Vilém rudý gentleman 11

Zářivý úsvit naděje

Každý kdo nedávno ztratil někoho blízkého, snadno pochopí, jak bylo toho dne Vilémovi, když za provokativně rozjásaného slunečného zářijového dne ve smutečním obleku unaveně po asfaltovém chodníku sestupoval od brány městského hřbitova, kde zanechal to nejdražší, co dosud měl. Maminky, když už musí, tak by nikdy neměly umírat tak mladé. Sbohem, mami! Víc na stuhu věnce nepovažoval za vhodné napsat. Ukecanost řečníků nad maminčinou rakví byla hrůzná.

Už na hřbitově nad dosud otevřeným hrobem si uvědomil, že těm hrůzám není zdaleka konec. Už podle toho, jak mu kondolovaly i ženy maminčina věku pochopil, že se znovu stává nemilosrdně štvanou lovnou zvěří.

Čtvrt roku jedenadvacetiletý modrou knížku vlastnící mistr odborného výcviku na učilišti spojů s platem po každé přes tři tisíce měsíčně a s velkým třípokojovým bytem je obzvlášť lákavou kořistí – i bez toho po otci velkého mužského příslušenství. Jeho přirozených tužeb se teď budou zlatokopky snažit zneužít. Aby si nyní dával velkého majzla na to, co je čistá smyslná rozkoš a co je jen za chtíč převlečený hamižný kalkul.
Přepadla jej taková beznaděj, že se v polovině kopce zastavil, aby s uslzeným zrakem obráceným vzhůru k mohutně přímo biblicky vyvinutým kumulům si co správný ateista pomyslel: „Ty můj jediný Milosrdný a Spravedlivý Bože, čím jsem se provinil? Proč mě necháváš žít v takovém srabu?!“

Bylo viditelné, že Stvořitel všehomíra na žádném tom mohutném mraku nedlí a tak po hlubokém povzdechu smutný Vilém opět šouravě sestupoval na trolejbusovou zastávku u zemědělské školy. Když už byl téměř u cíle a pozvedl sklopenou hlavu, vyděsil jej fakt, že na zastávce nestojí červený trolejbus, nýbrž chromem se blyštící černý mercedes s usměvavým panem Ondříčkem za volantem – avšak s Vilémovi dobře známou pražskou černou volhou ve velmi těsném závěsu.
„Proboha, tihle mi ani v den maminčina pohřbu nedají pokoj! Všechno cenné jsem přes doktora Macháčka už odevzdal, tak co ještě chtějí?!“

