí, ZIL vyjel opačným směrem.

„Ta sedla,“ pochválil facku Luboš.
„No snad z toho nebude průser. Kde se tak vožral, kripl zasranej?“ ulevila si sprostě Sára.
„Koupil si sebou flašku vodky,“ ozval se od volantu Karel. „Takhle se ztříská pokaždý, když se dostane za bránu. Teď už se vo nic nepokusí, je to děsnej posera, ale taky pěkně zákeřná svině. Dal bych si na něj majzla.“
„Kdyžtak ho usměrníme. Žádnej strach,“ ujišťoval Luboš a chytil Sáru za ruku. Hned však ucukl, zaskočen tím, co udělal.

Chvíli v kabině zavládlo ticho, kdy dotyční schroustávali absurdní situaci, že záklaďáci by se mohli postavit proti jednomu ze svých na obranu vézetpéčka.
Mlčení nakonec prolomil Karel. Rozproudila se debata o filmu. Zpočátku jen Karel s Lubošem, ale zanedlouho se zapojila i zamlklá Sára. Společně se chechtali povedeným fórkům a když kluci začali probírat ženské představitelky v čele s Veronikou Jeníkovou, Sára se naoplátku rozplývala nad Honzou Potměšilem. ZIL žíznivě nasával benzín z nádrže a uháněl krajinou.

„Kurva, ty vole já jsem tak nadrženej, že si snad budu muset zazpívat sovětskou hymnu,“ praštil rukou do masivního volantu Karel.
„Cože?“ vypadlo ze Sáry. „Že bych si broukala zrovna tohle, když jsem nabuzená, to teda ne.“
„Je to jen hláška,“ vysvětlil podrobně celou věc se zkratkou SSSR Luboš. „Mě stojí, jen vo tom mluvíme.“
„Kecáš!“ ujelo Sáře.
„Nekecám, mám ho ukázat?“ plácnul drze, povzbuzen mírnou hladinou alkoholu a velkým stupněm nadrženosti.
„Di do piče, kokote,“ zavrčel od volantu Karel. „Nikdo není zvědavej na tvýho čuráka.“
„Třeba já jo. Jestli to stojí za to, tak ukaž,“ vyzvala ho překvapivě Sára.

Luboš se nenechal pobízet. Rozepnul knoflíky a vylovil bytelný ohon. Sára dychtivě pozorovala uslintaný žalud a oči se jí rozzářily jako hvězdičky.
„Ty seš fakt pičus, doufám, že si ho ještě nezačneš honit,“ skřípal Karel zuby.
„Nebude muset,“ zavrkala rotná a chňapla po něm levačkou.
„Co takhle si někde odskočili?“ nadhodil Karel v naději, že by na něho taky mohlo dojít.
„Jo a kde? S tou bandou nadrženejch kokotů vzadu na korbě,“ oponoval Luboš.
„Tak až je vysypeme.“
„Tady je hovno místo a… a… venku je klendra jako prase,“ zalapal po dechu honěný Luboš.
„Stejně by z toho nic nebylo. Smrdíte jak silážníci,“ odfrkla si Sára a štítivě nakrčila nos. Přesto dál jezdila prsty po tvrdém ocasu.
„Co třeba na téovéčku? Je tam sprcha s bojlerem a topí se tam,“ pohotově napadlo Karla.
„Hmmm, to už zní zajímavě,“ broukla Sára.
„Jenže nemáme klíče,“ připomenul důležitý detail Luboš a zatnul prsty do sedačky.
„Z autoparku brnknu na barák Petrovi,“ nevzdával se Karel.
„Myslíš, že nám jen tak půjčí klíče?“ přerývavě funěl Luboš.
„Má u mě dloužek.“
„To mu teda řekneš, že si my dva chceme zapíchat a von na to skočí?“
„Tak ho přiberte. Holt budete tři, nó. Fakt jsem dneska ňáká nadržená,“ šokovala je Sára, které se živě vybavila včerejší noční fantazie.
„Grupáč! Ty kokot, buď sním nebo už jsem mrtvej v ráji,“ nevěřil Karel svým uším. „To můžem rovnou pozvat ty píčuse, co vezem na korbě.“
„Zpomal!“ vyjekl Luboš.

Bohužel jeho zoufalý povel určený Sáře poslechl Karel, který přišlápnul brzdu. Sára nezpomalila a pokračovala v rychlém honění. Mocný výstřik mrdky prolétl kabinou a rozstříknul se na čelním skle. Další výrony skrápěly přístrojovou desku a podlahu.
„Kurva! Do piče! Ty zamrdanej čuráku!“ nadával znechucený Karel.

Luboš vydýchával prudký orgasmus, Sára se škodolibě pochechtávala a otírala si ruku do jeho košile. Karel nepřestával v nadávání.
„Za tohle ti zcákám brejle, mrcho! I kdyby to mělo bejt někde venku. Takhle mi zprasit Máňu,“ obořil se na šklebící se Sáru.

Až civil zavolá, půjdeme s radostí
vojna nám sebrala, dva roky mladosti.