Viktorie

Po tolika letech jsem se ocitl opět v místech, kde jsem prožil tolik krásných let svého života.
Místecké sídliště se za tu dobu hodně změnilo. Přibylo zde několik nových domů ve svahu Špičáku, obchodní středisko se změnilo z části v hernu a některé obchody obsadili vietnamští obchodníci svými večerkami.  Do nových plášťů zateplení ve veselých barvách se oblékly sídlištní paneláky.
Před parčíkem dvě přízemní budovy ve vzpomínkách připomínaly svůj původní účel.
Jedna z nich, mateřská škola, kupodivu sloužila stále stejnému účelu, jen v nově zářící fasádě.

Jak ono to tenkrát vůbec bylo, zapátral jsem ve své paměti. Vzpomínky se pomalu začaly vracet a já si vybavoval do detailů příhodu, která se odehrála více, jak před třiceti lety.

Bylo to takhle.
Červnové páteční odpoledne, to je ten nejlepší čas pro návrat ze služební cesty, obzvlášť, když používám hromadnou dopravu. Studenti se vrací ze škol, spousta lidí končí dopolední směny a mezi nimi i několik zoufalců ze služebních cest.

Mohl jsem použít vlak, když jsem vystoupil na nádraží Praha střed. Nevím, co mne to napadlo, zkusit tentokrát autobus. Možná proto, že cesta jím byla kratší, a já se už viděl ve vaně. Vydal jsem se podél dlouhé nádražní zdi směrem ke Florenci.

Na nástupním ostrůvku již stál přistavený autobus a nekonečně dlouhá fronta cestujících, která se snažila dostat do již tak plného vozu.
Po malých krůčcích jsem se blížil k vytouženým dveřím, když se ozval hlas řidiče.
„Zavíráme, víc cestujících se nevejde. Musíte počkat na další spoj.“

Už jsem viděl jak se zavírají dveře a já tu budu muset čekat dvě hodiny na další autobus, nejlépe na tomto nástupišti, abych měl jistotu, že tím příštím odjedu.

Náhle se dveře opět otevřely.
„Pane řidiči, prosím Vás vezměte ještě mého manžela. Přece ho tu nenecháte,“ ozvala se jedna z cestujících a ukázala na mne.
Vrátil jsem jí udivený pohled, abych se ujistil, že ukazuje opravdu na mne.

Vecpal jsem se do přeplněného autobusu a uslyšel za sebou sykot zavírajících se dveří.
„Kam to bude?“ vyzval mne řidič k zakoupení jízdenky.
Na chvílí jsem se zarazil. Kam asi jede paní, která mne označila za svého manžela?
„Jako manželka,“ odpověděl jsem.
„Nemůžu si pamatovat, kam kdo jede.“
„Do Místku,“ vypravil jsem ze sebe.

Mezi cestujícími jsme si vyměnili s řidičem peníze a jízdenku a autobus se konečně rozjel.
Pokynutím hlavy jsem poděkoval mé fiktivní manželce.

Autobus nezastavil ani na první zastávce v Dejvicích a pokračoval dále.
Teprve na další velké stanici vystoupilo více lidí a uvolnila se i místa k sezení.
Má neznámá obsadila jedno z nich, na druhé si položila kabelku a pokynula mi, abych si přisedl.
„Jedeme snad do stejného města. Konečně vám mohu poděkovat za to, že jste mě vydávala za svého manžela. Teď bych ještě postával na nástupišti.“
„Jsme manželé, tak si snad tykáme,“ zněla její odpověď.

Teprve nyní jsem si jí mohl prohlédnout zblízka.
Hezká, s mírně nazrzlými vlasy, s pihami v obličeji, takový diblík, ovšem ve středních letech.
„Za co vděčím tomu, že mě vydáváš za svého muže?“ neudržel jsem svou zvědavost.
„Já tě znám, ale ty si mne asi nepamatuješ?“
Záporně jsem zakroutil hlavou.
„Dělal jsi nám projekt na garáž. Na stavebním úřadě máš asi dobré jméno, protože nám bez problémů a zbytečných průtahů vydali stavební povolení. Úplně jsem ti zapomněla za to poděkovat.“
„To je dobrý. Dělal jsem takových projektů víc.“

Cesta příjemně ubíhala. Najednou tu byla konečná a my všichni vystupovali.
„Jestli budeš chtít, přijď mne někdy navštívit. Jmenuji se Viktorie. Přátelé mi říkají Viky. Učím v mateřské škole Pod špičákem. Však víš, kde to je. Tak nezapomeň,“ zamávala mi na rozloučenou a zmizela ve dveřích městského autobusu.