„Pane Kremere, přivezl jsem vám dárek“, pravil nyní už výrazně se smějící řidič mercedesu, když otevřel zadní dveře na chodník. Na důvěrně známém koženém sedadle seděla žena ve smutečním kostýmku a ve slunečních brýlích. Když je jen na chvíli sundala, Vilém se rozplakal.
„Z radosti, že ses mi vrátila a ze smutku, že jsem tě nestačil představit mé mamince,“ tak vysvětlil svůj pláč a nabídnuté rty zpočátku líbal jako kněz svátost oltářní.
Když si jej však Zuzana vtáhla k sobě na sedadlo a přitulila se po uzavření dveří, tak cudný polibek se ihned změnil ve žhavý francouzák. Musel se hmatatelně přesvědčit, že se mu to nezdá – že ten zázrak božské tvořivosti skutečně ještě existuje, že její prsy jsou tak pěkně plné – ba i plnější – že ani její nádherně velká a boubelatá zadnice nepohubla.
„Zuzi, kdes celý ten nekonečný čas byla? Řekli mi, že tě zastřelili. Proč si mi nedala vědět?! Já jsem tě oplakával! A tak moc!“
„Když se panu doktorovi Macháčkovi podařilo nechat mě v Římě hned na letišti tak pěkně zavraždit, tak mne strýc pod falešnými jmény stěhoval po klášteřích snad celé Evropy, aby mě nikdo nepoznal do doby, než vše potřebné pro naše štěstí zařídí. Nesměla jsem ti dát cokoliv vědět, abych ani na tebe neupozorňovala, aby bylo lehčí tě hlídat. Abys tomu rozuměl, tak musíš vědět, že pan doktor Macháček, můj strýc a Její Eminence pan arcibiskup olomoucký jsou věrní kamarádi ještě ze studentských časů. Když se dověděli jak veliký majetek tvému otci odkazuje Larry Tschumba, tak doktor Macháček vymyslel důmyslný plán, který naši tři spolužáci spiklenci přes své velmi vlivné známé zorganizovali a nakonec přece jen velmi úspěšně i zrealizovali.
Popudit tvého otce proti svému údajnému už mrtvému otci emigrantovi jim nedalo moc práce. Tvůj otec skutečně neměl radostné dětství. Tvoje plná moc doktoru Macháčkovi umožnila, aby bez právních potíží zařizoval potřebné.
Převážnou část dědictví, včetně našeho podílu, přes nastrčené makléře na cizí jména odkoupil a na tvé jméno nechal ty nemovitosti i aktiva zapsat do jiných, někdy i nadnárodních obchodních společností. Část nemovitostí prodal patnácti Larryho sousedům. Aby se měli o co se zbraní v ruce hrdlit. Odhad doktora Macháčka byl bezchybný. Zůstali už jen dva a pod zámkem. Ty čeká soud za úkladné vraždy svých konkurentů. A to doktor Macháček tvým jménem ty nejrizikovější nemovitosti daroval státu Vatikán a římskokatolické církvi – tedy Svatému stolci. To byl přímo geniální tah. Teď už jsme, Viléme, v bezpečí. Československá socialistická republika také nepřišla zkrátka. Doktor Macháček to zařídil tak, že v některých tvých firmách má od letošního roku republika podíl. Většinou maximálně do čtyřiceti devíti procent. Brzy uvidíš. V letošním ročním přehledu budeš mít – jako loni a předloni – všechny podrobnosti.“

„Tak proč zase ta pražská volha. Už jsem odvykl a žilo se mi bez ní docela dobře. Proč mě zase chtějí na každém kroku špehovat?!“
„To není ke tvému špehování. To je na příkaz doktora Macháčka. Pokud by ti někdo chtěl z neznalosti nebo i úmyslně překážet, tak oni mu to velice rychle a ve státním zájmu důkladně rozmluví. Stačí, když jim nutnost zákroku jen naznačíš. Z tebe je teď prominentní osoba – i když to není a nemá být zjevné. Uvědom si, prosím, že pan doktor Macháček není žádné béčko. To darování podílů republice ve tvých firmách je šikovně ošetřeno. Objem dividend pro republiku je podmíněn tvým životem a tvým písemným příkazem. Takže soudruzi majoři z černé volhy mají na dlouhou dobu o zábavu postaráno.
Viléme, slib mi, že budeme panu doktorovi Macháčkovi do nejdelší smrti vděčni. Je to totiž mimo jiné převážně jeho zásluha, že máme sice falešné, ale taky neodhalitelně pravé doklady. Vystavily a zaregistrovaly je k tomu v obou státech oprávněné úřady. Teď už jsme podle nich půl roku manželé, kteří uzavřeli sňatek v zastoupení, máme dokonce dvojí občanství a ty jsi zásluhou mého strýčka pro argentinskou provincii Córdoba vatikánský honorární konzul se sídlem v Córdobě – v hlavním městě té provincie. Útok na tvoji osobu v té katolické zemi by byl roven útoku na samotného Svatého Otce.
Tam, v té Córdobě, máme také část našeho společného majetku. I pouhá jeho polovina je větší než to, co má strýc. Z toho ti vyplývá povinnost dodržet své slovo a vzít si mě za ženu. Slibovat nemusíš. Jakoby se to už stalo. Platný zfalšovaný oddací list mám v této kabelce vedle našich diplomatických pasů. Budeš si však muset zvyknout i na mé skutečné křestní jméno. Já jsem křtěná Lucie, mé nynější příjmení zní Kremerová a o zavražděné signorině Zuzaně Trombonchini už nechci nic slyšet.“

