V knihovně

Seděl jsem za stolem u počítače a přede mnou se kupila hromada knih. Sháněl jsem nějaké podklady do práce a bohužel elektronické zdroje nebyly veřejně dostupné. Musel jsem do knihovny, kde měli přístup k několika databázím. A když už jsem tam byl, tak jsem hledal i v papírových knihách. Tak jsem skončil ve studovně zavalen prací.

Studovna byla oddělena od zbytku knihovny prosklenou přepážkou. Po několika hodinách sezení nad knihami a počítačem jsem si zrovna rovnal záda. Za sklem se prošla pomenší holčina a tlačila před sebou vozík plný knih. Zastavila se, nechala vozík vozíkem a vešla do studovny.
„Promiňte, ale za deset minut zavíráme,“ oznámila mi.
„Aha. To už je tolik hodin?“ zeptal jsem se poněkud vyveden z míry.
„No jo, už je čas,“ odpověděla a vrátila se k vozíku.
Takže mladá knihovnice, pomyslel jsem si.

Začal jsem honem rychle dělat pořádek v titulech, které jsem měl kolem sebe. Něco jsem si mohl odnést domů, něco bylo jen prezenčně a spousta toho se ukázala jako zbytečná. Napsal jsem si seznam toho, co bude ještě potřeba, postahoval rozečtené články a uložil rozepsané poznámky.

Vzal jsem sloupec knih, které jsem nepotřeboval a vydal se za knihovnicí.
„Tohle už nebudu potřebovat,“ řekl jsem.
„Tak mi to dejte do vozíku,“ odpověděla a pak se otočila. „No, než tohle uklidím…“ povzdechla si.
„Omlouvám se, něco jsem hledal.“
„A našel?“
„Jo našel. Jen bych ještě potřeboval nějaký čas, abych sem zítra nemusel.“
„A to by vám vadilo?“
„Jestli tady budete vy, tak ne, ale nerad bych vám přidělával další práci.“
„Stejně tady ještě chvíli budu. Musím to všechno po vás zase zařadit. Takže jestli vám bude stačit půl hodina navíc…“
„Děkuju. Snad jo.“

Otočil jsem se a zmizel zpátky ve studovně. Přerovnával jsem knihy a předstíral práci na počítači. Věnoval jsem víc pozornosti mladé knihovnici.
Běhala po schůdkách nahoru a dolů, jak vracela knihy na horní police, kam ze země nedosáhla. Tmavé delší vlasy jí vířily kolem hlavy. Pěkný kulaťoučký zadek měla možná trochu větší, ale pro takové jsem měl slabost. Ani zepředu nebyla marná. Její větší prsa byla dobrou protiváhou zadečku, a když se natahovala nahoru, krásně se jí pohupovala. A ty její oči, které zdobily brýle, a úsměv, když jsem s ní mluvil.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal jsem se, „Stejně jsem většinu těch knížek vytáhl já.“
„To je dobrý, já to zvládnu.“
„Jak to děláte, že se po celém dnu v práci dokážete tak krásně usmívat?“
„Děkuju. Mě ta práce baví, všechny tyhle knížky,“ rukama jako by chtěla obsáhnout celou knihovnu, ale jak stála nahoře na schůdkách zavrávorala.

Šlápla na okraj, schůdky se převrátily a ona začala padat. Stál jsem vedle, tak jsem měl instinktivní snahu ji zachytit. Dopadlo to podle očekávání. Já se válel na zemi, ona na mně (což mi nebylo nepříjemné) a shora se na nás sypaly knihy. Převalil jsem ji na bok a snažil se ji alespoň trochu chránit.

Knihopád skončil.
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Jo, asi jo,“ odpovídala roztřeseně, „A co vy? Neublížila jsem vám? A kde mám brýle?“
„Nic mi není,“ snažil jsem se frajersky zakrýt bolest.
Zvedl jsem se alespoň na všechny čtyři, postavil schůdky a pomohl jí se na ně posadit.
„Opravdu se vám nic nestalo?“ ujišťoval jsem se.
„Díky vám asi ne. Jen pár boulí a modřin… Jen ty brýle…“
„Podívám se po nich,“ řekl jsem a začal přerovnávat knihy.