Ještě dlouho mi tohle neobvyklé setkání zaměstnávalo myšlenky a stále více mne lákalo se s Viky sejít.

Bylo rozhodnuto.
„Vážení, jdu se podívat do terénu,“ rozhodl jsem u rýsovacího prkna. „Kdyby mne někdo hledal, nejsem tady.“

O půl hodiny později jsem stál před vchodem do mateřské školy. Viky u dveří a loučila se s paní, která si odváděla dítě.
„Tak na shledanou zase zítra,“ pohladila klučinu po vlasech.
Na poslední chvíli mne zahlédla.
„Ahoj. Nezapomněl jsi. Pojď dál, zůstala jsem tu úplně sama,“ zvala mne, abych vstoupil do budovy školky.

V lehkých letních šatech, které proti slunci ukazovaly více než zakrývaly, mi pokynula, abych pokračoval dál do herny.
„Dáš si kávu, nebo máš chuť na něco studeného,“ volala na mne Viky z kuchyňky.
„V tomhle horku bych si raději dal to studené.“

Vracela se s láhví vychlazené minerálky a dvěma skleničkami.
Pohodlně se posadila na koberci, mezi doposud neuklizené hračky, přičemž si vyhrnula šaty trochu více a ukázala krásně opálená stehna. Nevím, zda to udělala vědomě, ale já od toho okamžiku nemohl od jejích nohou odtrhnout oči.
„Už jsem si myslela, že se od našeho setkání v autobusu neukážeš. Stejně jsem praštěná holka, když jsem tě vydávala za manžela, ale mě tě tam přišlo tak nějak líto, když jsem tě viděla stát tak smutného. Jednak to, ale taky proto, že ses mi líbil.“

Přisedl jsem si k ní a nechal si nalít krásně vychlazený nápoj, který okamžitě orosil skleničku.
„Co ti mám na to říci?“ hledal jsem slova, abych jí vrátil kompliment.
Místo toho jsem jí položil ruku na obnažené stehno.
„Ne tak hr, chlapče,“ odstrčila mi jí a vstala.

Tak teď jsem udělal něco špatně, napadlo mne okamžitě.
„Nejprve se osprchuju. Za celý den v tom horku jsem celá upocená,“ zmizela v chodbě, pro mne neznámé budovy.
„Hej, počkej Viky. Kde jsi?“ chtěl jsem se omluvit za své zbrklé chování.
„Tady,“ ozvalo se z jedné místnosti, ze které jsem slyšel proud tekoucí vody ze sprchy.
„Pojď se taky opláchnout.“

Otevřel jsem dveře umývárny a uviděl jí nahou, pod proudem vody.
Kapky jí stékaly po krásně tvarovaném a opáleném těle, po prsou, přes klenuté bříško, po nazrzlých chloupcích v jejím klíně a stehnech, která jsem již znal.
„Tak co koukáš, jako kdybys nikdy neviděl nahou ženu? Šaty dolů a pojď ke mně.“

Rychle jsem shodil to málo, co jsem měl na sobě a vstoupil k ní do sprchy.
Nezbývalo mi nic jiného, než se v tom malém prostoru přitisknout k jejímu tělu. Voda teď tekla po nás obou.

Prohrábla si oběma rukama mokré vlasy, které jí padaly do čela a nabídla tak mým pohledům prsa.
Ztvrdlé bradavky lákaly k pohlazení. Prsty jsem přejel jejich hroty. To už ale její ruka hledala mé mužství, které se probouzelo k životu. Netrvalo to dlouho a dotýkal jsem se žaludem pokožky jejího břicha.
Viky stiskla naběhlý válec a už ho nepustila. Přetáhla mi kůžičku.
„Chceš ho vyhonit?“ zadívala se mi do očí.

Vzrušovalo mne to natolik, že jsem v prvé chvíli nemohl ze sebe dostat ani slovo. Zamítavě jsem zavrtěl hlavou.
„Chceš se raději milovat?“
Vypnula vodu, vzala mne za ruku a táhla zpět do herny. Kapky vody nám stékaly po tělech. Ty ale oschly ještě dříve, než jsme dopadli na koberec.
„Nemysli si o mně nic špatného,“ omlouvala se. „Moc se mi líbíš, a já si neumím říci ne. Hlavně si to nevysvětluj jinak. Prostě, tě jen chci.“
„Tak už nemluv ty cintalko,“ hladil jsem jí o rozevřených stehnech. „I já to chci, jinak bych tu nebyl,“ hledal jsem prstem škvíru mezi zrzavými chloupky.
„To mi dělej, To mne moc vzrušuje,“ zašeptala Viky, když jsem se dotkl jejího zduřelého poštěváčku.