„No tak, Zuzanko! Proč by bohatý v Argentině snad váženy cizinec Kremer nemohl své manželce říkat přezdívkou Zuzi? Vždyť Walda o ní zpívá tak krásnou píseň. Ještě včera večer mi z ní bylo do pláče. Ostatně, kdybych ti říkal třeba Prdelko, tak nikomu nic do toho není! Mám spolužáka, kterému i učitelé říkali Mirku a on byl ve třídní knize vždy zapsán jako na rodném listě – Jan.“
„Máš pravdu, ty můj koloušku. Dnes obědváme na arcibiskupství. Zapni gramofon, aby pan Odříček věděl, že už má jet.“

Pan Ondříček skutečně věděl a dokonce věděl kam nejdříve. Proto po pár minutách jízdy zastavil, stejně jako černá pražská volha, u paneláku před porodnicí. Podle Zuzanina návodu černou kravatu Vilém vyměnil za šedomodře pruhovanou a tu černou uložil spolu s několika bílými košilemi do černého koženkové kufru, kam ji vzápětí následovaly také ostatní nezbytnosti na předstíraný čtrnáctidenní výlet.
Pak uzavřel hlavní uzávěry vody a plynu, nakrmil akvarijní rybky a na radu kapitána Petrušky klíč od bytu zanesl sousedce paní Gebauerové s tím, že odjíždí na dovolenou k příbuzným na Drahanskou vrchovinu, kteří však nemají telefon. Když za asistence pana Ondříčka do mercedesu uložil svůj kufr, jen docela krátce pohlédl do oken přízemního bytu, v němž prožil posledních deset let. Z těch oken na něj ještě nedávno ale naposled hleděla jeho maminka. A tak měl náhle pocit, že k prvnímu kroku cesty do neznáma nohu nezvedne. Velmi se mýlil, neboť se brzy ukázalo, že všechny nyní už tíživé vzpomínky hravě překoná jediné docela kratičké slovo, když je k mladému smyslnému muži pronese krásná a ještě smyslnější než smyslná mladá žena. Poslechl volání nedočkavého „srdce“ a šel.

Černý mercedes ještě nestačil zpomalit k odbočení pro vjezd na hlavní ulici, jejíž jméno se shodovalo s cílem jejich cesty, a ta mladá a krásná žena se obdivuhodně rychle a důkladně na zadním sedadle zbavovala oblečení. Při tom docela běžném úkonu však šlo silně vzrušenému Vilémovi o zrak, neboť na ní mohl oči nechat. Naštěstí ke skutečné ztrátě zraku dojít nemohlo, když na jeho obranu se okamžitě a výhružně vztyčil Vilémův mohutný tvrdě ztopořený pyj.
„Viléme, ty můj miláčku, kdybys věděl jak moc jsem se na tebe těšila! Neříkej raději nic a líbej mě víc a víc, ty můj roztomilý holobrádku!“

I kdyby ten úmysl řečnit měl, tak uskutečnit by jej nedokázal. Nelze totiž mladému muži srozumitelně artikulovat, když mu dutinu ústní vyplňuje kromě tmavé bradavky celý dvorec velice pěkně tvarovaného poněkud delšího ale půvabně plného prsu nedočkavé mladé ženy, která už v důsledku svého pohlavního vzrušení je rudá ve tváři i na krku a sípavě dýchá otevřenými ústy. Stejně tak je nemožné, aby mladý muž líbal a líbal ta její ústa víc, když jeho dokonale nahá milenka pak v jeho ústech vytrvale a spravedlivě střídá své zahrocené tmavé bradavky – pokud mu zrovna netiskne hlavu mezi své tuhé a kupředu výbojně čnící prsy. Její silně prokrvený a chtíčem dost změněný obličej mu učaroval svojí nezastíranou smyslnou vášnivostí. Stejně jako před léty při prvním seznámení v klášterní kapli.