„Tady jsou. A dokonce celé,“ vykřikl jsem vítězoslavně, jakmile jsem se spatřil zapadlé pod regálem.
Sáhl jsem pro ně a přesunul se zpět ke knihovnici. Díky kostýmku, které měla na sobě, a posezu na schůdkách jsem měl dokonalý výhled na její kalhotky. Bílá krajka toho moc nezakrývala.
Nasadil jsem jí brýle. Celá se ještě chvěla leknutím. Držel jsem ji za ruce a díval se jí do očí. Jako by se schylovalo k polibku a možná nejen k němu.

„Co se tady stalo?“ vyrušila nás druhá knihovnice.
Okamžitě jsem ji pustil a postavil se. A málem upadl, jak se mi zatočila hlava.
„To já,“ špitla ona, „uklízela jsem knížky nahoru a nějak jsem špatně stoupla a už to bylo.“
„Aha.“
Bylo to takové to pochybovačné Aha.
„A co on?“ zeptala se jako bych tam ani nebyl.
„Byl tady a zachytil mě, když jsem padala.“
„A co ty knížky?“
„No, jak jsem padala, tak jsem… no máchla jsem rukama a už to padalo.“
„Aha. Takže to vypadá na přesčas.“
„Já to uklidím. Zkontroluju knihy, jestli nejsou poškozené a naskládám je zpět.“
„Dobře. Musím o tom udělat záznam, pro jistotu, kdyby něco.“
„Dobře.“
„Jo a nezapomeň si tady od pána zjistit alespoň jméno a číslo průkazky,“ dodala ještě, když odcházela, „a jste tady poslední, tak hlavně nezapomeň zamknout a zapnout alarm, až půjdeš domů.“
„Dobře.“

„Není nějaká přísná?“ zeptal jsem se, když zmizela z doslechu.
„Není, to jen nemá ráda, když se knihami zachází neuctivě.“
„Tak to chápu. Jdeme na ten úklid?“
„Asi jo.“
„A jak to bude?“
„Nejdřív je prolistujeme, jestli nejsou někde potrhané nebo poškozené. Ty, co budou v pořádku dáme na jednu hromadu, ty poškozené na druhou.“

Probírali jsme se knihami a třídili je. Naštěstí, těch poškozených moc nebylo, na to, jaká tady byla spoušť.
„Hmm, kdyby to byla alespoň nějaká zajímavá literatura a s obrázkama,“ povzdechl jsem si.
„Co bys nechtěl? Anatomie je jinde a erotická literatura taky,“ odvětila jakoby nic.
„To nevadí, stejně bych tam nenašel nic hezčího, než co mám před sebou,“ snažil jsem se o kompliment.
Zvedla hlavu a podívala se jakou knihu právě prohlížím.
„No, když se ti líbí ekonomie a ekonomické modely…“ řekla s naprostou vážností v hlase.

Podíval jsem se na ni. V očích jí tančily jiskřičky a na rtech pohrával úsměv.
„Není to špatný, ale ty se mi rozhodně líbíš víc,“ a pro sebe jsem dodal, „a nejraději bych tě tady mezi regály z knihama ojel.“
„Tak to jo. A nezírej na mě tak, máme ještě práci,“ utnula mé myšlenky.
Postavila se a vylezla opět nahoru.
„Tak podávej, ať máme hotovo,“ vyzvala mě.