Její ruka bloudila v mém rozkroku, až nakonec držela tuhé mužství a obratně začala obnažovat naběhlý žalud.
Zblízka jsem si prohlížel její nahou hruď, posetou drobnými zrzavými pihami, které jejímu tělu dodávaly představu o malé čertici.
To už ale prudce narážela na můj prst, kterému se podařilo vniknout do nenasytného, horkého otvoru mušličky.

Zatím, co jsem jí tiskl bradavku prsu, pokrýval jsem její hruď drobnými polibky. Líbal jsem jí stále níže a níže, až jsem se rty dotkl chloupků, pokrývajících Venušin pahorek.
Vytáhl jsem z ní prst, zkropený milostnými šťávami a vyměnil ho za drsný jazyk a začal jí vylizovat rozevřenou vagínu. Na jazyku mi ulpěla mírně slaná, lepkavá tekutina.
Pustila úd a oběma rukama přitiskla mou hlavu do rozkroku.

Silné vzdechy a zmítající se tělo, bylo důkazem toho, že jí mé počínání přivádí k maximálnímu vzrušení.
„Ne, to se nedá vydržet,“ odtrhla mi hlavu od klína. „Já bych byla hotová, a ty by sis to vůbec neužil.“
Převrátila se na mne, a teď na oplátku začala polibky vracet. Napřed na hrudi a pomalu klesala dolů, až se dotkla rty mého údu.
Další polibek následoval na žalud.

„Ještě nikdy jsem ho neměla v puse,“ přiznala se. „Manžel o to nikdy nestál.“
„Mně by se to líbilo,“ nasměroval jsem ho k jejím rtům.
Otevřela mírně ústa a nechala špičku žaludu vniknout dovnitř.
„Tak se neboj,“ přitiskl jsem jí hlavu do svého rozkroku. Se zájmem jsem pozoroval, jak úd mizí v jejích ústech.
„To je krásné,“ pochvalovala se mezi nadechnutím. „Proč ten hlupák nechtěl, abych mu to dělala?“
„Nestříkej, prosím. Chci si to užít,“ stačila mne upozornit. Pravděpodobně cítila, že se blížím k vrcholu.

Ještě chvíli jsem si vychutnával ten nádherný pocit, mít své kopí v jejích ústech.
„Co je?“ zeptala se, když jsem jí ho vytrhl ze sevření rtů. Rychle jsem jí otočil pod sebe a rozevřel jí nohy.
Jedním, dlouhým přitlačením jsem vnikl hluboko do vlhké vagíny. Překřížila si nohy na mých zádech a tlačila mne jimi na sebe.
„Dělej, dělej, vraž ho do mne pořádně. Já už budu,“ vykřikovala a já měl co dělat, abych z ní nevyklouzl. Poslední prudké sevření a proud semene v několika výstřicích plnil její nitro.
Ještě dlouho jsme spojeni leželi na sobě, než vzrušení pominulo, my se od sebe odtrhli a oba na zádech pozorovali strop herny ve školce.

Toho dne jsem se pozdě navečer vrátil do práce. Kolegové tam už nebyli.
Podíval jsem se na rýsovací prkno a rozkreslený plán garáže, který musel být do zítřka hotový. Moc se mi do toho ale nechtělo.
Sedl jsem si ke stolu a položil si hlavu na desku. Byl jsem stále plný zážitků z dnešního odpoledne.

5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

moooc hezky strávená pracovní doba.

Bob Romil

Zrzavá a žádoucí – nebezpečná kombinace 🙂 Smylsná rychlovka.

Trysky

To je opravdu kvalitně strávené odpoledne a úžasná odměna za garáž. Sám potom dobře zaparkoval. 😀

Martin

Krásný příběh , který nemusel skončit jen jedním setkáním . Né nadarmo se říká , že čím rezavejsi střecha , tím vlhčí sklep . A jinak to bylo takové krásné erotické odpoledne ve školce .

Junior

Krásná povídka, možná i začátek pro menší sérii. To je ale na uvážení autora.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x