Když se poněkud zmírnil první nejprudší nával Zuzaniny smyslné touhy, Vilémovi se podařilo rychle se vyprostil z jejího vášnivého objetí. Avšak jenom proto, aby po svém bleskurychlém vysvlečení na svůj pro tvrdou erekci výrazně žilnatý a silný vzhůru čnící penis mohl vložit její chápavou a chápající ruku.
„To je ono, můj koloušku! Na tohle jsem se celou dobu šíleně těšila, když jsem si to při vzpomínání na tebe musela dělat sama. Kdybys věděl, jak moc a jak často jsem si přála mít jej takto alespoň ve své dlani! Už pro ty jeho míry bych na tebe nedokázala zapomenout. Vzpomínala jsem často i na symbolickou chvíli, kdy jsem jej v kapli ponejprv kouřila a ten mladý nad své mistry vynikající mechanik se při tom tak krásně zbožně díval na Kristovo nahé mučednické tělo na velikém krucifixu vedle oltáře. Proto teď hned – když už jsi sám mistrem – si to všechno krásně zopakujeme! To bude, Viléme, náš nový a moc hezký začátek!“

Také Vilém se na nový začátek těšil, avšak byl toho mínění, že nový začátek se sluší vhodně a hodně inovovat. Už proto, že Zuzanino narůstající vzrušení způsobilo viditelně silné prokrvení také pokožky obou jejích obvykle bílých prsů. Tato nezfalšovatelná demonstrace narůstajícího zřejmě už málem nezvladatelného chtíče jej velice těšila. Obdobně na tom byla i nahá brunetka, která na blížící se ztopořený penis chvíli strnule hleděla jako pohybu neschopná slepice na zlověstně se blížícího hada. Tu chvíli strnulosti však ukončil Vilémův ukazováček na z vulvy vykukujícím kluzkém klitorisu. Jediným docela krátkým avšak lehounkým pohybem.

Když Zuzana, po docela krátké stimulaci do úst hluboko zasouvaného žaludu za hlasitého kloktavého mlaskání hladově polykala vydatně tryskající ejakulát, uvědomil si Vilém, že nejlepší inovací bude nejspíš ta nejjednodušší. Počkal tedy až se nyní už jeho manželka chvíli pomazlila s dobře odsátým a několikrát olíbaným pyjem a potom jej znovu zvolna zasunul do jejích kupodivu velmi ochotně a široce otevíraných úst. Její výrazná samozřejmá ochota a trpělivost jej tak vzrušila, že to následující velmi dlouhé repete mu připadalo mnohem slastnější, než jeho dnešní premiéra. Už proto, že jako obvykle po jeho první ejakulaci téměř samovolně – nejpozději do minuty – vždy následoval druhý zbytkový výron semene, což mu nyní působilo obzvlášť silnou rozkoš. Nebyl sám, kdo to tak skvěle prožíval.

Zuzana hluboko polykaný pyj často vyjmula, jenže jenom proto, aby mohla líbat a olizovat jeho tělo po celé délce a mohla se svými rty a jazykem věnovat blahem výrazně zvraštělému šourku i jeho velkým a těžkým varlatům. Velmi citlivě je dokázala rukama mnout, aniž by přerušila velmi intenzivní sání nyní nehluboko polknutého penisu. Při jeho druhé ejakulaci varlata tiskla tak silně, až měl Vilém rudý gentleman náhle dojem, že z nich poslední sperma už musela vyždímat. Proto si na to její „do třetice dobrého i zlého“ netroufal.

Když však po další dokonalé očistě pohlavního údu uviděl Zuzaniny znovu žadonící oči, změnil názor. Bylo by přece až sadistické, kdyby tak smyslné a sexuálně dlouhou dobu určitě strádající mladé ženě nedopřál to, co její vášnivé tělo i duše nezpochybnitelným právem mládí a nyní už i právem platného oddacího listu požadují. Obzvlášť, když orální aktivity sám rád vyhledával.
Jenže i když ta mladá žena byla při třetí etapě stimulace penisu velice přičinlivá a dlouho vytrvalá, i když její vzrušená a zarudlá tvář dokazovala jak moc si jej přeje, tak třetí toužebně očekávaný výstřik semene stále nepřicházel. Tehdy nastal přímo historický okamžik první manželské rozepře, jež však byla na obvyklé manželské rozepře neobvykle krátká: „Už asi nebudu.“
„Ale budeš!“ Tak zněla rezolutní reakce o čtyři roky starší mladé ženy, která na jeho i svoji dosud marně očekávanou rozkoš nehodlala rezignovat.