Podával jsem knihy jednu za druhou a ona je zručně řadila do regálu.
„Tobě to ale jde od ruky. Já bych si u toho musel nahlas přeříkávat abecedu, aby to bylo dobře.“
„No to víš, to je praxe.“
„To je mi jasný. Dělat tohle několikrát denně, tak mi to možná půjde alespoň z poloviny tak dobře jako tobě.“
Jen se rozesmála.
„Tak tahle je poslední a patří na konec poličky. Dosáhneš tam?“
„Měla bych, hlavně mě chytej, kdybych náhodou zase padala.“
„Neboj, držím tě,“ ujistil jsem ji a chytil ji za boky.
„Co to děláš?“ zeptala se, jakmile uložila poslední knihu na místo.
„Co by? Držím tě, abys nespadla.“
„Aha. A co kdybys mi pomohl?“
„A s čím ještě?“ to už jsem ale ruce přesunul z boků na zadek.

Ruce vklouzly pod její kostýmek a hnětly obnažené půlky. Evidentně neměla nic proti tomu. Sice nade mou stála s rukama v bok, jako by na znamení protestu, ale přemáhané sténání ji usvědčilo z opaku.
„Nemyslíš, že by to bylo pohodlnější, kdybych stála na zemi? A hlavně bezpečnější.“
„Jak si přeješ.“

Chytil jsem ji do náruče a snesl o kousek níž. Místo, abych ji postavil na zem, posadil jsem ji na schůdky. U toho mě chytla kolem krku a vášnivě mě políbila. Nohy mi obtočila kolem pasu a rukama mi hned stahovala triko přes hlavu. Dodala tím odvahu i mně. A já jí oplatil stejnou mincí.
Během chvilky se ke mně tiskla už jen v podprsence a kalhotkách, kostýmek se válel jen kousek vedle.
„Tohle je nefér,“ prohlásila.
Uvolnila mé sevření a zručně rozepla pásek a mě spadly kalhoty ke kotníkům. Nadouvající se boxerky ocenila smyslným pohledem.

Ani nevím, co bylo dál. Najednou jsem byl uvnitř ní. Vnímal jsem jen teplo a vlhko ženského lůna, plná ňadra tisknoucí se k mé hrudi. Stále seděla na schůdkách a já ji tam nemilosrdně píchal. Ani kalhotky neměla sundané, jen jsme je, ovládáni chtíčem, odsunuli kousek stranou.
Ztichlou knihovnou se linulo naše hekání. Zatínala mi ruce do zad a ramenou v prožívané rozkoši, já pevně tiskl její zadek a divoce jsem přirážel.
„Ohh… anooo…oohh… vystříkej mě…“ vyrážela ze sebe v milostné křeči.
„Joo… už budu…uuuhhh…“ odpovídal jsem jí.
„Ach bože…“ vyheknul jsem a naposledy přirazil.
Proud bílých válečníků vyrazil na zteč a zaplavoval její štěrbinku.

Vyčerpaně jsem oddechoval, ostatně i jí se ve tváři zračila právě prožitá rozkoš. Červené tváře, kapky potu na těle, nepřítomný výraz a hlasité oddechování.
„To byla jízda,“ zhodnotila pochvalně můj výkon.
Zmohl jsem se jen na přikývnutí a neurčitý souhlas.
„A že ti tak dlouho trvalo po mně vyjet?“ podivovala se.
Trochu nevěřícně a nechápavě jsem se na ni podíval.
„No co, nemysli si, že jsem si nevšimla těch pohledů… toho, jak si mě prohlížíš při každé možné příležitosti… Navíc chodit obden do knihovny…“
„Hmm. Měl jsem strach,“ přiznal jsem.
„Ze mě?“
„Ne, spíš jsem si nechtěl rozbourat iluzi, fantazii, kterou jsem si kolem tebe vytvořil.“
„A co bylo lepší? Fantazie při masturbaci, nebo realita…“ zeptala se naprosto otevřeně.
„Realita, nejmíň tisíckrát…“ odpověděl jsem a vtiskl jí dlouhý vášnivý polibek.

Autor

4.9 67 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Laděk

Kurňa, asi zas po létech zařídím průkazku do knihovny …

Marťas

Ano to je ta pravá realita že které je následně pravý fyzický kontakt. Setkání dvou a více lidí tváří v tvář. Super čtení

Junior

Tak s takovýmto servisem v knihovně jsem se nikde nesetkal. Skvělá povídka.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x