Nejdříve mu k jeho upřímnému zděšení široce rozevřela poloviny hýždí, aby mu následně oblíbala a olízala celou oblast konečníku. Tato neočekávaná nestydatost jej tak silně nažhavila, že se už při prvních polibcích i na zádech obsypal husí kůží v mrazivém avšak trpělivém očekávání věcí příštích, o nichž si zatím jenom četl. To jeho očekávání však nebylo trpělivé dlouho. Uvědomil si totiž, že by bylo slušné nahé a odvážně snaživé milence dát najevo, jak je jí za její aktivní nestydatost vděčen. Pln zvědavosti na to, co nepochybně bude následovat, se nad na zádech ležící Zuzanou na všech čtyřech natočil tak, aby zduřený pyj směřoval žaludem mezi její prsy a jeho nyní již čekající konečník jí byl stále dobře přístupný.

Když k tomu zázraku konečně došlo a její nasliněný ukazováček nahmatal prostatu, oba dva už za okamžik sledovali, jak ze škubajícího se penisu již potřetí vyprýštil stříbřitě bílý ejakulát a jak v několika krátkých výtryscích zavlažuje vzrušením se dmoucí nyní výrazně zašpičatělé prsy a také jejich hluboké údolí.

I když nádherná dosud nikdy Vilémem neprocítěná slast z té masáže netrvala dlouho a také ejakulátu bylo už podstatně méně, tak o to silněji pocítil, že by bylo nikdy neodpustitelným hříchem, kdyby zůstával dlužníkem a nedával nyní už manželce srozumitelným a jí obvykle vyžadovaným způsobem najevo svůj ryzí cit.
„Zuzanko, ty moje chtivá děvko!“ To pronesl velmi procítěně ještě před tím, než do úst nasál manželčin výrazně zbytnělý z mokré vulvy čnící klitoris. Jeho kvalifikovanou stimulaci však přerušoval jenom tehdy, když si vybavil nějakou vhodnou oplzlost. Takže prakticky nepřetržitě do církevní hudby, reprodukované americkým gramofonem, z Vilémových úst zaznívalo: „Jestli mi, ty couro jebuchtivá, neprozradíš, kdo ti ty tvé prasečinky říkával, když jsme se neviděli, tak tě, a to ti přísahám, už nikdy nevymrdám! … Ty kurvo hnusně líná, jestli mi jako správná manželka nebudeš pořádně šulina kouřit – tak tu tvou slintající pořád rozšklebenou kundu budu za kačku nabízet kolemjdoucím!… Hejbni pořádně svou macatou prdelí, nebo – to ti slibuju – si už nezamrdáš ani v neděli!… Kolikrát ti to, pizdo shnilá, musím ještě říkat, že pořádná kurva si ráda nechá mrdku do prdele stříkat!… Jen tu svou frndu na můj tvrdý ocas řádně nabodni a projebeme se od božího rána k poledni!“
„Děláš a i říkáš mi to moc hezky. Strejda tak dobré nápady nemívá. Pořád je ale strejda, stejně jako doktor Macháček, o hodně lepší, než stejně letitá Jeho Eminence arcibiskup olomoucký. Aby náš pobyt na arcibiskupství proběhl bez problémů, uděláme si pauzu. Musím tě totiž raději teď hned upozornit na určitá fakta, jimž se v zájmu našeho spokojeného manželství musíme podřídit. Musím tě naučit, jak se máš pohybovat mezi církevními hodnostáři tak, aby z toho nevznikaly zbytečné problémy. Začnu tím pro mě nejdůležitějším.

Co se sexu týče, tak tento – i při pouhých sto a šedesáti centimetrech – vysoký církevní hodnostář a kamarád mého strýce je už téměř odepsaný. Ten už je použitelný pouze na takzvanou „čouhačku“. Libido má neobyčejně silné, ale schopnosti ukojit své tužby téměř nulové. Proto mě už pár let obdělává prostřednictvím svého celkem ucházejícího mladého osobního tajemníka, který má velmi taktní chování.
Když se Jeho Eminence chce vzrušit, tak spolu s tím tajemníkem musíme být úplně nahatí, musíme předstírat, že se v soukromé arcibiskupově kapli před i při souloži na klekátku před krucifixem oba zbožně modlíme, ale šmírujícího strýcova spolužáka z církevního gymnázia nevidíme. Musíme velmi dbát, aby on při té naší jakoby modlitbě i skutečné souloži velmi dobře viděl všechno, co je pro úspěšnou kopulaci nejdůležitější.
Jeho Eminenci moje nahota tak moc vzrušuje, že se minule vydržela víc jak hodinu dívat do mé rukama toho osobního tajemníka široce otevřené a při neustálém ručním dráždění klitorisu pořád parádně mokré frndy. Jeho Eminence se mne nikdy ani prstíčkem nedotkne, zarudlá touhou jenom vzrušeně funí – avšak nakonec mi vždy opravdu upřimně poděkuje. Jakýkoliv fyzický styk s ženským tělem pro udržení pohlavní čistoty striktně odmítá, ale dává mi najevo, jak smyslům neodolatelně jsem svůdná, jak hodně má úžasně silná smyslnost Jeho Eminenci vzrušuje a pro tu moji svůdnou krásu – která je nepochybně také dílem nikdy nechybujícího Stvořitele – mi opravdu nikdy nic neodmítne. Proto cokoliv mne napadne, Viléme, je téměř okamžitě a většinou k mé úplné spokojenosti splněno. Jeho Eminence arcibiskup olomoucký se mé fyzické krásy a projevů mé až nestoudné smyslnosti nemůže nabažit. Ovšem pozor! Vždy jen z povzdálí! On mě tak svým způsobem dálkově velmi miluje.

Také toho mladého tajemníka prostředníka s docela pěkně vyvinutým a výkonným penisem si hýčká a jako pokání za hříchy se mnou spáchané při každé pravidelné zpovědi mu uděluje jenom pár otčenášů. Aby se neřeklo, že takové hříšné tělesné smilstvo vůbec netrestá a tím i schvaluje. Velmi často říká, že všichni jsme lidé hříšní, ale i to je záměr Nejvyššího. Upřímně věřícímu proto nepřísluší Stvořitelovo božské dílo kritizovat.
Bude velmi rozumné, Viléme, pokud dáš tomu mladému tajemníkovi najevo, že na něj nežárlíš a že naopak tě velice těší, když vidíš, že má nespoutaná smyslnost mu poskytuje tak intenzivní sexuální rozkoš. Mám mnohokrát ověřenou zkušenost, že tito církevní tajemníci mívají častokrát větší moc, než ti, jimž mají pouze sloužit. Klidně mu namluv, že tě moc těší, když můžeš vidět, jak s ním souložím…
Už proto, že já tě mám tak moc ráda skutečnou láskou, která je tak velká, že nemohu připustit, abys neukojenou touhou těla fyzicky strádal. Proto tě na možnosti mimomanželských sexuálních styků sama upozorňuji a ráda ti je organizuji vždy, když vycítím, že se tvoje manželská touha po mém těle vytrácí z důvodu zevšednění. To je velmi nebezpečné, neboť chronická tělesná neukojenost, jak nás poučuje lékařská věda, je hlavní příčinou neuspořádanosti života duševního… a i duchovního. Proto ty, Viléme, si považuješ za čest, že to, co lidé nepoučení prostoduše nazývají hříšným smilstvem, to tvoje zbožná manželka ráda dává především do služeb života duševního i církevního. A buď smrtelně vážný, abys byl věrohodný! Buď zase ten Frigo z hotelu Voroněž!

Říkám ti to proto, aby ses tomu, co ve zdech arcibiskupství uvidíš, nedivil a abys vždy věděl, jak se máš správně zachovat. Abys byl vždy v obraze a nezpůsobil nějaké trapné a zbytečné faux pas.
K absurditám našeho života ale patří, že by ses právě teď takového trapného faux pas dopustil, pokud bys mne, než dojedeme do arcibiskupského paláce v Olomouci, pořádně, radostně a hlavně z upřímné lásky nevymrdal! Ta upřímnost se pozná podle toho, že to teď bude tvrdě, hluboko a tentokrát tak rychle, až mi má chtivá piča z toho hašeného chtíče chytí jasným plamenem.“